ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Jak se píše bez poskvrnky

 

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS

K vilce bratří Čapků to mám z domova, co bys kamenem dohodil. Občas se jdu tím směrem projít, vejdu do tiché a kraťoučké uličky, která se do uřvaného velkoměsta hodí jako vycíděné lakýrky k trampskému táboráku. Kroky mě neomylně, jako přesný kompas, vedou k tomuto domu. Postojím před ním v pokoře a úctě, jak se sluší před vchodem do katedrály, pod jejíž vznosnou klenbou hodlá člověk ulevit zapeklitým trablům a zkoušené duši. Na sloupku vedle branky pořád visí tabulka se jmény obou bratrů. Divíte se? Já ne. Oni přece tady pořád bydlí, jsou zde s námi, jen stačí přivřít oči. Ze zahrady slyšíte Dášenčin štěkot a klapot zahradnické motyčky, jindy zase hlahol „pátečníků“ pod košatým stromem a cinkot nakvap ukrývaných sklínek vína, protože právě přijel na kus řeči pan prezident, po výtce zapřisáhlý abstinent. Kdo čichne jednou k novinařině, při prvních batolivých krůčcích po redakč- ních chodbách se holedbá - alespoň v duchu - domněnkami hraničícími s jistotou, že bude psát přinejmenším jako Čapek. Mnozí si myslí, že už ho dávno trumfli. Obvykle tenhle blud každého soudného novice kvapně opustí jako nevěrná milenka. U jiného přetrvá a zakousne se mu do mysli jako zarputilý buldok, ale ouha: takoví pak celý život přednášejí kdekomu o novinách, aniž by kdokoliv o nich věděl, že jsou novináři. Kolik pokory na rozdíl od těch, kteří jistojistě hodlali zaplnit vitríny v Památníku písemnictví výplody, vhánějícímu mrtvičnou barvu do tváří učitelů pomocné školy, projevila taková vládkyně slova, jakou byla Olga Scheinpflugová!

Když se po mnoha letech po Čapkově smrti, dávno po druhé světové válce, vypravila s Čedokem do Belgie a Holandska, netroufla si napsat o zážitcích z cest víc než několik strohých řádek: „Po Čapkovi je těžké psát o tom všem i o těch kravách okolo větrníku, před kostelem, na fotbalovém hřišti.“ Přihlašuji se k těm slovům: je to těžké, ba zhola nemožné. Ani sebelepší a nejvýkonnější počítač vám nepodá pomocnou ruku. Má sice mozek, ale chybí mu srdce. Bez něj nenapíšeš kloudnou řádku. Čapek neznal počítače, ale nešť: vsadím se, že by zůstal i dnes věren obyčejnému peru a kalamáři s inkoustem. Miloval noviny. Nevysedával zbytečně v redakci a netratil čas klábosením. V Lidovkách to ani nebylo zvykem. Zjevil se vždy v pravý čas s rukopisem v ruce. Říkal, že u novin není ani tak zvláštní, jak se dělají, jako spíše to, že vůbec existují a že mohou vycházet. Byla to jistě nadsázka, ne nadarmo se říká, že slunce a noviny vždycky vyjdou. ale Čapek nikdy neměl zpoždění, nevynechal, nezapomněl, vedoucí vydání nemusel lamentovat, že si do stránky místo slíbeného sloupku bude muset sám lehnout, aby v ní vůbec něco bylo. To, že noviny vycházejí, je „věčný div, o kterém čtenář neví, ale který by zasloužil tiché a zbožné úcty“.

Dr. František Krčma, kdysi výtečný golfista a před válkou náhradník v brance národního hokejového mužstva, čestný předseda Společnosti bratří Čapků, provázel Olgu Scheinpflugovou po smrti Karla Čapka jako věrný životní druh až do jejích posledních dnů. On s ní byl tehdy v Belgii a Holandsku, v místech, která spisovatel navštívil. Když jsme spolu před krátkým časem seděli v jeho břevnovské vilce, sáhl najednou do stolu a z pečlivě uchovávané složky vyjmul několik dokumentů. „Vezměte si těch pár památek. Snad vám udělají radost!“ Radost? Stojím před nimi rozechvěn jako Schliemann před objevenou Trójou, nebo filatelista, kterému ranní pošta doručí dopis s modrým Mauritiem na obálce. Držím v ruce originální rukopis velkého spisovatele, úvodní stránku kapitoly Jak se dělá film z půvabné knížky Jak se co dělá. Inkoust je černý, písmo drobné, jisté, na stránce jen několik autorských oprav. Hned v první větě škrt Čapek rázně dvě adjektiva, která se mu zdála zbytečná. Jeho rukopisy už nikdo nepřepisoval. Jak je odevzdal, tak putovaly do tiskárny. Sazeči je už znali, nikdy neremcali, dokonce se prali o to, aby mohli „pana doktora“ sázet, být tak jeho prvními čtenáři. Na té úvodní stránce se dochovaly poznámky technick ého redaktora: nahoře červenou tužkou psaná připomínka, že na zvláštní list přijde mezititulek. Pod název kapitoly byl původně určen vstupní obrázek. Tento pokyn je přeškrtnut.

Podívám se do vydání z nakladatelství Fr. Borového z roku 1938: vskutku, po obrázku ani památky. Malá změna je u slova „upozornění“, samostatně tvořícího celou třetí řádku. Původně mělo být vsazeno polotučným písmem, ve skutečnosti ale sazeč použil kurzívu. Prohlížím si další kousky dnes už mírně zažloutlého papíru. Jsou svědectvím, jak autor, který byl i ilustrátorem svých cestopisných knížek, neponechal nic náhodě a zužitkoval každou vteřinu svého putování. Obyčejnou tužkou zachytil letmé pohledy z vlaku. Větrný mlýn v holandské rovině. Komíny belgických továren. Stromy, míhající se kolem oken vlaku. V hotelu či snad kavárničce pak Čapek v klidu své letmé náčrtky zvýraznil perem. Na okraji papíru zprvu pero vyzkoušel. Píše dobře? není snad rozskřípané? Inkoust je vhodný? Neponi čím ten krásný větrný mlýn? A už jsme v Dánsku: na fotografii je Čapek v popředí, v jedné ruce klobouk, ve druhé „půlčíka“. V pozadí auto, u něj muž se šoférskou čepicí na hlavě. Na rubu snímku si Čapek - bůhví- proč německy - rázně, samozřejmě černým inkoustem, poznamenal: Čapek a jeho proslulý šofér Rasmussen. Říkával, že věci vidíme různě podle toho, co a jací jsme. Věci jsou dobré i zlé, krásné i hrozné. Záleží na tom, jakýma očima na ně hledíme. „Poznáváme svět skrze to, co jsme sami, a poznávajíce svět objevujeme sebe samotné.“ Podle toho, co a jací jsme... Na otázku, kým byl velký autor, můžeme jen stručně, stojíce pokorně vedle vchodu do vilky v tiché ulici, odpovědět: „Byl Karlem Čapkem.“ Držím v ruce autorovu navštívenku. I ona je mírně zažloutlá, avšak písmena jsou dobře čitelná. Stojí na ní: Dr. Karel Čapek. Král. Vinohrady 1853. V pravém dolním rohu jsou nepatrn é skvrny. Od čeho asi? Požádal jsem známého chemika, jestli by byl tak laskav... Přinesl ji z laboratoře hned druhý den. „Skvrny jsou od kávy.“ Vizitka zřejmě ležela na stole a když se autor chtěl posilnit, ze lžičky trochu ukáplo. Ani si toho nevšiml, jinak by byl navštívenku určitě otřel. Vysvětlení je nabíledni. Nehledě při práci nalevo napravo psal pozorně, soustředěně, aby rukopis byl úhledný, čistý, bez poskvrnky.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group