ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Jak chutná dotek hvězd...

 

dotekhvezd

Evu Hudečkovou už v poslední době vídáme jen ve filmech, které z vrozené galantnosti neoznačíme nálepkou „pro pamětníky“. Její hlas ale slýcháváme často v česky mluvených cizích filmech, protože je jen málo hereček, které tak mistrně ovládají dabing. O herectví si ale dnes budeme povídat jen okrajově. Tématem dne je psané slovo. Eva Hudečková se z here čky proměnila v úspěšnou spisovatelkou. Jak se máte, paní Hudečkov á? Skvěle. Chybělo vám v poslední době něco ke štěstí? Věřím v zákon příčiny a důsledků. Štěstí beru vlastně jako dílo náhody. Takže mi k němu chybí vždy jen ta šťastná ruka. Čekáte na něj? Nebo mu popojdete v ústrety? Rozhodně se za ním nehoním, protože, jak známo, kdo se za ním honí, nikdy ho nechytne. Štěstí před ním uteče. A když přijde? Třeba být na něj připraven. Dobře trénován. Jaká je cena života? V rozdílu mezi tím, čím člověk je a čím mohl být. Ale někdy ten běh času neovlivníme. Nedávno jedna skladatelka z Izraele nabízela mému muži k provozování houslový koncert. Byl pěkný, zaj ímavý, začala se rýsovat případn á spolupráce. Ta paní pak volala z Londýna, že letí do New Yorku a moc nás zdraví. Potom se ozve. Za pár hodin jí na newyorském letiš- ti puklo srdce. Už se neozve. A koncert zůstal nedopsán. Není někdo zklamán jen proto, že si položil laťku moc vysoko a celý život ji jen zarputile shazuje? Myslím, že by každý měl v sobě najít schopnost - nebo snad sílu - určit, co pro něj má cenu. Mnoz í přeceňují svoje síly, pachtí se za nesplnitelnými cíli a sami si ze života dělají peklo. Laťka je pro ně strašně vysoko. Odhadnout, čeho jsem schopen, to je, oč tu běží. Je to věda. Jak jste tuhle vědu nastudovala? Vůbec jsem tenhle předmět nešprtala. Život mi dával kondice. Leckdy dost tvrdé. Ale pozor - člověk se nemá nechat sám sebou rozmazlovat a říkat si - tuhle výšku neskočím. Má si dávat úkoly, mít stimul, něčím se obírat. Ale každý nejsme Bubka, nemusíme si hled dávat laťku za hranici snů. Chtění je málo. Snaha je víc, ba leckdy vše. Přesto přese všechno - jsou případy, kdy člověk sáhne za hranice možností. Jde to, neříkejte, že ne! Když člověk chce, může ledacos. Nedovedu odhadnout kolik, ale já se vám k něčemu přiznám - věřím na zázraky. Někdy jsme svědky neuvěřitelných věcí a ptáme se - proboha, kde se to v tom člověku bere? Asi tím, že se to se zaťatými zuby naučil ... Třeba. Dotkne se i hvězd. Sáhla jste si na ně? Pořád se natahuji, stoupám na špičky, snažím se vyskočit... Strašně ráda se na ně dívám, někdy mi připadají velmi blízko. Jak se stane herečka spisovatelkou? Kritika i čtenáři byli víc než příjemně překvapeni vašimi knihami Bezhlavá kobyla a Bratříček Golem. Dokončila jste další „opus“, v myšlenkách už žije svůj prenatální život další dílko. Tak povídejte... Snad to byla přirozená cesta. Herectví jsem měla jako profesi velmi ráda, ale provozovala jsem ho v době, kdy jsem nebyla spokojena s úrovní textů, se spoustou dalších věcí. Dost se mě to dotýkalo. Herec je interpret a záleží na tom, co říká. Byla jsem někdy až ne- šťastná, protože jsem měla pocit, že říkám lži a hlouposti. Protože nerada kritizuji, aniž bych se sama přičinila o zlepšení, tak jsem si jednoho dne řekla, že si přestanu stěžovat a raději sama zkusím, co to obnáší. A tím to vlastně všechno začalo. Začala jste hned beletrií? Kdepak. Napsala jsem tři filmov é scénáře, všechny filmy měly jít dokonce do výroby, na dva už byly hotovy rozpočty, hledaly exteriéry, vesničky, města, lidi, herci. Jenže pak k realizaci nedošlo... státní film se posléze rozpadl, už nikde nebyly peníze. Dělala jsem na tom pět let a najednou nic. Ale pak jsem přišla na jednu zajímavou věc. Člověk se pořád učí... Na jakou? Že i když práce, které jste dali všechny síly, neskončí tak, jak jste čekali, přece jen to nemusí být ztracený čas. Hodně se naučíte a najednou zjistíte, že ta suma znalost í ve vás zůstává, dá se s ní dál něco dělat. Máte kus žuly a v ruce majzlík. Dlouho nic a najednou máte dojem, že víte, kam a jak seknout, aby ten kámen dostal tvář. Dobří kamarádi mě přesvědčovali, abych ty věci neházela do koše a raději s nimi něco udělala. Co jste udělala? Sedla a psala knížku. Měla jste kuráž nebo strach? Bála jsem se, protože jsem byla přesvědčená, že všechno krásné, chytré a nejkrásnější už bylo dávno napsáno. Ale zase zapracovali kamarádi. Že prý mám pravdu, ale nikdo prý nic nenapsal mým pohledem, mýma očima. Tak ať se nevymlouvám a koukám dělat. Šla jste s kůží na trh... Spíš s duší. Co jste si v duchu řekla, než jste napsala první slovo? Nebudu lhát! Reminicencí na vlastní dětství už bylo napsáno bezpočtu. Proč jste se vracela v Bezhlavé kobyle do časů her a malin nezralých? Z obdivu a lásky k našim předkům. Naše rodina se ze mne sna- žila vychovat dobrého člověka a já jí to nikdy nezapomenu. Kdyby na téhle zemi bylo víc slušných lidí, žilo by se líp a z té kuličky, po které chodíme, by se stala opravdu nádherná planeta. Zdávají se vám dětské sny? Ne dětské sny už mě míjejí. Mám vzpomínky. Spíš fragment y . Pamatuji si třeba vůně. Nebo barvy. Šerosvity. Třeba slunce mezi listím. A vybavuji si nějakou situaci nebo dialog, které se na tom místě odehrávaly. Jaké vůně si pamatujete? Kytek. Nebo domova. Všude je jiná vůně. Pamatuji si vůni našeho domu. Taky školy, kam jsem chodila do první třídy. Jinak vonělo gymnázium, jinak divadelní fakulta. Co vám nevonělo? Spousta věcí. Byla jsem vychována v lásce k pravdě. Proto nesnáším lež, prolhané lidi. Bojím se jich. Říkám si, že když někdo žije férově, nemusí nic skrývat a lhát. Nemám ráda faleš. Hloupost. Takovou zabedněnou, pomstychtivou hloupost. Zlobu. Tupost skloubená se zlobou - to je děsivá kombinace. Co vás vedlo k napsání Bratříčka Golema? Přece golemovská tematika už vedla pera nejedněch autorů. Jmenujme jen Meyerinka nebo Kische... To souvisí s tím, o čem jsme teď mluvili. S tupostí, hloupostí, zlobou. Myslím, že jednou z nejdůležitějších vlastností je tolerance. Projevy nenávisti, násilí a rasismu mě zasahují, znechucují, zraňují. Hlavně rasismus, jeden z nejzrůdnějších výmyslů člověka. Jako by se lidé nepoučovali z dějin, naposled dobou před padesáti lety. A pořád vznikají nová ohniska této nebezpečné stupidity. Svět s ní koketuje, nedělá nic, aby jí zamezil, stejně jako ve třicátých letech, když přišel Hitler k moci. Hrozba opakování těch hrůz nad námi stále visí jako Damoklův meč. Děsí mě to. Začíná to intolerancí. Lidé si na sebe vymyslí šuplíky, šablony, omezení, zákazy, všichni by měli být stejní, a kdo se liší, nemá podle nich právo na existenci. Každý člověk je osobnost. A pokud nikomu neubližuji, ať mi dá každý pokoj! Každého beru takového, jaký je. Pokud se mi přímo nestaví do cesty se zlými úmysly, snažím se ho mít ráda. Děsí vás pohled na televizní zpravodajství? Na přímé přenosy válek? Nerada se na to dívám. Je to jeden horor vedle druhého. Jako by na světě nic jiného neexistovalo. Málokdy se ze zpráv dozvím něco krásného, větu, která by ve mně vzbudila třeba fantastickou naději, že všechno bude zítra lepší. Díváte se na své filmy? Ani ne. Když něco udělám, už se k tomu nevracím. To se týká i mých knížek.. Píšu je s naprostou otevřeností, oddaností a poctivostí, ale jak je dopsána, když vím, že už v ní nezměním ani slovo, tím pro mne končí. To je už hotová bytost, kterou jsem vyslala do světa, pták, který odlétl z hnízda. Žije svým vlastním životem, nevracím se k němu. Spíš mě už zajímá to, co bude. Co vymyslím, udělám. Jestli to pro někoho bude třeba přínosem, udělá mu radost. Je těžší psaní nebo ztvárňování hlavní postavy ve filmu nebo na divadle? Myslím, že jsem v životě nezažila těžší práci, než je psaní. Hrála jsem a role, kdy jsem dvě hodiny neslezla z jeviště, třeba Žebráckou operu, Noc vrahů. Když jsem dohrála, bylo mi krásně, říkala jsem si - tak, teď bys mohla jít hrát znovu! Ale když dopíšu knížku, jsem tak „vydaná“ ze všeho, že už nemám na nic sílu. Povězte mi něco o své poslední knížce... Jmenuje se „O ztracené lásce“. Je to takové mé vyznání. Zemi, ve které žiji, ale hlavně lásce, která je pro mne zcela prvořadou záležitostí, protože jsem přesvědčená, že bez lásky by svět neexistoval, bez ní se dá žít jen chudě. Láska utváří lidské vztahy. A děsí mě, jak je jí málo. Jak se lidé odvracejí k moci, majetku. Jak se tím zbavují toho nejkrásnějšího lidského rozměru. Je to společensko-kritický román? Spíš moje píseň o smutku, který na mne padá, když vidím, jak se lidé nemají rádi, jsou nepřejí- cí a nevstřícní. Neumíme se smířit s tím, že když někdo vytvoří něco výjimečného a prospěšného, měli bychom u zatleskat, poděkovat, protože ten člověk obohatil náš život. Měli bychom ho za to milovat. Jenže výsledek je bohužel často takový, že mnozí takového člověka nenávidí! Usilují o to, aby se mu nedařilo! Jako by se mu chtěli pomstít za jeho schopnosti a úspěch. Měli bychom se naučit obdivovat ty, kteří něco dokázali. Protože vše, co tvoříme, tvoříme po druhé. Koho máte ráda ze spisovatelského světa? Nemám ráda ty, kteří tvoří tak, aby nikomu nevadili. Umění má být vždycky provokující záležitost. Má přinášet výjimečný zážitek, radost , smutek. Ta úžasnost je podle mne právě v pravdivé a upřímné výpovědi. Miluji umělce, kteří jsou autentičtí, zůstávají sami sebou, na nikoho a na nic si nehrají, nikoho nenapodobují. Z české literatury nesporně Karla Čapka. To je úchvatná bytost, nevídaná. Stejně tak Božena Němcová. A z hereckého? Fascinuje mě generace Zdeňka Štěpánka. Když se díváte na staré filmy, co je jen vedle sebe skvělých osobností! Marvan, Plachta, Vlasta Burian, Smolík, Kohout, Plachý, Záhorský, prostě plejáda gigantů. Giganti, kteří si nepřekáželi! Co by měl vyjadřovat film, ve kterém byste si ještě ráda zahrála? Touhu po tom, abychom si nepřekáželi.

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group