ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MÁG MEZI ARCHITEKTUROU A HUDBOU

Než jsem se dostavil k Františkovi Vláčilovi, vrtalo mi hlavou, proč s ním tak dlouho nikdo nenapsal rozhovor. Dostavil jsem se v dohodnut ý čas a pan režisér mi neotvíral. Sousedka mi pak prozradila proč: měl náročný den, tedy vlastně noc. A tak jsem začal tušit, že interview s tímto umělcem nebude snadná záležitost. Při druhé schůzce jsem pana Vláčila zastihl těsně poté, co mu jíž podruhé vykradli chalupu. V takové situaci se většinou rozhovory odmítají. Také mi řekl: „Já se nepotřebuji zviditelňovat. Zítra se jdu fotit s Magdou Vašáryovou,.. víte, jak je to lidsky trapný?... Já chápu, že novináři zpovídají rockové hvězdy, ale do slušných lidí ať se nepletou. „Ale vzal mě na milost a ještě jsem se dočkal omluvy za nevyda řenou schůzku. „Potom , co mě vykradli, jsem na chalupu přijel s manželkou. Aby toho nebylo dost, tak ji ranila mrtvice. Musela ji odvézt helikoptéra. Šest neděl byla na jednotce intenzívní péče. Dodnes se nehýbe a nemluví. To je nejhorší.“Jste na manželce hodně zá- vislý? Velice. Nikoho jiného nemám. Jsem tu sám. Každý týden jezdím za ní na víkend. Bydlím tam s ní na pokoji, který jí musím zvlášť platit. Takže zrovna šťastné období neprožíváte. Jak to ve vašem věku snášíte? Má stáří nad takov ým neštěstím nadhled? Špatně to snáším. Nejsem na tom zdravotně nejlépe a v téhle situaci si nemohu dovolit, jít se někam léčit. Manželka je na mně závislá. Cítíte se nemocný? Od té doby, co jsem byl v Číně jsem prodělal asi čtyřicet zápalů plic. Ale žádné léky jsem zásadně nebral. Teda kromě rumu. Po těch vagónech, co jsem ho vypil, mám však játra jako mimino. Mozek to ale odnesl. (Následující citace z Vančury mi pan režisér odříkával zpaměti. Pozn. aut.). Zaujalo mě, jak jste před chvílí živě reagoval na poslankyni Buzkovou, která mluvila do rádia. Vy se zajímáte o politiku? (úsměv) Já se zajímám o všechno, co se kolem mě děje. Politika mě zajímá spíše z té komické stránky. Vy jste teď prezidentem Filmov é a televizní akademie. Víte, že mě to překvapilo?... Domní- val jsem se, že takovým postům nejste příliš nakloněn... Ona je to víceméně čestná funkce. V prezidiu jsou lidé jako Ondří- ček, Pištěk, kteří mi jsou blízcí a se kterými jsem dříve pracoval. Piště- ka jsem jako výtvarníka vlastně dostal k filmu. Točil se mnou HOLUBICI. Oni mě zas tak strašně neobt ěžují. Dnes zrovna budeme probírat, aby už neblbli s tím praž- ským a karlovarským festivalem, aby se nějak dohodli a třeba se stří- dali. Vám se zamlouvá, aby se v České republice pořádaly dva mezin árodní festivaly, které si vzá- jemně konkurují? První ročník pražského festivalu se mi nelíbil. Lidé při něm bloudili v obrovských prostorách, kdežto hotel Termál v Karlových Varech je postaven kvůli festivalu. Já jsem za aktivního života objel všechny festivaly na světě a nikdy se nekonaly v hlavních městech, ale mimo ně. Máte rád filmové festivaly? Jsou režiséři, kteří je nenávidí (Woody Allen). Za mlada jsem je rád měl. Sešel jsem se se spoustou zajímavých lidí, ale jak jsem postupně stárnul, tak se můj zájem začal vytrácet. Na posledním festivalu v Karlov ých Varech jsme mezi novin áři udělali anketu o nejúspěšnější český film všech dob. Víte, do vyhrál? Ne. Jaký film byste zvolil vy? Mně se velice líbily Kachyňovy filmy. Zejména UCHO. Pak bych nominoval některé Formanovy filmy, které natočil tady, i když jeho nejlep ší film je PŘELET PŘES KUKAČČÍ HNÍZDO. Pak bych tipoval OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY od Jiřího Menzla. Ale tuším, že to vyhrá- la nějaká pohádka. Téměř jednohlasně vyhrála vaše MARKÉTA LAZAROVÁ. Těší vás to? No jo... Stává se, že vám jednou provždy přišijou nějaký predikát. Děje se to při prvním filmu. U mě to byla HOLUBICE. Pokud jde o ceny, byla daleko úspěšnější než MARKÉTA LAZAROVÁ. Mám jich plnou almaru. Žádný z mých filmů však moc velký divácký úspěch neměl. V zahrani čí se promítaly jen ve speciáln ích programech. Ale mé filmy se dobře prodávaly. Tenkrát byl u nás film obrovský kšeft. V Československu bylo tři tisíce pět set kin. Ročně se točilo až pětačtyřicet filmů. Cenzura sem pustila jen málokterý zá- padní film - Rusové točili někdy jenom osm filmů - a tak se kina zaplnila č českými filmy. Když jsem natočil za pět miliónů jeden film, tak se vyměnil za jeden polský, maďarsk ý, sovětský, rumunský možná i jugoslávský nebo čínský. Takže za jeden film jich získali pět. A když byl zvlášť dobrý film, vyměnili za jeden italský nebo francouzský a kina se úplně zaplnila. Rád bych si o tomhle přečetl nějakou studii, ale on ji už nikdo neudělá. Za první republiky vydělalo na sebe asi pět filmů. Filmy vydělávaly za protektorátu, proto že ty slušnější byly dvojjazyčné a německé trhy byly velké. V dnešním tržním hospodářství si žádný český film na sebe nevydělá. Nejste první režisér, který si za námět zvolil Vančurovu látku... Ta zvláštní Vančurova pseudobarokn í řeč je spíše na čtení. Krása jeho řečí, dialogu vám ve filmu unikne. K ní se nemůžete vrátit... Takže vás ta anketa nijak zvlášť nepotěšila? Ze začátku mi dokonce bylo nep říjemné, když se někdo na můj film díval. Byla to bláznivá doba: prachy na film byly. Spousta mých kolegů ale mělo se schvalováním velké nep říjemnosti. Tehdy na Barrandově začal ředitelovat Eduard Horman, který pozval ke spolupráci z armádn ího filmu několik dobrých filmařů: Kachyňu, Helgeho, Jasného, Brynycha, kameramana Čuříka... Asi za týden jsem dostal pozvánku na ně- jaký velikánský kulturní sjezd na Slovensku. Tam mě polil mráz po zádech. Rozcupovali tam Oldu Lipsk ého za hudební film HVĚZDA JEDE NA JIH, který natočil v Jugosl ávii. Napadli ho nejen za to, že film byl bezduchý a ideově pomýlený, ale že si filmaři v těžkých dobách udě- lali výlet do Jugoslávie. Vypadalo to, že snad Lipského popraví. Tehdy byl takovým korektorem mládežníků spisovatel a básník Pavel Kohout. Ten jediný se ministrovi kultury Kaludovi postavil a řekl: „Já pán, ty pán.“ Celé to obrátil a tak to zachrá- nil. Jinak by tam padaly hlavy. Byl to otřesný zážitek. Vy jste se schvalováním scé- nářů a filmů potíže neměl? Ne. Většinou jsem si je psal sám a předkládal jsem rovnou technick é scénáře, ze kterých se dalo vy- číst, jak ten film bude vypadat. Osobně jsem to dělal z určité obavy, poněvadž jsem byl v kinematografii prakticky samouk. Z kresleného filmu jsem si navykl dělat obrázkov é scénáře, takže jsem kameramanovi ukázal, jak má vypadat, jaká má být kompozice a pak se jen ustří- haly klapky, slepilo se to a bylo to hotové. Nikdy jsem nepočítal s tím, že se na to bude někdo dívat. Měl jsem radost, když jsem viděl první kopii - většinou jsem byl spokojený - , ale už jsem žárlil, že to bude vidět někdo jiný. Jste člověk, který toho mnoho má za sebou a proto se ptám: Co vám dnes dokáže udělat nejv ětší radost? Pokud mohu vidět rozumný film. Ale abych vám řekl pravdu, mnoho proto nedělám. Jednou z aktivit Filmov é akademie je nominace na Česk ého lva. Měl jsem možnost vidět všechny filmy, které za ten rok ´95 přicházejí v úvahu, ale já jsem žádn ý neviděl. Stále jsem byl u své ženy v Kladrubech, a pokud jsem ji měl doma, nemohl jsem se od ní hnout. Takže jsem v akademii vlastně zbyte čný. Viděl jste v poslední době rozumn ý film? V televizi teď probíhá cyklus film ů od Carlose Saury. Jsou to zají- mavé filmy. Se Saurou jsem se seznámil před třemi lety v La Rochelle. Byl tam s dcerou Charlese Chaplina, která hrála skoro ve všech jeho filmech. Je to s ním jako u Bergmana: neustále točí se stejnými herci (smích). Možná je to tak nejlep ší. Přiznám se, že do té doby jsem neviděl jeho žádný film. Nevím, jak lidi na jeho filmy chodí. Trochu jste mě zaskočil. Zná- te alespoň Bergmanovy filmy? Neviděl jsem je všechny, ale velice se mě líbily trochu surrealistick é LESNÍ JAHODY. Ale to je hodně starý film... Velice starý. Ty poslední filmy jsem neviděl. Abych vám řekl pravdu, mě těch čtyřicet let u kinematografie tak vyčerpalo, že mě to do kin už tak netáhne. Dříve jsem vymetl kdejakou projekci... Od loňského roku se v televizi kromě zpráv tak- řka na nic nedívám. Brněnská čtvrť Židenice. Co se vám vybaví? (smutný úsměv) Vybaví se mi tři mí spolužáci - Kadlec, Chaloupka a Dvořák. Tenkrát jsem bláznil za lehkou atletiku. Každé ráno za kurop ění, ještě před školou, jsme v létě chodili na takový palouk, kde se dalo házet diskem, oštěpem, běhat padesát metrů... Největší vzpomínku mám na čtvrtého spolužáka, kter ý byl těch tří protipól. Jmenoval se Oleg Sus. Byl to nesmírně vzdělaný kluk. Můj táta, protože to byl vysok ý důstojník měl velkou knihovnu - od něho mám například celého Shakespeara nebo Čapka - a Oleg si ke mně chodil půjčovat kufry knih. A za dva dny je přinesl pře- čtené. A on je skutečně přečetl, proto že například z Brockhaus lexikonu měl udělané excerpce, pozn ámky. Pak se stal docentem estetiky na Brněnské univerzitě a kromě toho byl redaktorem časopisu Host do domu. Mám s ním obrovskou korespondenci. V souvislosti s dětstvím lidé často vzpomínají na své první lásky... Já jsem žádný velký holkař nebyl. Jedna, mě od nich odtahovala atletika a Oleg mě táhl k věcem, které se týkaly vstupu do filozofie. Člov ěk mohl nacházet názor ve světě podle starých antických kánonů: pravda, krása a dobro. Ingmar Bergman v Laterně magice vzpomíná na své dětství se zvláštně přitažlivou hořkostí. Je to u vás podobné? Nepřemýšlel jsem o tom... Zapomn ěl jsem vám říct, koho daleko víc zbožňuju: Luise Buňuela. Od něho mám taky životopis, ve kterém se vrací do dětství. Fascinovalo mě, kam až dokázal ve svých vizích dosp ět. Byl vychován jako ortodoxní katolík, ale kde mohl, tam po katol ících sekl. Bergman přestal točit a krom ě své divadelní režie se věnoval psaní. Vy jste nikdy neměl potřebu napsat svůj příběh? Ne. Proč? Nemám vůbec žádnou potřebu. V mládí vás lákaly letecké motory. Máte za sebou tvrdý leteck ý výcvik. Nemohu si pomoci, ale v souvislosti s vámi se mi vybavuj í touhy a zvědavost Leonarda da Vinciho. Je vám něčím blízký? Nesmírně svým životem. Ovšem ne Leonardo, ale Michelangelo. Leonardo byl víceméně šlechtic, ale Michelangelo byl dělník, který všechno myslel nesmírně vážně. Oni všichni renesanční malíři byli zároveň sochaři, architekti a vlastn ě i inženýři. U těchle kumštýrů je zajímavý jejich souboj. Ve Florencii oběma zadali v jednom paláci fresky. Měly to být výjevy z Florentských dějin. Leonardo udělal klasick é pojetí bitvy - zpěněné koně, haldy mrtvých těl, štíty, přílbice, kdežto Michelangelo namaloval skupinu nahých vojáků, kteří se kupou v rybníku a na kopečku stojí chlap a něco na ně řve. Chápete? To je různé pojetí. V některých vašich filmech vidím prvky, které mi připomínají baroko. Imponuje vám něčím? Rozhodně na mě nepůsobí negativně, přestože v našich dějinách je s ním spojeno velké utrpení. Je to doba pro umění nesmírně příznivá, ale pro lidi krutá. Vidíte v tom souvislost? Ale to se týká jen Čech. Je to spojeno s násilnou katolizací. S ní jsou potíže dodnes. Víte, když jsem něco dělal, nikdy jsem to nebral z nějaké spekulativn í stránky. Nejdřív jsem prostudoval, co se dalo, pak jsem to jako zapomenul a chytil se příběhu. To je případ i Markéty. Měl jsem touhu hodit diváka o šest set let zpáty. Z DRUHÉ STRANY BŘEZEN 1996 17 ky, ale o těch lidech jsem nic prakticky nevěděl. Jak jedli, jak mysleli... Četl jsem od francouzského strukturalisty Clauda Levi-Strasse SMUTNÉ TROPY, kde popisoval život primitivních lidí. Čerpal jsem i z filmových dokumentů o australských křovácích. Čím vás v MARKÉTĚ LAZAROV É fascinovala postava Kozlíka? Jednak tím, že měl osm synů a devět dcer, byl to tedy plodný člověk, a že to byl bláznivý dědoušek. Dědoušek?.. Vždyť to byla skoro šelma? Vančura píše: „Nejhorší za onoho krvavého času byl pokřtěn líbezným jménem, ale zapomněli a nazával se až do své ohavné smrti Kozlík. Chlap vězel všecek v kožích a jeho leb byla rozražena a srostla jen tak halabala.“ Ono se to dá přednášet jako báseň v próze. Nechal jste se kdysi slyšet: „Vančuru nestačí číst, ale slyšet.“ Dalo by se říct, že film nestačí vidět, ale žít s ním, cítit ho? Dá se to tak říct. Když vám uteče něco z dialogu a celý děj se pak rozsype, tak to není dobré. Já jsem ve filmu nebral slovo v jeho naturalistick é sdělnosti, ale v jeho hudebnosti. On s tím do jisté míry laboroval i Janáček. Věděl jsem, že v Markétě není možné dialogy vysledovat a tak jsem je bral v jejich hudební sdělnosti. Při našem rozhovoru též víc vnímáte melodii svých vět? Já spíš cítím, co chcete říct. Tím nechci říct, že se špatně vyjadřujete. Když přijdu do úřadu, tak spíše poslouchám, nežli vnímám to, co mi je řečeno. Ale často na to doplá- cím. (smích) Dobře se v lidech orientujete? Já jsem se čtyřicet let živil lidma, takže o nich něco vím. Dříve jste dělil život před „Mark étou“ a po ní. Platí to dodnes. Platí. Z vašich filmů je zřejmé, že se inspirujete architekturou i hudbou... Hudba a architektura jsou zá- kladní složky umění. Architektura vypráví o tom, kam až člověk technicky a ideologicky může dojít. Architektura zároveň vyjadřuje svou dobu. Hudba vypráví o těch nejnitern ějších věcech, má tedy tu mož- nost. Mezi nimi jsou v tom oblouku ostatní umělecké disciplíny: román, poezie, malířství i sochařství. Dalo by se říci, že architektura je rozum doby a hudba její cit? Dalo by se to tak říct. Jak vnímáte současnou hudbu a architekturu? O současné architektuře toho mohu říct málo. Znám spíše tu architekturu dvacátých let, jakou dě- lal Le Corbusier a u nás například Adolf Loos. Dnes je to blíže ke konstruktivismu - železná konstrukce a sklo. Jak se vám dnešní „rozum doby“ zamlouvá? Na to nemohu odpovědět, já potřebuji větší odstup. Já jsem vlastně s výjimkou DÝMU BRAMBOROVÉ NATĚ a HADÍHO JEDU nenatočil současný film. Jako student filozofie jsem chtěl dělat dizertační práci o současném moderním umění. Profesoři mi naznačili, že je to nesmysl, protože se mě to ještě netýká. Naučil jsem se mít ve věcech odstup. A dnešní hudba? Mě tahle užitková hudba neoslovuje. Já mám nesmírně rád Janáčka, mám rád Mahlera, Dvořáka a francouzské impresionisty Ravela a Debussyho. To je většinou silně introvertní hudba. Vyjadřuje tahle hudba i vaši povahu? Jak už jsem řekl, zpočátku jsem točil filmy jenom pro sebe. Postupně jsem došel k tomu, že film bez diváka je blbost. K tomuto názoru jste došel před MARKÉTOU LAZAROVOU nebo po ní? Po Markétě. Tehdá se dělaly festivaly pracujících. Tenhle film se promítal snad ve všech větších městech a všude dostal nějakou cenu. Musel jsem do těch měst jezdit a podávat si ruce s předsedy národn ích výborů a tehdejší místní ekvipou. Já jsem čestným občanem snad všech velkých měst v celém tehdejším Československu. Přišel jsem na to, že to, co diváka táhne, je rozumný příběh. Zpočátku jsem na to žehral: stačilo mi, když jsem měl něco v hlavě a to pak vyjádřit tak, jak to cítil. Vaše představy mohly být pro ostatní členy štábu těžko pří- stupné. Pociťoval jste při natá- čení osamocenost? Ne. Měl jsem vždy dobrý štáb. Poněvadž měli všechno jasné. Kostymérům jsem naskicoval kost ýmy, kameramanům kompozici a herci věděli, co mají dělat. Bývával jsem společenský člověk, ale o slo- žitých věcech jsem s lidmi nerozpr ávěl. Mám pocit, že vůbec nerad filozofujete. Přiznám se, že jsem očekával trochu agresivnější nonkonformější názory. Vycházel jsem z vašich tří filmů - ĎÁBLOVA PAST, MARKÉTA LAZAROVÁ a ÚDOLÍ VČEL, kde je ve vyhrocen é podobě předkládána křesťansk á kultura. Jaký je váš vztah ke křesťanství? Moje maminka mi při vstupu do školy na příslušný formulář napsala: náboženství českobratrské evangelick é. Byla vychovaná v Rusku, tedy v pravoslaví, a dlouho neumě- la česky. Pak přišla do Pacova ke svému strýci, který byl evangelík. U něho se chytla učení Petra Chelčick ého a stala se ortodoxní evangeli čkou. Například, když jsem já nebo bratr onemocněl, byli jsme pro ni prašiví psi, poněvadž nás navštívil Bůh, který na nás seslal nemoc. Podle ní jsme udělali něco špatné- ho a týden s námi nemluvila. Takže jsme se naučili zazdívat nemoci. Báli jste se Boha nebo maminky? Boha jsem se nebál. Nikdy jsem v něho moc nevěřil. Takže tady pramení vaše fascinace křesťanskou kulturou? Víte, je to možné, ale tak hluboko jsem to v sobě rozebíral. Ale v každém případě si myslím, že tady katolictví nemělo co dělat. Násilná rekatolizace bylo velice špatné období. V církvi je mnoho dů- stojenství. Je to jako ve vojenském stavu: nosí uniformy a všechno je tam dáno předem. Na vojně taky nem ůžete s nikým diskutovat. Mezi církví a vojskem je nesmírně mnoho příbuzného. Ale například poh řeb Mitterranda na mě velmi působil. Bylo to krásné divadlo. V Markétě jsou proti sobě dvě postavy. Kozlík je přímočarý krut ý pohan a Lazar už s Bohem kalkuluje. Která postava je vám bližší? Lazar, který byl stejně tak zloděj jako Kozlík, už začal s křesťanství kupčit. Proto mi je rozhodně sympati čtější Kozlík. To je tam hned v první větě:“...Za času, kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutn é potíže se šlechtici, kteří prolévali krev málem se chechtajíce. Kdepak hřeben a mýdlo, vždyť nedbali ani na boží přikázání.“ Lazar chtěl poslat svou dceru do kláštera, aby všechny ty lumpárny měl u Boha smazaný. Kozlík tohoto činu nebyl schopen. Musel se ohánět tak, jak mu kázala příroda. Když se neohá- něl, byl zabit. To je zákon přírody. Fascinoval vás boj člověka s rozbášněným živlem. Čím vás živly, jakými jsou bouřky či blesky, inspirují? Jsou krásné. Těsně před bouřkou je nejkrásnější povětří. Svítí sluníčko a najednou se sženou černé mraky... Těch pár vteřin to je přece nádhera. Řekl jste, že lidstvo se od věku snažilo dobrat tří základních kategorií: pravdy, dobra a krásy. Mohli bychom si o těchto kategoriích promluvit odděleně. Lze to vůbec? Vývojem se lidstvo snažilo k pravdě dojít buď cestou krajně iracionální, což je náboženství, a posléze krajně racionální, což je věda. Mezitím stojí třetí cesta: cesta filozofie, která je jednou více racionální a jednou víc iracionální. Postupně začaly splývat. Iracion ální cesta k pravdě postupem času vymizela. Já jsem momentálně v takové situaci, že by bylo normáln í, kdybych se obrátil k Bohu. Ale mě to k němu net áhne. Spíše jdu do hospody. Kategorie krásy je cesta umění: architektura a hudba, jak už jsme o tom mluvili. Řekl bych, že dnes stále víc lidí tíhne k iracionalismu, k mysticismu. Převládal u vás více rozm ěr mystický nebo takzvaně reálný? Mám dojem, že ten rozum mi byl vždy bližší... Já se vám omlouvám, ale mě se teď o těchto věcech těžko mluví. Nikdy jsem se například nestaral o peníze: všechno jsem převáděl na manželku. A teď jsem v prek érní situaci: manželka se nemůže podepsat, takže její knížky jsou nedostupné. Já bych ji musel zbavit svéprávnosti. Jsou to mrtvé peníze a já bych je tolik pro manželku potřeboval. Mám teď zkrátka starosti a proto náš rozhovor je velmi neurovnaný. Rozuměl jsem dobře, že se raději než k Bohu obracíte ke skleničce...? Ano, raději v hospodě kecám o blbostech. O vás je známo, že jste si i při natáčení žádnou skleničku neodpíral. Litujete toho, či to snad nemělo na vaši tvorbu žádný vliv? Nemělo. Možná to mělo vliv na mé zdraví. Ale nemohl jsem pít třeba při psaní scénáře, to bych to druh ý den zahodil, ale při natáčení mě to naopak vybuřovalo. Ale dnes si musím dávat velkýho majzla, protože manželka nikoho jiného než mě nemá. Litujete nějakého svého filmu? Filmu o Karlu Hynku Máchovi. Po projekci jsem se styděl a šel jsem rovnou za ředitelem dát výpověď. On to naštěstí uvítal. Pro filmový ústav jsem ještě natočil medailón o Janu Bauchovi, kterého jsem měl moc rád. Pociťujete dodnes lítost, že jste opustil práci takovým filmem? Pociťuji, protože Mácha byl v naší obrozenecké literatu ře ojedinělým zjevem. Neměl sobě rovného. A já jsem tuhle příležitost pokazil. A měl jste v plánu ještě nějaký projekt? Ano, měl jsem projekt, který jsem od mládí měl stejně rád jako Markétu - POVĚTRONĚ od Karla Čapka. „Balónky symbolizují věčnou touhu po výškách, touhu bez níž není krásy, ani pokroku, ani života. „ To byl váš komentář k filmu SKLENĚNÁ OBLAKA. Jaké výšky jste měl na mysli? Citové. Každý kluk má chuť vylézt na kopec. Pak vidí další kopec. Pokud může, tak vylézá na vyšší a vyšší kopec.Touha po výškách mě táhla, ale po tomhle filmu jsem se k ní nevracel. Spíše mě pak táhl příběh s lidským rozměrem. Člověk dochází k stáru k rozumu. Říká se, že ti největší kumštýři končili většinou u pohádek.

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group