ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

S nohama na zemi, s prstem na srdci

 

nazemi

PTAL SE JIŘÍ MARGOLIUS
Nikdy u nás nebyl tak populární tanečník, kterého by znala nejen úzká divácká obec, navštěvující baletní představení, ale doslova kdekdo - malými dětmi počínaje. Nevím, zda bychom našli obdobu někde jinde ve světě. Dost o tom pochybuji. Co je ale jisté: čas nezastavíš.
VLASTIMIL HARAPES, dnešní šéf baletu pražského Národního divadla, tento měsíc slaví abrahamoviny. Charles Chaplin byl kdysi na představení Ďagilevova Ruského baletu. V Šeherezádě a Faunově odpoledni tančil legendární Nižinskij. Chaplin se přiznal, že nemohl promluvit, natolik byl zasažen velkým uměním. Řekl o Nižinském: „Když jeho pohyb byl ztělesněnou poezií, každý skok diváka přenášel do světa zvláštní fantazie. 
Souhlasíte s tím, že vrcholný balet by měl u diváka vyvolávat právě takové pocity? Jestli to takhle na Chaplina působilo, je to v naprostém pořádku. Z dobrého výkon by měl mít člověk pocit, nechci říct zrovna zázraku, ale něčeho neskutečného, výjimečného. Je samozřejmě rozdíl dělat Faunovo odpoledne, než nějakou konkrétn í postavu, kterou si člověk umí představit. Fauna nikdo nikde nevid ěl, takže tanečník si ho může sám stvořit jako kouzelník, ale o to je to zajímavější. Já jsem Fauna tančil právě v Nižinského choreografii a vytvářet to, co on vymyslel, byl velký zážitek.
Pro diváka? I pro mne. Je to skvělé napojení na Debussyho, kdy vyjadřujete nejen rytmus hudby, ale i obsah a vnitřní napětí, které je v těch tónech obsaženo nevídanými úspornými prostředky. Ni žinskij pohyby studoval z obrázků na antických vázách a přenesl a jeviště nezvyklé, jakoby nadpozemské pohyby. Byla to krásná práce, dala se skvěle vnímat hudba. „Neskáče" se na každou dobu, interpret hudbu nepopisuje, může vycházet vlastně i imprese, vyjadřovat pocity.
Po Nižinském byl později pojmenován nejslavnější kůň světové dostihové historie, kterému byl dokonce, na rozdíl od jeho dvounohého jmenovce, postaven pomník. Co byste řekl, kdyby někdo dal vaše jméno, dejme tomu, potencionálnímu vítězi Velké pardubické? Asi bych si na něj vsadil.
Soustředil jste se při představeních víc na své imprese, nebo převažovalo pozorné sledování hudby, dirigenta, kolegů? Je z v l á š t n í , k čemu člověk během kariéry dojde. Samozřejmě prochází různými zvláštními údobími. Zpočátku mi záleželo na tom, abych předvedl všechno co nejperfektněji po technické stránce, dokázal, že umím točit piruety, jak se šikovně mrskám. To je ta technická hodnota jako v krasobruslení.
Ale pak je ještě umělecký dojem. Právě. Nejdřív chcete ukázat, že umíte řemeslo. Pak přicházíte na to, že to, co vám říkají starší, má cosi do sebe, že nejde o to, tančit jen do rytmu a předvádět techniku. Technika není všechno, je jen prostředek k profesionálnímu vyjádření. Také nestačí, když herec umí skvěle zahrát cokoliv, ale co s tím, když ho není slyšet v poslední řadě. Technika by měla být zřejmě automatickou výbavou. Jako když jezdíte autem. Na červené zastavíte, na zelenou přidáte plyn. Automaticky, nepřemýšlíte o tom, ruce a nohy pracují navykle. A s touhle výbavou pak začnete přemýšlet o obsahu a co nejúspornějším vyjádření role. Člověk má přece od nepaměti víc zábran, když má předvést pocity, nést duši na trh. Ideální je stav, ke kterému jsem dospěl sice hodně pozdě, ale přece. Mít nad sebou nadhled. Vidět se, všechno dělat po zralém uvážení. Myslím, že by to mělo platit ve všech oborech: moc se do svého úkolu nepokládat. Zažil jsem interprety, kteří roli strašlivě prožívali, a přitom efekt nebyl takový, jak se očekávalo. Oni snad měli z představení větší zážitek než divák v hledišti. A já najednou přišel na to, že tohle v pořádku asi není, že přece tancuju pro lidi a musím to dělat tak, aby měli zážitek především diváci. 
Jak jste si to ověřoval? Jednoduše. Když jsem měl pocit, že jsem do představení nedal úplně všechno, co tam mělo být, úspěch byl třeba najednou mnohem větší. Lidi psali dopisy, čekali po představení u zadního vchodu, říkali, jak to bylo skvělé. Takže jsem si řekl, aha, něco na tom bude. Musím pracovat tak, abych držel situaci v hrsti, ne abych si to prožil já sám, to že je profese. A taky z toho člověk není tak unavený a může znovu předvést stejné představení třeba za dvě hodiny.
Ale přece jen - nejsou dvě představení v jednom dni velkou zátěží? Takové situace byly, jsou a budou. Alternant onemocní a člověk musí tančit dvakrát za den. Teď jsme měli takovou situaci v Popelce - většina interpretů vystupovala odpoledne i večer.
Je to dobré? Řekl bych, že je. Je to, jak už jsem řekl, věc profese, nic víc. Vyčerpání je třeba trochu větší, ale pokud má člověk z profesionální stránky natrénováno, zažito, dá se to přežít. Než jsem se ale k takovému stavu dopracoval, vím, že po druhém představení jsem byl značně vyčerpán. V šatně jsem sebou praštil a cestou z jeviště jsem si říkal, že tam snad ani nedojdu. Byla to duševní vyčerpanost, cítil jsem se jako vymačkaný citron. Říkal jsem - teď mě odneste a konec! Jenže jsem si dal sprchu a šel jsem znovu.
Organismus je asi po představení dost dehydrovaný? Musíte se pořádně napít, vrátit tělu rychle úbytek tekutin. Tak dvě kila hmotnosti.
To je průměr? Ve velkých rolích určitě. Ale ty dostanete hned zpátky. Nakonec jsem si dal před spaním jedno pivo a byl jsem v pohodě.
Naslouchal jste vždy pozorně hlasu starších, zkušenějších? Nebo jste si myslel - co mi bude tady ten člověk povídat, vždyť má po sezoně? Ne, ne, ne. Vždycky jsem pozorně poslouchal, ale samozřejmě se brzy naučíte rozeznávat to, co je dobré, pou žitelné, nebo jestli k vám mluví jen z pozice dříve narozeného vševěda a vykládá zbytečnosti. Jaké například? Tady musíš ještě víc točit, tady trochu ubrat. A přitom to nejsou žádné rady. Zkušení lidé by vám měli dát návod k tomu, jak to dělat. Já už dnes vychovávám mladou generaci a nechci, aby to dělala tak, jak jim to předvádím. Je to jen jedna z možností, nic víc. Říkám jim to hlavně proto, že by byla škoda objevovat Ameriku, když už byla objevena.
Změnil se nějak vývoj baletu od dob právě Nižinského, Anny Pavlovové a dalších géniů baletu? Já ty dávné doby samozřejmě nezažil, ale u některých současných představení si říkám - proboha, kde to jen zamrzlo? Moc hmatatelný krok vpřed nevidím. Důležité pro vývoj je jedno: jít po smyslu díla, pochopit techniku jen jako prostředek k dokonalému vyjádření. Nesnáším formálnost. Je to zbytečné a hlavně hloupé. Naštěstí je tu třeba Kylián a další mistři svého oboru. Některá představení moskevského Velkého divadla na mne působila jako snaha po „šestce" za technický dojem, zatímco známky za uměleck ý dojem nikoho nezajímaly. Při některých představeních mám dojem, že můj obor je až hloupý. V podstatě je mi najednou nepříjemné, že ho dělám taky. Zatímco stydět by se měli ti, kteří tato představení vytvořili.
Jak vzpomínáte na filmové role? Od pohádek, přes Starce na chmelu, Vláčilovu Markétu Lazarovou až k nádherné roli ve filmu Den pro mou lásku? Právě tento film zasáhl srdce tisíce diváků. Mé taky. Mám na tenhle film ty nejlepší vzpomínky. Byla při něm krásná atmosféra, s Martou Vančurovou jsme přáteli dodnes. Myslím, že když je při zrodu uměleckého díla příjemné ovzduší, je to na konečném tvaru vidět.
Mohu-li použít epitafu největšího z pierotů, Jeana Gasparda Deburaua - myslíte si, že jste také jako taneční interpret řekl vše, ač jste nikdy nepromluvil? Nevím, jestli já, ale když chce někdo něco říct, má možnost to z jeviště sdělit, i když nemá mluvený text. Je o to hledat a najít klíč k tomu, aby ta sdělnost byla co největší, nejobsažnější. To je vlastně náplň naší práce. Ale jinak se raději zeptejte těch, co mě pamatují. Potkal jste role, do kterých se vám moc nechtělo? Které jste dělal vysloveně nerad? Určitě, pár jich bylo. Ale nerad bych jmenoval. Jenže v každé práci je spousta poloh, které vás nechytnou, nebaví vás, a přesto musíte úkol splnit. Ale vždy by měl člověk svoji práci odevzdat v požadované kvalitě, dát jí všechny své schopnosti. Interpret by neměl moc přemýšlet o tom, jestli dílo je takové či makové. Ani mu to nepřísluší. Za svůj plat se má s úkolem potýkat a poprat. Hodnocení ať nechá na jiných. Tanečník má jediný úkol: udělat vše pro to, aby divák odcházel spokojen a přemýšlet o kázni a pokoře. Co je podle vás v baletu nejdůle- žitější? Nejen v baletu. Použiju citátu, který se mi zamlouvá: „Člověk má mít rád umění v sobě a ne sebe v umění." Popularita je ošidná.
 Nesváděla vás někdy od vašich zásad? Myslím, že jsem měl v sobě korekci a byl vždycky ukázněný. Jsem v podstatě skromný kluk z vesnice, z Droužkovic u Chomutova, a nikdy jsem netrpěl slavomamem. Hodně lidí z velkoměsta je zhýčkaných, jsou víc náchylní podlehnout různým svodům. Ale na druhou stranu: není přece nic špatného na tom, když chce někdo v umění vyniknout! Nemám rád, když někteří kumštýři naříkají, jak jim vadí popularita. Když tak trpí, mohli si vybrat jiné povolání.
Jaký je váš vztah k Národnímu divadlu? A jsme u toho. Malé děti se v něm učí v přípravce, už i vystupují na jevišti, vůbec jim nepřijde, že prožívají svátek. Pro mne je dodnes vyznamenáním být v Národním divadle! A před dávnými lety jsem si myslel, že vystupovat na jeho prknech je neuskutečnitelný sen. Letos jsem v Národním divadle už třicátý rok a pořád si toho vážím. Je to pro mne každodenní zázrak. I to, že chodím po Karlově mostě do práce i z práce, mi pořád připadá jako sen. Přes to přese všechno si myslím, že člověk, který ví, že umí, by zase neměl sedět někde v koutku a za své schopnosti se div neomlouvat. Jistě. Pokora a falešná skromnost jsou rozdílné věci.
Dělal byste něco jiného než balet? Nejspíš muzikály. Viděl jsem pár špičkových inscenací nedávno na Broadwayi, a tak jsem si s tou myšlenkou pohrával. Odjakživa jsem rád zpíval a hrál divadlo, dělal jsem v televizi, ve filmu, zkusil jsem vlastně všechno, takže spojení toho všeho do muzikálu se mi zdá ideální. Vyřádil bych se po všech stránkách.
Myslel jste někdy na to, jak by se vám tancovalo ve stavu beztíže? Asi je dobře, že ten beztížný stav nemáme. Balet je právě pokus o to, aby to tak aspoň chvílemi vypadalo: je nádherné se o to pokoušet, a jestliže někdo řekne - on se tam vznáší, a vy přitom víte, jak všechny ty skoky a dopady, to vznášení je obtížné, je to vlastně velká pochvala. Člověk se ovšem nesmí vznášet v oblacích. Mám tady v pracovně tři obrázky od Františka Tichého. Každý o něčem vypovídá: Nemít hlavu v oblacích. Mít prst na srdci. Třetí obraz vyjadřuje krutost. Varují.
Co vám vadí? Nevadí mi, když se mne policajt zastaví a řekne - tak mi dáte pokutu! Vadí mi, když jiný řekne - á, vy si myslíte, že když jste Harapes, tak vám to projde. Tak to vám tedy neprojde! A já mu marně říkám, že mě nic takového ani nenapadlo, proč mi vkládá do úst svůj názor, své uvažování? Já tady jedu autem jako každý jiný, udělám přestupek, zaplatím pokutu a vy si tu přednášku můžete odpustit. Neudělal jsem to proto, že bych si myslel, že si můžu dovolit víc než někdo jiný. Být známý a populární je příjemné, ale nesmí se to zneužívat. Říkám to z pozice člověka, který už to má za sebou.
Neříkejte, že vás lidi pořád nezastavují, když jdete po Karlově mostě! Ale ano. Jenže vím, že i tohle skončí. Přesto jsem rád, že jsem to zažil.
Nemáte cukání v nohách? Nechce se vám ještě vletět na jeviště? Vůbec ne! Připadám si jako dobře najedený člověk. Všechno jsem už zažil, ochutnal, už mi na stůl mohou „prostírat" co chtějí, nemám „hlad". Ať si dají ti mladí! Já už jen spokojeně „trávím". Jsem rád, že ten pocit přišel dřív, než by mě začala opouštět fyzická kondice. Je smutné, když se člověku ještě chce, ale už nemůže. Je lepší skončit o dva roky dřív, než o den později. I když je příjemně slyšet  to je škoda, že vás už nevidíme na scéně.
 Vidím, že si zapalujete. U šéfa baletu nic zvláštního, ale kouřil jste i jako aktivní interpret? Úplně minimálně. Občas po představení, jen kvůli uvolnění.
 A před představením? Vyloučeno. Nikdy.
 Když se ohlédnete za aktivní kariérou, co vás napadne? Že jsem byl a jsem spokojen.
Dá se říct, že je vám pořád do skoku? Ale ano.  Zažil jsem i několik úrazů. Tu výron, tu frakturu, kolena, klouby, zánět nervů - ochrnutou nohu, bolavou páteř - hexnšus na denním pořádku, opravdu těch bolestí bylo hodně. Ale přes to přese všechno si myslím, že je mnohem horší, když onemocní duše. Kdyby to šlo, rád bych byl psychologem nebo psychiatrem, který umí pomoct lidem ve stresových situacích. Jsem rád, že i tohle obsahuje moje funkce, že lidi za mnou přicházejí se svými problémy. Chtěl bych jim umět pomoct, a tak se pořád učím. Bylo by skvělé, kdyby to uměl každý, kdo jedná s lidmi - ředitel, šéf, doktor, učitel, trenér, kněz. A nejspíš každý z nás.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group