ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Člověk v pohybu

 

NAPSAL LIBOR MICHALEC
Ve třetím patře smíchovského sídla soukromého rádia Frekvence 1 visí nástěnka a na ní je ručně a ozdobně psáno: „Berkovec má rychlá kol a do éteru volá ´HOLA!´. Často se však poflakuje a Jitka ho pak zaskakuje. On říká, že nesmí zahálet, když volají jej touhy dálek. Pak se toulá kdesi v krajích a nebo třeba v Himalájích. O tom, co kde všude mají, pak na Frekvenci hezky bájí. To vypráví jako pohádku, však kolegové mu říkají: ´Berkovče, seď na zadku´.
SVĚT V POHYBU S člověkem v pohybu Standou Berkovcem jsem si domlouval rozhovor už dlouho, a nikdy to nevyšlo. Naposledy na hoře Říp v rámci badatelské akce České vlastivědné společnosti. Pro neustálý shon jsme přeložili schůzku přímo do rádia. Když jsem na ni přišel, řekl mi, že Lucka Výborná náhle onemocněla, takže se před hodinou dozvěděl, že vysílá o dvě a půl hodiny déle. Rozhovor vznikal v krátkých, tříminutových pauzách na písničku mezi živým vysíláním, jako by měl zrcadlit rytmus a tempo nejrychlejšího média na světě.
„Pořad SVĚT V POHYBU začal vznikat v mé hlavě, když jsem se dozvěděl, coby zaměstnanec rádia Evropa 2, že jsme dostali celoplošnou licenci. Začali jsme připravovat strukturu vysílání a na mě padlo, že budu mít na starosti hodinový poledn í magazín. Od začátku se jmenoval Svět v pohybu. Je o tom, co nás baví, jak se všechno mění, nejen cestování, ale i pohyb v čase, prostoru, pohyb našeho myšlení. Určitě je organizačně těžké zařídit, aby každý den přijelo tolik hostů mluvit naživo. Daří se to hlavně proto, že máme výbornou produkční a snad je tu i osobní zkušenost - to, že lidé znají naše rádio a vědí, že tenhle magazín je natolik ´řachlej ´, že každá expedice, která někam jede, má tady místo a dostane prostor, přestože jsme komerční rádio.
 VÝŠKOVÉ REKORDY A pak jsem chvíli poslouchal jeho hlas z éteru, jak uváděl Kavárnu u Lucie, tentokrát bez Lucie, ale zato se Standou Berkovcem, kterému tady nikdo neřekne jinak než Standovec. Pokračování měl náš rozhovor již přímo ve studiu, izolované odhlučněné buňce, vyšňořené fotografiemi z výše popisovaných cest. Zajímavé bylo, že vždycky navázal řeč přesně tam, kde skončil: „My nejsme redaktoři, kteří sedí celý den v redakci a vykládají národu co a jak má dělat. V první řadě to jdeme sami vyzkoušet. Když vysílám o závodě sněžných skútrů, tak sedím za Láďou Zárubou na skútru a natáčím při jízdě rychlostí 70 kilometrů za hodinu. To přece nejde jinak. Díky vyspělé technice, která dřív nebyla, se nám podařilo udělat výškový vysílací rekord - patrně československý. Na expedici Mount Everest 1994 jsme měli možnost vyzkoušet satelitní telefon z výšky 5200 metrů a vloni, díky sdružení Himalaya 8000 to byla Šiša Pangma z výšky 5700 metrů. Byli jsme jediná expedice, které satelitní zařízení fungovalo, takže celý base camp k nám chodil telefonovat. Bylo krásné pozorovat chlapíka, který telefonoval s několikaměsíčním synem, ale také jsem si tady uvědomil, že se možná nesluší dělat z velehor přímý přenos.
TELEFONÁT Do redakce naživo zavolal sytí mužný hlas a bez rozpaků pozdravil „Takže na téma sousedé."
 Navodil Berkovec téma. „Já bych tě chtěl za souseda, Stando, ty jsi takovej příjemnej člověk". „Já se ale bojím, Stando, že bychom pořád chodili na pivo a nic neudělali." Rozhovor ještě chvíli pokračoval a vyšlo najevo, že jmenovec Standa, dříve taxikář a dnes bodyguard nebo něco na ten způsob, je dobrý rozhlasov ý známý a nevolají si poprvé. Napadlo mě, že takovéto živé vysílání, jakého jsem byl právě svědkem, má i své úskalí: „Živé vysílání je krásná věc díky okam žitému kontaktu s posluchačem, což televize ani noviny nemohou a jsem vděčný za školu v Mikrofóru, kde se i dřív, také jako v jednom z mála pořadů, vysílalo živě, včetně telefonátů. V Mikrofóru jsme například sháněli krevn í skupinu, která nebyla, a když jsme to řekli do éteru, byla před Vinohradskou nemocnicí fronta. Dodnes nikdo nevěří, že když u nás byl prezident Havel, tak telefonáty byly ´live´ a mohl sem zavolat kdokoli. Samozřejmě že bychom je mohli předtočit, ale proč bychom to dělali, když byl prezident takový frajer a rozhodl se nést kůži na trh. Jsou lidé, kteří do rádia volají častěji, protože mají víc času, jsou spjatí s rádiem, moderátoři je znají a povídají si jako členové rodiny. Má to samoz řejmě svá úskalí - ostatní posluchači třeba občas netuší co se děje, (pokud ovšem nevědí, že Jiřinka marodila a že pojede za čtrnáct dní na dovolenou), takže jsou vlastně na chvíli vyloučeni z programu. To je však jen kosmetická potíž oproti tomu, když zavolá úchyl. „Pošle mě v lepším případě do prdele a ve vysílání to prostě je,  říká Berkovec. „Pro takové máme připravený džingl "
NAVŠTIVTE PROSÍM SVÉHO ODBORNÉHO LÉKAŘE, to se jinak komentovat nedá. Ale i proto je možná živé vysílání tak krásné. Cítíš to napětí, jiskření, soustředění, atmosféru - je to úplně jiné, než když se předtáčí. Máš nějaké triky nebo finty? „Neexistujou. Já si myslím, že lidi na druhém konci toho řetězce vycítí, jestli je máš rád, jestli to opravdu děláš se zájmem, jestli máš rád lidi, nebo je to jenom póza, afekt. Nikdy jsem si třeba nedělal hlavu s tím, že se člověk přeřekne - samozřejmě by se měl připravit, rozmluvit se před vysíláním, to také děláme, ale já si myslím, že rádio vůbec není o tom, jestli někdo naprosto perfektn ě přečte zprávy. Rádio je tak živý organismus, že to je cítit - buď to funguje, nebo ne. Samozřejmě že mám takové reflexy - když mi spadnou papíry pod stůl, musím něco říkat, ale snažíme se to dělat přirozeně. Dělal jsi novinařinu i jinde než v rádiu? „Občas dělám v televizi něco o dynamických sportech. Je to něco úplně jiného. Rok po revoluci jsme, téměř celé Mikrofórum, odešli všichni kompletně do Hospodářských novin, odkud jsme se postupně rozutekli do různých novin a televizí a rádií. Psal jsem, ale hrozně mě například nebavilo přepisov ání rozhovoru, jaké tě teď čeká. I když na druhou stranu - občas je potřeba něco napsat, tak to udělám rád.
CESTOVATEL „Příjem?" Zaskočil mě v polovině věty, a tak jsem (pokolikáté už?) vypnul diktafon. V každé hodině od dvacáté do pětadvacá-té a od padesáté do pětapadesáté minuty se odpojují regiony před vysíláním zpráv a moderátor se do toho času musí trefit. Není to snadné utnout člověka v nejlepším a právě tady se pozná novinářovo umění. Tentokrát to Standa zvládl skvěle a přibližně v té době dostal do rukou letenky do Řecka. Ani se na ně nepodíval. „Odlétám až zítra," řekl lakonicky, „takže to je spousta času. Naučil jsem se balit rychle." Myslíš si, že cestování baví každého novináře, nebo je to specifická vlastnost? „Myslím, že to je specifická vlastnost Blíženců. Já jsem Blíženec a jak mi řekla Halina Pavlowská, jako má každé znamení své krédo, tak u Blíženců to je - já poznávám. Myslím, že cestování má člověk v genech. Vždyť jsme se všichni stěhovali po celé zeměkouli. My jsme na cesty dlouho nebyli zvyklí, to je asi ten problém. Myslím, že cestování přináší přehled, nadhled, zpevňuje i vazby s domovem. Je to i o tom, že mohu cestovat někam blízko, do sousedního města. Je pro rozhlasáka důležitý hlas? „Nemám pocit, že by mě někdo vybíral podle hlasu. Původně jsem byl výtvarník, pracoval jsem na něčem pro Mikrofórum a oni mi pak řekli, jestli nechci něco pro ně dělat. Spíš si myslím, že to nejde definovat. Asi by hlas neměl lidi nazírat. A vůbec se nemyslím, že by nemohli do rádia mluvit lidi, kteří například ráčkují. Když se kolega hlásil: ´Ivan Resler, Mikrofórum,´ tak tam těch er bylo hodně a myslím, že to lidem nevadilo. Ty jsi vlastně výtvarník? „Vyučený tiskař, pak jsem děla grafickou průmyslovku a dálkově propagaci na žurnalistice. Živil jsem se jako výtvarn ík užitou grafikou. Dnes ještě občas něco udělám pro naše Divadýlko ve Slaném, navrhl jsem logotypy do kalendáře Haliny Pavlowské. Divadlo? „Už funguje dvacet let, jezdíme na světové přehlídky amat érských souborů, je tam spousta legrace. Takže do Prahy dojíždíš ze Slaného? „Já jsem na stará kolena čuchnul k motorkám, a protože mám k dispozici služební Zuzanku (což je Suzuki, ale to by znělo divně), dopřávám si jízdy. A až teď jsem pochopil, proč vlastně lidi lákají motorky. To není přemisťování z bodu A do bodu B, to je svoboda pohybu, prožívání rychlosti, krajiny, větru, všeho. Začínám chápat, proč mí kamarádi čopráci žijou tak jak žijou, začínám chápat o čem je EASY RIDER.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

Naše tituly

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group