ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ČERNOBYLSKÁ TRAGÉDIE

 

NAPSALA ADÉLA KNAPOVÁ
Dne 26. dubna 1986 v jednu hodinu a třicet minut se na čtvrtém bloku jaderné elektrárny v Černobylu náhle zvýšila radiace na třicetinásobek. Následovaly dva výbuchy. Po nich se vydal radioaktivní mrak na „okružní cestu“ Evropu, aby se na závěr rozptýlil na okolím Moskvy. Vymanit se ze smrtonosného stínu Černobylu bude stát Evropu nejedno další století.
Deset let, dobu, za kterou se svět téměř uzdravil z druhé světové války, potřebovaly následky této katastrofy pouze k částečnému odmaskování. Primární znečištění zasáhlo Evropu a nevynechalo ani Českou republiku. Po určitém čase se radiační atak začne projevovat i na lidech, může třeba používat cestu potravinovým řetězcem. Jsou to tyto malé a nenápadné dávky, jenž stojí na začátku těžkých a zákeřných nemocí, zmařených lidských životů. Nemusí se nutně projevit na dnes žijící generaci, v tom je také ona zákeřnost,ale jako dar čedar našim potomkům. Organizace Greenpeace pořádá k tomuto smutnému desetiletému výročí Victims Tour (Cestu svědků). Přímí účastníci černobylské katastrofy projíždějí třináct evropských zemí a hovoří o svých zážitcích a zkušenostech, přidávají informace. Dva z nich, Natalia Preobrazhenska a Volodimir Usatenko, byli první dubnové dny v Praze. Jak sami říkají, přijeli s cílem informovat, protože informací je málo a když jsou, tak většinou nesprávné. „Lidé potřebují vědět, co se doopravdy stalo a jak to zapůsobilo na naše životy. Věřím, že až uslyší naše slova, změní se jejich postoj k jaderné energetice. Doufám v to. Z nastalé situace už není úniku, jsme obklíčeni ze všech stran, tak nedovolme té hrůze znovu se opakovat. Už bije na poplach, je poslední šance něco s tím dělat. Toto desetiletí je poslední období, kdy lidé informace přijmou a dokáží k této hrozbě obrátit své myšlenky. Tak to cítím já a proto jsem tady,“ pronáší s posmutn ělým úsměvem Volodimir Usatenko.
Není to zase tak dávno, co pracovníci jaderné elektrárny v Černobylu zjistili uprostřed noční směny nezvykle velkou koncentraci radiace. Jejich snahu něco s tím udělat předběhl samotný energetický kolos dvěma výbuchy. Z mraku neprůhledného kouře občas vytryskly gejzíry ohně, reaktor vřel a bublal. Katastrofa ve smrtelném plášti si žádala vysoce odborné a rychlé řešení. Místo toho odstartovala zdlouhavá komunikace s úředníky v Moskvě a začalo se s imitací bouřlivé činnosti. Tak se zanedbal rozhodující krok,, význam prvn í noci byl podceněn. Na místo se okamžitě povolali hasiči, vojáci a 600 tisíc rezervních záloh. Tito lidé byli použiti jako hadr na setření nejhoršího nánosu radiačního záření. V nejbližším okolí neštěstí bylo asi 1500 pracovníků. Z nich hned první noc zemřelo 32, v nejbližších dnech si smrt zavolala ještě 26 dalších. Z těch ostatních, kteří byli přítomni na scéně jaderného dramatu, umírají mnozí ještě dnes na šesté klinice u Moskvy. Volodimir Usatenko je jedním z mračna šestiset tisíc rezevistů povolan ých okamžitě na místo neštěstí. Pracoval přímo na čtvrtém bloku. „Nikdo nám nevysvětlil naši práci. Požárníci hasili, vojáci a my jsme jim pomáhali. Odklízeli jsme, přemisťovali, prostě jsme dělali, co bylo potřeba. Speciální oblečení? Téměř žádné, když vynechám igelitové pláště a gumové doplňky. My jsme si s tím v tom okamžiku nedělali těžkou hlavu, neměli jsme ani potuchy o tom, jak jsme ozařováni. Ale není to zase tak strašné. I když, lhal bych tvrzením, že je mi to lhostejné. Vadí mi ono příliš rychlé stárnutí, za poslední dva roky jsem ztratil přinejmenším sedm let. Vedle zdravotních problémů mi nejvíc překážek klade mé vlastní já. Psychický tlak je obrovský. Vím, co se mi stalo, co mi je. Podle toho se také snažím chovat,“ vypráví pan Usatenko a kroutí si cípem košile. Jeho veselý obličej má zdravě opálenou červenohnědou barvu. To, co vypadá jako pozdrav hřejícího sluníčka, je však jen jedním ze znaků, jež zanechává radioaktivní záření. Utrpení neminulo ani civilní obyvatelstvo. Nejvíce byli postiženi lidé z blízkého okolí elektrárny. Nikdo nic neřekl, nevysvětlil, neporadil. Přijela auta, naložila všechny tak, jak byli a odvezla pryč. Lidé opouštěli své domovy bez jediné věci, nechávali je nezajištěny. Nikdo netušil, že návrat už nebude možný. Takto byly odtrženy od domova rodiny z nejbližšího okolí elektrárny. Přístup do oblasti v okruhu třeceti kilometrů kolem Černobylu je hlídaný, oblast uzavřena. Najdou se však partyzáni, kteří se ničeho nebojí a usazují se zde k trvalému životu. Parcely jsou totiž nezvykle levné. V trochu širší zóně žije i dnes asi 7000 lidí, jen někteří z nich obdrželi od zvláštního úřadu speciální status postižených. Pro přidělování těchto statusů a následné vyplácení dávek bylo zřízeno zvláštní ministerstvo. „Ministerstvo dává trošku peněz pár lidem, na které vyšel šťastný los, to jsou asi 3 000 000 lidí. Většina postižených je jimi zapomenuta. Za tu krátkou dobu jeho existence je jasné, že ministerstvo přežije postižené,“ konstatuje s pokrčením ramen Volodimir Usatenko.
Život ostatních běžel hladce dál. Nikdo nic netušil. Prakticky celá Ukrajina dostala dávku radiace na hranici přežití. Tato země, na jejímž území je dvacet pět procent všech atomových bloků bývalého Sovětského svazu, se těšila z nádherných prvních slunečných dnů roku. „Veškeré informace by se daly shrnout do pár vět: menší porucha na jaderné elektrárně, vše je pod kontrolou, nic důležitého,“ hovoří překotně paní Preobrazhenska. „A ono se zatím dělo. Rozhodovalo se o našich životech. Kdo to však mohl tušit? Byl konec dubna. Rodiny se vydávaly ven, do přírody. Odložili jsme teplé oblečení, aby na nás mohly první teplé paprsky sluníčka. Slavil se První máj. Všude samá oslava a radost, bezstarostnost. Jak se říká v pohádce: jedli, pili, hodovali, veselili se...“ Obyvatelstvo nedostalo vůbec žádné informace. Nikdo jim neřekl, že děti by neměly například pít mléko. Nezveřejnilo se ani slovo o škodlivých potravinách, chemických látkách, o smrtících paprscích. Radioaktivita se mohla pustit do svého díla zkázy. Natalia Preobrazhenska je biochemička z Kieva. Zabývala se vlivem radioaktivného záření na organismy. Věděla velmi rychle, co se stalo a hlavně, jaké mohou být následky. „Začala jsem chodit do škol, do kin, do továren, Hovořila o jaderné katastrofě, o některých ochranných opatřeních. Dostalo se mi upozornění, abych přestala vyvolávat planý poplach. Bohužel, nebyl planý. Působení radiace na lidské organismy začalo. Děly se a dějí strašné věci. Uvedu jen jeden z mnoha příkladů. Jaderná exploze uvolnila mimo jiné také radioaktivní jód. Ten je pohlcován štítnou žlázou. V nejbližší době bylo podrobeno operaci právě štítné žlázy asi 500 dětí. To je oficiální verze. Skutečnost je naneštěstí horší. Přibližně 60 % tehdy dětí bude do budoucna napadána rakovinou štítné žlázy,“ bouří se paní Preobrazhenska. Zamlčování pravé situace lékaři zapříčinilo velké zhoršení zdravotního stavu obyvatel. Z mladých lidí povolaných na likvidaci pozůstatků katastrofy 30 % nikdy nebude mít možnost založit si rodinu. „Likvidátorům“ pohromy se narodilo kolem 20 000 dětí, ovšem pouhých 5 % z nich je relativně zdravých. V Ukrajině je 1 000 000 dětí se statusem postižených Černobylem, mnoho dalších žije či umírá bez povšimnutí. Zamlčování pokračuje ještě dnes. I v těchto dnech trpí ozáření lidé. Umírají, někdo pomaleji, někdo rychleji. Rakovinou postižené děti vyžadují neustálý dohled lékaře. Kde však brát peníze? Také léky nejsou nejlevnější. Na prevenci a léčbu rakoviny štítné žlázy je potřeba radioaktivního jódu. Jeho poločas rozpadu je osm dní a jelikož se vyrábí v Uzbekistánu, letecká doprava je nezbytná. Kde však vzít peníze? Stát si to nemůže ekonomicky dovolit. Rodiče nemocných dětí také ne. Nastává tak kuriózní situace. V nemocnicích na vás zírají prázdné postýlky. Nejsou pacienti? Omyl, co není, jsou léky, výživa a poslední dobou lékaři. Snižují se počty. Natalia Preobrazhenska je předsedkyní Fondu za záchranu dětí Ukrajiny od následků Černobylu. Dávají dohromady léky, peníze, posílají velmi nemocné děti na pobyty do zemí, kde jim může být poskytnuta nejnutnější péče.
Volodimir Usatenko se stal hlavním konzultantem Parlamentu Ukrajiny pro černobylskou problematiku. Jejich hlavním cílem je informovat. Snaží se o vytvoření nevládního střediska, jež by soustřeďovalo informace a prognózy nejen o katastrofě v Černobylu, ale také o dalších osmdesáti třech, které se už staly. „V Evropě je velká koncentrace jaderných elektráren. Je jedno zda jsou ruské nebo americké výrobky. Každá atomová elektrárna se může začít chovat nelogicky. A operátoři, tak říkáme pracovníkům v těchto elektrárnách, jsou ´vydrezurovaní´ pouze na předpokl ádané situace. Je přítomna pravd ěpodobnost nových selhání a katastrof. Vždyť ani teď, po deseti letech nikdo neví, co a jak se přihodilo u nás. Dokonce se popírá existence následků. Pokud lidstvo a planeta přežije, zenecháme tu potomkům nejeden dar, třeba plutonium, jehož poločas rozpadu je 24,5 tisíce let,“ pokyvuje hlavou pan Usatenko. „Lidé mají právo na život na tomto světe, na plození dětí, a vždy, když jim ho chtěl někdo upřít,ho uhájili. Věřím, že si ho ubrání i dnes!“ V tomto zápase silou štěpeného radiového jádra lidstvo prohrává jedna : nula. Kdo že to řekl „bitvu jsme prohráli, ale válku vyhrajeme“?

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group