ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JE DŮLEŽITÉ LIDEM ŘÍCI, CO SE DĚJE

ricicosedeje

„Moje první práce souvisela s odpady. Po každém výbuchu, když odešli specialisté se svými Geigery, jsme museli obe jít atol a odklidit mrtvé ryby a jiné smetí z pláží. To bylo obvykle dva až tři dny po explozi. Podle toho, odkud foukal vítr, moře vyplavovalo ryby na různých místech a pokaždé to bylo několik tun mrtvých ryb,“ vypráví Ruta v listopadu 1987, právě dva měsíce poté, co se vrátil z jednoho ze svých pracovních pobytů na Mururoa. „Jednou, ne moc dlouho po testu, oceánu vyhodil na břeh tři mrtvé velryby. Byly ohromné, museli jsme si obstarat jeřáby, abychom je dostali pryč.““Vítr a ryby neberou na vědomí zakázané a zamořené zóny... a tak jsme já a moji kolegové bývali často vystaveni radiaci. Neměli jsme kromě rukavic žádný ochranný oděv... Žádné dozimetry neměřily radiaci, které jsme byli vystaveni. Specialisté ochranné oděvy měli, ale my ne. Stávalo se, že přijížděli politici a žurnalisté prověřit řeči o zamoření atolů a laguny. Tehdy pánové z generality, aby dokázali, jak je všechno bezpečné, chodívali plavat do laguny. Ale potom se šli osprchovat do speciálních kabin. Na Mururoa se ještě pořád nesmějí jíst ryby, ale Polynésanům prostě nemůžete zakázat je jíst. Samozřejmě, že jsme všichni věděli, jak je to nebezpečné, ale jídlo od armády bylo špatné. Ryby byly staré a pořád jsme měli brambory. A tak většina z nás ryby na Mururoa a Fangataufě jedla. A většina z nás onemocněla. Když někteří na Mururoa umřeli, dali je hned do kovových rakví a přiletovali víka, aby nešla otevřít. Kdyby Francouzi zjistili, že jsme mluvili, propustili by mě. Ale myslím, že je důležité říct lidem, co se děje.“
FRANCIE SI KOLEDUJE O PŘÍRODNÍ KATASTROFU
Jako všechny polynéské atoly, i Mururoa je vyhaslou sopkou, kter á vlivem eroze a své vlastní váhy zmizela pod mořskou hladinou. Postupn ě (průměrným tempem jeden milimetr za rok) na ní vznikal korá- lový příkrov. Ten sahá nanejvýš do hloubky 450 metrů a jeho tloušťka je nerovnoměrná. Základna vulká- nu spočívá na mořském dně v hloubce 3000 metrů. Jeho stěny jsou velmi příkré. Vzhledem k cirkulaci obrovského množství vody hmota tvořící ostrovní sopky stále intenzívněji eroduje, což vede ke snížení soudružnosti celého útvaru. Právě toto je jeden z faktorů, který může vést k destavilizaci vulk ánu. Připomeňme si další - příkrost stěn a vliv počasí, a dopl ňme ten nejzávažnější - poprask ání. Praskliny v horní části vulkánu Mururoa jsou způsobem především 138 podzemními výbuchy, kterým atol musel čelit. Každý výbuch vytvo řil jeskyni. Zlomy a praskliny kolem jeskyní vzniklých po každém výbuchu představují oblasti o prů- měru 200-500 metrů. Uvedená čísla jsou jen přibližná, neboť se k nim dospělo porovnáním s výbuchy provedenými na jaderných střelnic ích s podobnými podmínkami. Skutečné údaje zůstávají utajeny. (Podle článku Pierra Vincenta, emeritního profesora univerzity Blaise- Pascala v Clermont-Ferrandu, přetištěného 30. července 1995 britsk ým listem Guardian.)
NIKDO SE NEUDRŽEL NA NOHOU
„Pokaždé, když začaly podzemn í testy, se atol o kus potopil,“ vypr áví Tama, který začal pracovat na Mururoa v 60. letech jako úředn ík. „Největší výbuch, jaký jsem kdy viděl, se konal taky někdy kolem roku sedmasedmdesát. Měl krycí jméno Astyanax. Nálož odpálili v testovac í zóně Viviane, asi 27 km od vesnice. Vyvolalo to tehdy takové zem ětřesení, že se nikdo neudržel vzpřímeně na nohou. A zároveň se na protější straně atolu za letištěm otevřela tři kilometry dlouhá puklina. Po dalších testech se postupně zvětšovala, takže dnes má sedm kilometrů. Její hlubší konec není vidět, protože je pod vodou. Nikdy ji neukazuj í novinářům.“
PSYCHÓZA STRACHU
Oscarovi Temaru je mezi čtyřiceti a padesáti lety a je celník. V letech 1964-75 byl několikrát posl án na Mururoa, aby tam kontroloval letadla a lodi. N y n í j e starostou Faa, nejlidnatější komunity ve Francouzské Polynésii, kter á byla jako první vyhlášena za bezjadernou. Je také vůdcem strany Tavini Huiraatira, Polynéské osvobozenecké fronty, která je protijadern á a bojuje za nezávislost: „Při jednom ze svých pobytů na Mururoa jsem si krátce po mimořádně velkém atmosférickém testu všiml, že všechno listí kokosových palem zežloutlo, jako kdyby ty stromy usychaly. A pak se zničehonic objevily nápisy, které zakazovaly jíst kokosov é ořechy. Po atolu se pomalu za- čala šířit psychóza strachu. Někteří lidé byli tak nemocní, že museli být z atolu odvezeni, a později jsme se doslechli, že někteří z nich zemřeli. To bylo asi v roce 1969 nebo 1970. Pak se konal první podzemní test. Brzy po něm se na atolu začaly objevovat pukliny. Některé z nich byly 20-30 metrů široké. Často jsme ví- dali vojáky, jak se pokoušejí ucpat je pískem a betonem. Prohlídky lidí přijíždějících anebo odjíždějících z ostrova se přitvrdily. Fotoaparáty byly zakázány. Ale žádné oficiální vysvětlení, proč se to děje, nikdy nep řišlo.“
CHVÍLE PRO EXPLOZI
„Lidé z mého týmu se vždycky po explozi vraceli na atol jako prvn í,“ říká Edwin Haoa, který na Mururoa vedl tým šesti lidí, který měl za úkol monitorovat úroveň zamo- ření po explozi. „Někdy půl dne, někdy o tři dny později jsme vystupovali z lodi na pevninu. Měli jsme kompletní ochranné obleky a kyslí- kové masky a byli jsme vybaveni dozimetry, abychom mohli měřit radioaktivitu. Začínali jsme obytnými čtvrtěmi a potom jsme kontrolovali zbytek ostrova. Když jsme se na atol vrátili po první explozi, všechno bylo zničené. Nezůstala tam žádná vegetace. Ale pár měsíců nato, jako zá- zrakem, se rostliny zase objevily. Melouny, rajská jablíčka, tráva i nové stromy a mnoho dalších rostlin. Samozřejmě, že nikdo nesměl nic jíst.“ Edwinovy tři děti z prvního manželství, které se narodily ještě než začal pracovat na Mururoa, jsou úplně zdravé. Pak se znova oženil a měl další děti. Ale dvě z nich umřely a jeho žena třikrát potratila.
JADERNÉ TESTY A POTRAVNÍ ŘETĚZEC
Radiace je pouze jedno z nebezpečí. Zničením korálů vyvolávají jaderné testy v jižním Tichomoří i šíření ciguatery, nejběžnějšího druhu rybí otravy na světě. Otrava ciguatera je způsobena jedy, které produkuje jednobuněč- ná řasa Gambierdiscus toxicus. Jedná se o mikroskopické mořské organismy žijící v planktonu korálových útesů. Pokud je korál poškozen či zničen, počet těchto jedovatých organismů stoup á, anebo toto poškození podně- cuje řasu k produkci mnohem většího množství jedů. Býložravé ryby snědí a poté jsou samy sně- deny většími, masožravými rybami. Jed nemá na rybu žádný viditelný účinek, ale když ji lidé chytí a snědí, dostaví se u nich příznaky ciguatery. Ciguatera je sice smrtelná jen zřídkakdy, vyvolává však řadu vysiluj ících symptomů, např. zvracení, průjmy, bolesti břicha, třesavku a paralýzu. Účinky otravy mohou přetrvávat až roky v podob ě chronických požití, jimiž bývá bolestivé píchání, přecitlivělost (např. dotek chladného předmětu může vyvolat prudkou bolest), svě- dění, ztráta rovnováhy a svalové koordinace. Napadené osoby se stanou citlivými na toxin - požití určitých jídel, např. kuřat či alkoholu, může vyvolat recidivu, která bývá ještě prudší než původn í otrava. U těhotných žen může ciguatera vyvolat potrat nebo otravu plodu; navíc může být na dítě přenesena mateřským mlékem. Na tuto otravu není znám žádn ý lék. Jedna současná studie říká, že pacientům prospívají nitro žilní infúze manitolu. Není to však ověřeno klinickými zkouškami a navíc manitol není v mnoha odlehlých oblastech Pacifiku k dispozici. Na atolu Hao v souostroví Tuamotu bývala ciguatera zcela nezn ámou věcí, avšak pouze do roku 1965, kdy tu francouzská armáda začala budovat záložní základnu pro atomové testy. Již rok poté byly na Hao chyceny první otrávené ryby. „V roce 1968 byla najednou ciguatera všude,“ vypráví Teua. „Všechny druhy ryb, dokonce i škeble, byly kontaminované. I předt ím jsme znali ciguateru, ale nikdy ne v celé laguně a měly ji jen někter é ryby. Ale tentokrát moc lidí onemocn ělo. Jednu dobu pomřeli skoro všichni psi, kočky a dokonce i prasata, protože sežrali zbytky otráven ých ryb. Museli jsme úplně změnit jídelníček, na který jsme byli zvyklí ... všechno jídlo najednou muselo být odjinud.“
PÁR STARŠÍCH SE MODLILO
Tafai je z Mangarevy, ostrova 450 km jihovýchodně od Mururoa. V roce 1966 tam žilo 700 lidí. Proto že Mangareva je v blízkosti jadern é testovací zóny, lze na ni cestovat jen se zvláštním povolen ím francouzských úřadů: „Testy se obvykle konaly v osm ráno, ně- kdy o něco později. Bylo vidět zá- blesk a ozval se ohlušující ostrý zvuk. Vždycky se zdvihl ohromný poryv větru a všechna okna se rozdrnčela. Když jste vyšli na vrchol kopce, viděli jste, jak z moře stoupá k nebi ohnivá koule. Pamatuju se, jak jsem jednou stál ve dve- řích, když se objevil záblesk a prudký náraz větru mnou mrštil dozadu. Všem nařídili jít do krytu. Když jsme vešli dovnitř, generátory běžely naplno. Dovnitř proudil filtrovan ý vzduch a střechu krytu bez ustání kropily mořskou vodou ostřikova če. Předtím než Francouzi postavili na Mangarevě kryt, přinesli nafukovac í stan - jako obrovskou želvu - a postavili ho ve vesnici. Použili ho jednou. Potom vybudovali stálý kryt a do toho jsme museli, jak se pamatuju, dvakrát. Podruhé, to bylo v roce 1968, při testu Canopus, při- šla zpráva, že se obrátil vítr. Něco se nepovedlo a my museli v krytu zůstat do příštího rána do osmi hodin. Jídla bylo dost a dalo se tam spát, ale to čekání bylo dlouhé. Ně- kteří lidé hráli karty a pár starších se modlilo. Přestože aspoň jedna část ostrova byla zamořena, oficiáln ě nám to neřekli. Nenařídili nám nic vyčistit. Jediným předběžným opatřením před každým testem byl příkaz uskladnit všechno jídlo, ná- dobí a příbory do plastikových pytl ů, zavřít dveře a okna. Zatímco kryt byl vždycky omýván ostřikovači, domy lidí se neomývaly nikdy, ani zahrady, ani silnice.“
ARMÁDA JE MNOHO PENĚZ
Hiro se narodil v Tauere blízko Haa. V letech 1928-1986 žil na ostrově Tureia, 78 námořních mil severně od Mururoa. V této době pravidelně jezdil na Tematangi, kde pracoval v průmyslu zpracová- vajícím kopru. „Svým způsobem bylo dobré mít na ostrově vojáky, protože to přineslo práce a ta zase peníze. Když vojáci přišli poprvé, začala na atol přicházet spousta vý- znamných lidí a mluvit s námi. Při- šel admirál a říkal, že není žádné nebezpečí a že atomové bomby jsou dobré. Přišel s mužem, který říkal, že je profesor, a byl nám představen jako jeden z největších vědců na světě, a ten taky řekl, že nebudeme v žádném nebezpečí. Pro provedení testů si prý bombu odvezou zpátky do Francie a až tam to pak bude nebezpečné. A byl tam taky bílý katolick ý kněz a ten nám říkal, že Američani mají bombu, aby se chrá- nili před jadernou válkou, a že je tedy načase, aby ji měli taky oni, Francouzi. O pár let později nám jeden vojenský lékař řekl, že ty testy dobré nejsou, ale nechtěl, abychom to říkali dál, protože by tím prý riskoval doživotní vězení. Ale já si po- řád ještě myslím, že testy jsou pro Polynésii dobrá věc. Kdyby byla válka, Francie by nás chránila. A krom ě toho, když si všichni ti vysoko postavení lidé z armády myslí, že testy jsou nebezpečné, kdo jsem já, abych pochyboval? Když nás jednou, prý po nějakém nedopatření, museli na čas evakuovat a izolovat ve vojenském táboře, měli jsme hromady jídla a pití zadarmo. Vojáci se o nás pořád starali.“ „Ty jaderné testy nám ze začátku přinášely peníze, ale teď jediné, co přinášejí, jsou nemoci,“ oponuje mu v jiné výpovědi Tamatoa i celá řada dalších místních obyvatel, kteří měli co do činění s jaderný- mi zkouškami.
NEŠŤASTNÁ MATKA TOIMATA „Naše první a nejstarší dcera se narodila v roce 1975. Pořád trpí chronickým kašlem a bolestmi žaludku, ale chodí do školy a vede si tam dobře. Druhé dítě se mi narodilo předčasně, v sedmi a půl měsí- cích, a den po narození umřelo. Moje třetí dítě se narodilo doma, v norm álním termínu, ale umřelo po dvou týdnech. Holčička měla něco s kůží ... kůže se jí při doteku odlupovala. Eugene, moje čtvrté dítě, byl norm álně donošený, ale umřel, když mu byly dva měsíce. Trpěl průjmy, a tak jsme ho odvezli do nemocnice Mamao na Tahiti. Ale průjmy trvaly. Pak celé jeho tělíčko zachvátily křeče, dostalo vysokou horečku. Vů- bec se mu nedaly rozevřít pěstičky. Doktoři nám nic neřekli. Naše páté dítě je naživu a daří se mu dobře. Šesté se narodilo v termínu, na klinice. Během těhotenství a při porodu bylo všechno v pořádku, ale doktoři řekli, že holčička je nedono- šená, poslali ji do Mamao a dali do inkubátoru. Den potom umřela. Vá- žila při porodu přes tři kila a já jsem si jistá, že jsem ji nosila plných dev ět měsíců. Sedmé dítě je taky na- živu a úplně zdravé. Osmé se narodilo předčasně, mrtvé. Deváté, holčička, přišlo na svět v termínu, ale žilo jen osm měsíců. Bylo velmi tlusté a řekli mi, že dostalo otravu krve. Desáté dítě se mi narodilo v létě 1985. Od narození má infekci dýchacích cest a srdeční vadu. Řekli nám, že holčička má díru v srdíčku, a poslali ji do Francie na operaci. Já sama jsem zdravotně v pořádku. Myslím, že moje děti umřely, protože manžel pracoval na Mururoa. „ Ionizující záření může způsobit strukturální přeměny chromozomů. Jsou to právě mutace chromozomů, které jsou příčinou vrozených vad u novorozeňat. Toto jsou úryvky z publikace TESTIMONIES - WITNESSES OF FRENCH NUCLEAR TESTING IN THE SOUTH PACIFIC - vydané Greenpeace International, 1990. Zabývá se testy ve Francouzské Polynésii, ale podobné příběhy by bylo možno vyslechnout v několika dalších zemích pacifické oblasti. Lidé v Pacifiku trpí následky testů cizích jaderných zbraní už více než 40 let. Spojené státy prov áděly testy na Bikini a Enewetaku na Marshallových ostrovech, na Johnstonu a Vánočním ostrov ě (Kiribati); Velká Británie na ostrov ě Monte Bello, na Vánočním ostrově a v Austrálii. Ve všech těchto testovacích oblastech místn í obyvatelé trpí dlouhodobým poškozením zdraví a životního prostředí stejně jako devastujícím vlivem na jejich kulturu a aktivitami tisíců cizích vojáků.

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group