ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SLIBY A PLÁČ ŘEKY

 

NAPSAL: ROMAN CÍLEK

 

Jen na první pohled to bylo ráno podobné všem jiným. Sobota 5. května. Václav Ulrich odjíždí z Mokropes do Prahy, za půl roku mu bude třiatřicet, cítí však, že má v sobě okupací nahromaděný přetlak síly, očima zdraví Berounku a potom i Vltavu, tu zná ještě důvěrněji, ohlíží se za vlnami, které vlak předjíždí a jejichž jiskření jako by něco slibovalo. Však už brzy na ně posadí kajak, sevře pádlo, zápolit znovu o titul mistra republiky, o dres reprezentanta bude možná pozdě, ale nevadí... Vzápětí však své myšlenky od řeky zahání. Ještě nepřišel její čas.

 

Tváře lidí ve vagónech jsou stejné jako v jiný den, a přece v mnohém odlišné. V májovém vzduch lze zacítit ozón vzpoury, nálada je napjatá, vzájemně si cizí cestující se dávají do řeči, padaj í zábrany strachu. Také tvář hlavního města se změnila. Mizí nápisy v nenáviděném jazyce a tramvajáci odmítají brát německé peníze. V osm hodin oznamuje místní rozhlas rozhodnutí policejního prezidenta, který zakazuje veřejné shromažďování více než pěti osob. Děje se však opak: hloučky mají stovky obličejů. Přibývá lidí, drobných skutků, nadšení. Prahou se šíří horečka činu... Ve výtopně na Smíchově ho čekají až kolem poledního. Václav Ulrich jede tedy ještě do Táborské ulice, má tam maminku a provdanou sestru, někdejší lehkoatletickou rekordmanku. „Musíš dnes opravdu do práce?“ ptají se ho. „Musím.“ „Vždyť Němci už...“ „Právě proto.“ Nepřesvědčují - znají ho. V deset se s nimi loučí pusou na tvář a všedním ahoj. Cesta rozbouřeními ulicemi mu trvá toho dne déle než obvykle. Před jedenáctou se konečně dostává do výtopny na smíchovském nádraží, to už se v okolí tu a tam ozývají výstřely, vítr od Vltavy přináší prásknutí vojenské pušky, v dálce - někde před Radlicemi - krátce štěkne kulomet. Co asi žena a kluk v Mokropsích, bleskne Václavu Ulrichovi hlavou.

NÁVRATY. „...Od počátku toho roku nás pronásledovaly špatné věci. Bydleli jsme vzadu na Pankráci, směrem k Vyšehradu. V půli února zasáhla americká bomba dům zrovna naproti, také náš byt to poničilo, odstěhovali jsme se tedy prvně do Táborské ulice, k Václavově mamince, pak do chaty mých rodičů v Mokropsích. Nebylo to lehké: studen é jaro, klukovi v té době byly jen dva roky... no, co se dalo dělat, jiní na tom byli hůř. Manžel denně dojížděl do výtopny na Smíchově, a tam, na nádraží, se sešla takov á vlastenecká parta. Už delší čas asi něco chystali. Koncem dubna za mnou Václav přišel, abych mu ušila československou vlajku. Proč? - ptala jsem se. Poznáš, odpověděl. A tak jsem vlajku ušila a odvezl si ji do Prahy. Vlastně mne až teď napadá, že ani nevím, co se s ní stalo. Možná ji potom měli na tom svém obrněném vlaku.“ Po obědě ovzduší v Praze houstne k nedýchání. Srážky se mění v otevřená střetnutí. Ve 12.33 začínají volat o pomoc z rozhlasu, v ulicích města umírají první lidé. To už není jen ozón vzpoury, to už je duch povstání. Také v okolí smí- chovského nádraží se začíná bojovat. V těch chvílích měl zbraň v ruce už i Václav Ulrich.

SVĚDECTVÍ SPOLUBOJOVNÍKA. Jakmile jsme zaslechli rozhlas, bylo jasné, že to začalo. Na Zlíchově, v trní pod skalou, jsem měl zahrabanou pistoli ráže 7.65 z první války a třicet nábojů. Vyčistil jsem zbraň a vyrazil na cestu. Na malém náklaďáčku jsme chtěli proniknout k rozhlasu, ale poblíž nádraží na Smíchově nás zastavila palba jednotek SS. Zpočátku nás přitiskli k zemí, ale pak se do toho dali mládenci z nádraží, zaútočili na budovu německé policie naproti a podařilo se jim ji obsadit. To bylo skvělé - přibylo zbraní. Jenomže pak jsme se najednou ocitli v ohni i z boku. Na zastrčené koleji směrem ke Zlíchovu stál pancé- řový vlak. Bylo jasné, že buďto nás v té křížové palbě oddělají, anebo musíme jít kupředu. Kam dřív? Proti autodepu SS ve Woitlove ohradě, nebo proti vlaku? Vybrali jsme si vlak, vagóny na okolních kolejích nám poskytovaly úkryt. Jeden z nás padl, ale nakonec náckové zvedli ruce nad hlavy. Netušili, že je nás jen hrstka. Obrněný vlak byl náš. Chvíli trvalo, než jsme se seznámili s moderní technikou, ale pak už jsme otočili protiletadlové kulomety na esesmany v depu. Odpovídali také palbou, bylo to hrozné, kulky tloukly do vagónů, kolejnic a šutrů až létal oheň. Pak esesáci poznali, že to mají marné. Stříleli rakety, chtěli zřejmě přivolat pomoc, ale všude jinde měli co dělat sami se sebou. Potom koneč- ně vyvěsili bílý prapor a pozdě večer odtáhli. Mrtvé nechali pod plachtou na dvoře. Postavili jsme hlídky ke sklad ům benzínu a pneumatik a také ke třem zaplombovaným vagónům ve vorov ém přístavu. Ale největší radost jsme měli z obrněného vlaku. Tušili jsme, že téhle kořisti bude ještě hodně potřeba. Té noci málokdo z nás na smíchovském nádraží třeba jen na chvilku usnul. A když se rozednilo, byla neděle 6. května. Ráno se Václav Ulrich pokouší dát o sobě vědět rodině. Daří se to - telefony kupodivu fungují. „Co je s tebou?“ ptá se sestra. „Máme tu dost starostí,“ odpovídá - a ani to nemusí říkat? membr ána mluvítka přenáší na druhý konec města i tlumenou ozvěnu střelby. „Bojujete?“ říká sestra tiše. „Co jiného...“

NÁVRATY „...Umím si představit, jak se choval v boji. Zažil jsem Vaška - říkali jsme mu Udla a byl to bratr mé ženy - v situaci, kdy šlo také o životy. Stalo se to o jedněch válečných Velikonocích, kdy nás kamarád Vojta Velvarský přemluvil, abychom využili svátků a sjeli si na pramicích Želivku, pak Sázavu a po Vltavě se vrátili do Prahy. Jenže jaro přišlo tehdy nějak moc nafofr a byla strašlivě vysoká voda, možná tři metry nad normál. Ale nechtěli jsme před Vojtou vypadat jako srabové a jeli jsme. Strašné to bylo. Kanoe - to je něco jiného, ta se nese po vlnách, skáče, dokážete ji zvládnout, u těžké pramice je to jinak: jde skrz vlny. Z druhé posádky jsme kolikrát viděli jen hlavy. Nás bylo na lodi pět: švagr - tedy Vašek Ulrich, tři mladí kluci a já. Také na druhé pramici bylo plno: Velvarský, populární předseda kanoistického svazu dr. Popel a další dva vodáci. To nejhor ší přišlo v Krhanicích. Zalila je vlna, zmáčkla pod vodu a stalo se to naneštěstí asi sto metrů nad jezem. Vyskákali vždy po dvou na každou stranu, ale pramice plná vody se nedala ke břehu dotáhnout, proud je strhl na jez, přilítli... a pak už nešlo o loď, ale o životy. Pod jezem se voda doslova vařila. Na naší lodi byl kapitánem Vašek, a když to viděl, ani na okamžik nezaváhal. Zarazili jsme u břehu, vyházel za námi rance, aby pramici odlehčil, skočil zpátky, hnal to přes jez i s lodí. Strašně riskoval, ale byl to zkušený vodák, sjel dobře a dole pomáhal ze všech sil. Vojtu Velvarského už nebylo vidět, vír ho někam stáhnul a jeho tělo se našlo až za několik dnů. S popelem a těmi zbývajícími kluky to mlátilo o kameny, ale Vašek jim pomohl buďto na loď, nebo ke břehu. Udla se zkrátka postaral o to, že tragédie postihla jen Vojtu. A jít do toho vrčícího a dunícího pekla pod jezem by dokázal skutečně jen málokdo. On tam šel.“ Netrpělivě pohazuje hlavou. Drží v ruce sluchátko a ví, že musí hovor ukončit. Volají ho povinnosti, patří přece jako bývalý voják k osádce obrněného vlaku, za pár minut vyjedou na trať k Hlubočepům. „Kdy se vrátíš?“ naléhá sestra. „Až bude po všem. Možná už tahle noc byla ta poslední, na kterou jsme čekali.“ Poslední ne - ale také nikoli promarněná. Řetěz lidských rukou postavil v ulicích města desítky barikád. Přicházely zprávy o vření v nejrůznějších koutech české země, hlavnímu městu na pomoc se zblízka i zdaleka vydaly skupiny dobrovolníků, partyzánů, odbojářů. Jenomže ani nepřítel nezahálel. Rozkaz zněl jasně: Prahu je třeba udržet, povstání potlačit. Největší nebezpečí a krutou podob blížící se pomsty představovaly posilové jednotky wehrmachtu a zejm éna SS, které postupovaly k městu ve směru proudu po obou stranách Vltavy. Stačí se podívat na mapu a je to jasné. Poměrně otevřená prostranství Krče a Pankráce nejsou výhodným obranným prostorem, protivník se tu může roztáhnout do šíře, zvolit si několik přístupových tras - a bariká- dy ho těžko zadrží. Na druhém břehu se však kopce a řekou zúžená i hustěji zastavěná oblast Hlubočep, Zlíchova a jižní části Smíchova mohla aspoň dočasně změnit v neprůchodnou pevnost. Něco jako průsmyk.

SVĚDECTVÍ VELITELE OBRNĚNÉHO VLAKU. Prožili jsme na Smíchově a v okolí přetěžké dny. Hned pátého se nám podařilo získat pancéřový vlak v Jinonic ích, dopravili jsme ho na smíchovské nádraží, kde mezitím místní bojovníci obsadili jinou soupravu - a tak jsme mohli síly i techniku spojit dohromady. Vlaku, který takto vznikl, jsme dali název Blaník. Šestého května jsem byl jako nadporu čík určen jeho vojenským velitelem a zodpovídal jsem také za úsek Smíchov-nádraží. Němci na nás skoro nepřetržitě pálili z opevněných bodů ve stráni Žvahov a nemohli jsme tedy otálet s protiakcemi. Dohromady nás bylo, včetně zaměstnanců nádraží a oddílu českých policistů, který se připojili, kolem dvou stovek. Určili jsme si skupiny pro obranu nádraží a strážní službu, a z těch, kteří měli alespoň nějaké vojenské zkušenosti, vznikla bojová osádka vlaku. Tři čety a tedy i tři pojízdné celky: vždy lokomotiva, nárazový vagón, potom jeden nebo dva vozy s dvacetimilimetrovými děly či těžkými kulomety - trojčaty a navíc tam byl nákladní vagón se střelivem. První četě velel nadporučík Karel Polan,druhé poručík Jiří Čežík, třetí četu a pojízdný celek jsem si ponechal pod vlastní pravomocí. V Čežíkově četě si obsluhu dvou děl rozdělili policejní štábní strážmistr Josef Kouba a Václav Ulrich, který na vojně před okupací sloužil u těžkých kulometů. Ulrich? Vedl si od počátku až do konce velmi statečně a patřil k nejlepším. Hned zpočátku, ještě šestého května, se do paměti všech, kteří tam byli, zapsal při hlídkování na hostivické trati. Podařilo se mu totiž sest řelit německé průzkumné letadlo. Bojoval udatně, ale byl i skromný, dalo se na něm poznat, že má za sebou sportovní minulost.

NÁVRATY „...Jestli se něčemu dá říct sportovní manželství, pak to bylo bez přehánění to naše. A vůbec skoro všichni kolem nás se takhle brali. I obě Václavovy sestry, běžkyně Hanka a výškařka Marie. Nás s Vaškem dala dohromady voda a u vody a kolem řeky jsme prožili všechno krásné, co nám život dopřál. Můj táta dělal správce klubu Varjak a Václav Ulrich byl členem SK Smíchov. A oba tyto kluby sídlily na vltavské Císařskou louce. Varjag se staral i o dopravu vodáků, měli jsme nákladní auta se speciálními krákorci, nahoru se naložilo šest lodí a jelo se třeba na Cholín nebo na Kamýk - a pak po řece zpátky. A když se konaly závody, to byli vodáci vždycky jak jedna rodina. Samozřejmě jsem to také závodně zkoušela, ale až když jsem se dala dohromady s Václavem, který byl jedním z nejlepších kanoistů v republice, začala jsem pod jeho dohledem pořádně trénovat a ohromně jsem se zlepšila. Vzali jsme se ve čtyřicátém, za tři roky se nám narodil Pavel. Václav měl z děcka strašnou radost, staral se v těch těžkých protektor átních podmínkách, sháněl jídlo, dřel od rána do večera. A ještě asi stačil věnovat pozornost i jiným věcem, důle- žitějším - to se ukázalo až v revoluci, na kterou byl s kamarády dobře připraven. Celý život dělal u železnice, prvně jako zámečník, později i jako průmyslovák. A nakonec zůstal u té dráhy i na jaře pětačtyřicátého. U železnice a poblíž Vltavy, která nás dala dohromady. „ Pondělí sedmého, úterý osmého května. Praha se brání, bojuje. Město, rozdělené Vltavou, trpí na obou svých březích. Oblast od Smíchova proti proudu řeky na jih není pancé- řového vlaku, který velí nadporučík Polan, utkává u Velké Chuchle se sedmi německými tanky, postupujícími od Zbraslavi. Přesila nepřátel je příliš velká. Výsledek: tři mrtví, jeden těžce raněný, souprava vyřazena z boje. O den později dopadají granáty přímo na smíchovské nádraží. Další mrtví... Podobá se to zázraku - telefony stále fungují. „Žiješ? Maminka se ptá,“ volá Václavu Ulrichovi v okamžicích, kdy jejich četa aspoň na chvíli odpočívá, jeho sestra z Táborské ulice. „Žiju,“ odpovídá stručně.

NÁVRATY „... Co jsme toho spolu jako partneři i kamarády prožili a odzávodili! Zůstaly jen vzpomínky a album fotografií. Ale i to je dost, protože krásné věci, které má člověk z minula v sobě, mu pomáhají žít. Poznali jsme se, kde jinde, na Císařské louce, a řeka byla součástí našeho života. Vašek měl o pár let víc, začal tedy i dřív závodit, ale pak nás jednou společně posadili na kajak, už to tak nadlouho zůstalo a spolu jsme toho taky nejvíc dokázali, i když jsme jezdili i jiné disciplíny. Nechci se chlubit, vše je zaznamenáno v historii, ale dvojice Václav Ulrich - Karel Hlom tehdy něco znamenala. Sedělo nám to spolu. Když jedete sám, občas se člověk flinkne, povolí, ve dvojici vám to nedovol í vztah k tomu druhému. Byli jsme sladění, vyježdění, těžko bych ty kilometry sečetl. Dřina, ale uměli jsme si přitom i užít. Řeka dává většinou dohromady skvělou partu, v tom je kus čehosi, co ani nelze rozumem zmapovat. Václav několikrát reprezentoval, zdobila ho spousta mistrovských titulů, já osobně skončil, když jsem jich získal deset, něco jsem stihnul ještě i po válce - to už ovšem bez Václava...“ Dějiny si občas libují v paradoxech. Nejzběsilejší odpor přichází 9. května. Ve středu. Z centra Prahy sem poryvy jarního větru přinášejí útržky jásavé hudby, leckde už je všemu konce, tady na Zlíchově zdaleka ne. Němci jako by věděli, že teď, anebo už nikdy. Stále se ještě chtějí dostat na Smíchov, snad tudy hledají cestu na Beroun, Rokycany, k Američanům. Těžko říct. Ať tak či onak: tlačí se kupředu. Dvacet, pětadvacet minut chybí do dvanácté hodiny. Poledne. Pod barrandovskou silnici pronikají s bojovým vozem a osamoceným tankem. Kopule vozu se otevírá, vyhlíží Němec s dalekohledem. Jeden z povstalců na něho zamíří, první druhou ranou mine, třetí zasáhne. Poklop padá nazpět. Nacisté poznávají, že tu jsou na ně přichystáni. Mají pravdu - poblíž zlíchovského kostelíčka, odkud je vidět na Vltavu a Císařskou louku, stojí protitankový kanón vlasovců, v okolí se pohybuje i skupinka bojovníků z obrněného vlaku, která Zlíchovu přišla na pomoc. Je mezi nimi také Václav Ulrich...

SVĚDECTVÍ MUŽE, KTERÝ TO VIDĚL. Pár minut pro tu nebo onu stranu rozhodovalo. Průzkumníci z vlaku už měli pozici tanku i dělového vozu zaměřenou, kanón mohl spustit palbu. Ale v tom okamžiku vystřelila tak nějak z pomstychtivosti osádka nacistického tanku. Granát dopadl na silnici pod kostelíkem, kde byla i barikáda. Střepina zasáhla muže, který vozovku právě přebíhal, aby dokončil bojový úkol - a až později jsem se dozvěděl, že se jmenoval Václav Ulrich. Padl na hromadu dlažebních kostek. Rozběhl jsem se k němu, to bylo jasné, on by jistě šel pro mne také, ale měl mě na mušce kulomet. Dávka mne švihla po nohou, o které jsem potom přišel. A Václavu Ulrichovi stejně už nebylo pomoci, dostal to do krku a ani se netrápil. Padl v 11.45, zaznamenal do svých poznámek velitel obrněného vlaku Blaník. A později k tomu připsal: „Nikdy na něho nezapomeneme. „ A má-li řeka, vzdálená od místa, kde zemřel, jen pár desítek metrů, také svou paměť, ani ona nezapomene, nemůže zapomenout. Václav Ulrich patřil k jejím nejvěrnějším obdivovatelům, miloval ji každým úderem srdce, každým pohybem rukou, v nichž tak často svíral pádlo. V té poslední vteřině to byla zbraň. Slib řeky, že se k ní zase bude moci vrátit, zůstal nesplněn - a vlny vzdaluj ící se v třpytu květnového slunce od Zlíchova a Císařské louky k městu se tehdy aspoň na okamžik podobaly i slzám.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group