ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Za lovci lebek

 

Rituální lov lebek je na Filipínách ilegální více než sto let, ale zprávy o těchto prak tikách sahají až do sedmdesátých let našeho stolet í. Můj dávný přítel Lumatak z kmene Kaligů lidi lovil. Jinak by nesměl mít na hrudi tetování „fatok“. Podle Kaligů je lov lebek legalizov án v okamžiku, kdy je porušen „bopong“, což je jaký- si druh mírového paktu s okoln ími vesnicemi. Pomsta je pak skutečnou záležitostí cti celého kmene. Jejím zdrojem může být například náhodná smrt při lovu nebo sportu, jeli způsobena příslušníkem jin ého kmene. Podle tradice Kalingů se barví vlasy obětí lovců lebek narudo a připevňují se na kančí kly. Formují tak náramek zvaný „tuckar“, který se dědí z generace na generaci a používá se při rituálech a ceremoniích.

 

KREVNÍ MSTA

Cizincům se tedy doporučuje cestovat za lovci lebek s místním průvodcem, nejlépe příslušníkem kmene, který se chystáte poctít návštěvou. Moje průvodkyně Juliet byla malá žena okolo čtyřicítky, jež si mě přímo vyprosila, když jsem obědval v bontockém hotelu Mountain Inn, kde jsem byl za pouhý dolar na den ubytován. „Dovol mi, abych představila. Já Juliet,“ řekla tenkým vysokým hláskem: „Chceš jít rýžové terasy, pohřební jeskyně, domorodé vesnice? Já být průvodce! Jdu tam často předtím. Chceš jít se mnou?“ Souhlasila s tím, že mě vezme do sedmi kalingských vesnic, kde domorodci stále ještě žijí v primitivních chatrčích a nosí tradiční domorodý oděv. Dvouhodinová jízda náklaďáčkem po prašné cestě byl jediný spolehlivý způsob, jak se dostat do Tinglayanu, jednoho z největších měst v kraji Kaligů. Jenže před nedávnem jeden z řidi čů srazil kalingské dítě, které později zemřelo, což vedlo k tomu, že dopravní společnost provozující linku ji musela zrušit kvůli obavám z kmenové msty. Jediná přijatelná cena za život dítěte pro Kaligy byla vzít život jednomu z řidičů nějaké- mu nešťastnému návštěvníkovi Bontoku. Nakonec si Kalingové, frustrovaní nedostatkem potenci álních obětí, vybili zlost na jednom z jejich psů, čímž situaci svým vlastním způsobem vyřešili. Juliet mi vysvětlila, že tento způsob vendetty byl důsledkem porušení smíru ve zdejším kraji, a kdyby si Kalingové neporadili sami, hrozba vendetty mohla trvat desetiletí. nikdo z průvodců v Bontoku ani řidičů by se tu už nikdy nemohl cítit bezpečný.

 

UŠI A PENIS JAPONSKÉHO STUDENTA

Když jsme sjížděli dolů po cestě k Tinglayanu, kde jsme chtěli navštívit chatrč Julietina přítele, svěřila se mi náhle Juliet, že se hodně bála jet do jaké- koliv vesnice vyjme nejbližších tří. Vysvětlila mi, že kmen Bontok ů byl tradiční nepřítel Kaling ů a ona by se sama neodvážila příliš daleko do nitra jejich územ í. Varovala mě, že Kalingové navíc nedávno zabili mladého japonského studenta, jemuž uřízli uši a penis a nechali ho vykrvácet na cestě jako výstrahu dalším případným vetřelcům. Možná to byla určitá forma odplaty za brutální japonskou okupaci luzonské vysočiny na konci 2. světové války. Ale spíš byl zabit kvůli tomu, že se nach ázel v nepravý čas na neprav ém místě. Přímo naproti Tinglayanu přes řeku Chico jsou dvě horské velice snadno dostupné kalingské vesnice Ampato a Luplupa, a moje průvodkyně nebyla příliš ochotná doprovodit mě dál než právě tam. Tvrdila, že odlehlejší vesnice výš v horách mohou navštívit jen vskutku „blázniví“ cestovatelé. Kalingové jsou proslulí jako nejnevyzpytateln ější a nejvíce násilní z pří- slušníků horských kmenů, a přesto, že moje průvodkyně byla jinak schopná, musel jsem prakticky každému muži, kterého jsme potkali na stezce, dát nějaké všimné. Kalingové jsou nejlí- tější válečníci z horských krajů a guerillov é válka trvá v celém regionu už po desetiletí, přičemž každý požadavek Kalingů je vždy podpořen malým arsen álem kopí, mačet a pistolí.

 

FATOK ZNAMENÁ TETOVÁNÍ

V Ambatu, první vesnici na cestě za řekou Chico, se několik tuctů vyvý- šených chatrčí zvedá nad pevnou dlaž- bou z masivních kamenů vyzdvižených z říčního dna. Na idylickém pozadí řeky, džungle a hor jsem měl první pří- ležitost fotografovat skutečného lovce lebek. Muže se speciálním tetování „fatok „ na hrudi, které říká, že doopravdy „lovil lebky“ už jako mladý muž. Teď už byl starý a šedovlasý, ale jeho šlachovité tělo si zachovávalo pruž- nost. Pyšně nám předváděl výraznými barvami pomalovanou bederní roušku a v pravé ruce výhružně třímal dlouhé kopí. Kývnul nám na pozdrav, když jsme se přiblížili, a když jsem ho fotografoval, roztáhl ústa do širokého úsměvu. Bohužel jsme nebyli schopni vyzvě- dět o něm něco víc, dokonce ani jeho jméno, protože jsme nemluvili dialektem Kalingů.

 

POSVÁTNÉ MASO

Následoval jsem Juliet po stezce do druhé z níže položených vesnic podél Chika, do Luplupy. V luplupě, větší než Ambato, jsou chatrče a domy roztroušeny po kopcích, kde podle výšky tvoří jakási patra. Juliet mě vzala k nejstarší ženě ve vesnici a ukázala mi její tetov ání spadající z ramen až na zápěstí. Poznal jsem, že je to stejný vzor, jaký měla tetovaná žena nakládající těžké pytle na náš jeepney z Bontoku jen před pár hodinami. Zajímavé je, že tři ženy v Luplupě o sobě prohlašují, že jsou staré přes sto let; dovolily mi fotografovat její hustě potetované paže, když seděly na bobku před svými chatrčemi. Po celodenním přechodu horského hřbetu po schodech, ručně vysekaných do kamenů, jsme konečně v pozdním odpoledni dorazili do horské vesnice Tulgao, kterou tvoří vlastně dvě oddě- lené vesnice, jež spojuje kamenitá stezka. Východní Tulgao se skládá z hroznů chatrčí obklopující rýžové terasy, zatímco Západní Tulgao, kde se zrovna konal festival, má i budovy radnice a školy. Ovšem ani v jedné z obou částí Tulgaa není přívod elektřiny, pitn é vody, ani žádné moderní prostředky komunikace. Právě se rozbíhal festival iniciace, přijetí chlapců mezi muže. náčelníci Kalingů mě posadili na čestné místo na malé pódium, které sloužilo jako stanoviště, z něhož se přihlíželo právě probíhajícím hrám, tancům a rituá- lům. Domorodci porazili velkého vodn ího buvola čili „karabo“. Mohutné kusy syrového masa byly nasekány na velké kostky a pokládány na rozměrné banánovníkové listy ležící na holé zemi. Krev z buvola potřísnila všechno v blízkém okolí - zemi, vřící kotle i ruce vesničanů. Tři z velkých kotlů obsahující vnitřnosti a krev začaly vřít nejdříve. Během rituálních hostin pojídá elita kalingských mužů nejvybranější lah ůdky ze všech ceremoniálních jídel v izolaci od žen a dětí; toto je stará tradice Kalingů a platí bez výjimky. Když muži začali zaplňovat jedno z větších obydlí, které bylo výjimečné tím, že nemělo okna, otočil se jeden z nich, pokynul mi prstem a ukázal, abych jedl s nimi. Uvnitř hlíny tři neohoblovan á prkna, jež se zdála být jedin ým místem jakžtakž vhodným pro „stolování“. Rýže téměř zkapalněná ve vroucích hrncích a mísy plné masa byly přeneseny zvenčí a položeny na prkna, zatímco šest či sedm hodnostářů se k nim přikrčilo, já mezi nimi, a jali jsme se pořádat všech ty delikatesy. Kalingští mužové spořádali své jídlo v cuku letu a opustivše mne poznenáhlu, nechali mě samotného pokračovat v pojídání gumového masa. Když jsem dal najevo nepokoj, vzal jeden z vůdců visací zámek a pověsil ho zvenčí na dveře, aby mě ochránil od dotěrností hladových vesničanů. Většina těchto domorodců pojídá maso jen několikrát za rok, při zvláštních příležitostech jako napří- klad při pohřbech, svatbách a nábo- ženských rituálech, protože čerstvé maso je velkou vzácností a ve vesnic ích neexistují takové vymoženosti civilizace jako lednička nebo dokonce mrazák. Je známo, že během tradičních slavností nad sebou polo- šílení vesničané ztráceli kontrolu a vrhali se a chňapali po posvátném mase. Aby se tomuto zabránilo, dostane každá osoba ve vesnici na konci rituálu svůj podíl na mase. Kusy masa jsou propíchány tlustými rákosov ými stvoly, aby si každý z domorodců mohl svou porci snadno odnést do chatrče.

 

NA LOVU S LUMATAKEM

Na slavnosti jsem potkal Lumataka, lovce lebek, který měl stejné tetov ání, jaké jsem už předtím viděl v Ambatu na konci slavnosti. Lumatak sice vypadal už přinejmenším na sedmdesát, ale i když jeho tvář byla vyzáblá a poznamenaná časem, udr- žoval se v kondici lovem a sběrem plodin. Chtěl prodat několik sekyr typických pro lovce lebek za přemrštěnou cenu, ale protože jeho hruď pokrývalo ono cenné tetov ání, věřil jsem i autenticitě sekyr a bez smlouvání jednu koupil. Díky dobr ému obchodu přistoupil i na moji prosbu, abych mohl strávit následují- cí den s ním. Dokonce se mezi námi utvořil vztah vzájemné úcty a ryzího přátelství. Byl to neobyčejný muž a podivoval jsem se jeho nepředstírané životní vyrovnanosti a síle. Privilegium fotografovat jednoho z posledních opravdových kalingských lovců lebek mi bylo ponecháno ještě celý další týden; trávil jsem s ním čas na jeho rýžových políčcích, při přípravě jídel, ba dokonce i lovem v blízké džungli. Jak jsem později zjistil, v celém Tulgau zbývali už jen tři žijící skuteční lovci lebek. Jeden z nich umíral v oblastní nemocnici, další právě pobýval na návštěvě u své dcery v sousední vesnici, a tudíž jediný, který dlel momentálně v Tulgau, byl můj nový přítel. Řekl mi, že jedině ten válečník, který řezal hlavy, má privilegium nosit tetování „fatok“ na své hrudi. Kdokoliv, by nosil toto tetování a přitom v životě neuřízl žádn ému hlavu, byl by veřejně zesměšněn. Po dvou dnech, kdy bez přestání pršelo a my jsme se nemohli hnout z místa, rozhodl jsem se přemístit do vesnice Bot-Bot. Smutně jsem se lou- čil s Lumatakem: „Navždy si zapamatuji tebe i tvoji neobyčejnou pohostinnost. Naučil jsi mě mnoho nových věcí, které ty vstřebáváš celý život, ale já jsem o nich nikdy nevěděl. Možná, že způsob života vás, Kalingů, je pro ducha lepší, než je život mých lidí.“ Lumatak byl hrdý na má slova, dokonce vypadal pohnut ě, když odpovídal: „Na shledanou, můj nový příteli. Vrať se zpátky, budeš-li moci. Ty jsi Američan a já jsem Kalinga,“ dodal na závěr, „ale v mém srdci jsme všichni z jednoho kmene.“

 

KRÁSNÁ MALONG

Poté, co jsme opustili Tulgao, podnikli jsme s mojí průvodkyní okružní cestu přes Bot-Bot a Ngibat až do Tinglayanu. Když jsem se na chvíli zastavil k odpočinku, přišla ke mně atraktivní kalingská dívka. Ještě ani dvacetiletá, naplňovala pro mě Malong, jak se jmenovala, ideál kalingsk é krásy. Byla oblečena do tradiční sukně „ai-in“ a krátké žluté bluzy. Upřeně se na mě zadívala velkýma hnědýma očima a přátelsky se představila. Mluvila trochu anglicky a nepatrně se znala i Juliet, ale rychle odvrátila svoji pozornost ke mně: „Já Malong. Tohle moje místo a vítám tě. Já velmi šťastná vidět nová tvář s Juliet. Jak říkat ti?“ Usmál jsem se a řekl jí své jméno, které zopakovala a pak se zeptala: „Chceš jít? Chceš jít tohle?“, ukazovala na nejbližší chatrč. „My jít!“ Vylezl jsem za ní po žebříku a ocitl se v místnosti zapln ěné od podlahy ke stropu sušící se marihuanou. Malong otevřela starý dřevěný kufr opřený v rohu místnosti a vyndala z něj cosi zabaleného do novinového papíru. Pak s to jala pomalu rozbalovat, až odhalila kus tmavě hnědé hmoty, což byl, jak mi vysvětlila, hašiš. Trochu zaskočen jsem s ní vyšel před chatrč a přihlížel tomu, jak dává každému z mezitím se shromáždivších vesničanů po malém kousku hašiše, který zanedlouho poté skončil v jejich dýmkách a byl s pocitem štěstí vykouřen. Po více než hodině kouření se domorodci začali chovat poněkud výstředně. Jeden mladý muž vypadal jako by se vrátil skrze generace až daleko do dob, kdy naši předkové byli ještě zvířaty. Začal totiž zuřivě štěkat na pálící slunce, které se asi v jeho představách přeměnilo v zavilého nepřítele. Rozhlédl jsem se kolem sebe a spatřil přibližující se Malong, jak mi ukazuje, abych šel za ní. Zakřičela: „Tady jdeš? Jdeš ty! Sem ty jdeš teď!“ Zvědavost ve mně převážila, následoval jsem jí tedy po úzké stezce přes několik mýtin a pak dolů po prudkém srázu směrem dál od vesnice. Připadal jsem si, jako kdybych stíhal divoké zvíře, které si snadno udržuje bezpečnou vzdálenost od lovce. Malong mě dovedla k malému potoku, u něhož stála osamocená chatrč ze slámy. Následoval jsem ji po žebříku do chatrče a obával jsem se, že je to další skladiště marihuany, ale když jsem stanul u vchodu, spatřil jsem Malong už svlečenou do naha nabízející mi nevinně samu sebe.

 

RITUÁLY IFUANGŮ

Jak jsme byli blíž a blíž k centru vesnice, viděli jsme, že v centru se něco děje. Už na okraji vesnice jsme slyšeli rituální zpěv. Brzy jsme narazili na hlouček domorodců. Právě zabili kuře a studovali jeho vnitřnosti. Pozorovali jsme z uctivé vzdálenosti, jak se zaobírají játry, jak je pokl ádají na dřevěnou krabici na zemi a jak si pak připíjejí rýžovým vínem. Teprve potom obrátili pozornost na nezvykl ý pár návštěvníků. Jeden ze čtyř, malý štíhlý muž příjemného vzhledu k nám popošel se sympatickým úsměvem. Představil se jako Gem-O. Ptal jsem se ho, co právě dělali, a dostalo se mi vysvětlení, že jsou všichni knězi Mom-baki a to co dělají ja canao, rituál Ifugaů na zahánění nemoci. Na řadu přišel kohoutek. Rozpárali mu hrdlo¨po tom, co ozvučil ceremonii nejméně tuctem poplašných zakokrh ání. Gem-O byl po většinu času normálním vesničanem. Jakmile se však ujal role šamana Mom-baki, stal se posvě- ceným individuem a jakoby se měnila sama jeho podstata: jeho duch byl celý v moci boha. Soustředil se plně na oběť kuřat, vypouštěl z nich krev a pečlivě studoval jejich játra, aby pak na základě toho studia sdělil rodině nemocného pacientův příští osud. Po obětech se zdál být každý účastník ceremoniálu spokojen s výsledky. Zeptal, jsem se, mají-li na prodej nějaké artefakty. Gem-O odkráčel beze slova do nejbližší chatrče a rychle se vrátil s balíč- kem zachumlaným v látce. Když ho rozbalil, objevila se lebka zčernalá vě- kem. Řekl, že ji dostal od otce, který umřel asi před čtyřiceti lety. „Ulovil“ ji na výpravě do sousední vesnice Cambulo. Nemohl jsem uvěřit, že by mi byl ochoten prodat tak cennou trofej a trochu jsem i váhal obchodovat s lidský- mi pozůstatky. Neměla sice spodní čelist a na horní byla pouze dva zuby, ale byl to velmi pregnantní důkaz autenticity vyprávění o zdejších lovcích lebek. V té chvíli zapomínaje na probl émy, které mě čekaly při vysvětlová- ní celním inspektorům ve Státech co je to za suvenýr, přijal jsem šamanovu nabídku na zakoupení jeho rodinn ého pokladu. Když byl obchod nasmlouván, Gem-O mě pozval pojíst do své chatr- če. Sešli jsme na cestu klikatící se terasami rýže a chatrčemi. Ale u Gem-Oa naneštěstí nebylo žádné jídlo. Navrhl proto, abychom si něco šli ulovit. „Žena nepřijít zpátky. Šla do džungle pro jídlo. Nepřijít zpátky.“ Sledoval jsem ho, jak vyráží se svým psem, kopím, mačetou a rattanovým košem na zádech. Ptáci, ještěrky, divok á prasata, to všechno mohlo být jeho úlovkem, stejně jako jedlé rostliny nebo kořínky. Tak dlouho jsme se procházeli bu- šem, až jsem cítil vyčerpání a požádal jsem ho o návrat. Ale nebylo mu po chuti nechat lovu tak brzo, a tak jsme pokračovali dalších několik hodin, až jsme se zastavili u horského pramene. Napil se a při rozhlížení po okolí našel hada, zakousnutého do výra. Ani had, ani pták už nežili. Zabili se navzájem. Gem-O nacpal obě čerstvé mrtvoly do svého košíku a dali jsme se na pochod zpět. Byl vyloženě nadšen tím, že získal kořist bez námahy. V příš- tích dnech si udělal náhrdelních z hadovy páteře a výrovy křídla, hlavu a zobák zabudoval do něčeho, co slou- žilo jako pokrývka hlavy při jeho povinnostech kněze.

 

SMLOUVA S NESTOREM

Na naší cestě zpátky našel ještě velikou větev, již si hodil na rameno. Vysvětlil mi, že dřevo z větve poslouží pro oheň. Hada rozpůlil, sotva jsme došli do jeho chatrče. Odnesl půlku sousedovi a dostal za ni láhev laciné- ho místního ginu. Byl tou výměnou zřetelně potěšen a pořádně si přihnul. Položil maso na doutnající uhlí, zbylé z jeho ranního ohně. Po dlouhém dni jsem byl unavený a hladový a hadí maso mě trochu vzkří- silo. Žvýkali jsme ho a srkali k němu teplý gin a něž jsme dojedli a dopili, byli jsme přátelé. Než jsme tu první noc usnuli, informoval mě Gem-O, že za tři dny se odehraje Mom-baki, rituál sklizně. Sly- šel jsem už o něm a tím víc jsem se na něj těšil, ale Gem-O mi sdělil, že nem ůžu počítat s jeho návštěvou, nebudu-li mít osobní pozvání od Nestora, největšího farmáře v Batadu. Byl jsem tím trochu zabrzděn v nadšení, ale usnul jsem, slibuje sám sobě, že pro pozvání udělám, co bude v mých silách. Příští ráno jsem požádal Gem_o, aby mě vzal k Nestorovi zkusit, jestli můžu být přítomen rituálu žní. Po několika hodin ách se nechal obměkčit a vzal mě k malému hroznu chatrčí poblíž centra vesnice. Očekával jsem, že uvidím blahobytného majitele polí, ale místo toho jsem zastihl rozcuchanou patol ízalskou figurku. Nestor vypadal podvyživený a nemocný, byl jsem proto opatrný a moc jsem se nepřibližoval. Gem-O mě představil jako někoho, koho zajímají tradice Ifugaa. Ještě v obavách že se něčím nakazím, řekl jsem mu pevně: „Nestore, já respektuji váš lid a jeho zvyky. Přišel jsem, abych žádal o povolení být při ritu álu sklizně rýže. Mám vážné důvody, proč ho chci vidět. Chci ho zachytit, aby zůstal zachován historii. Tady mám kameru. Zvyky vašeho lidu budou žít v mysli lidí z celého svě- ta.“ Nestor chvíli přemýšlel a pak řekl: „Můžeš být při ceremoniálu když dáš našemu lidu prase a tři kuřata na naše oběti“. Ujistil mě, že bude muzika a tanec a že pro rituál užije všechny tři své sošky „bulul“. Přijal jsem podmínky příliš rychle, takže Nestor okamžitě přidal ještě další: „tři čtvrtky ginu.“ Podezřívaje ho, že ve dnech, které zbý- vají do rituálu, bude stupňovat požadavky, vytáhl jsem kuličkové pero a list papíru a sepsal jsem smlouvu. Přečetl jsem ji nahlas a nechal si odkývat souhlas. Pak jsem mu papír podal a požá- dal ho, aby tam otiskl palec. Těsně předtím mne však požádal ještě o 1000 peset v hotovosti. Nezbývalo mi než souhlasit. Měl jsem smlouvu a to se později ukázalo jako velmi prozíravé.

 

RITUÁLY SKLIZNĚ

Rituály začaly o dva dny později. Přišel jsem k Nestorovi se svou kamerou a odevzdal jsem mu tři lahve ginu. Prase a kuřata už jsem zaplatil předt ím. Tisíc peset zaplatím až po ceremonii, jestli půjde všechno podle plánu. Mezi účastníky byli i Nestorův syn a matka. Narciso, Gem-O a dva další knězi začali rituály fanfárou. Obětování vepříka proběhlo ve všeobecném nadšení. Fotografoval jsem tanečníky, jak se pohybovali podle rytmu gongů. Po půl druhé hodině však se projevily účinky ginu a kdekdo z davu byl opilý. Nestor mě náhle požádal o dalších sto peso pro každého ze čtyřicítky oslavovatel ů. Má trpělivost ale byla u konce, a tak jsem k klidem odmítl platit cokoli komukoli. Viděl jsem do té chvíle jen jeden tanec a jeden rituál a opilí účinkující mi znemožňovali další prá- ci. Musel jsem myslet na to, abych měl prostředky na návrat. Nestorova reakce byla ta, že začal opilecky křičet: „Nemůžeš mi to odmítnout. Já jsem bohat ý! Bohatý! Bohatý!“ a najednou se obrátil a utíkal bez vysvětlení z vesnice. Už jsem udělal pár dobrých snímk ů nejdůležitějšího rituálu v Ifuagu, takže jsem přemýšlel o tom, že zmiz ím, nežli se scéna s opilci nějak zdramatizuje. Předal jsem 500 peso Nestorově matce. Sice jsem slíbil platit tisíc, ale to bylo za podmínky, že proběhnou všechny slíbené tance a oběti. Považoval jsem svůj dluh za zaplacený. Vrátil jsem se do své chatr- če, sebral věci a vydal se zpátky.

 

V SOUDNÍ SÍNI

Do města jsem se vrátil s velk ým štěstím a unavený k smrti. Náhodou se mi podařilo v noci získat dopravu vozem a s ostatn ími pasažéry jsme začali všichni zpívat a žvýkat betelové ořechy, nabízené jedním z cestuj ících. Upadl jsem do námě- síčného stavu. V jedné chvíli jsem musel usnout, ani jsem si pak nepamatoval, jak jsem se dostal do hotelu a do postele. Vzbudily mě až údery na dveře mého pokoje v People´s Lodge. Nestor a dva jeho kamarádi stá- li přede dveřmi v doprovodu policisty z Banaue. Chtěli od něj, aby mě zavřel pro nezaplacení celého závazku při včerejší ritu- ální oslavě. O půl hodiny pozd ěji jsem stál v provizorní městské soudní síni před stejn ým policistou, ale tentokrát v roli úředníka soudu. Nestor mě hněvivě obžaloval, že jsem ho podvedl. Vzpomněl jsem si na dokument, sestavený ve vesnici a vyndal jsem ho z kapsy. Podal jsem ho úředníkovi, vysvětluje mu, že jsem obdržel jenom půlku domluvených slu- žeb a že jsem už platil za prase, tři kuřata a tři lahve ginu. Překvapený soudce četl pomalu text a pak se zeptal Nestora, jestli otisk palce byl opravdu jeho. Jist si vítězstvím, Nestor to potvrdil a policista se ponořil do myšlenek před vynesen ím verdiktu. „Stěžující si strana,“ prohlásil pak, „musí vrátit všechny pen íze které jsem jí vyplatil, protože poru- šila smlouvu tím, že se opila na veřejnosti a nebyla schopna splnit plné znění smlouvy. „ V náhlé panice z nečekaného obratu vyskočili Nestor a jeho druzi ze sedadel, vyběhli ze dveří a hnali se přes malé nádvoří ven. Popošel jsem k oknu a bavil jsem se pohledem, jak prchají přes tržnici kolem udivených prodavačů a plaší přitom slepice a prasata.

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group