KOLÍNE, KOLÍNE...

„Jedete-li po výpadové silnici č. 12 ve směru Praha - Kolín, pár kilometrů před Kolínem zjistíte, že Kolín nestojí v pěkné rovině, jak tvrdí pochod Franti ška Kmocha, ale že se tu krajina vlní. Pahorky tu dosahují v průměru 260 - 330 m. nad mořem. Minete osadu Nové Město a jste u motorestu „U Zlatého slunce“. Zájezdní hospoda stejného jména tu byla již dávno. I v dobách, kdy se silnice č. 12 nazývala „Kaiserstrasse“, tedy „Císařská cesta „, po které se místo rychlých automobil ů kodrcaly jen formanské vozy.

PŘED BITVOU

Pruský král Friedrich II. války miloval. Viděl v nich naplnění a smysl svého života. Válkami řešil problé- my, do kterých se rozpínavé Prusko dostávalo. Jako tomu bylo, když se Prusko ocitlo v izolaci po uzavření smlouvy mezi Habsburky a Francií a později i Ruskem, tedy v roce 1756. Pro Friedricha to byl důvod, aby i s vojskem překročil české hranice, porazil u Lovosic rakouskou armádu a po dalším vítězství u Šterbohol odblehl Prahu, hlavní město Českého království. V Praze byla v té době soustředě- na velká část rakouského vojska, město bylo ostřelované, zásoby se tenčily a bylo nutné podniknout alespo ň nějakou akci na záchranu. Jedin ý, kdo mohl pomoci, byl polní maršál Leopold hrabě Daun, který stál v čele II. rakouské armády, se kterou střežil prostor mezi Prahou a Vídní. Hlavní stan rozložil u Golčova Jeníkova. Zde jej zastihl dopis rakousk é císařovny Marie Terezie, ve kterém jeje žádala, aby prorazik obkl íčení Prahy a pomohl obleženému vojsku. V případě úspěchu slibovala Daunovi velkou odměnu, za neú- spěch jej předem zbavovala odpovědnosti. Maršál Daun začal jednat. Vyslal do Prahy zvědy a spojil se s velitelem obležené armády. Dohodl se o společné akci při případném prora- žení blokády a vytáhl s vojskem na pomoc Praze. Friedrich se o jednání dověděl a rozhodl se Daunovi zabránit v postupu. Část svého vojska nechal i nadále obléhat Prahu, s druhou částí vytáhl ke Kouřimi, aby se tu spojil s vojsky vévody Baverna. Friedrichovi bylo jasné, že se rozhoduj ící bitva strhne mimo Prahu a proto se sám postavil do čela armá- dy. Rakouské i pruské vojsko zaujalo postavení jižné od „Kaiserstrasse“ mezi Českým Brodem a Kolínem. Maršál Daun zaujal pozici v prostoru Plaňany - Svojšice, pruské vojsko se rozložilo mezi Vrbčany a Kouřim í. Friedrich se rozhodl prorazit levé křídlo rakouské armády a dostat se jí do týlu. Útok měl začít 18. června brzy ráno. Krátce před útokem však zjistil, že proti němu nestojí maršál Daun, ale jen slabé síly nepravidelné armády pod vedením Becka. Usoudil, že Daun je rozložen buď o něco dále ve směru na Kolín, nebo že se pohnul ku Praze. Změnil okamžitě rozhodnutí a ještě za tmy dal rozkaz k postupu ke Kolínu. Generál Zeithen byl prvním, kter ý uviděl na výšinách vpravo od „Kaiserstrasse“ uspořádané linie Daunova vojska. Ihned poslem informoval Friedricha, který byl v okamžiku přijet í této zprávy v prostoru Nového Města. Friedrich s doprovodem se rozjel k nejbližší budově, aby z výšky zjistil, jak vypadá situace. Byla to nám již známá formanská hospoda „U Zlat ého slunce“. Pruskému králi se z horního patra formanské hospody naskytnul ne právě potěšující pohled. Na výšině, přímo proti sobě, vid ěl tři řady jezdeckých oddílů, v sedlech a s tasenými palaši. Po obou stranách bylo rozmístěno k palbě připraven é dělostřelectvo. Na výšinách nad obcí Břežany stála pěchota. Za ní stálo připraveno několik jezdeck ých oddílů a vpravo od jádra tohoto seskupení stály seřazeny útvary pěchoty divize Puebla a divize Sinc ére. Na první pohled Friedrich poznal, že je to strategicky výhodné postavení. Zavrhnul tedy obvyklý čeln ý útok a rozhodl se prorazit pravé křídlo Daunova vojska, které vypadalo nejslaběji a teprve potom se obr átit proti zbytku rakouské armády. Friedrich byl autoritou. Rozhodoval sám a bez válečné rady. Proto provedl bleskovou reorganizaci. Do čela útočné sestavy postavil osvěd- čeného Zeithena, který měl vyčistit prostor podél „Císařské cesty“ ve směru na Kolín, stočit se doprava a obsadit výšinu nad vesnicí Křečhoř. Jeho útok měl podporovat Treskow a Bevern. Do zálohy dal jezdecký sbor Penevairův, který měl podporovat útočící pěchotu. Friedrichovo vojsko bylo předchozími pochody i stoupajícím horkem unaveno a proto nařídil až do jedné hodiny odpočinek. Byl si jist, že během odpočinku na něho Daun nezaúto- čí, protože by musel opustit své výhodné strategické postavení.¨

BITVA ZAČALA

okolo půl druhé. Celkem nevinně. Zahájila ji palba rakouského dělostřelectva proti pruským husarům, kteří se snažili obsadit výšinu u Křečhoře. Daun se domníval, že jde jen o zastírací manévr a očekával hlavní úder na své jednotky u Pobo- ří. Teprve když se Hulsenovi podařilo obsadit výšinu u Křečhoře, uvědomil si Daun, oč jde. Proto ješ- tě více posílil své pravé křídlo. Bitva se rozhořela naplno. Hulsen dobyl Křečhoř a pruská divize Manstein dobyla vesnici Chocenice. Pruská arm áda přešla do útoku a situace pro rakouskou armádu začínala být váž- ná. Pluky Treskowa za pomocí kyrysn íků prorazily sestavu divize Sincére a vytvořily v Daunových pozicích klín se středem na výšině nad vesnicí Bříství. Rakouská armáda v té době zaznamenala jen drobné úspěchy na svém levém křídle, kde divize Andlau zahnala pruská vojska za vesnici Chocenice a divize Puebla zažehnala útok jezdeckých oddílů. Friedrich II. zaznamenal úspěch v Bříství a poslal tam své zálohy, aby rozšířily klín v sestavě rakouských vojsk. Okolo šestnácté hodiny odpoledn í bylo Daunovo postavení kritick é. Daun vyslal do boje zálohu tří jezdeckých pluků z levého křídla, které přiměly pruské pluky k ústupu, ale pruské pěchotě se spolu se zálohami podařilo obklíčit rakouskou jízdu.

HOLOBRÁDCI

V této situaci požádal plukovník Thiennes Dauna o souhlas, aby mohl zaútočit se svým dragounským plukem, složeným z mladých, nevycvi- čených vojáků. Daun návrh nejprve odmítl, ale pak svolil se slovy: „Stejn ě se svými holobrádky nic nedokážete.“ Plukovník Thiennes jeho slova opakoval svému pluku s výzvou, aby „holobrádci“ ukázali, jak umí kousat i bez vousů. A skutečně, prudký útok dragounského pluku přivodil v bitvě zvrat. Pruská pěchota i jízda začaly ustupovat. Do boku jim vpadly další rakouské jezdecké oddíly a kolem devatenácté hodiny se pruský ústup změnil v útěk. Marně je hnal Friedrich zpět do boje s pokřikem: „Hulváti, to chcete žít věčně?“Pod náporem rakouských oddílů se pruská obrana zlomila. Porážka Prusů byla úplná. Když Friedrich viděl, že je situace ztracená, předal Bevernovi rozkaz k ústupu směrem na Nymburk a v doprovodu své osobní gardy, prchal stejným směrem. Cestou poslal jen zprávu svým jednotkám u Prahy, aby zrušily obléhání města. Bitva u Kolína znamenala první a rozhodující úder Friedrichovým rozp ínavým snahám. Svým obležením Prahy měl prakticky vítězství na dosah a kdyby vytrval, mohl k již na Rakousku získaném Slezsku připojit i hospodářsky silné české země. Po prohrané bitvě u Kolína se svých snah musel vzdát a opustit Čechy. Pak už jen následovala řada porá- žek.

LINEÁRNÍ TAKTIKA

Po vojenské stránce se bitva u Kolína stala učebnicovou ukázkou lineární taktiky a jako taková byla zařazena mezi významné bitvy evropsk ých vojenských dějin. Lineární taktika znala jen útok a obranu. Útočilo jezdectvo a útoku nepřítele vzdorovala PĚCHOTA, zformov ána do linie ve vyrovnaných šic ích po dvou až třech sledech. JEZDECTVO bylo seřazeno lineárně po eskadronách a stálo na křídlech linií. Část byla v záloze. LEHKÉ DĚLOSTŘELECTVO se stavělo na pravé křídlo bataliónů a postupovalo podle pěchoty. Většinou byl jeden prapor podporován dvěma děly. TĚŽ- KÉ DĚLOSTŘELECTVO bylo soust ředěno do baterií uprostřed a na křídlech pěchoty a jezdectva. Záloha dělostřelectva byla k dispozici veliteli armády. Počet vojáků na obou stranách musel odpovídat tehdejším možnostem velení a také zraku. Vojsko se muselo přehlédnout. Většinou to bylo 30 000-50 000 mužů. Významn ým faktorem byl hluk střelby, oblaka kouře černého dýmového prachu, bojový ryk, sténání raně- ných a ržání vystrašených kon í.Hlavní tíha boje spočívala vždy na pěchotě, která postupovala vpřed ve vyrovnaných řadách po četách nebo bataliónech. S palbou začínala asi ze vzdálenosti 150 kroků. Pálila v salvách, míření bylo zakázané. Salby se vypalovaly jako jedna rána po pelotonech, někdy střílel celý prapor. Měly vytvořit v sestavě nepřítele mezery, do kterých by mohlo najet jezdectvo, rozrušit je a uvést šik ve zmatek. Pak útočila pěchota na bod ák. Friedrich tuto metodu vylepšil tím, že do šiku pálilo jezdectvo ze vzdálenosti 50-25 m z pistolí a pak útočilo šavlemi či palaši. Již z toho je zřejmé, že úspěch měla armáda dobře vycvičená, která se uměla rychle přiblížit a střílet, měla navcičené složité nabíjení pušek a nervově vydržela nápor protivníka. Toto vše mluví pro ví- tězství pruské armády. Pruský voj ák dokázal za minutu vypálit pět ran, zatímco jeho rakouský kolega jen tři rány. V pruské výzbroji byl například již dávno zavedeno železný nabiják místo dřevěného, který se lámal. Rakouské velení podobné novoty odmítalo. Pruské vojsko vylepšilo teoreticky „lineárn í taktiku“ tím, že místo frontálního útoku používalo taktiky kosého útoku (tzv. šikmý šik - ordre oblique), čímž obklíčilo nepřátelské křídlo a narušilo jeho sestavu. Jak je tedy možné, že dokonale vycvičená a k boji připravená prusk á armáda bitvu prohrála? přičin bylo více. Tou hlavní jistě je, že rakouská armáda byla v přesile. Maršál Daun velel 35 000 mužů pěchoty, 19 000 mužů jezdectva a k dispozici měl 154 děl. Friedrich operoval s 20 000 muži pěchoty, 14 000 muži jezdectva a 92 děly. Důležitou roli hrálo i strategické postavení Dauna na výšinách kolem. „Císařské cesty“. Výšiny, obsazen é rakouským vojskem, se nesnadno dobývaly. Friedrich podcenil význam záloh. Vlivem dlouh ých přesunů bylo pruské vojsko unavené. Důležitý vliv sehrál i moment překvapení útoku „holobrádk ů“ plukovníka Thinesse. ŘÁD MARIE TEREZIE Na počest vítězství byl založen nejznámější a nejvyšší rakouský vojenský řád - Řád Marie Terezie. Jeho prvním nositelem se stal poln í maršál Leopold hrabě Daun. Pluku „holobrádků“, který způsobil v bitvě zvrat, věnovala Marie Terezie 4 standarty, které prý sama vyšívala. Jedna z nich je dodnes ve sbírkách Vojenského muzea v Praze. Z jedné strany je standarta zdobená dvojhlavým orlem, z druh é strany je bohyně války s větvič- kou růže a nápisem „Qui s´y frotte, s´y piaue!“, čili „Kdo se o to opírá, píchne se“. Až do zániku rakouské armády po I. světové válce nesměl na paměť „holobrádků“ žádný pří- slušník tohoto dragounského pluku nosit vousy nebo kníry.