ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PERUÁNSKÉ MOMENTKY

 

NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA NELLY RASMUSSENOVÁ
Sedím na převrácené rybářské lodi na travnatém břehu Urubamby, upíjím pivo z plechovky a pozoruji ruch na řece. Zažívám podvečerní atmosféru spolu s obyvateli vesnice Sepahua v amazonské oblasti. Slunce se již dotýká vrcholků stromů džungle na druhém břehu. „Buenas tardes“ - zazní náhle těsně vedle mne. Otáčím hlavu a vidím známou tvář ženy, která se mnou a mnoha dalšími čekala od rána na místním letišti na letadlo, které nepřiletělo. Proto tu spolu s ostatními budeme trávit další noc. Setkala jsem se nedávno s názorem jednoho manželského páru, který mě přesvědčil o tom, že naši lidé stále ještě mají představu, že vypravit se do Jižní Ameriky je finančně velmi náročné, mnohem náročnější, než jet s cestovní kanceláří třeba do Řecka. Není tomu tak. Nesmíme zapom ínat, že státy Jižní Ameriky patří většinou do kategorie zemí třetího světa. A Peru náleží právě k těm nejchudším. Vyplývá z toho, že ubytování, strava i doprava po zemi je pro nás velmi laciná. Ovšem náročná je taková cesta na pohodlí.A to je možná pro mnohé naše současné „cestovatel“ tou pravou zábranou, pro kterou se do takové země nikdy nevypraví. S výmluvou, že je to příliš drahé. Těm, kteří chtějí skutečně poznávat a rozšiřovat své obzory, mohu Peru opravdu doporu čit. Já musím říci, že mně Peru nadchlo. Blíží se hluk motoru. Rybář se svou dlouhou úzkou lodí dovedně proplouvá mezi koupajícími se dětmi. Vypíná motor a bahnitou mělčinou manévruje ke břehu pomocí dlouhého bidla. Od vsi přichází žena s igelitovou taškou a míří k jeho lodi. Chvíli vyjednává a nakonec si odnáší několik ryb. Nezávidím jí. Měla jsem je včera k večeři a byly plné kostí. Hlad zahnaly až opékané plátky banánů. Rybář má další zákaznici. A ukládá nákup do plastikového kýblu, který staví do bahnitého břehu a vstupuje do řeky. V sukni a tričku. Nastává chvíle očisty. Po pás ve vodě, začíná se mýt. Připlouvá lodice s býčkem, kterého několik mužů s velkým úsilím dostává na břeh. Další ženy a muži přicházejí k řece, aby smyli pot tropického dne. Muži se vysvlékají do trenýrek, ženy zůstávají v tom, v čem k řece přišly. V šatech, sukních a blůzkách. Asi desetiletá holčička ve světlých šatech s volánky, postávající dosud na dřevěném molu se svou menší baculatou sestřičkou, nyní opatrně vstupuje do vody s drahocenn ým břemenem v náručí. Neustále s malou sestrou hovoří. S napětím sleduji, jak balancují na nerovném dně. Vzájemně se oplachují a šplouchají v očividném zalíbení.
VODA. Potíže, zejména pro turisty z tzv. civilizovaných zemí, jsou zde především s vodou. Souvisí to nejen s vodou pitnou, ale s celým sociální vybavením. V turistických oblastech buduje nyní mnoho podnikavců koupelny a záchody v západním stylu. Bývá to opravdu to první, na co se utrmácený a špinavý turista ptá. Množství památek, ohromné vzdálenosti a prašnost silnic je pro našince bez těchto vymožeností tvrdým oříškem. Žena, která mne předtím zdravila, patří jistě k bohatší vrstvě obyvatel, neboť pod velkou osuškou, do které je zahalená, má opravdové plavky. Tento oděv tu nikdo jiný nemá. Již na letišti se odlišovala od ostatních. Elegantní kostýmek, střevíčky na podpatku a barevný deštník coby slunečník. Zavazadla si nechala přivézt místním kuli. Po několika hodinách marného čekání však vznosně odešla úzkou hrbolatou pěšinkou, aby se někde občerstvila.
STRAVA. První, co člověk velmi záhy pozná poté, co překoná strach konzumovat místní stravu ve zdejších hospůdkách, je výborná kuchyně. Kuřata na všechny způsoby - vařená, pečená i grilovaná, a to často na dřevěném uhlí. K tomu jsou dokonce speciální jídelny. Přílohou jsou vynikající nemastné pomfrity a pe- čené banány. Všeho ohromné porce. Cena se pohybuje kolem čtyř solů. Jeden sol je přibližně půl dolaru. Z masa to bývá hlavně vepřové, hovězí je s rizikem staleté tuhosti. Jako příloha je rýže a brambory, od všeho trochu. A té zeleniny, salátů, ovoce! Většina místních hospůdek má jídelníček vyps án křídou na tabuli před vstupem i s cenou. Zvyk nabízet celé menu je běžný a častý. Bývá to i nejlacinější. Hustý vývar s těstovinami, kousky masa a zeleninou, druhý chod maso, ryba nebo jakási rizota. Překvapením je vždy čaj. Z různých druhů bylinek, na které si tu potrpí. Nikdy nezapomenu na snídani v Huarázu. Měla jsem před cestou do Yungay a do hor pod nejvyšší horu Peru, Huascarán. Brzy ráno jsem šla na tržiště, abych si koupila nějaké pečivo ke snídani. Procházím mezi stánky. Ovoce, zelenina, maso a zase zelenina, maso, ovoce. Najednou zahlédnu pod stříškou stůl s igelitovým ubrusem, u kterého sedí starší manželský pár nad vrchovatě naloženými talíři. Přisedám a ukazuji na kouřící talíře. Matka s dcerou se točí kolem vařiče u zadní stěny stánku. Záhy mám před sebou vývar s celou půlkou kuřete, nudlemi a vajíčkem ve skořápce. Lžíce mi moc nepomáhá. Jsem také trochu nesvá z vejce. Koutkem oka sleduji spolustolovníky. Muž vybírá rukou vejce, klepne o stůl, sloupne skořápku a hází vejce zpět do polévky. Krájí lžící a ejhle, vejce natvrdo. Snídaně byla tak vydatn á, že jsem nemusela jíst až do pozdního odpoledne.
VESNICE .V Sepahui je dnes možností k občerstvení několik. V posledním roce se totiž počet obyvatel vesničky zněkolikanásobil. Očekává se, že brzy bude Sepahua petrolejářské centrum. Zřízení letiště, malé vojenské základny a vybudování desítek nových domků netrvalo dlouho. Proto vedle sebe stojí chatrče s doškovou střechou na muřích nožkách a patrové vilky kryté plechem, s betonovými základy a se zdobenými verandami. Dokonce bylo zřízeno i zubní středisko. Ulice rámují košaté mangovníky, palmy a husté červeně kvetoucí ibišky. Celá Sepahua je protkána elektrickými dráty a většina ulic má již veřejné osvětlení. Světlo je ovládáno centrálně a úderem desáté hodiny večerní se vypíná. Možností k ubytování je v Sepahui však zatím málo. Nejdříve jsem vzala zavděk prkny místní tančírny. Pak došlo na jediný zdejší hotýlek, který byl pro mne architektonickou záhadou. Styl - tropický surrealismus. Zakrsli počet pater, směry schodišť, soustavy dřevěných příček a skutečný počet komůrek s jednoduchými postelemi, bych nikdy nedokázala. představa je navíc ztížená systémem vzdušnosti. Jednoduché prkenné příčky jsou od určité výše jen různými variacemi sestav tenkých latí. Slyšitelnost výborná. Cupitání myších nožek ve vedlejší komůrce je jako ve vlastní. Sociální zařízení je v podobě latríny na zadním dvorku, kde je také zahrádka obsypaná květy. Penzióny všude v zemi mají větší či menší atria. A mohutné sytě zelené rostliny na záhonech či v květináčích vždy zdobí vnitřní prostory domu.
NOC. Nocování zcela závisí od množství peněz. Možnosti jsou od primitivních ubikací po luxusní hotely. Ve větších městech je již mnoho hotýlků a penziónů, někdy i se snídaní. Je ale lepší vyrazit do ulic. Čokoláda, káva, kakao, šťávy z ovoce a spousta různého pečiva. Sladké bochánky, koláče a dorty připomínají českou kuchyni. Nechci se rozepisovat o přeplněných tržištích a hlavně večerním prodeji na ulicích velkých měst. Na chodníku je možno obstarat vše. Nesmlouváte-li, jste sami proti sobě. Ceny jsou zvláště pro turisty přehnaně vysoké. Večer zastavuji dvoučlennou vojenskou hlídku a pros ím o navedení k vodě. Nechce se mi používat dezinfekční tabletky, je to příliš zdlouhavé a voda mi nejvíc nechutná. Ochota mě mile překvapuje. Mám doprovod až ke studni na druhém konci obce. Jsou to betonové skruže s rumpálem. Kolem studny je rušno. Kdosi mi hned podává kyblík a pomáhá nabrat vodu. Je výborná a kupodivu i trochu chladná. Druhý den se trpěliví cestující shromažďují na letišti až k polednímu. Ozdobená ibiškovým květem čekám s ostatními. Pravidelný hukot motoru, všichni vzhlížíme k obloze, která je ale prázdná. Po travnaté ploše letiště se blíží traktor. Další čekání. Zničehož nic se nám přímo nad hlavou objevuje bachratý kolos. Burácení doléhá o vteřinku později. Dosedne, otáčí se a hned je rozruch. Píchnuté kolo podvozku. Několik mužů se pouští do práce. Nikdo nestačil postřehnout, že nad palmami klesá další letadlo. Přelétává těsně nad prvním, aby stačilo sednout na podstatně kratší dráze. Vše se daří až na poslední otočku, kdy se pod křídlem kácí vojenská pozorovatelna z pytlů naplněných pískem.
DOPRAVA. Nepředpokládala jsem, že tu najdu zcela zaplněné ulice vozidly všeho druhu. Auta s utrženými blatníky i naleštěné limuzíny, malé dodávky i ohromná nákladní auta, typy mě neznámé i nejlepší světové značky. A hlavně autobusy. Od malých mikrobusů až po velké se vším komfortem. Velmi dobře tu funguje státní autobusová doprava, ale i mnoho soukromníků. Všichni nabízej í o překot své služby. Neznáte-li město, jste odkázáni na taxi, což je samozřejmě drahé. Jinak malé mikrobusy jezdí při kraji chodníku, v otev řených dveřích stojí chlapec a neuvěřitelně rychle vyvolává za jízdy názvy míst či ulic. Je-li víc zájemců, auto zastaví, jinak jen přibrzdí a cestuj ící naskakují za jízdy. I matka s miminem uvázaným na zádech a s dítětem za ruku. A chlapec stále vyk řikuje a láká zákazníky. Ještě neodjede ani pár metrů a je tu další mikrobus či velký autobus. Ceny se sjednávají na místě. Státní doprava je poměrně laciná a rozhodně pohodln ější než u nás. Hlavně na dálkových tratích. Dočkali jsme se. Letíme „Antonovem „, což ve mně vyvolává nepří- jemné vzpomínky. A aby to nebylo příliš jednoduché, letíme nejdříve s velkým nákladem ještě dále do džungle, zpět do Sepahui s jiným nákladem a teprve potom do Limy, naší cílové stanice. Nikdo neriskoval další čekání a raději podstoupil trojí start a trojí sedání. Rány, hlomoz a vrzání při každém vytahování podvozku včetně klepotu celého letadla, a hlavně neustálý strach, že se stroj pod tíhou nákladu zřítí. Úzká sedadla pro cestující jsou pouze po stranách prostorného trupu, který je zaplněn několika řadami ohromných barelů. Na nich leží v několika vrstvách obrovské neforemné pytle čehosi. Přídavkem dva motocykly. Kolena mám odřená od ostrých hran barelů, kolem kotníků šrámy od stupaček motorky. A v této situaci občerstvení! Jako při normálním letu. Svalnatý steward leze po čtyřech přes všechen ten náklad barelů a pytlů, aby se dostal k cestujícím v ocase trupu nejd říve se sušenkami a poté s kalíšky naplněnými fantou. Tato drobnost při přepravě v džungli mě přesvědčila, že Peru má s takovými lidmi šanci. Na závěr mě ještě dojala kráska se slunečnicí na klobouku, kter á mi na památku vtiskla do dlaně dva krásně zbarvené oblé kameny.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group