ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Záhada na pasece za Voltuší aneb smrtící ránu vedl Seneca?

 

V lese byl nalezen mrtvý muž. Nic nenasvědčova lo tomu, že šlo o cizí za vinění. Podřezaný krk, břitva ležící na dosah vychladl é ruky. Muž trpěl depresemi, neutěšenou osobní situací, existenčními potížemi. Ty jsou v téhle země- pisné šířce odnepaměti běžné u lidí jeho druhu: muž byl génius. Svět ho docení bezmála až za dvě století. Jak to víme? Vidíme snad tak daleko do budoucnosti? Rychle zavrhněme tuto myšlenku, neboť zmíněná smrt nenastala před několika hodinami, nýbrž v roce 1815. Kde? U hájovny v lese Štěrbina, kousek za vesničkou Voltuší. Na tom místě dnes stojí mohyla. Tady skončil život rožmitálské- ho kantora a skladatele Jakuba Jana Ryby. Kriminalista se sehne, položí k mohyle drobnou kytičku. Je nejen expertem na vraždy, ale i náruživým muzikantem, hraje dobře na violu. Je tady navýsost soukromě, z vlastního zájmu, odskočil si na půl dne od své modrparty (vzal si náhradní volno, tý- den předtím dnem i nocí honil vraha tak dlouho, až do dostal). Místo toho, aby si šel lehnout a spal na vavřínech, vydal se sem, do Rožmitálu pod Třemšínem. Na hodnosti nezáleží. Je dost vysoká. Je tady také patolog. Soudní lékař. Jedna z nejvýznačnějších kapacit své- ho oboru, profesor, docent... Na množství titulů nezáleží. Je jich hodně. „Mnohokrát jsem už viděl případy jasných sebevražd,“ praví kriminalista. „A pak se z nich vyklubalo něco úplně jiného.“ „Co?“ zajímáme se. „Vraždy.“ „Na první pohled to vypadá, že si člověk sám sáhl na život. A pak se najednou zjistí, že smrtící rány si nemohl sám způsobit. Prostě by na ně nedosáhl,“ přitak á patolog. Co asi zjistíme v lese za Voltuší? Jakub Jan Ryba zemřel 8. dubna 1815. Je takřka nabíledni, že dnešní modern í věda může jen bezmocně pokrčit rameny. Nechceme převracet naruby běh dějin, vymýšlet senzace za každou cenu. Podíváme se jen zvídavýma a hlavně odbornýma očima daleko do minulosti. Začneme na sklonku osmn áctého století. Pokusíme se zachytit odvíjející se nit tragédie autora slavné vánoční mše „Hej mistře!“ Nic víc, nic míň. Krajským úřadem v Rožmitále byl 11. února 1788, rok před pádem paříž- ské Bastily, jmenován prozatímním učitelem třiadvacetiletý Jakub Jan Ryba. Tento zdánlivě šťastný okamžik se stal začátkem jeho pádu. Ryba se nastěhoval do bytu ve škole, která stála v Rožmitále už od konce 17. století. Byla to dvoutřídka, ale za Rybových časů ji navštěvovalo přes sto dětí. Byt byl zatuchlý, temný, dvě místnosti se nedaly vytopit.. Učitel se odhodlaně pustil do práce. V jeho den íku čteme: „I v malém městě lze mnoho dobré- ho vykonat!“ Pobíral třicet zlatých ročně. Školní řád neexistoval, nedostávalo se učebn ích pomůcek, děti byly zvlčilé; dnes by psycholog z pedagogické poradny řekl: nevzdělatelné. Ryba je učil základ ům slušného chování, píli, zavedl pochvaly i tresty, měl je k lásce k rodn é zemi a mateřskému jazyku. Slabší žáky doučoval o nedělích. Brzy se radoval, že děti se do školy těší a chodí čisté, záškoláctví poznenáhlu mizí. Ke konci školního roku byl Ryba jmenov án řádným učitelem, což místní farář Zachar nelibě nesl; byl příliš spjat s bývalým učitelem Poddaným; oba svorně láli josefinským a jiným pokrokov ým reformám. Proti novému učiteli brojili i mnozí rodiče žáků. Prý je Ryba zatěžuje, chce od nich mnoho znalostí, což jim může zatemnit mozek. Protestovali proti trest ání neposlušných dětí. Povinná školn í docházka byla zaostalým lidem trnem v oku. Děti školu nepotřebují, místo vysedávání v lavici mají pomá- hat v hospodářství! V roce 1790 se Jakub Jan Ryba oženil s Annou Laglerovou. Měli spolu třin áct dětí, šest postupně zemřelo. Zemřel i panovník Josef II., a další reformy už nespatřily světlo světa; rodi- če začali znovu houfně nechávat děti doma. Přiostřily se Rybovy spory s far ářem, který školu nenavštěvoval, ač to patřilo k jeho povinnostem. Ryba si zapisuje: „Nehorázná jednání a hrubost zdej- šího faráře jsou mi odměnou. Snižuje- li se můj školní úřad, je to pro mne velmi bolestivé, zvláště když předvídám zlé následky!“ Ryba, jak vidno, prorokoval krušné časy. Vlastně si předpověděl svůj osud. Farářovi stačí, když děti umějí ministrovat, zpívat a odříkávat křesťanskou nauku. „Zda je srdce pohnuto, na to se nikdy neptá.“ Na chvíli se zdánlivě vyčasilo. Jakub Jan Ryba dostává pochvalný dekret od prácheňského krajského úřadu. Jeho práce je „chvalitebná“ a způsob učení „sokratický“. Farář vyhlásil Rybovi nesmiřiteln ý boj. V době vyučování konal mše, jichž se musely děti povinně zúčastňovat. Oba si stě- žují celá léta nadřízeným úřadům. Až na sklonku století byl starý farář vypeskov án vikářem Fischerem z Kvášňovic za to, že zanedbává školu. Válka kone čně ustala. V roce 1796 Ryba komponuje slavnou mši Hej mistře. Pokud si někdo myslí, že tato geniální skladba mu vynesla bohatství, o uznání ani nemluv ě, hrubě se mýlí. Ryba si stěžuje, že je krácen na des átcích a celých patnáct let nedostal od sedláků posvícenské koláče. Ty mu náležely ze zákona dle dvorního dekretu z roku 1787! Ryba podal žalobu, při vyhrál: krajský úřad nařídil, aby pan učitel nebyl na koláčích krácen. To si pomohl! Rodiče v něm viděli ještě hor- šího nepřítele než dosud. Kantor a skladatel nebyl šťoura ani lakotník, spíš naopak: po napoleonských válkách stouply závratně ceny, příjmy byly nevalné, početná rodina hodně spotřebovala. Každý krajíc přišel vhod. Od roku 1809 nastoupil další nepřítel: nový hospodářský ředitel Prokop Pokorný. Nenáviděl vzdělané- ho a čestného učitele, psal na něj hanopisy plné výmyslů. O rok později žádá Ryba vyšší plat. Je mu odpírána odměna za cechovní mše, na čištění školy dostává dotaci pouze dvacet zlat ých. O posledních letech života víme jen málo. Ryba pracoval stále velice usilovn ě. Na svůj zdravotní stav nedbal, i když stále častěji propadal depresím. Na procházky chodíval sám. Když pr- šelo, hrál ve škole na housle. Nechodil mezi lidi, stranil se jich. Svěřoval se pouze jedinému příteli, na kterého nezanevřel, Antonínu Reissovi, úředn íkovi železáren (jeho dcera Johana se později stala matkou revolucionáře Josefa Václava Friče). Reiss vydal svědectv í: „Hovořívali jsme s Jakubem často o posledních věcech člověka. O filozofick ých myšlenkách Hegelových, často i o Senekovi.“ Pozor! Ryba si často čítal v Senekovi. Jeho pozornosti jistě neušly jeho názory, které za jistých okolností připou štěly sebevraždu jako únik z bezv ýchodné situace. Víme, jak Seneca zemřel; zůstal věren své filozofii, v lázni si podřezal žíly... Reiss se měl 8. dubna 1815 sejít s Rybou na známém místě: u hájovny na Štěrbině, kousek za Voltuší. Reiss tam ale „prý“ najde Rybu bez známek života. Břitvou, ležící opodál, si pod- řezal krční žíly. Tak to stojí v úmrtn ím zápise rožmitálské matriky. Reiss ale „prý“ skálopevně tvrdil, že před pří- chodem uslyšel výstřel. Zajímavé je, že pohřeb se konal až 14. dubna. Takřka za týden, když neexistovaly mrazicí boxy? Vyšetřování sebevraždy přece nemohlo trvat tak dlouho. Šlo však o sebevraždu? Nebyl Ryba nalezen mrtev později, než praví dochované prameny? Neměl náhodou Reiss pravdu, když hovořil o výstřelu? Proč jeho tvrzení nenajdeme v žádném úředním protokolu? U mrtvého byl nalezen dopis na rozloučenou, v němž vůbec neoslovuje manželku ani děti, oznamuje jen stručně, že si tento svět zošklivil a vyzývá rodinu k modlitbám. Dopis je datován 2. dubna 1815. Že by jej nosil sebevrah šest dní v kapse? Nikdo originál dopisu neviděl. To, co bylo za autentický text vydáváno a kolovalo mezi lidmi, se ukázalo jako podvrh, v nejlepším případě opis. Srovn ání s Rybovým rukopisem ukázalo, že údajný list na rozloučenou psala cizí ruka. A ani chyb by se kantor jistě jistě nedopustí.: slovo „zošklivil“ je v dopise psáno nepochopitelně „ z oš- klivil“. Můžeme si položit otázku, zda Jakub Jan Ryba skutečně zemřel vlastní rukou, ale těžko, přetěžko dnes už najdeme odpověď. Jakub Jan Ryba spí svůj věčný sen na rožmitálském hřbitov ě. Jeho ostatky tam byly v tichosti přeneseny až v roce 1855 z pustého místa daleko za městem, kam byly poh řbívány oběti morových epidemií... V městském kostele byla zeď pod varhany osazena nepatrnou deskou s oblíbeným Rybovým citátem: „Abys byl lepším, pozoruj denně své činy a zkoumej je!“ Zkoumejme tedy činy staré bezmá- la dvě stě let. S patologem a šéfem mordparty se skloníme nad dochovanými doklady o dávné smrti. Čteme: Rybovy pozůstatky byly z iniciativy jeho syna, známého profesora Josefa Ryby, exhumovány po čtyřiceti letech od skladatelovy smrti. Stalo se tak v souvislosti s již zmíněným převozem ostatků na rožmitálský hřbitov. Marně se pídíme po zápisu o exhumaci. Nikde nic, nevíme ani, jestli byl vůbec pořízen. Těžko říct, zda se o takov ých věcech tedy pořizovaly nějaké doklady. Málem už nazpaměť umíme jen řádky úmrtního zápisu v městské kronice. V němčině se praví, že J. Ryba, učitel, si podřezal „hrdlo, krční tepnu a žily“. Co nám mohla exhumace říct? Hodíme patologivi udičku: dejme tomu, že by odborník prozkoumal poz ůstatky pomocí nejmodernějších technick ých pomůcek dnešní doby. Profesor chvíli přemýšlí, s tak starou causou se patrně ještě nesetkal: „Pozůstatky byly exhumovány po čtyřicetiletém pobytu v zemi.. Po takové době lze ještě říct, o koho jde. Ze stavby kostí mohu s malou odchylkou určit věk, výšku, případné zlomeniny, úrazy. Musím taky určit, zda v rakvi neleželo víc lidí. Ovšem v Rybově případě by nikdo po takové době cizí zavinění smrti nezjistil.“ Po chvíli patolog doplní: „Otisk ost ří nástroje, který způsobila smrt, v tom případě bez břitvy, bychom mohli najít pouze v případě, kdyby rána zasáhla kost a zanechala na ní neklamné stopy. „ To se asi nestává. Sebevrazi spíš vedou ruku váhavě, jako by se báli bolesti... „Omyl! Sebevražedné rány jdou dost často až do takové hloubky, že se tomu zdráhám uvěřit.“ Jedno je jisté: i kdyby patolog po exhumaci nalezl otisk ostří, za žádn ých okolností nemůže říct, jestli se jedná o vraždu či sebevraždu. Ovšem dávný zápis v kronice zcela neklamně podporuje verzi sebevraždy. Těch ran, soudě podle zasažených orgánů, bylo víc... „Sebevrah zpočátku vede rány jaksi nanečisto, zkouší jejich účinky a na více místech. Říkáme tomu mnohočetn é řezy. Nakonec se rozhodne pro posledn í ránu; závažnou, konečnou.“ Kriminalista doplní profesora odborn ým výrazem: „Sebevrah na sebe opakovaně působil.“ Může se, na rozdíl od patologie, moderní kriminalista pokusit o rekonstrukci? „Stopy, které míváme k dispozici, zkoumáme a řešíme většinou ve spolupr áci s Ústavem soudního lékařství. V každém případě i nejasné sebevraž- dy. Všechny, které se nám z různých příčin nezdají být tak jednoznačné, jak vypadají na první pohled. Jenže, to co se tady před lety odehrávalo, už těžko zrekonstruujeme. Vraždu objasníme po letech, po staletích těžko.“ Nikdo dnes neví, jak Ryba přesně vypadal. Fotografie neexistovaly, pár dochovaných obrázků může být výplodem fantazie, jak to známe třeba u Karla Hynka Máchy, a to básník Máje žil o hezkých pár let později! Patolog může určit výšku postavy z délky kostí, vcelku přesně i tělesnou konstrukci; jestli byl rožmitálský kantor urostlý, silný, či naopak. „Ovšem tvář, podobu, nevymyslím, kdybych se rozkrájel.“ Jdeme se podívat na místo činu. Nevelká paseka, okolo strmí letité stromy, které se v onen dubnový tragický den ještě nestačily narodit. Z kamene navršená mohyla. Proč až tady, značný kus cesty od města, si Jakub Jan Ryba vzal život? Když chci spáchat sebevraždu, nebudu se snad trmácet takovou dálku... Kriminalista má opačný ná- zor:“Daleko to chápu. Je to přímo ideáln í místo. Ryba měl k němu osobní vztah, často sem chodíval na dlouhé procházky. Před očima měl krásný výhled na celé město, kde tolik prožil. Sebevrah se loučil s prostředím, které miloval. V naší praxi se s tím shledáváme dost často.“ Proč si ale sjednával schůzku s Reissem? „Chtěl, aby ho naše. Sebevrahy dě- sívá představa, že jejich tělo zůstane někde nepovšimnuto a i po smrti budou sami. Reisse měl zřejmě nejradě- ji, kromě své rodiny ovšem, ale tu pochopitelně chtěl ušetřit smutného pohledu.“ A motiv? Lecos lze vytušit. Proná- sledovaný učitel už patrně neviděl jiné východisko. Byl nemocen. Jako na bě- žícím pásu mu umíraly děti. Měl nep říjemnosti ve škole. Deprese byly stále silnější. Nehledejme ale motiv za kaž- dou cenu. Některé sebevraždy zůstá- vají nevysvětlitelní, záhadné. Stačí maličkost, náhlé hnutí mysli a život zhasne, aniž by na scénu vstoupila logika...Lékař potvrdí, že lidé trpící depresemi si sahají na život zdánlivě bezdůvodně. „Takzvaná endogenní deprese zasahuje hluboko pod povrch osobnosti. V žádném případě se nejedná o reaktivn í stav vyvolaný okolnostmi a nep říznivými vnějšími vlivy. Je to onemocnění, vznikající z dosud nezná- mých příčin. Činy, které z něho vyplývají, jsou záhadou i pro odborní- ky!“ Deprese může být vlastně primární psychózou, tryskající zevnitř, neznateln ě, nepozorovaně, o to však silněji a úporněji. Profesor ze zkušenosti ví, že se tato deprese vyskytuje u lidí nemají- cích žádné problémy. Pracují, jsou pilní, snaživí, ve své profesi nadprůměrní a přesto je nahlodává endogenní deprese. Víme, že si Ryba přeřízl dýchací trubici a krční tepny. I po letech tedy může lékař přesně určit příčinu smrti: „Aspirace krve neboli zalknutí, udušení krví. vzniká podtlak, ná- sleduje vzduchová embólie s následnou zástavou srdce.“ A co údajný dopis? Ryba je podle data nosil v kapse šest dní..Není to trochu divné? Zkušený kriminalista se ani v nejlepším nediví. K takovým prodlevám často dochází. Mnozí sebevrazi se k činu připravují dlouho, s předstihem píší i dopisy na rozloučenou. „To místo v lese přesně zapadá do toho, co víme. Kdyby se měl Ryba stát obětí zločinu, vrah by svůj čin spáchal někde jinde. Doma, kdekoliv, ale ne tak daleko, navíc měl každou chvíli přijít skladatelův přítel. A ještě něco: při ciz ím zavinění by vrah svůj čin maskoval, snažil by se oběť někam ukrýt. Rozhodně by nevraždil málem veřejně, tak, aby tělo hned někdo objevil!“ Jenže pozor: máme tady zmíněného přítele. Reiss skladatele v lese našel, nablízku nikdo jiný nebyl. Dejme tomu, že si ho zařadíme na zatím čistý seznam podezřelých. Proč by ale Rybu zabíjel? Kde je motiv? Byl by tak hloupý, aby vraždil a šel hned ohlásit nález mrtvoly? Kriminalista chvíli přemýšlí. Zřejmě mu Reiss jako pří- padný pachatel moc nejde pod vousy. Pak připustí: „Nenechal bych Reisse hned odejít, jiný svědek přece po ruce není. Měl bych dost otázek...Kde by, co dělal, kdo ho viděl, proč se měl s Rybou sejít, nebyl na místě schůzky někdo další? A zatímco bych kladl otázky, další kolegové by rychle zjišťovali, jestli mluví pravdu, ověřovali by každý detail. Říkáme tomu „poznatky“. Jsou mnohdy nedocenitelné. Když po porovn ání zjistíme, že dotyčný nelhal, rozloučíme se jako přátel é. V opačném případě je zle. Reiss by byl asi ten první případ.“ Poznatky tehdy zřejmě nikdo dohromady nepostrádal. Břitvu nikdo neprohlížel, otisky prstů ještě nikdo neuměl sejmout. Kriminalistika byla v plenkách. Možná by se tehdej ší felčar pozastavil nad hloubkou a charakterem ran, které by si sebevrah případně nemohl způsobit sám, proto- že by na místa zranění nedosáhl. Ale o takový případ ne- šlo. Na krk každý dosáhne. Kriminalista s lékařem svorně hájí své dávné kolegy: „Podezřelé okolnosti by i tehdejší policajti, felčary a ohledače musely trknout. Jistě museli určit, jak se celá věc sběhla. Ale do úmrtního protokolu byli zvyklí psát jen jednu větu. Podřezal si hrdlo. Jaképak dlouhé cavyky. Nepřijeli jsme převracet dějiny naruby. Jakub Jan Ryba skonal vlastní rukou, tak jako jeho vzor Seneca. V kostele si sáhneme pokorně a s úctou na rejstříky starých varhan, na kterých rožmitálský kantor tvořil svá díla. Rozevřeme školní knihu cti, kam učitel zapisoval pochvaly a napomenutí. Vidíme: Majerová Anna a Wochta Anton se chovali vzorně a jaksepatří. V sešitě hanby nam átkou zvíme, že Martin Woňka zlobil. Podobných zápisů je poskrovnu; děti v Rybově škole byly poslušné a mravů dbalé, svého učitele milovaly, rozum od něj braly. Písmo měl Ryba úhledné, jak už to u kantorů bývá, život však krátký, jak už to u vlastenců v téhle zemi bývalo.

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group