ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SHNILÁ PRKNA HERECKÉ ŠKOLY?

 

NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA JANA PATKOVÁ

Valí se na mě lokomotiva,“ směje se elegantní černovláska Věra Kmochová. Ta lokomotiva veze sedmapadesát mladých lidí, kteří nechtějí nic jiného, než se stát herci nebo moderátory, a šestačtyřicet pedagogů, kteří nechtějí nic jiného, než je to naučit. Jsou mezi nimi i Petr Kostka, Libuše Švormová, Nina Divíšková, Veronika Žilková, Oldřich Vízner, Ivan Jiřík, Eliška Balzerová, Stanislav Zindulka, Lenka Skopalová, Jaroslava Tvrzníková, Oldřich Vlček či režiséři Michal Pavlík a Ivo Krobot. Mašinfírou je v tomto případě doktorka Kmochová a lokomotiva se jmenuje SOUKROMÁ HERECKÁ ŠKOLA. Vyjela před dvěma lety a dnes nad ní visí Damoklův meč.

SNY O SLÁVĚ. Která z žen by někdy nezatoužila být krásnou princeznou, který muž by se rád nestal odvážným mořeplavcem či neodolatelným svůdcem? A když už je jasné, že v reálu to nepůjde, protože jsme se nenarodili v královské rodině či máme na prvního milovníka příliš velké uši, kdo by si na to rád alespoň nezahrál? „Budu herečka,“ oznamují často dívky své zkoprnělé rodině, která může jenom doufat, že to dotyčnou časem přejde. A když nep řejde? Může zkusit štěstí na státní herecké konzervatoři, posléze na DAMU či JAMU. Pokud se to nepodařilo, býval s nadějemi na Hollywood konec. Do doby, než pár nadšenců zkusilo věc na západ od našich hranic dost běž- nou a začaly vznikat soukromé školy herectví. Máme teď čtyři, tři na Moravě a jednu v Praze, kterou „řediteluje „ paní Kmochová, divadelní kritička a historička. Studium v ní je pomaturitn í a tříleté, zajímavé a náročné. Budoucí herci jsou ve škole každý den a musejí se přezouvat.

JAK SE STÁT HERCEM. Bývalá barokní radnice v Praze- Michli (škola za ní může poděkovat Místnímu úřadu na Praze 4, který se v „cause herecká škola“ projevil jako grant) má novou bílou fasádu a dovnitř se plouží úplně obyčejní mladíci a nijak nápadné slečny, mezi nimiž mi je jedna přece jenom povědomá. Jako princezna teď zrovna nevypadá, ale je to přece jenom Veronika Žilková. Na její hodině herectví se zkouší scénka z Čechova: „Nemůžeš se koukat tady na Jitku, když ti někdo za zádama klepe na dveře. Musíš bejt jako překvapená a dát to najevo, ne...?“ Odsunuje dívku-služku stranou a sama divadelní mládeži předvádí jak se to dělá, že je člověk najednou překvapený i zaujatý hovorem, mluví, kráčí a vypadá to přirozeně a je to jenom „jako“. Nastrkuje dívku zpátky do její role, ta začne odříkávat text a inspirovan á Veronikou rozehrává velkolepou podívanou, když v tom čekáním znervóznělý mladík vtrhne dovnitř. Bez klepání. „Studenti na jevišti a první divácké úspěchy - to je satisfakce,“ vysvětluje Věra Kmochová cíl veškerého svého směřování. „Po půl roce snažení se už začíná objevovat zárodek herectví a řemeslného sebevědomí.“ Co je ale patrné hned, je, že se budoucí králové a královny jevišť nestydí před svými vrstevníky za divadelní slzy a smích. Na herecké hodině Oldřicha Víznera to vypadá trochu jako na psychoterapeutickém sezení, trochu jako při kouření dýmky míru. Pohodlně usazení účastníci této selanky jakoby mimochodem pronikají do tajů velkého umění herecké kamufláže: „Monika dneska nepřišla, nevíte, co je s ní?“ Ptá se nevinně pan Vízner, ale o odpověď nestojí. Jeho svěřenci se musí zeptat také, deset studentů - deset různě položených otázek. A tak „Monika dnes nepřišla“ ustaraně, naštvaně, zoufale, zlomyslně... „Ale já nevím, to nejde,“ brání se úkolu hubená divka s culíky, která už má za sebou nějaký ten dabing. Ná- padně nakrátko ostříhaný kluk zase účinkuje ve filmu o koncentráku. V krátkých přestávkách padají slova jako honoráře, obsazení, šance, úspěch... S řemeslnými schopnostmi se v téhle škole rodí - možná ku prospěchu, možná ke škodě věci - také vědomí jisté výlučnosti. Talent si sem každý musí přinést - ačkoli se na škole platí celkem vysoké školné, přijati nejsou zdaleka všichni. Podmínkou je úspěšné složení talentové zkoušky a odpovídající výsledek v psychotestech. Důležitější než peníze je pro školu dobré jméno a zájemců je víc než dost. Roč- ně tu vykročí na prkna, která znamenají svět, okolo třiceti mladých lidí.

OD DĚTSKÝCH ŘÍKANEK K HLAVNÍ ZPRAVODAJSKÉ RELACI. „Letím lesem leskem nesen nesen leskem očí svých leskem nesen jako bleskem letím na saních...“ Zkuste si tuhle říkanku plynule přečíst nahlas, neřku-li umělecky zarecitovat. Tvrzení o herecké řeholi není tak od věci, že? Zvládnout řeč - to je jen jeden z kamínků, z nichž tu staví budoucí pomníky hereckým osobnostem. Studenti musí zvládnout například pohybovou přípravku, něco z divadelní historie a teorie, autorský seminář a stylistiku. Estetiku kupříkladu na škole vyučuje univerzitní profesor Miloš Jůzl. Výlučná je tahle škola mimo jiné tím, že připravuje studenty na dráhu moderátorů a hlasatelů. „Máme tu i kluka, jemuž školu platí regionální rozhlas,“ dokládá úspěšnost myšlenky, jejímž základem je vědění, že ne všichni absolventi skončí na jevišti Národního divadla, Věra Kmochová. V duchu jí dávám za pravdu, když si vzpomenu na některé bezobsažné žvásty pronášené češtinou posbíranou kdesi ve škarpě, které se na nás hrnou z některých rozhlasových stanic. Věra Kmochová mi čte myšlenky: „Moderátoři by měli být jazykovými vzory národa. Do svých studentů hustíme i stylistiku (chceme, aby si dokázali zprávu i napsat), ortoepií, rétoriku, práci s mikrofonem, které tvoří základ k předmětu moderování ve třetím ročníku.“ Vypadá to, že smělá myšlenka skvěle funguje, že v naší zemi kromě cestovních kanceláří vznikají i kulturní instituce. „Říkají, že jsem napůl Johanka z Arku a napůl cvok,“ usmívá se ředitelka a dodává: „Moje škola je totiž teď v podstatě mrtvá! Stále čekáme na pár kapek živé vody.“

MRTVÁ ŠKOLA? „Když jsem začínala, měla jsem pocit, že před sebou tlačím lokomotivu - pomalu, bez páry, ale rozjížděla se. Teď mám pocit, že se ta lokomotiva valí na mě.“ Vyhlídky této poněkud netradiční školy jsou přinejmenším neradostné. A snaha její ředitelky i kantorů, kteří v ní učí za plat směšně symbolický, udržet školu při životě, vypadá v této chvíli marně. Stará písnička - „Nejsou peníze, sežeňte si sponzory!“ „Ministerstvo školství nám snížilo dotace na 30 % (jiným soukromým školám ponechalo 60 % i více. Umění zřejmě u nás nikdo nepotřebuje!). Školné 23 000 korun ročně zdaleka nestačí pokrýt náklady na výuku jednoho studenta, navíc tohle studium je ze dvou třetin založeno na individuální výuce, aby mělo smysl. A tím pádem je počet kantorů tak vysoký, že statisticky vychází 0,8 pedagoga na jednoho žáka. Vysoké nájemné se také platí za zkušebny a divadelní sály.“ První soukromá herecká škola v Praze má smůlu, protože je výlučná. Je na okraji finančního zájmu ministerstva školství, protože je umělecká, a totéž platí o ministerstvu kultury, protože je to škola. Věra Kmochová ukazuje stohy hlášení koncepcí, výkazů, žádostí a okolo dvou set třídních knih. (Ta nešťastná individuální výuka!) Na opravu školy zastavila svoji chalupu a její syn středoškolák tiše na škole funguje jako údržbář a marně se snaží zvelebit tu trochu zeleně okolo školy. Když by nespravil dveře on, naučila by se tahle paní kromě účetnictví i zámečnictví a zahradu by dokázala zalévat také. Neznámou ředitelku podporuje kdejaké zvučné jméno - po ministerstvech s ní pobíhá Nina Divíšková, Jaroslava Tvrzníková, Odřich Vlček a Veronika Žilková, autorem jednoho z mnoha dopisů je i Jan Kačer: „...Sledoval jsem s opravdovým zájmem práci soukromé herecké školy a získal jsem jistotu, že její činnost je velmi podnětná. Největší zisk mají posluchači této školy samozřejmě z práce a osobního vkladu předních herců a pracovníků divadel, kteří se plně věnují výuce a mají ctižádost předat své osobní umělecké poselství mladé generaci...“ Marně. Zdá se, že škola má na kahánku. „Letos asi budu končit výuku v květnu. Nejsou peníze. Příští rok to bude doufám lepší, díky zařazení školy do vyššího odborného studia.“ Už mi je ustarané paní Kmochové líto. Rada bych jí poradila, aby se na to vykašlala, aby si konečně vzala dovolenou, aby své nynější i budoucí studenty poslala k čertu, ať se se svým talentem rozloučí, ať třeba zpívají po barech nebo rodí děti, a proboha se nesnaží dělat něco, co souvisí s kulturou, potažmo s uměním. Ráda bych jí poradila, ať si otevře školu pro manažery a sekretářky, když už je tak hloupá, že se chce v tomto čase a prostoru věnovat mládeži. Ale neporadím jí to, protože jí fandím. A dávám jí za pravdu, když říká: „Chceme-li do Evropy, proč nenabídnout dobré umění, manažerů je všude dost.“

OPONA PADÁ? Malý sál klubu v Trojické ulici je zaplněn dílem studenty, dílem kantory a rodiči, dílem fanoušky. V první řadě sedí Věra Kmochová a čerpá sílu z pohledu na své studenty. Druháci pod vedením Petra Kostky a Libuše Švormové mají vystoupení. „Dává se“ Zkrocení zlé ženy a holky a kluci se před očima mění v postavy s velkým P. Jde jim to a všichni v sále vědí,kolik práce je za tím ukryto. Na chvíli se jeví existence herecké školy jako nejsamozřejmější věc na světě. V zákulisí si dáváme s paní ředitelkou kafe: „Lidé se budou vracet ke kultuře, k hledání smysluplnosti své existence, ke katarzi, což je základní poslání umění.“ Věra Kmochová má kruhy pod očima. Bojí se, kdy spadne opona naposled. Ještě se ale hraje.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group