ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Dosud nepublikovaná korespondence Masaryka a Beneše

 

Řekněte Wilsonovi, že náš stát je jedin ý na východě, jenž má zdravé jádro a jenž tudíž musí být Amerikou náležitě podporován, píše prezident Masaryk Benešovi do Paříže pět dní po zahájení mírové konference. Dva dny na to vytlačila naše armáda okupující polské vojáky ze Slezska a obsadila je. „Vyvolalo to tu zlý dojem. Pokládám za naprosto nezbytné zarazit další postup a čekat na zprávy od nás, telegrafuje Beneš do Prahy ... 
V loňském roce poprvé publikovaná korespondence Masaryka s Benešem z doby mírových jednání poskytuje důvěrné svědectví o smyslu a cílech zahraniční, ale i vnitřní československ é politiky v meziválečném období. Mnohým otevře oči - jak to bylo s národnostními problémy mladé republiky. Co Němci? Co Slováci? Rusíni? Poláci? Maďaři? Jaká byla mezinárodní prestiž? Jaké postoje k Rusku? 18. ledna 1919 se sjeli do Paříže prezident USA Woodrow Wilson, francouzsk ý ministerský předseda Georges Clemenceau a britský premiér David Lloyd Beorge. Sjeli se na mí- rovou konferenci, aby se ujednali o budoucím uspořádání světa po ničiv é první světové válce. Mladičké Československo tu patřilo mezi vítězné válčící státy s „omezenými zájmy, podobně jako Polsko, Srbsko, Rumunsko atd. Mohlo přednést své požadavky prostřednictvím premiéra Karla Kramáře, ale především ministra zahraničí Eduarda Beneše. Snažilo se uhájit své historické hranice, a v této tezi je podporovala především Francie. „Edice má za cíl připomenout dnešnímu čtenáři, jehož vědomí historické souvislosti bylo krutě poškozeno půlstoletou cenzurou v důsledku okupace státu zprvu Hitlerem a pak Stalinem, jisté základní kontakty našeho historického vývoje, říká historik České akademie věd, autor publikace, dr. Zdeněk Šolle. Jaké lze najít z této korespondence poučení pro současnost - v době, kdy si Česká republika, pořád ve středu Evropy znovu hledá své důstojné místo ve svtové politice? Ptám se pana doktora: „Jsme malý národ a stát. Velké národy a státy jsou jako přírodní úkazy. Nikdo je nezlikviduje, i když způsobí mnoho zla. Musíme si být vědomi, že ne my jsem hlavními viníky ztrát a bolesti, jejichž důsledky na nás dosud tvrdě doléhají, ale velmoci, a ne jen Němci, ale i ti, kdo nás zradili a vydali nejprve do rukou Hitlera a poté Stalina. jako malý národ a stát musíme dbát, abychom něco byli, abychom něco reprezentovali, abychom přispě- li sovu troškou do mlýna světové kultury, ekonomiky atd.
NĚMECKÁ MENŠINA
„Je spravedlivější, aby 3 mil. byly podřízeny, než aby 10 mil. byl o podřízeno, píše Masaryk ještě z Washingtonu 31. 10. 1918. Stál vždy na principech humanitních, nikoli nacionálních. Moc dobře si uvědomoval, že smír mezi námi a Němci, respektive politická a kulturní součinnost, musí stát především na principech svobody, demokracie a tzv. sociální spravedlnosti. V tomto duchu také často psal Benešovi už v době, kdy oba politici křižovali svět, aby dosáhli definitivního uznání Československé republiky. „Nejsme tak naivní, že by se samostatn ý český stát vedle Německa udržel, kdyby v něm obyvatelstvo německé trvaleji bylo nespokojeno ...
 Zdůrazňoval, že vůči vlastnímu Německu chce vystupovat pevně, ale tak, aby bylo patrno, že s Československem lze jednat, ne s Rakušany. Mezitím byla ve Vídni vyhlášena Deutscheösterreichische Republic, která si činila nárok také na ně- mecké kraje v českém pohrani čí (provincie Deutschböhemen, Sudetenland, Deutschsüdmären a Böhmerwaldgau). Rakouš- tí i čeští historici se pozd ěji shodli na tom, že čeští politici se snažili o spolupr áci a byli ochotni učinit ústupky, ale „Němci všechny české nabídky odmítli způsobem, který,” jak píše Ferdinand Peroutka, „nesl zřejmé stopy pýchy.” Ovšem politické kruhy v Berlíně tehdy byly naklon ěny spíše přímé dohodě sudetských Němců s Čechy. Došlo sice k několika dramatickým okamžikům, se začátkem mírové konference v Paříži se však situace česko-německém pohraničí postupně konsolidovala. Hlavním důvodem byla uspořádanost poměrů v Československu. „Němci naši v Praze a jinde jsou už s námi. Jen se ještě ostýchají vystoupit veřejně. ... Vídeň je v rukách neschopných lidí. Náš vliv bude značný, můžeme toho dosáhnout, že nebudou chtít do Němec, (Masaryk, 28. 12. 1918) Západní a jihozápadní hranice byly definitivně dané na konferenci Versailleskou mírovou smlouvou s Německem (28. 6. 1919) a Saintgermainskou smlouvou s Rakouskem (10. 9. 1919). Horší to bylo se zbytkem. Tady musel nastoupit veškerý diplomatický um našich státníků. Pokud se týče postojů k vlastnímu Německu, píše Masaryk často Benešovi do Paříže: „Hlavní je jeden úkol - s Německem mít slušný poměr. Pracuji na tom. (19. 2. 1919) Jeho nespokojené výroky vůči krátkozrakosti pařížských mírotvorců se však v dopisech stup- ňují: „Německo má být potrestáno - musí být seslaben prussism - jeho militarism, ale národ nesmí být hospodářsky zni- čen. Sic by nemohlo platit. Německo by se hojilo na východě, kdyby západ byl mu naprosto znemožněn. (7. 4. 1919)
DOBRÉ RÁNO, SLOVENSKO
V popředí zájmu obou korespondentů byl tedy, jak už víme, vztah česko-německý, čímž je míněn vztah československého státu k Německu a k Rakousku, ale i vztah Čechů ke svým českoněmeckým spoluobčanům. Kromě toho to byl také vztah česko-slovenský. Na Slovensku byl politick ý život dosud v pravém slova smyslu v plenkách. Uplatnila se tu především iniciativa Dr. Vavro Šrobára a dalších představitelů slovenské inteligence, ovlivněné Masarykovým příkladem. Ani tady nepodlehl Masaryk planému nacionalismu. Už v pittsburské dohodě (1918) byly zakotveny jeho poznámky po dohodě se slovenskými emigranty o vlastní slovensk é správě, slovenském soudnictví, o zavedení slovenštiny jako úředního jazyka a také, na přání Slovenské ligy, o slovenském sněmu. Při pařížských mírových jednáních byla v bodě česko-slovenského národa. Píše-li však Masaryk o jednotném československém národě, nechce čechizovat Slováky, ale chce v 10 miliónech Čechoslováků získat jednak početní převahu proti 3 miliónům Němců, jednak politicky a administrativn ě stabilizovat Slovensko. Proč ovšem Masaryk tvrdě hájil historické hranice v českých zemích, ale v Uhrách ne? „Podstata je v tom, že sebeurčení Němců bylo zabezpečeno existencí Německé říše již od roku 1870. říká doktor Šolle. „Naproti tomu by sebeurčení pro Čechy nemohlo být zabezpečeno bez historických hranic. V případě Slováků nešlo o men- šinu, ale o celý národ bez jasných historick ých hranic, a tehdy neexistovala jiná možnost sebeurčení, než jejich spojen í s Čechy.
BOUŘE V RUSKU
V neposlední řadě stál v popředí korespondence také vztah k Rusku. „Co s Ruskem?, píše Masaryk 31. 10. 1918 z Washingtonu. „Ať Spojenci tam pošlou vojsko, když ho nebude třeba proti Německu. Bez vojska nebude pořádek. Rusové jsou sami neschopní. Křapalové a la Kerenskij. Svoje úvahy o Rusku a kritiku Spojenců rozvíjí pan Masaryk v dopise ze 7. 11. 1918: „Dosavadní intervence Spojenců v Rusku nemá smyslu, je nedůsledná, polovi čatá. Spojenci bez plánu podporovali kde koho, jen když byl proti bolševik ům ... Hlavní je vytlačit z Ruska vliv Německa a položit mezi Německo a Rusko pás malých států, Polska, Československa, Rumunska a Jugoslávie. Nejdůležitější bylo dostat z občanskou válkou zmítaného Ruska „naše hochy - 60 000 československých legion ářů, kteří ještě dlouho po válce uvízli na Sibiři. Jednu dobu prakticky ovládli transsibiřskou magistrálu. Ale Masaryk ani Beneš si nepřáli, aby se míchali do revoluce v Rusku, a mnoho energie věnovali do jejich přesunu přes Vladivostok domů. Navzdory velikému Benešovu úsilí odplouvali naši legionáři až v prosince 1919 - listopadu 1920.
HRANICE
Během mírové konference vyvstaly před Československem ještě tři další závažné problémy. Jedním byla Podkarpatská Rus - území náležející dosud k uherskému království, ale obydlené slovanskými Rusíny, kteří se ústy svých zahraničních zástupců hlásili k novému československému státu. Zbylé dva problémy se týkaly sporů o úpravu hranic se sousedními Ma- ďary a Poláky. „Hlavní: aby nás podporovali (Spojenci) proti Maďarům a Polákům. Pol ákům ťafka by neškodila, naopak prospěla by, zchladila by nebezpečné šovinisty ... (Masaryk, 28. 12. 1918) Na území Těšínska vznášel nárok jak československý, tak polský stát. Spory vedly počátkem listopadu 1918 k polské okupaci Těšínska, Oravy a Spiše. Jednání Zemského národního výboru pro Slezsko s Poláky vedla k dohodě, která ponechávala české straně jen menší část Těšínska. „Poláci nemají ještě svůj stát, nýbrž náběhy k státu. Okupace Slezska je neloyální a anarchistická ... (Masaryk, 25. 1. 1919) Pražská vláda ostře protestovala a vyslala do oblasti vojsko pod velen ím dohodových důstojníků. „Energicky jsem zasáhl. Do Varšavy byla okamžitě odeslána nanejvýš důrazná písemná výtka. Ve zprávě se konstatuje, že my jsem byli nejlepší, nejvěrnější, nejoddanější ... problém Těšínska je definitivně rozhodnut v náš prospěch ...(Beneš, 3. 3. 1919) Po sedmidenn ím lokálním konfliktu na konci ledna 1919 polská vojska ustoupila za řeku Vislu. Dohoda stanovila novou demarkační linii a postavila území pod mezin árodní kontrolu. Komplikované to bylo také s jihovýchodní hranic í. Spojení Čechů a Slováků v jeden stát vedlo nutně ke sporu s Maďary. Ještě horší to bylo po připojení dalšího původně maďarského území - Podkarpatské Rusi - k Československu. V náš prospěch hrálo především to, že naše národnostní menšina - Němci - byli v Československu vybaveni všemi právy v demokratick ém státě, na rozdíl od Slováků a Rusínů v Uhrách. Masaryk nikdy ve svých pokynech Benešovi neopomněl zdůraznit, že si nepřeje zábor žádného území obydlen ého Maďary. Žádal pouze Bratislavu a přístav na Dunaji. Situace se však vyvinula jinak. V Budapešti zvítězil směr Bely Kuna, který byl maďarskou obdobou ruského bolševismu. Vznikla Maďarská republika rad (21. 3: 1919), která se po třech měsících rozšířila na Slovensko. „Hlavní teď starostí Uhry. Podle možnosti bych se vyhnul boji, aby nám nerostl bolševism,” píše Masaryk (31.3. 1919) Benešovi do Paříže. „Právě jsme byli povolání před Radu Čtyř, píše Beneš z Paříže v době bojů na slovensko-maďarské hranici. „Ze žalujících stali jsme se obžalovan í, že prý jsme překročovali demokratickou linii ... Zítra bude officieln ě Konferencí schválena naše definitivn í hranice ... Pokusím se zachránit všechna železniční spojení .. (10. 6. 1919) 13. 6. 1919 byla vyhlášena pod dohledem maďarské rudé armády Slovensk á republika rad. Masaryk se rozhodl situaci energicky řešit. Takto o tom spravuje Beneše: „Velmi důvěrné a tajné!... Maďarskou invasi všemi silami vrhneme nazpět ...Dobudeme B u d a - pešti a přinutíme Maďary k zaplacení všech škod a výloh. Tyto plány dali bychom schválit Ententou. (Dohodou). Proti obžalobě: Maďaři přes Dunaj stále obstřelovali ... bolševičtí maďarští agitátoři přecházeli demarka ční čáru a pracovali proti nám. 30. 4. na Komárno, tedy přes demarkační čáru, byl učiněn veliký výpad. Takové výpady se opakovaly.. (14. 6. 1919) Konečně vymezení hranic na severn í Moravě, Oravě s Spiši bylo před áno k dalšímu jednání mezi Československem a Polskem a ukončeno až rozdělením Těšínska mezi oba státy v červenci 1920. 24. 6. 1919 byla příměřím ukončena válka Českoslovnska s komunistickým Maďarskem. Mírová smlouva s Maďarskem byla ovšem podepsána teprve po dal- ších obtížných a zdlouhavých jedná- ních v Trianonu 4. 6. 1920, kterou bylo Československu postoupeno Slovensko a Podkarpatská Rus.
A CO DOMA
Od června 1919 začínají v korespondenci Masaryka s Benešem nabývat stále větší váhy vnitřní problémy mladého československého státu. Postavení prezidenta bylo novelizací ústavního zákona značně posíleno. Ve volbách zvítězili především sociální demokraté a agrárníci a předsedou vlády se stal sociální demokrat Vlastimil Tusar, takže Karel Kramář, který oficiálně vedl pařížskou delegaci, již nebyl premiérem. To se značně projevovalo na jeho postojích a chov ání a neshody mezi ním a Benešem neustále rostly. „Kramář: naprosto nemo žný. Dělá zde zle, nemá smyslu pro význam náš ... (Beneš, 3. 2. 1919) Vedli až k otevřené roztržce v otázce intervence v Rusku proti bolševickému režimu za pomoci našich legionářů. Beneš, stejně jako Masaryk, ale na rozd íl od Kramáře, si nepřál, aby se naši vojáci do situace v Rusku vměšovali. Když cestoval do Paříže Milan Rostislav Štefánik, napsal Beneš Masarykovi „Já dám tisíckrát přednost jemu před Kramářem ... (3. 2. 1919) Ovšem již týden po Štefánikově pobytu v Paříži píše Beneš: „Je nemocný, náladov ý, nervózní, přecitlivělý ... (28. 3. 1919) Je tedy jasné, že hlavou i duší naší delegace byl právě Beneš. Předev ším zásluhou jeho iniciativy, energie a pracovitosti byla konference rychle informována o všech životně důležitých potřebách mladého státu. Své pojednání s stanovisku Masarykov ě k mezinárodně politickým probl émům na základě jeho korespondence s Benešem uzavírá doktor Zdeněk Šolle Masarykovou tvrdou kritikou dohodových státu: „Entente si nevede dobře. Prohrá mír ... Stojí mne už dávno mnoho přemáhání, že musím mlčet ... (26. 3. 1919) Pět dní nato: „...Naprostá neznalost východní Evropy, ale také Německa a Rakouska ... Benešova reakce na tento kritický soud je svědectvím odlišnosti obou osobností. Beneš byl zajisté naprosto věrný Masarykův žák, plnící oddaně a přesně pokyny svého mistra. Na principi ální soud Masarykův reagoval jako na konkrétní úkol: „Já sám začínám být pesimistou o celé situaci ... Konference už rozhodně nevyřeší nic. Je třeba se připravovat na řešení vojenské a násilné. To jest nová vojna ... (5. 4. 1919) Pozoruhodná je Masarykova odpověď: „Nemyslím, že dojde k válce. Nemusí: visí mnoho na Ententě a vlastn ě Francii, která jediná má živý zájem o kontinent. Angličané, Američané jsou za vodou ...(8. 4. 1919) „Masaryk byl v této dvojici činitelem koncepčním, Beneš realizátorem, říká doktor Šolle, „a to geniálním realiz átorem, který dotvářel Masarykovy plány s nesmírnou inteligencí, invencí a energií. Tomu odpovídá i ráz dopisů.  Dne 24. 9. 1919 se Eduard Beneš konečně vrátil do Prahy, spolu s Karlem Kramářem podal v československ ém parlamentu obsáhlou zprávu o své činnosti a výsledcích mírové konference. (U citací z dopisů jsou zachována autentická starší pravidla českého pravopisu.)

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group