ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Prezidentova země

 

prezidentova

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL: VLASTIMIL AUGUSTIN

 

Proč je vlastně všude tolik fotografií vašeho prezidenta? ” Maher se při té otázce nenápadně rozhlédne a přitom nuceně usměje. Ale hned nabývá svého obvyklého klidu. Nejbližší uši jsou dostatečně daleko na to, aby něco slyšely. „To je častá otázka cizinců, sami můžete přijít na to, proč tomu tak je. “ Naprosto se nedá vyvést z míry. Odpověď padla bez sebemenšího zaváhání. Opravdu je na takové otázky asi každý zvyklý a hlavně připravený. Tím je politická část rozhovoru vyčerpána. Nadobro, protože vzápětí převádí sám hovor na téma typu „přemnožení myší na Marsu”.

 

SYRSKÝ CEAUSESCU

Maher nebyl a není jediný, komu se nechce mluvit o prezidentovi své země. Má ale oproti jiným velkou výhodu - coby pracovník turistické informační kanceláře slyší otázku na prezidenta hodně často, možná každý den. Ví tedy, jak neposlu šného návštěvníka z ciziny nav ést na to správné téma. Háfis al-Assad a jeho „činy” jsou tabu. Jeho fotografie a kresby shlíží na syrské Araby ze všech možných i nemožných míst v množství naprosto úctyhodn ém a nesmyslném: syrští vojáci úspěšně ničí svými samopaly izraelsk é tanky, prezident jim k tomu kyne... z bočních dveřích dosluhují- cího moskviče shlíží přes šablonu nast říkaný prezident... špinavé otlučené nádraží s desítkami špinavých a potrhan ých fotografií prezidenta... „Syrský Ceausescu“, nazval ho Jánosz, Maďar žijící již pátý rok v hlavním městě Sýrie. Psal se rok 1963, dva roky poté, co ztroskotaly pokusy o založení jednotného arabského státu. Poprvé se na vysoké politické scéně objevilo jméno vojáka-generála letectva Háfise al-Assada. A od té doby z ní nezmizel a nezmizí pravděpodobně až do své smrti - jak je ostatně u diktátorů jeho formátu zvykem. Co bude po něm? „Muslimský stát”, odpoví bez váhání Jánosz. A hned dodává, že hlavní opoziční síla je Muslimské bratrstvo. Skupina islámských fundamentalistů, která se čas od času pokusila za nemalých obětí o revoltu. Ale které roste sebevědomí. Nic není věčné. I ten, kdo rozhoduje o osudech miliónů lidí má čas vyměřen. Háfis al-Assad se v pětašedesáti netěší po dvou infarktech nejlepšímu zdraví. A i hodně „dom ácích”, kteří o věci přemýšlí jako Jánosz, má názor podobný. Rozdíl je jen v tom, že cestu nevidí tak pří- močaře. O budoucnost (a moc) bude jednou sveden tuhý boj. Jestli jen v zákulisí nebo i na ulicích, to ukáže čas. Bohužel, až příliš mnoho lidí má pocit, že pravděpodobnost druhé varianty není malá.

 

MĚSTO FUNDAMENTALISTU

Je jen jedno město v zemi, ve kterém podobiznami Velkého muže na kdejakém nároží zrovna neplýtvali. Hama má i mezi Syřany pověst města silně nábožensky konzervativních lidí. A důvodů neoblíbenosti Assada je více než dost: „Tady někde stál náš dům,” ukazuje před sebe vysoký statný muž v typickém arabském oblečení, včetn ě nezbytného černo-bílého šátku. Jmenuje se Mohammad, mluví tich ým hlasem, zamyšlený, asi ani nevn ímá přítomnost cizích lidí, kterým se stal momentálně nechtěným prů- vodcem. Průvodcem po ne příliš dávných a zároveň neslavných dějinách země. Před ním se tyčí obrovský desetipatrov ý hotel s nápisem „Apamee Cham Palace”. Postave byl před pár lety, Mohammad měl v těchto místech dům. Nemusel ale ustoupit plá- nované „moderní” výstavbě luxusního bydlení s cenou za noc, která se rovn á Mohammadově měsíčnímu pří- jmu. Nebyly to radlice obrovských buldozerů, které by srovnaly se zemí chatrné stavby z hlíny. Až do osudn é noci s datem 2. Února 1982 žilo v jednom domě ve středu města Hama osm lidí. A v domech okolních další tisíce. O tom, jak se to všechno seb ěhlo, se dodnes nemluví. Nesmí mluvit, protože o čem se nemluví, to není, to se nestalo, a to je v nejlepším pořádku. I v nejsoukromějším soukromí jde politika stranou. Jisté je, že to bylo Muslimské bratrstvo, kdo se pokusil v těch dnech vzdorovat diktátorovi. Odpověď byla jednoznačná, zcela odpov ídající zvykům orientálního despotismu: útok pravidelné armády vydatně podporované ruskými letadly se syrskými znaky na křídlech. A bomby si nevybíraly, kdo je rebel a kdo ne. Ale to asi ani nebylo úmyslem. Vinný nebo nevinný - důležité je, aby všichni viděli a věděli, kdo je pánem, ostatní jde stranou. Osm tisíc vojáků vedených jednou rukou má na svědomí nejen sedm životů jedné rodiny, ale ještě nějakých pětadvacet tisíc k tomu. Měl Mohammad štěstí nebo smůlu, že ten večer zrovna spal ve svém krámku na tržišti? Není od jeho domova daleko, vzdušnou čarou přibli žně kilometr. Přesto se mu bomby vyhnuly. A tak zůstal sám ve svém dodnes provizorním domově. Ve dvou malých místnostech. Jedna z nich má přes den jen tři stěny, protože čtvrtou tvoří pult pokrytý pestrým textiln ím zbožím. Druhá je skladištěm přetékající ještě více zbožím, než ta první. Na opuštěnost si stěžovat nem ůže. I po tom, co s velkým rachotem spadne dolů poslední ocelová roleta a tržiště se noří do tmy, je malá zadní místnost přeplněna lidmi. Vzduch je prosycen vůní kávy, šátky opustily hlavy, v chladném prosinci sálá všudepřítomný elektrický teplomet. Jak čas utíká, kávu „převoní” méně aromatický kouř vodních dý- mek. Čtyři muži sedí pod slabým světlem žárovky, hrají karty, většinou mlčí. Stráví spolu zhruba dvě hodiny a pak se rozejdou. Tři ke svým rodin ám, jeden zůstává...

 

NĚT PRABLEMA

„Skolka chóčete abměnít?” Pot řebujete syrskou měnu, nechcete se zabývat státním bankovním byrokratismem a hlavně - chcete dostat za své dolary o dvacet procent víc? „Nět prablema”. Není to sice jako za star ých dobrých socialistických časů v Československu s dotěrným vekslákem na každém rohu. Stačí však pronést otázku směřující k téměř každému „poevropsku” oble- čenému obchodníkovi a už to jede. Má to samozřejmě i jiné důvody, proto že se jedná a akt zákonem zakázan ý a postihovaný, ale i obyčejná výměna peněz je pro Araba obřad. A obřad se neobejde bez pozvání na kávu. Při ní se dlouho konverzuje, než bankovky vymění majitele. Narozd íl od setkání s jinými Syřany tentokr át hovor není problémem - ruský úvod nebyl jen nacvičeným párem slov. Aleppo je v zemi město číslo dvě, velikostí téměř srovnatelné s Damaškem. Nesídlí v něm vládní úřady, postrádá rozsáhlou luxusní čtvrť. Zato v něm kvete obchod ještě o něco více než leckde jinde v zemi. Důvody, proč s námi Ryad mluví rusky, jsou hned dva, pomineme- li, že jinak než arabsky neumí. Jednak studoval - jako mnoho jiných Arabů - v Oděse. Na elektrotechnick ém institutu obor zvaný automatizace výrobních procesů. Důležitá je ale věc jiná. Od šesti do dvou automatizuje pan inženýr socialistické výrobní procesy ve státním podniku. Za tuto svou píli obdrží do značné míry jednotnou mzdu ve výši rovnající se stovce dolarů. A potom nastává proměna. Z budovatele se stává do pozdn í noci kšeftman za dalších sto. Pan majitel je moc rád, že ho má. Zkrátka je to tak: na obchodu pana AbuAliho - stejně jako na stovkách dalších - září do temné noci neónový nápis „Fabrika gotovoj aďjóždy” doplněný podnadpim e s „Berjozka”. A k tomu patří ještě docela malá cedulka na dveřích „Dobro požálovať. Gavarím parúsky”. A Ryad se má co otáčet. Do Sýrie to sice není z Ruska až tak moc blízko, ale zřejmě to vůbec nevadí. (Ně- kteří) Češi a Slováci dělají nákupní nájezdy na polská příhraniční města, Rusov é Ukrajinci, Arméni A Bůh ví, kteří dědicové velkého impéria ještě, se trmácí doslova přes hory a doly do velmi levn ých (a zbožím a ochotou prodat překypuj ících) syrských krajů. „Darogoje,” neostýchá se ozvat statná Ruska s ne neznámou povýšenost í. Následuje chvíle nezbytného smlouvání v naprosto bezvadné ruštin ě... a spokojeny jsou nakonec obě strany. V Rusku bude s čím kšeftovat, Ryad je spokojen s životním standardem dan ým každý měsíc dvěma průměrnými platy.

 

DALEKO NA VÝCHODĚ

Vzhledem k tomu, že Sýrie nem ěří vzdušnou čarou od západu na východ více než 500 kilometrů, zas tak moc daleko na východě není. Cesta tam ale vede přes Syrskou poušť. Bdělé oko strážců pořádku sice dohl édne daleko, ale nad lecčím se rádo přimhouří. Muž s podivným jménem Zakwan se dal do služeb petrolejových magnátů před čtyřmi lety. Opustil rodný Homs, stal se nejdříve řadov ým dělníkem na těžní věži. Nedávno povýšil na jakéhosi mistra, a to mu dodalo sebedůvěru v jeho schopnosti (to alespoň tvrdil on). Potkali jsme se v hotelu ve městě Deir ez-Zur. My jsme tam bydleli, on tam jezdil z pár kilometrů vzdálených naftových polí na kus řeči se svým známým. Hotel stojící přímo na břehu Eufratu nebyl určen pro cizince - nevelký vývěsní štít nad dveřmi obsahoval nápis pouze arabským písmem. Nebyl zrovna drahý. Převedeno do řeči srozumitelné to znamená, že měl dost daleko do luxusu: stará zašlá budova, příliš neudržovaná, jednodu še zařízené pokoje, které moc často nikdo neuklízel a ani povlečení se hned tak nepřevlékalo. Pár týdnů muselo vydržet bez ohledu na počet hostů, kteří se v něm vystřídali. Zakwan tam byl za týden ně- kolikrát, protože jeden z mladších recepčních (nebo spíš vrátných) byl jeho přítelem z Homsu. Jeho zjev ostře kontrastoval s prostředím, do kterého přicházel. Mladý uhlazený muž, kolem třicítky, oblečen zcela poevropsku, v kalhotech, košili a napůl rozepnuté kožené bundě. Hladce oholený, učesaný a viditeln ě čistý s nablýskanými polobotkami. Mluvil velmi dobře anglicky a na rozdíl od mnoha svých spoluobčan ů dobře poznal, kdy je jeho spole čnost vítána a kdy je čas se rozloučit a nebýt na obtíž. Tento člověk vcházel do zmíněného hotelu, do prosklené „kukaně” stojící za vchodovými dveřmi. Zimní měsíce nejsou ani v Sýrii příliš teplé, Arabov é zvyklí na rozpálenou zemi od jara do podzimu vnímají dost citliv ě teploty okolo nuly, navíc doprov ázené větrem. Hoteloví hosté se choulili u jediných symbolických kamen, které neměly šanci podstatn ě zvýšit teplotu velké chodby. Pro pana „šéfa” byla ona zvláštní prosklen á místnůstka. V ní měl i Zakwan už svou židli, která snad musela pamatovat časy Francouzů v Sýrii. Usedal před sálající teplomet, vedle muže přibližně stejného věku, oblečeného v sukni, saku a bíločerveném šátku na hlavě, který snad nikdy neodkládal. Asi ani do pračky - pokud jde o čistotu, byl stav jeho oblečení zcela v souladu s hotelem... Není to tak dlouho, co nastal syrský naftový boom na jihovýchod ě. Ale je vidět, že i těch pár let sta- čilo na to, aby se vytvořila vrstva „jiných” lidí. Lidí relativně dobře placen ých, lidí přijímajících zvyky „jiné” kultury. Dokonce i hygienick é, což je dost neobvyklé. O něco méně separovaných od vnějšího svě- ta, byť zprostředkovaně v podobě cizinců těžících syrskou ropu. Lidí, kteří si ale mají (zatím?) s ostatními stále co říci.

 

ABU GEORGE

Přibližně sto osmdesát kilometr ů měří mořské pobřeží Sýrie táhnoucí se od severu k jihu. A přestože se v těchto končinách Středozemního moře příliš ostrovů nevyskytuje, na Sýrii jeden zbyl. Leží pár kilometrů jihovýchodně od Tartu a je tak malý, že na automap ě je vyznačen ani ne půlmilimetrovou tečkou. Auto zde nebylo nikdy spatřeno. Na druhou stranu - i při vzdálenostech nejvýše stovek metrů - se našlo pár takových, kteří cítili potřebu zakoupit si moped. Arwad je zastavěn domy tak hustě, že na ulice moc místa nezbylo. S výjimkou dvou nebo tří „hlavn ích” se ve všech ostatních dva protijedoucí chodci míjejí s rameny rovnoběžně natočenými se zdmi domů a mopedisté jsou pravou pohromou. Díky přeplněnosti se ale ještě výrazněji než na pevnině projevuje jeden z typických rysů této části světa - odpadků je tolik a jejich odklízení tak problematické, že celý ostrov je jedno smetiště. Většina mužů se živí lovem ryb, vzhledem ke své velikosti má ostrov úctyhodný přístav. Kotví v něm desítky lodí, od malých bárek pro jednoho muže až po středně velké rybářské lodě. A právě mezi těmito lidmi našel po irácké invazi do Kuvajtu nový dočasný domov Abu George, čtyřiapadesátiletý Alžířan. Svou zemi opustil už před dlouhý- mi třiceti lety. Jako mnoho jiných Arabů bylo jeho cílem pracovat a žít u svých bohatších bratrů na Arabsk ém poloostrově. Občas si i „odsko- čil” různě po světě ulehčit svému přeplněnému měšci. Naposledy už ze Sýrie a nedávno až na Filipíny. Zelenob ílé papírky s portréty americk ých prezidentů mu na stará kolena pomohly k dnes ročnímu dítěti a sedmnáctileté manželce. V emirátech se mu „líbilo” za 2 000 dolarů měsíčně. Proč ho vyhostili, moc nechápe. Bere to ale s klidem, stejně jako současný plat, který je pouhou třicetinou příjmu bývalého. Všechno má své výhody: „Tahle země je moc dobrá, pomohla mi, když jsem musel odejít,” říká Abu. A i pro nás, na první pohled cizince, to prý není špatné, protože nás „nikdo neobtěžuje”. A kdyby snad ano, policie je vždy nablízku a zabr ání mu v tom. V praxi to znamen á třeba to, že policajt zakazuje fotit na trhu - proč, to asi neví ani on sám. „Ale vrátím se do emirátů hned, jak to bude možné,” dodává po chvíli hovoru. Přece jen to není ono - peníze na cesty na Filipíny by asi dlouho nevydržely. Už má příslib z ambasády, že to možné bude. Na rybím trhu v Tartu, kam denně doj íždí prodávat úlovky svých kolegů, pak bude nabízet někdo jiný. Muž s arabsko-anglickým jménem bez váhání opustí své přátele z Arwadu a zanechá je svému osudu. Večer v kavárně s Maherem jeu konce. Teď právě Maher zavolal číšníka, řekl mu několik vět a on se za malou chvíli vrací. Na stůl pokl ádá účet. Je celý psaný (a počí- taný) arabsky, a obecně se předpokládá, že tomu cizinec nerozumí. Pouze jedno je napsáno modrou propiskou a „po našem”: velká číslice 265. Znaleckým okem porovnávám cifru a poměr konzumace nás tří. Není to těžké, pom ěr je jedna ku jedné ku jedné. Zaokrouhluji podle stavu své peněženky nahoru, pokládám na stůl 200 a tvářím se, že je všechno O. K. Můj pohled míří na něj. Výraz tváře Mahera - pracovníka informa ční kanceláře a učitele angličtiny na damašské univerzit ě - je dost těžko popsatelný. Snad vypití půl litru octa by něco takového vykouzlilo. Vytahuje z kapsy zmuchlané bankovky, předlouho se v nich přebírá. Viditelně čeká, že je přece jen bude moci vrátit zase všechny zpátky. Teprve potom neochotně doplňuje zbytek útraty. Ne, Maher není ani Mohammad, hostící nás dva do hluboké noci vonící kávou, ani velkorys ý Zakwan, pro kterého nebyl žádný výdaj problém, ba ani se nepodobá přátelům Abu George, živící sebe i nás rybami...

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group