ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Přišel dopis - je v něm podpis

 

dopis

Jsou lidé, kteří nemají vůbec žádného koníčka, ale takové osoby jsou zvláštní hříčkou přírody, tak jako leváci, svatí, vegetariáni - a jiné výjimečné zjevy. Normální člověk se však obyčejně vyznačuje jistým méně tichým šílenstvím, kterému se říká koníček. (KAREL ČAPEK) Kdybych byl onou podivnou hříčkou přírody, stižen pábením podivuhodného sběratelského koníčka, a v tichém šílenství bych se obíral shromažďováním podpisů zajímav ých a vzácných lidí, asi bych se - kromě jiných velectěných celebrit - obrátil i na Hanibala. To není chyba tisku, tenhle se na rozdíl od kartaginského hrdiny punských válek, převáděče bojových slonů přes Alpy, a štamgasta dějepisn ých učebnic, píše opravdu jen s jedním „n“. Navíc má křestní jmé- no: Jiří. Ničím se neproslavil; narozen v Praze, desítky let slévačem v Ostravě. Teď v důchodu pomáhá v technické četě ostravsk é zoologické zahrady. Když je třeba, pomůže veterináři při uspávání tygra. A co má být? zept áme se udiveně. Při trošce fantazie bychom mohli říct, že Jiří Hanibal by bez uzardění mohl po- žádat o podpis - sám sebe. Neboť - jak se záhy přesvědčíme - nejen podivné jméno jej činí zvláštním, výjimečným. Takřka třicet let sbírá podpisy slavných a proslulých lidí. Je to třicetilet á nepřetržitá válka, ve které ještě nedoznal porážky. Nikdy se mu nestalo, že by ho někdo z oslovených oslyšel; ani ze začátku, kdy se teprve učil svého koníčka pevně osedlat a mnohé z prvních pokusů hrozily krachem jako na Bílé hoře, která, jak známo, tu třicetiletou válku odstartovala. Dnes má obrovskou sbírku, jednu z nejrozsáhlejších a také nejhodnotn ějších na úplně celém světě. Jiří Hanibal je ve sběratelském mikrosv ětě znám skoro stejně jako Einstein mezi fyziky. V ostravském bytě se musel trochu stěsnat a uskrovnit: bydlí společně s požehnanou sbírkou takřka čtyř tisíc autogramů z celého světa. Jména jsou rozdělena do patřičných škatulek: astronauti, umělci, politici. A taky lidé, kteří vynikli ve zdánlivě nezajímav ém povolání, které povýšili na umě- leckou disciplínu. Patří mezi ně i Rudolf Vesecký. Kdo to je? Pro většinu z nás zcela neznámé jméno. Rudolf Vesecký je hodinářský mistr, pečující o to, aby se nezastavil čas. Nejsou to ledasjaké hodiny, které má na starosti, všichni je známe: Starom ěstský orloj. „Za války celé soustrojí demontoval, odvezl před Němci do bezpečí. Jednou mě vzal až nahoru na věž. Pode mnou maličké pražské domy, vedle mne velký člověk. A na dosah ruky orloj s apoštoly, čekajícími, až odbije celá, aby se mohl dát na pochod. „ Prvním ze všech byl podpis Franti ška Smolíka, který nejenže prosbu mladého slévače neodmítl, ale připojil, dalo by se říct - „z hlediska vyššího principu mravního“ - i pár vřelých řádek. Ze zahraničních celebrit obstaral premiéru tehdejší finsk ý prezident Urho Kekkonen. „Mnohé z těch, které jsem oslovil, se mi podařilo i osobně navštívit. Posed ěl jsem dlouho na Kampě u Jana Wericha. Ve vinohradském obýváku jsem pil kávu s Danou Medřickou. S mnohými jsem se skamarádil, třeba se slavným mořeplavcem Richardem Konkolským, který na malé jachtě obeplul svět a dnes žije za oceánem v americkém Newportu.“ Když si zaletěl na dovolenou do Tuniska, úředník pasové kontroly nevěřil svým očím: Hanibal! Bylo mu jedno, že chybí jedno písmeno, svolal ze všech koutů kolegy i ostatní letištní personál a ostravského turistu bezmála pasoval na VIPa, velmi důležitou osobu. Hannibal ante portas. Pro velký úspěch opět po dvou tisícovkách let před branami města! Když mu dosyta potřásli rukama, zdvořile ho přiv ítali v Tunisku a ukázali mu cestu do nedalekého Kartága. Málem jim odvětil, že netřeba, cestu si ještě pamatuje... Než se dal na autogramy, sbíral prospekty leteckých společností. „Letadla jsem měl rád už jako kluk. Koncem války jsem nadšeně pozoroval letadla spojenců, když na zmátnut í radarů vypouštěla svazky staniolových pásků. Pár jich mám ještě doma, byl to vlastně můj první sběratelsk ý koníček.“ Do boje o podpisy odstartoval takto: koupil si dopisní papír a známky. Pořídil si seznam zastupitelských úřadů a olympijských výborů rozličných zemí, přes různé umělecké agentury a zná- mé se dopídil špičkových umělců, takt éž začal vybrušovat svou angličtinu. Pak se dal do práce. Byly doby, kdy dopisování se zahrani čím přinášelo určité riziko. Sta- čilo málo a mohl vyloudit podpis nanejvýš od ředitele věznice. Kvůli adres ám se občas vypravil na americké velvyslanectví, a tak je nasnadě, že první filmové záběry, které o něm byly natočeny, se objevily nanejvýš v prom ítačce v Bartolomějské ulici. Samoz řejmě si ho pozvali párkrát k výslechům a vysvětlení o sběratelské vášni si vykládali jako nepovedený kryc í manévr. „Teď už tam chodím bez rizika. Mám podpisy amerických velvyslanců.“ Vidím podpis toho prvního, jímž byla žena. V jedné osobě se Hanibalovi podepsala diplomatka a slavná herečka Shirlex Templeová - Blackov á. „Té už jsem ale napsal před lety, když ještě dělala velvyslankyni v Ghan ě. Dlouho odpověď nepřicházela, pak ale v Praze všechno napravila a mám od ní hned dva podpisy...“ George Bushe má ve sbírce už z doby, kdy byl americký politik ještě senátorem. „Sledoval jsem dění ve svě- tě a tenhle člověk mi utkvěl v paměti. Řekl jsem si - tohle je budoucí prezident! Napsal jsem do Washingtonu a k žádosti o autogram jsem si dovolil připojit svoji volební předpověď. Podpis z Kongresu přišel za pár dní!“ Někdo se podepíše na fotografii, jiný dá přednost tuhé kartičce, ten, kdo nemá o sběratelských pravidlech ani ponětí, se podepíše na rub fotky; s takovým úlovkem se na výstavách díra do světa neudělá. Nemám žádný dopisový vzor, předti štěné texty. Je to neuctivé, trapné. Já dostat takový dopis, hodím ho do koše.“ Musím volit vhodné oslovení. Saudský panovník je „Vaše Excelence „, Maradona „Drahý Diego!“ Jen tak na okraj: ve sbírce má oba! Gorbačovovi napsal na soukromou adresu. Jiří Hanibal je jedním z mála lidí, kteří vědí, že Michail Sergejevič bydlí na Kosyginov ě třídě. V šestaosmdesátém získal podpis Václava Havla. Potkal ho na ulici. Možná, že do policejní filmotéky v té chvíli přišel další záběr... „Byla to tehdy výjimka, sběratelé dodržují nepsané zákony slušnosti a nepřepadávají lidi na ulici. Jenže tohle je příležitost, která by se nemusela hned tak opakovat. Tak jsem požádal o podpis,“ řekne sběratel, který tehdy - na rozdíl od „causy Bush“ - netušil, že objekt jeho zá- jmu bude prezidentem. Tady je podpis Jiřího Voskovce. Pár měsíců před smrtí poděkoval z Kalifornie za přání k narozeninám. Ve sbírce má autogramy Barbry Streisandové, Jeana-Louise Trintignanta, nechybí Gregory Peck. Kluci by oči nechali na podpisu filmové- ho Vinnetoua Pierra Brice. Slavní filmoví tanečníci Fred Astaire a Ginger Rogersová. Louis de Funes posílá ze St. Tropez přátelské pozdravy. „Jean Marais si taky dával načas. Odpověděl až na třetí prosbu, zato teď, když jsem mu znovu napsal, odpově- děl za pár dní. Zrovna včera jsem měl jeho dopis ve schránce.“ Do Ostravy píše i nefalšovaný indi ánský náčelník z Arizony. Už je zasa žen civilizačními vymoženostmi, nepíše na březovou kůru a neposílá kouřové signály. Za podpisem bys marn ě hledal typické „howgh“: odpověď přijde na jemném ručním papíru s předtištěnou hlavičkou. „Tady je Christian Barnard. Autogram mi poslal z Japonska i pan Honda. Tady mám Charlieho Chaplina, dokonce dvakrát. Když jsem mu blahop řál k povýšení do šlechtického stavu, za týden přišlo poděkování.“ Tipl bych si, že si nejvíc váží právě podpisu krále komiků. Sběratel zavrtí hlavou: „Nejvíc si cením Neila Armstronga, prvního člově- ka na Měsíci. A pak Jana Wericha.“ Vedle Margaret Thatcherové vidím podpis olympijského vítěze v běhu na lyžích Nora Ulvanga. Zlaté medaile dovede Jiří Hanibal ocenit, víc ho ale zaujal Ulvangův přechod severní- ho pólu a výstup na nejvyšší horu jihoamerick ých Kordiller. Vřelé pozdravy posílá Jiřímu Hanibalovi velitel Apolla 8 Frank Borman. Z osobností, proslavených spíš svý- mi podivnými kousky, nechybějí v ostravsk é sbírce Ronald Biggs, šéf velké vlakové loupeže v Anglii roku 1963, a Mathias Rust, který před lety přist ál s malou Cessnou 172 přímo na moskevském Rudém náměstí. Nejsmutnější autogram patří Judith A. Resnikové, americké astronautce. V srpnu 1984 letěla do kosmu na palubě raketoplánu Discovery. O necelé dva roky později 29. ledna 1986, došlo ke katastrofě Challengeru. Pětasedmdes át sekund po startu raketopl án explodoval. Sedm členů posádky zahynulo. Mezi nimi i Judith A. Resniková. Pár týdnů před tragédií přijde do Ostravy barevná fotografie. Astronautka se podepíše „Judy“ - přátelsky, jako když píše dobrým známým. Jaká škoda, že sběratel neviděl v tomhle případě do budoucnosti, jako tehdy, kdy byl zasažen předtuchou o Bushově osudu... „Byla hezká,“ řekne a hlas se mu láme. Půjčí mi tu fotografii: proti podpisu, samozřejmě.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group