ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Český král, jenž nikdy neprohrál

 

kral

NAPSALA ZORA WILDOVÁ
O Janu Lucemburském lze plným právem tvrdit, že to byl on, kdo nás, Čechy, přivedl poprvé do Evropy. Ne že by o totéž neusilovali už Přemyslovci, ale zdaleka si při tom nepočínali tak vehementně a vytrvale a s tak evidentními výsledky jako tento „král přišlý" bůhvíodkud, z  jisté pěkně odlehlé francouzsko-německé pomezní tramtárie. Vzdor své zásluze Jan v české zemi kořeny nezapustil ani po šestatřiceti letech panování. I bez nich ji však vysával přehnanými finančními požadavky. Za své služby si nechával platit ve stříbře a zlatě z jejích dolů a nalezišť, jediným bohatstvím, jež jí zaručovalo určitou prosperitu. Ale jak jinak - v jeho případě! Ale nebylo v tom zbla lakoty či hamižnosti.
 To jen z neskonalé marnivosti neznající cenu peněž. Obratem ruky svedl rozfofrovat hotové jmění.Rád dělal granda a dělil se s kamarády od svého stolu. Rozdával, dokud měl co. Potom se načas spokojil s okoralou skývou a šatem vandráka, než si zase opatřil další zdroj příjmů a oslnivého přepychu. Ovšem nejen tvrdou českou měnu rozhazoval po okolní Evropě k patrnější slávě svého království.
Za svého permanentního těkání z místa na místo ji také zasypával mraky úředních listi, podepsaných svým jménem, s důležitým upřesněním: BOEMIE REX. Pojem Čech s ním takto putoval, kam se vrtl. Od Litvy po střední Itálii či Languedoc, od Atlantiku po uherský Visegrád. ·  ·  ·
Jan (narozen 10. 8: 1296, zemřel 26. 8. 1346) své království popularizoval skrze vlastní popularitu. Upoutával šaramantním zjevem a i obsažností a pestrostí charakteru. Štíhlý, atleticky urostlý muž o 170 cm výšky, s výraznýma, silně krátkozrakýma modrýma očima v tváři orámované pěstěným vousem a splývajícími plavými vlasy, které si do bitvy nechával pečlivě kadeřit. Sympatický kavalír šmrncnutý studiemi na pařížské univerzit ě, výborně jazykově připravený, neobyčejně výmluvný a vtipný, velkorys ý a odvážný, posedlý turnajnictvím, značně promiskuitní, pragmaticky obezřetný, disponující vzácnými konexemi a překvapující superaktuálním zpravodajstvím, to byl arzenál vlastnost í a předpokladů, pro něž byl vítán v každé aristokratické společnosti. Vždy měl co nabídnout. Když se to hodilo i podlost, pokrytectví, nezodpovědnost, přílišnou důvěřivost nebo zase vypočítavost, krutost, dluhy, zradu. Dovedl se dost plynule přehrávat z role klaďase v padoucha a naopak. Maximální názorová flexibilita, schopnost brilantní improvizace, nevyzpytatelnost reakcí a nespoutanost výraznějšími mravními zásadami byly jeho nejúčinnější zbraně používané jak vůči nepřátelům, tak vůči přátelům.
Byl jemnou směsicí rytířského ideálu, vyčteného z dobové literatury a drsné rytírny, načerpané z reality všedního dne. Než ho však život patřičně okopal, neměl to snadné. Když r. 1310 vkročil do vyženěných Čech, houževnatě okupovan ých oddíly sesazeného Jindřicha Korutanského, jako rozmazlený čtrnáctiletý synáček římského krále a záhy císaře Jindřicha VII., prohýbal se pod obřím břemenem funkcí čerstvého hraběte lucemburského, krále českého a polského a generálního vikáře zaalpské části Svaté říše římské. Úvodní násilné ovládnutí země a vypořádání se s prokorutantskou klikou bylo legráckou oproti střetu s domácí arogancí, mazaností, zazobaností a proradností šlechty, která nehodlala dopustit, aby ji v čemkoliv omezoval. Avšak svízelnost celého jeho úkolu na něj dolehla již r. 1313 po otcově náhlém skonu.
Neblahá zvěst ho zastihla spěchajícího za ním do Itálie s armádou, jež se měl a pokusit zpacifikovat tamní rozbouřené poměry. Děsivému zmatku, který hned nato vypukl jak v sebraném vojsku, tak ve vší říši, čelil s neočekávanou chladnokrevnost í a obratností. Vyu žil situace k rozpoutání hotových diplomatických orgií, jimiž počal uskutečňovat svůj ambiciozní plán domoci se osiřelé říšské koruny pro sebe, neboť s touto na hlavě by si snad mohl být jist i s poněkud se mu smekající českou. Projevený talent a nedostatek prostředků na úplatky ho však diskvalifikovaly. Ti, na nichž volba příštího římského vladaře záležel, se nechali slyšet, že pro tento post není ještě plnoletý. Do stanovených osmnácti let mu chybělo pár měsíců. Lucemburská lobby vzala výhradu v potaz a Jan beznadějnou kandidaturu stáhl. Zůstal však v epicentru dění. Svůj kurfiřtský hlas věnoval vévodovi Ludvíku Bavorskému, rivalu Český stát ohrožující Habsburka Fridricha Sličného. Tím přispěl ke vzniku říšského dvouvládí, které mu coby příznivci Ludvíka Bavora poskytlo nepřeberně příležitostí pro jeho životní vášeň - vysokou politiku. ·  ·  .
Ač vybaven mnoha novými a slibnými říšskými privilegii, bez otcovské záštity však pře českými pány klesl na úroveň exkrále a ztroskotance Jindřicha Korutance. Desetiletý zápas o uhájení aspoň zdání královské moci skončil Janovým totálním debaklem, když nervově nevydržel a přestal mezi nesnesitelně intrikujícími a zájmově mírně diferencovanými skupinami velmožů rozlišovat. Tak je proti sobě sjednotil. V akutním nebezpečí ztráty samotného trůnu kapituloval a péči o vnitrostátní agendu přenechal panstvu, jež mu za to dopřálo zase „tu radost" reprezentovat zemi na mezinárodním fóru. Že se to kapánek prodraží? Budiž! Hlavně že budou mít myšky pré, a to na dlouhých 26 let, po něž dal zhrzený král Čechám víceméně adié. Spolu se zhroucením svého vladařského snu, který v něm nepředloženě ještě přiživovala jeho nekompromisní, přímočará a hysterická choť, musel zakusit i zhroucení svého manželství. S Eliškou Přemyslovnu ho odcizil právě strach z jejího fanatismu, s nímž uplatňovala myšlenku obnovy patriarchálního způsobu vlády svých předků. Do ohníčku svárů královského páru s chutí přihazovala svá polínka i šlechta. Rodinné drama vyvrcholilo královninou mělnickou internací. Jan uvěřil, že ho Eliška touží odstanit a ujmout se za prvorozeného syna Václava (pozdější Karel IV.) poručnické vlády. Ostražitosti a až trapné nevraživosti k svému synovi se nikdy nezbavil. Svou můru docela nepřekonal možná ani v momentě, kdy ho, už slepý, designoval na českém zemském sněmu za svého nástupce nebo když ho ještě později volil za krále římského.
Krkavčím otcem byl i Karlovým sourozencům. Také je předčasně odloučil od matky a rozprášil v útlém věku po zahraničních panovnických dvorech. Dceru Gutu provdal za francouzského korunního prince až po pěti jiných zásnubách. A Karel se teprve ve svých sedmnácti seznámil s o šest let mladším bratrem Janem Jindřichem, jehož Jan pro vidinu Korutan a Tyrol ledva devítiletého vmanévroval do svazku s dvanáctiletou dcerou opovrhovaného Jindřicha Korutanského. Markétině rychle dozrávající sexuální náruživosti chlapecký manžel nestačil, načež ho vykřičeného za impotenta a odporného devianta ta smyslná, ale prý stále panenská kobyla odkopla. Skandální rozvod znamenal kromě kapitální ostudy i rozloučení se - ve prospěch syna záludného Ludvíka Bavora - s kýženým územním přírůstkem. Ovšem ke svému druhému synu Václavovi, tentokrát z manželství s Beatrix Bourbonskou, projevoval Jan mnohem více lásky, což prozrazuje, jak bolestně ho rozchod s Eliškou zasáhl. Existuje svědectví, že v inkriminované době utápěl žal a špatné svědomí v přemíře alkoholu, a že pilně vyhledával rozptýlení v hazardních hrách, divokých souboj ích, nehorázných prostopášnostech a bezuzdném hýření. Při jedné noční výtržnosti v pražských ulicích byl té- měř ubit rychtářovými dráby, kteří ho nepoznali. Jindy zase posměšnými poznámkami pohoršlivě vyrušoval v kostele při bohoslužbách. ·  ·  ·
Duševní depresi překonal spolehlivou drogou. Znal riskantní styl politické ekvilibristiky nad okrajem propasti. Uměl též korektní politiku středu a uvážlivou neutralitu hojně žádanou k překonávání znovu a znovu propukajících nesmiřitelných konfliktů všech se všemi. Potřebovali ho jak v říši, tak ve Francii, Itálii a Polsku, ba stáli o něho i v Uhrách, Španělsku a Anglii. Cokoli se tu či onde šustlo, už byl u toho, do všeho strkal prsty, vždycky si nárokoval poslední slovo, až o něm začala kolovat hláška, že „bez českého krále nikdo nemůže vyřídit svou věc s konečnou platností; povýší koho chce, a koho nechce, toho zničí. Originálně si poradil i s nenasytnou chamtivostí papeže Jana, kter ý drahně let držel v Avignonu pod zámkem pražského biskupa Jana z Dražic a pak při vybírání církevního desátku vyšacoval opuštěné království kolikrát tak, že na jeho panovníka nezbylo. Lucemburk si pak pravidelně vyprosil na Svaté stolici horentní půjčku, aniž měl kdy v úmyslu ji vyrovnat. A papež se mu neodvážil odepřít. Ale papež si taky našel příležitost. Když se krakovský kníže Vladislav Lokýtek prohlásil za polského krále, tento vynikající právník si záměrně nepovšiml, že jím je de iure již deset let král Jan. Načež Lokýtka obdařil schvalovací bulou a apoštolským požehnáním. ·  · 
Ovšem někdy veškeré diplomatické fígle selhaly a muselo se do pole. Ani to však Janovi nečinilo potíže. Zapojil se do bezpočtu válečných operací a ať v řadách poražených či úspěšných, pokaždé se vyznamenal statečností, bojovým nasazením a taktickou bravurou. Nejslavnější bitva s jeho účastí, bitva u Mühldorfu r. 1322, v níž Ludvík Bavor setřásl nepříjemnou habsburskou konkurenci a jež by bez předvídavosti, pohotovosti a iniciativy krále Jana sotva dopadla tak, jak dopadla, vynesla českému království definitivní zisk Chebska. Ze všech krizí, nehod a malérů se vylízal díky své nezdolné vůli. Zlomila ho až slepota. Ne okamžitě. Zápasil s ní šest let. Skrýval ji možná z ješitnosti, možná najust svým nenávistníkům. Těžký handicap mu neubral ani na mimořádné pohyblivosti, ani příliš nezbrzdil jeho obvyklou fantastickou cestovní rychlost 80-120 km za den jízdy koňmo. Poloslepý r. 1337 urazil trasu z Prahy do Frankfurtu nad Mohanem za čtyři dny. Ani válečnému zaměstnání se nevyhýbal. Tím méně mu nevidomost překážela při diplomatických aktivitách. I přihodilo se r. 1341 ve Znojmě za tajného jednání s vévodou rakouským Albrechtem Habsburským, že byl z komnaty vykázán veškery personál. Když dokonzultovali a Jan chtěl odejít, nemohl najít dveře. A Albrecht, po atentátu jedem roky ochrnutý na rukou i nohou, mu nemohl pomoci. Navigoval ho pouze slovem. Tahle dvojnásob smutná součinnost je kupodivu rozesmála. ·  · 
Obavu za Karla, od r. 1334 markraběte moravského, převážila obava o osud rodu a lucemburského majetku. Dodejme, že zmíněnou hodnost přiřkl agilnímu synovi ne proto, aby se staral pouze o Moravu, nýbrž že použitím Přemyslovci zavedeného výstižnějšího titulu „mladšího krále" by se odsoudil k údělu krále starého. To deptalo jeho sebev ědomí dědečka už od třiatřiceti let. Nyní však uznal, že je načase otěže vlády předat ve všech směrech lepšímu potomku. Provedl to, aniž si ublížil, 11. Června 1341 v Praze. Na Karlově titulatuře se nic nezměnilo, avšak jeho státotvorné úsilí rázem zefektivnělo. Dosavadní spolupráce otce a syna vypadala tak, že co Karel za otcových potulek světem napravil a vybudoval, to Jan za svých sporadických zastávek v Čechách zase zplundroval. Aby zlobiv ého tatínka udržel co nejdéle mimo zemi, posílal za ním Sisyfos Karel na jeho štace, byť skřípaje zuby, obrovskou apanáž. Kupříkladu za 5000 zlatých si koupil 2 roky jeho nepřítomnosti. ·  ·  ·
Politickou satisfakci Janovi, a mocnou ironií i českému státu, přineslo prosazení Karla na říšský trůn 11. Července roku 1346. Poté už nebylo co dodat. Jen Kresčak jako východisko z pokořujícího postavení člověka odkázaného na milost nemilosrdných. Český král v nádherné zbroji s tesaným mečem, se sporným, leč legendárním výrokem na rtech („Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal") a přemyslovskými černými supími pery na přílbici zahynul 26. srpna 1346. Jan si přál být pohřben v opatství Clairfontaine poblíž lucemburského Arlonu, ale nikdy mu nebylo vyhověno. Jeho ostatky se několikrát stěhovaly za okolností dosti pohnutých. Nyní spočívají v katedrále P. Marie v Lucemburku. Pídíme-li se po odkazu, jímž je budoucím generacím jako každý správný monarcha fakticky povinován, musíme se smířit s tím, že nás Čechy neměl rád, a to zřejmě proto, že ani my jsme ho tenkrát zrovna nezbožňovali. Ale i tak Jan Lucemburský českému království prospěl. Dynamičností a kreativností své osobnosti je vyburcoval, když ne z hospodářské, tedy aspoň z politické letargie a zápecnictví. Také je nezanedbateln ě rozmnožil. O Zhořelecko, Budyšínsko a Chebsko. A valnou většinu Slezska, což byl od něho u k á z k o v ý v ý k o n z c h y t r a l o s t i a mravenčí trpělivosti.

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group