ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Peru - země sedmi nej

 

NEJVĚTŠÍ HLINĚNÉ MĚSTO

Historie Peru bývá často spojována výhradně s říší Inků. Na území mezi Ekvádorem, Bolívií a Chile však žili mnohé kultury dávno předtím než první syn Slunce sjednotil horské kmeny obývající břehy posvátného jezera Titicaca. Kultury jako Chavín, Chimu, Mochica, Nazca či Paracas známé především svou keramikou, textilem, ale i architekturou v mnoh ém předčily samotné Inky. Staly se pro ně vzorem i inspirací, zejména stavbami, zavlažovacími kanály a zemědělskými plochami vybudovanými v pusté a nehostinné krajině. Všechny tyto kultury obývaly totiž pobřeží - výběžek nejsušší světové pouště Atacamy. Vraťme se však na chvíli alespoň k jedné z předinckých kultur a poodhalme malinko roušku tajemství, jíž je zahalena. Vždyť právě zásluhou stavitelského mistrovství kultury Chimu se Peru pyšní svým světovým prvenstv ím. Chan-Chan - největší hliněné ruiny na světě. Stotisícové město se rozkládalo severně od pob řežního Truchilla na ploše neuvěřitelných dvaceti kilometrech čtverečních. Metropole kultury Chimu vystavěna z nepálených jílových cihel byla rozdělena do deseti samostatných citadel. Do dnešních dnů byl obnažen pouze jeden z celkových devíti paláců a i ten, stejně jako ostatní městské části, silně poškodily mohutné záplavy v letech 1925 a 1983. Osm set let staré reliéfy na stěnách zobrazující ptáky, ryby, opice, chobotnice i nejrůznější geometrické obrazce naštěstí odolaly přívalu vody a návštěvníci mohou stále obdivovat jejich krásu. Podobné motivy se též objevují na tkaninách nalezených v hrobech. Tato pobřežní kultura se proslavila rovněž svými kovovými maskami, zlatými předměty a šperky, především ale obětním rituálním nožem zvaným Tumi, často mylně přisuzovan ým Inkům. Důmyslné zavlažovací kanály a vodovodní systém jsou jen dalším důkazem stavitelského umění. Navzdory vyspělosti i velikosti ovládaného území nedokázala Chimu odolat nájezdům horských Indiánů a i ji tak stihl smutný osud. Poslední panovník byl oženěn s inckou princeznou a předurčil tak postupný zánik celé říše.

 

NEJVYŠŠÍ DUNA

Přírodní podmínky a ekonomická úroveň země nedovolují vybudovat kvalitn í dopravní síť. Výjimkou je snad transamerická magistrála táhnoucí se podél celého pobřeží kontinentu. peru ánská část Panamericany vede vyprahlou pouští z Chile až k severní ekvádorské hranici. Po strastiplné cest ě původními inckými stezkami vysoko v andských velehorách je jízda asfaltovou dálnicí vskutku vysvobozen ím. Vděčni za rovnou a širokou silnici ani nevnímáme oblaka prachu a písku linoucí se do auta všemi otvory a otvůrky. Po několika hodinkách, kdy se už úplně setmělo, však zjišťujeme, že i zde čekají na řidiče nebezpečné nástrahy. Jakékoli dopravní značení v celé zemi neexistuje. Musíte se všude spoléhat na mapy a svou vlastní intuici. Nejde však jen o orientaci, daleko horší jsou neznačené opravy, výkopy, spadlé balvany, ostré zatáčky či neosvětlená protijedoucí vozidla. V noci jde pak mnohdy skutečně o život. Nejvýmluvnějším důkazem jsou časté křížky, které ukazují na místa tragických neštěstí. Zůstaneme ještě na pobřeží, neboť další primát - nejvyšší písečný přesyp - se nachází nedaleko Nazcy, města a plání proslulými záhadnými geoglyfy. Nejedná se ovšem o typickou dunu, nebo ť v její spodní části vystupuje na povrch skalní podklad. Přesto jsme neodolali a rozhodli se vystoupit na samotný vrchol. Je pozdní odpoledne, slunce už je docela blízko nad obzorem. Stále ještě stoupáme, možná pon ěkud neuváženě kolmo vzhůru, doufajíce, že tak nejrychleji dosáhneme touženého vrcholu. Času už mnoho nemáme, sluníčko zapadá příliš rychle. Sil ubývá, jsme unavení, žízniv í. Zbývá posledních několik desítek metrů, ale nohy se boří příliš hluboko. Zdá se, jakokdybychom byli stále na místě. Vystoupit jen o pár metrů trvá nekonečně dlouho. Pochod v hlubok ém a rozpáleném písku byl, přizná- vám, pro nás natolik náročný, že jsme byli krátce před západem slunce nuceni zdolání dva tisíce metrů vysoké písečné hory přenechat někomu jinému.

 

NEJHLUBŠÍ KAŇON

Na hodinách zeměpisu i ve všech odborných a populárních příručkách či encyklopediích se dozvíme, že nejhlub ším světovým kaňonem je údolí řeky Colcy. Doufáme, že nám to odborníci a autoři těchto knih nebudou mít za zlé, když si na tomto místě dovol íme toto tvrzení zpochybnit. Snad náhoda, snad cestovatelský instinkt nás zavedl do Cotahuasí, malebn ého indiánského městečka v údolí stejnojmenné řeky. přestože nebylo na seznamu plánovaných míst, úchvatn á okolní krajina nás přiměla udělat časový posun v pečlivě připraveném harmonogramu a vydat se v sedlech koní do hlubokého kaňonu Cotahuas í. Jízda po uzounké stezce zaryté ve strmých svazích byla často nebezpeč- ná i pro pěší chůzi. Odolná a nároč- nému terénu zcela přizpůsobená zvířata si však záhy získala naší plnou důvěru. Krajina doslova připomí- nala scenérie z filmových westernů. pohled na mohutné kopce porostlé kaktusy nejrůznějších tvarů i velikostí, hučící proud řeky prodírající se mezi skalami na dně, peřeje a vodopády, závěsné houpající se mosty několikrát spojující protější svahy, azurově modré nebe a pálící slunce nad hlavami nám všem tajil dech. Bylo to zkrátka to pravé, neopakovatelné dobrodružství. Překvapivé bylo i setkání se studenty kartografie limské univerzity, kteří zde prováděli hloubková měření. Ubezpečovali nás, že nikoli Colca, ale právě Cotahuasí bude zřejmě nejhlub ším kaňonem na Zemi. Na ově- ření zjištěné hodnoty 3550 metrů si však budeme muset ještě nějakou dobu počkat.

 

PRAMENY NEJVĚTŠÍ A NEJDELŠÍ ŘEKY

Dříve než začneme vyprávět o strastiplné cestě k pramenům Amazonky, je nezbytné uvést, že u tak ohromného povodí s rozvětvenou sítí přítoků není vůbec jednoduché určit přesné místo samotného počátku. Nejnovější výzkumy ukazují, že za pramenn ý úsek Amazonky je nutno pova žovat řeku Apurimac, která vytéká z ledovce Uacra vulkánu Mismi. Podle tohoto označení dosahuje délka veletoku asi sedm tisíc dvacet pět kilometrů a je jednoznačně světovou jedničkou. Malým mikrobusem Toyotou stoup áme k náhorní plošině Altipláno. Cesta je vskutku dramatická, všude jen kamení a prach. Nejednou musí- me všichni vystoupit, odhodit překá- žející balvany, jindy, abychom odlhčili a auto mohlo projet rozbředlým úsekem. Mapy potřebného měřítka pochopiteln ě neexistují, a tak musíme spoléhat pouze na načrtnutý plánek. Luis, náš řidič, kterému nikdo neřekl jinak než Lojziku, tudy nikdy nejel a ani nikdo z místních nám nebyl schopen poradit. Nehostinné Altipláno zkrátka není místem, kde by lidé zakl ádali svá obydlí. Za tmy dojíždíme konečně k jezerům, tkeré pro nás byly jediným, leč také posledním orientač- ním bodem. Táboříme. V noci klesá teplota tady na náhorní plošině ve výš- ce bezmála pět tisíc metrů výrazně pod bod mrazu. Brzy ráno vyrážíme, voda v laguně i v kalužích je naštěstí zmrzlá, proto celkem bez problémů projíždíme k posledn ímu dostupnému místu. Odtud se vydáváme pěšky proti proudu řeky po kamenech, neboť žádná pěšina ani nic, co by ji jen trochu připomínalo, tudy nevede. Po čtyřech hodinách chů- ze a s obzorem kdesi v dálce znervoz- ňujeme. Je už po poledni a cíl je stále v nedohlednu. Navíc se dostavuje únava a bolesti hlavy. Pohybujeme se stále ve výšce pět tisíc metrů nad hladinou Pacifiku a plíce už pomalu bubnují na poplach. Tady na na Altiplánu slunce zapadá velmi rychle a citelně se ochlazuje. Nemáme ani dostatek jídla ani teplé oblečení. Nedá se nic dělat, stanovujeme si limit postupovat k pramenu do druhé hodiny odpolední, abychom se stihli vrátit ještě před setm ěním. Cesta je stále horší a horší, promáčená půda pod nohama však dokazuje, že cíl je už blízko. Krátce před druhou hodinou, kdy jsme se zklamá- ni a vyčerpáni chtěli vydat zpět, objevila se před námi nádherná scenérie. S úžasem stojíme a upřeně hledíme před sebe. Pár set metrů před námi se uzavíralo široké údolí pod mohutnou Mismi, z jejíhož ledovce vytékají prvn í čůrky životadárné tekutiny, jež tvoří základ největšího světového veletoku. Konečně. Je až neuvěřitelé, že tato malinká vodní oka mezi zelenými mechov ými bochánky vytváří postupně řeku, která při svém ústí dosahuje šíř- ky několika desítek kilometrů a prů- toku přes dvě stě tísíc kubických metrů za sekundu. Možná jsme se stali prvními Čechy, dost možná i prvními Evropany, kteří sem došli. Ale ať už jsme byli první či desátí, věřte, že stát u zdroje Amazonky je pocit nádherný a vzru- šující.

 

NEJVÝŠE POLOŽENÉ JEZERO

Půjdeme-li daleko do historie hledat prapůvod nejslavnějších jihoamerick ých Indiánů, dostaneme se až k jezeru Titicaca. Ano, právě odtud vy- šel první syn Slunce Ayar Manco se svou sestrou a ženou Mama Ocllo, aby sjednotili divoké kmeny žijící na jeho březích. Dosud je to jedno z nejposv átnějších míst, kterému se dostá- vá úcty všech potomků slavné civilizace Inků. Věří, že v hlubinách jeho temných vod lze spatřit potopen é město. Titicaca je vůbec jedno z nejpozoruhodn ějších jezer na Zemi a výškou své hladiny tři tisíce osm set metrů nad mořem je současně nejvýše polo ženým velkým přírodním rezervoá- rem. Úžinou Tiquinskou je rozděleno na dvě části - severní zvané Velké a jižní Malé. Neodmyslitelnou součást í jezera jsou samozřejmě jeho obyvatel é. Dva významné národy obývají ostrovy, ostrůvky a celé pobřeží. Jsou to Kečuánci a Aymarové. „V minulosti mnohokrát spolu bojovali, ale dnes žijí v míru,“ vypráví náš lodivod Julio, sám pocházející z kečuánského ostrova Taquile. Spolu se svým spole čníkem se na několik dní stali na- šimi průvodci po jezeře. Oba muži, stejně jako všichni z ostrova Taquile, nosí krásné barevné kroje, jenž je odlišují od okolních obyvatelů Titicacy. Součástí oděvu je i vlněná taš- tička s lístečky koky uvázaná u pasu. (Samotné používání koky má svůj pevn ě stanovený a přísně dodržovaný postup. Celý rituál začne vždy mladší muž. před požitím vhodí nejprve tři lístky do vody, aby uctil bohy a strážce jezera, poté nabídne staršímu kapitánovi a teprve pak žvýkají ostatní členové posádky.) Důležitým koloritem života na jeze ře jsou Indiáni z plovoucích ostrovů. Nedaleko přístavního města Puna žijí dodnes na rákosových (totorových) ostrovech, volně se pohybujících po hladině, potomci Aymarů. Přestože si zachovávají tradiční způsob života v primitivních podmínkách, nevyhnul se ani jim rozmáhající se cestovní ruch. Skupiny turistů sem pravideln ě připlouvají, nakupují suvenýry a pořizují záběry do rodinného alba. „No uvažte, co tomu řeknou známí až mě uvidí na fotografii spolu se starou Indi ánkou, která kamenem drtí kukuřici. „ Nezdržujeme se tady dlouho a míříme ke vzdálenějším ostrůvkům. Připlouváme k ostrovu Taquile za zvuku místní lidové hudby. To proto, že celý ostrov žije už pátým dnem velkou slavností uspořádanou každoroč- ně na počest svatého Dominika. Náměstí je zaplněno tanečníky v nádhern ých pestrobarevných krojích. Za doprovodu monotónní hudby, postrá- dající jakoukoli melodii, se muži i ženy rytmicky v kruhu pohybují, uklání z jedné strany na druhou. Pravděpodobn ě tančí. Jen slepá by si nevšiml že jsou notně povzbuzeni alkoholem. Při vší úctě k jejich tradicím a folklóru, nekonečné bouchání do bubnů disharmonicky doprovázené pískáním, chrastěním a mumláním, bylo po hodin ě takřka nesnesitelné. Zvedáme kotvy a už za setmění míříme dál. Čekaj í nás ještě ostrovy Amantani a malebn ý Soto. Právě tady, jak nám sdělil při uvítání sám guvernér ostrova, jsme se stali prvními cizími návštěvníky. V pusté a nehostinné krajině Altipl ána je jezero důležitým zdrojem ob- živy. Aymarové i Keuánci využívají hojnosti ryb, které jim Titicaca poskytuje. Voda je křišťálově čistá, a tak jsme se ani my - zhýčkaní Evropané, ji nebáli ochutnat. „Většina mužů ryba ří nebo staví lodě. Pro nás je důležité pěstování kukuřice a hlavně brambor,“ říká Julio. Právě odsud totiž pochází jedna z nejrozšířenějších plodin - brambory. Ty jsou dnes neodmyslitelnou součástí jídelníčku lidí na celém světě. Jen v Peru se pěstuje více než dvě stě druhů.

 

NEJVÝŠE POLOŽENÁ ŽELEZNICE

Ač je to neuvěřitelné, ale i v dopravě má Peru světový primát. Vláček vyjíždějící z pobřeží metropole do městečka Huyancaya vystoupá během několika málo hodin do výšky pět tisíc metrů, což nemá na světě obdoby. Ticlio (4850 m n. m.) je tak nejvýše polo ženým průsmykem kudy vedou železniční pražce. V době naší návštěvy je tato trasa, bohužel, uzav řená, o zážitek z jízdy peruánským vlakem jsme však nepřišli. Cestujete-li z Puna do Cuzka, projíždíte druhým nejvýše položeným horským průsmykem s železniční kolejí. Ve stanici La Raya (4314 m n. m.) jste nuceni čekat bezmála dvě hodiny. Lokomotiva v tak prudkém stoupání nezvládne utáhnou celou soupravu, a tak čekáte pod svahem v odpojených vagónech. Jedete - li vpřední části vlaku, pokračujete až na vrchol. Tady se lokomotiva odpojí a vrací pro zbylou část. v této nadmořské výšce už neroste téměř žádná vegetace, snad jen prořídlá pichlavá tráva d o k a zuje, že je tu ještě život. Údolí je sevřeno mohutnou hradbou andského pohoří, kde jsou šestitisícové vrcholy stále pokryty silnými ledovci. K železniční dopravě v Peru patří neodmyslitelně i „trhy na kolejích“. Juliaca je podhorské měste čko, kde se křižují dvě hlavní železniční tratě a tedy současně i největší takovéto tržiště. Vlak ještě nezastaví ve stanici a už se kolem něj sbíhají davy trhovců a trhovkyň. Začíná neuvěřitelný mumraj. Indiáni do vlaku s turisty nesmějí, proto obchod probíhá na kolejích nebo přes malá okénka ve vagónech. Bezpočet svetrů s nejrůznějšími barevnými motivy i bez vzorů, jemné rukavice, šály a ponožky z pravé lamí vlny, typické čepice, ponča, batohy, koberce pletené či ručně tkané - to vše je tu k mání. Pochopitelně se o všem smlouvá. Domorodci vám hází přes okénka své zboží, vy si ho prohlédnete a přestože se vám líbí a uvažujete o koupi, mus íte jej vyhodit zpět, aby prod ávající snížil cenu. Mnozí turisti jsou natolik vytrvalí, že konečná částka mnohdy neodpovídá vynalo žené práci. Každopádně zážitek je to nevšední a takřka nikdo odtud neodjíždí s prázdnou. Autoři byli členy expedice „PERU ´95“ organizované Přírodovědnou fakultou UK.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group