ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Život a rituály lovců lebek

 

Nejdůležitější krvavá oběť je zabití kance. Dřív to bylo lovné divoké zvíře, ale teď jsou kanci pro tyto účely speciálně pěstováni. Kančí čelisti a kly jsou po ceremonii zavěšeny na strop a vystaveny kouři, až zčernají. Rituál má určitou příbuznost s rituály kolem lovu lebek. Tradičně byla spodní čelist lidské oběti užívána jako „gansa“ nebo „sangii“ - rukojeť mosazného gongu, kterým se udával rytmus. Někdy se za rukojeť užívají menší vyřezávané podoby ifugaoského boha rýže Bulula nebo bontockých „anito“ nebo „tingnatago„ ; obecně je však preferovan á lidská čelist. Tyto artefakty mají snad ještě větší důležitost než dřív, protože jsou hlavními připomínkami časů, kdy lov lebek byl znakem hrdosti a pýchy kmene. Před výpravou za lebkami se muži shromažďovali na „dap-ay“, vyzdobeni válečnými kresbami a předm ěty na náhrdelnících, zahrnující kosti a zuby. Na pažích měli náramky z kančího klu, na hlavách výzdobu z peří v rattanovém výpletu. Tancoval se speciální tanec „bangibang „, s miniaturními štíty „gaklab „, který v závěrečném transu končil se zvednutými zbraněmi. Ještě dnes lze vidět „přípravný“ tanec „lalo“, který znají starší muži, má- vající při něm kopími „tobi“ a sekyrami „pinagas“, ačkoliv dny lovců lebek jsou už minulostí.

 

 

JÍDLO

Rituály jídla jsou zde zahaleny rouškou tajemství, ale svým způsobem jsou vpleteny do denního života. Star- ší muži kmene a mladší vedoucí osobnosti mají právo na obětní maso, ale jedí ho v izolaci. Teprve potom snědí ostatní členové kmene to co zbývá. O svátcích jsou používány speciální dřevěné sběračky a nože, jimiž se porcuje obětní maso na velkém kruhovém plátu ze dřeva jménem „dalolos“. Pro hosty jsou vyhraženy dlabané dřevěné lžíce, jimiž jinak kmen disponuje jen ve velice omezeném počtu. Za dlouhé roky příbory ze dřeva zčernají stejně jako třeba rukojeť z čelisti kance, na níž je upevněna sběračka z kokosov é skořápky. Horké tekutiny, masa a zeleniny jsou rozdělovány pro osobní konzumaci z velkých hrnců do menších nádob. Velkou důležitost má shromažďování a uskladňování přebytků, které mohou být použity v horších časech. Na skladov ání mají domorodci krabicovité dřev ěné nádoby a veliké koše. Menší koše jsou předměty denní potřeby. Koše „awagan“ nosí na boku ti, kdo pracují na rýžových pol ích. Při své práci ještě hledají jedlé hady.

 

PRAVĚKÁ MÓDA

Muži i ženy všech tří kmenů nosí na šatech vzory, rozeznatelné z dálky a odlišující jedny od druhých. Ačkoliv obě pohlaví mívají oděné jen spodní části těla, vejde se na jejich oděv bohat á symbolika v různých grafických detailech. Mužská bederní pokrývka kmene Kalinga „fa-ar“ je cele pokrytá geometrickými vzory, stejně jako žensk á sukýnka „ai-in“. Specifické kresby má i kmen Ifugao na mužských pokrývk ách „binohilen“ a na šamanské róbě „bayaong“. Muži kmene Ifugao nosí něco jako tobolku „butung“ s mosazným nástavcem. Bontocké ženy mají magické amulety vyrobené z hadí páteře, propletené korálky. Chrání je před hromem a bleskem a současně mají vliv na jejich plodnost. Tlusté pletené látky s řásnit ým okrajem s a geometrickými vzory nosí někdy kalingské a bontocké ženy jako přehozy. Tyto vizuální elementy vytvářejí harmonický celek s tetováním a další- mi ozdobami. Ženy nosí těžké kovové náušnice „linglingo“, jejichž oválný tvar prý má rovněž ovlivnit plodnost. Tíha těchto náušnic je taková, že někdy prot áhnou ušní lalůčky až k ramenům. To je považováno za znak krásy a zá- roveň ženské plodnosti. Stejnou symboliku mají i těžké náhrdelníky nošené ženami i muži - bontocké „pinangpanga“ nebo kalingské „lufay“. Několikapramenné náhrdeln íky „fonger“ jsou typické pro ženy z Kalingy.

 

KMENOVÉ RITUÁLY

Nejdůležitější kmenové rituály se soustřeďují na události jako narozen í, svatba, smrt, sklizeň rýže, zkvašen í rýžového vína a do nedávné doby i na lov lebek. V rituálu se spojuje kmenov á filozofie, náboženství a umění se základními prostředky přežití. U Ifugaů hrají důležitou roli bůžci rýže „bululové“. Berou se pouze na slavnosti, jinak jsou tam, kde je skladov ána rýže. Podobný „bululovi“ je „hipag“, ale vyjadřuje zároveň bojového ducha kmene. Je umisťován do obětní skřínky „punam-han“ spolu s betelovými ořechy, rýží, masem a některými feti- šemi jako jsou peří a zobáky ptáků či nohy malých zvířat. Svatební rituály se mění podle toho, o jaký jde kmen. Bontokové mají ritu- ál zvaný „dadawak“, skládající se ze čtyř fází. Na první schůzku je ženich doprovázen přáteli. Záminkou je před ání dárku nebo otopového dříví. Akceptuje- li nevěsta dar, hned na druhý den musí být obdarována znova - tentokr át nějakým zvířetem, jež je upečeno na otopu z předešlého dne. Další fáze je nevěstina: tentokrát ona musí „vrátit“ dary, a to nejenom ženichovi, ale i jeho přátelům, kteří u ní byli poprvé. Čtvrtým vrcholovým krokem je svatba sama. Obdarovaným je při ní ženich, a to věnem v podobě pásu, zdoben ého mušlemi, korálky a slonovinou. Jestliže je po nějakém čase dvojice bezd ětná, může se rozejít a zkusit založit rodinu s jiným partnerem. Pak se celá anabáze rituálních návštěv a darů musí zopakovat.

 

TECHNOLOGIE ZABÍJENÍ

Kopí, štít a sekyra jsou třemi hlavn ími zbraněmi lovců lebek. Každý kmen má pro ně jiná jména, ale jejich smrtelné účinky jsou stejné. Dlouhým kopím je nepřítel zraněn a sražen k zemi, zahnutým spodkem štítu, přitisknut ým na krk, je pak „přišpendlen“. Dvě ostří těžké sekyry pak dokonají to nejdůležitější - jedním se utne hlava a druhým stáhne kůže. Dokonalejší technologii tohoto temného aktu si nelze ani vymyslet. Návrat s trofejí v podobě uříznuté hlavy byl vždycky obrovským triumfem pro celou vesnici. Lebka „fattoag“ byla někdy pohřbena pod zem poblíž ceremoni álního domu a až později exhumov ána a vystavena na vnější straně válečníkovy chatrče. Tak lze tyto lebky vidět někde dodnes. Obřady spojené s lovem lebek jsou vysoce strukturovanou náboženskou ceremonií zahrnující pomstu, smrt a individuální uchopení moci. Slouží k vyřešení mezikmenových spor ů a vlastně balancují váhy spravedlnosti. Primitivní svět lovců lebek vyžadoval k vysvětlení cyklů života přímý kontakt se smrtí.

 

RAKVE A MUMIE

Během pohřební ceremonie mrtvý bývá vystaven v sedící poloze v křesle. Vzpřímená poloha je dosa žena dřevěnými podporami v šatech. Jako pohřební místo používají bontočtí domorodci vápencové jeskyně. Nebožtík je nejprve vystaven ve svém křesle a potom je položen a za pomoci lan „upraven“ do polohy lidského plodu. Tělo, stočené do klubíčka, je pak v průvodu neseno jediným mužem, který ho předává dalšímu nosiči když se cítí vyčerpaný. Potřísni-li nosiče krev, je to pokládáno za dobré znamení. Rakve jsou vlastně 1,20 metru dlouh é části kmenů stromů, v nichž je po délce vydlabán prostor pro stočené tělo. Každá rakev je individuálním dí- lem s kmenovými vzorky a emblémy. Ukládají se do hlubokých výklenků jesky ň, jejichž chlad zpomaluje rozklad mrtvoly, což je v podstatě stejná myš- lenka jako když ve starém Egyptě ukládali mrtvoly mumifikovaných faraonů do útrob pyramid. Oproti Egyptu zde však chví individualismus, izolace mrtvých. Jinde v Bontoku umísťují rakve mimo jeskyně - zavěšují je pracně na skalní stěny. V tom případě jsou tělo a jeho příští schránka spouštěny odd ěleně a uložení nebožtíka v rakvi je dílem muže, spuštěného speciálně za tím účelem. Někdy je rakev popsána jménem zemřelého, a to tak výrazně, aby bylo čitelné i ze vzdálenějších míst údolí. V poslední době se někde přech ází i k pohřbívání v západním stylu, to jest s nebožtíkem nataženým na zádech.

 

POHŘEBIŠTĚ

Dvě hlavní pohřebiště v blízkosti Sagady, za městem Bontoc, jsou obtížně přístupné jeskyně lomiang a Matang. Ví se o vykradačích rakví, kteří doplatili na svou neznalost cesty a zřítili se do kaňonu pod pohřebiš- těm. Vysoké hromady „rakví“ jsou narovn ány těsně za jeskynním vchodem a vytvářejí masivní stěnu z vydlabaných nařezaných kmenů. Poměr kmenů lovců hlav k svým mrtvým odráží jejich hlubokou úctu k životu. Někdy působí provokativně nebo až komicky, jak se tato úcta projevuje tím, že s mrtvým se zachází jako kdyby byl naživu. Na rozdíl od typického pohřbu na Západě, je tu bdění u mrtvého pří- ležitostí k radosti z posledního styku s nebožtíkem. Sedící mrtvolu, vzpřímenou v dřevěném křesle obklopují na svých židlích příbuzní, jakoby seděli na nějakém večírku. Atmosféra je slavnostn í a po pohřebním rituálu se rozd ává jídlo a pití na oslavu obnovy života a neustávající plodnosti země.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group