ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DLOUHÉ TRASY

 

NAPSALA JANA PATKOVÁ
Kdysi lezl - na pískovci, v Tatrách, Dolomitech. Pak šlápl vedle. Dlouho o něm nikdo nic neslyšel. V polovině osmdesátých let se začaly v novinách objevovat články s titulky - „Rekord u jezera", „Nonstop Bodensee", „Objel Krkonoše", „Na invalidním vozíku na Sněžku". Byly o něm.
V naší malé zemi, v malém městě a v malém bytě, žije člověk, který by patrně byl, pokud by se takovéhle sportovní výkony pravidelně sledovaly, evropským rekordmanem v jízdě na vozíku na dlouhé trasy. Člověk, jemuž odm ěnou za obrovskou námahu jsou pohledy z míst, kam zdravý dvounožec bez problémů dojde. Jeho vozík váží dvacet pět kilogramů, i se sebou pak každým zabráním posouvá devades át kilo o kousek výš. Pořád dokola.
„ŠLÁPL JSEM VEDLE!" Vozíčkář Jiří Jiroudek je sportovec. Překonávat strach, únavu a bolest se naučil v mládí na skalách, i když netušil, k čemu se mu tyto vlastnosti budou jednou hodit. Nikdy zbytečně neriskoval. „Neměl jsem ve zvyku padat, radši jsem se vrátil, nebo jsem na tu cestu nelezl.
Takže když jsem spadnul, tak to bylo pokaždý takový dva, tři metry, buď na zem, nebo do špagátu. Snad nejblíž nějakýmu průšvihu jsem byl s Chroustem, když jsem spadl a zůstal jsem viset hlavou asi půl metru nad spadlou břízou. Tehdy kdyby mě nedobral, tak by to asi bylo taky takový nějaký veselý". Počítal s tím, že se může zabít, počítal s tím, že si může polámat nohy. Nenapadlo ho, že by mohl ochrnout. Že spadne z dvoumetrové výšky a poškodí si míchu. A že se to nestane v horách, ale na vojně. V nemocnici v Plzni a v Liberci se mu snažili lékaři spravit pochroumanou páteř, Jiří se snažil utěšit pošramocenou duši. Ve stavu, v jakém byl, nelze dělat nic jiného, než nehybně ležet. Dvě hodiny na zádech, dvě hodiny na břiše. Hodně mu tehdy pomohli kamarádi z horolezeckého oddílu a knihy. Pak následovala léčebna v Kladrubech. „Do Kladrub jsem jel s tím, že tu pobudu tak pět let a pak se vrátím naprosto zdravej. Nevěděl jsem, že nebudu chodit. Zpočátku jsem to nevěděl. Až tady v Kladrubech každýmu pomalu dochází, že jeho stav je nenávratnej. Prostě jsem šlápl vedle."
V Kladrubech se Jiří Jiroudek věnoval lehké atletice. To ho ale přestalo bavit, když si uvědomil, jak moc musí trénovat, aby dohodil koulí o metr dál. Zkoušel košíkovou - ale nadšenců jako on tam nebylo moc, a tak musel dojíždět do Prahy. To stálo příliš peněz. A pak to přišlo: první dálkový „pochod". „Byla to Jizerská padesátka v roce 1984, když se ještě chodila. S Mirkem Rejzkem z Liberce, taky s parťákem z lezení, jsme zkusili pětadvacet kilometrů, i když jsem pomýšlel na padesát. Na cestě dál na Smědavu byla překopaná silnice kvůli kanálům, takže to tam s vozejkem nešlo, tak jsme to ohnuli na pětadvacítku. Řekl bych, že to mě chytilo, i když jsem byl zničenej." Jediné svaly, které může zapojit jsou ruce, prsní a zádové svaly jen do výše hrudníku. Od žeber dolů je ochrnutý.
NA CESTÁCH Tenkrát to Jizerskou padesátkou všechno začalo. Následovalo několik pochodů, v roce 1985 zkusil Želivskou šedesátku - „bylo to hezký a bylo to jasný". Pokukoval po Bodamském jezeře, jenom nebylo s kým. Tak dal dohromady Němce s Rakušany, ti uspořádali „pochod" kolem Bodamského jezera a Jiřího pozvali. Podařilo se to, za tři dny ujeli 125 km. A chystal se na „výjezd" na Sněžku. Ten začal v Peci pod Sněžkou, pokra čoval na Richterovy boudy, Výrovku, Luční sedlo, bývalou Obří boudu a po polské dlážděné cestě na Sněžku. Do kopce jel krokem, v nejhorším úseku zabral sedmkrát, pak musel zastavit a nasávat kyslík. „To jsem si říkal, ještě k tomu smrčku, ještě do toho stínu." Trvalo mu to deset hodin, od půl osmé do půl šesté. „Ale to jsem nevěděl, že v šest jede poslední lanovka dolů! To kdybych věděl, tak mě to deprimovalo už hodně dlouho. Jaký jsou pocity, když někam dojedete? Třeba na Sněžce? Nic povznášejícího, úleva, že jsem dojel. Udělaly se mi na rukou štěnice pod nehtama. Při ježdění je pro mě nejnepříjemnější převlíkání rukavic. Z kopce kožený, do kopce gumový. Kožený aby se to smekalo, když brzdím, a do kopce gumový, zase aby se to nesmekalo. Brzdím rukama, třením. Takže když jedu dýl z kopce, mám ruce vyklepaný a chvilku trvá, než se zase dostanu do tempa."
Pohov si dal jenom na chvíli, chtěl zkusit Bodamské jezero nonstop. V roce 1988 jel pochod Ještěd-Kozá- kov, podnikal dlouhé výjezdy na Ještěd a okolo Liberce a aniž to sám sobě přiznal, trénoval už na svůj „nonstop sen". „Před každou trasou trénuju tak, že tady v okolí jezdím do kopce co nejpomaleji, abych musel pokaždý zabrat co nejvíc. Ještě si to ztěžuju tím, že voz ím psa na klíně. Ten má sedm kilo, takže jedu ještě hůř. Nebo upustím vzduch z pneumatik,takže jsou měkký a zase to jede ještě hůř. Doma trochu posiluju, mám v plechovkách od limonád nalitý olovo, to váží čtyři kila, a s tím cvičím." V roce 1990 na „své" jezero vyrazil, zase s Němci a Rakušany. Necelé tři dny jim stačily na zdolání trasy dlouhé 196 km, ne všichni ale dojeli. Jiří Jiroudek ano a stal se tak prvním paraplegikem na světě, kterému se to podařilo. Mimo jiné si tím vysloužil i zápis do Guinessovy knihy rekordů. „Některý Němci a Švýcaři brzy vzdali, jiný zas byli strašně vyrychtovaný. Ale hlavně - já měl představu, že to budou každej rok opakovat, asi jim napíšu."
Další větší výpravy v nejbližší době nehrozily, jezdil „jenom" pochody Kolem Vlašimi - 60 km, pak Praha-Prčice, kde najel 72 km, další Prahu-Prčice. Předloni to byl třeba Mělnický hrozen, což je jeho oblíbený pochod, loni zase Praha-Prčice: „Chtěl jsem se vyhnout úsekům, na kterejch bylo děsně aut, tak jsem se jim vyhnul. Pak jsem se chtěl vyhnout kopci, tomu jsem se taky vyhnul. Ale místo 72 km jsem najel 83!" Jiří nemůže jezdit úplně sám. Zvlášť v horách potřebuje zázemí, doprovod, a zvlášť hory má rád. Když jel loni v červenci okolo Krkonoš - za dva dny ujel úžasných 136 km! - dělala mu doprovod také dcera Tereza. Krásné počasí se změnilo v neúprosné vedro, Tereza mu cestou Černým dolem nahoru musela polévat hlavu a tričko vodou. Prý kdyby tohle věděl, tak si to rozmyslí. Před Pomezními boudami ho dostihla bouřka a pršet přestalo až druhý den ráno: „Krizi jsem měl asi v polovičce trasy, v Polsku, to bych to nejradši vzdal. A pak jsem si řekl, dojedu kam dojedu a tam to zapíchnu." Nezapích to a Krkonoše objel. Jiří Jiroudek má ale další sny, o kterých nerad mluví, aby je nezahnal.
Láká ho italské jezero Lago di Garde, Ženevské jezero, má rozjednanou cestu napříč Izraelem s CK Alea Tours & Trade ("Proč mu nezkusit pomoci?" říká J. Lukeš z této CK, zřejmě bílá vrána mezi podnikateli.) a korunou všeho by mělo být: "Slyšela jste o Údolí smrti v Americe? Tam taky běhají, někomu se to podaří, někomu ne. Ale to je opravdu asi jen sen. Neuskutečnitelnej. I když, silnice tam vede". Jiří Jiroudek moc dobře ví, že uskutečnění takových snů nezáleží jen na něm. Své postižení si dokáže přiznat a umí s ním žít. "Myslím, si že jsem se smířil s tím, že si vozím zadek na vozejku. Vím, že jsou lidi, který třeba už prodělali pět šest operací a furt doufaj, že ta další je vrátí zpátky do normálu. Když se člověk srovná se svým stavem a je ochoten v tom stavu udělat maximum, aby jakž takž žil, ne úplně, to se říct nedá - ale bude na tom líp" Možná z toho důvodu mám nezpopulární názor mezi invalidama - že člověk na vozejku se jednou musí smířit s tím, že je na vozejku a nemůže chtít, aby ho společnost brala jako normálního. Musí si uvědomit, že díky vozejku má nějaký omezení. Co to vlastně je, smířit se s tím, že je člověk na vozejku? " asi nesednout si do kouta. Člověk na vozejku, kterej nemá postižený ruce, by měl bejt mezi normálníma lidma, ne?" Jeho plány jsou podmíněny několika skutečnostmi: musí být zdráv alespoň tak, jak je dnes (nedávno prodělal další operaci, při níž mu odebrali kyčelní kloub), musí mít k dispozici silnici, musí mít peníze a v neposlední řadě potřebuje nový vozík, lehčí a ovladatelnější. Jeho snaha schrastit na něj peníze (jedná se o „pouhých" 60 000 korun) od sponzorů, jejichž loga by při svých extrémních cestách vozil na vozíku, je zatím bezvýsledná.
„NEVĚŘÍM NA OSUD," říká Jiří Jiroudek. Kdyby věřil, musel by na něj nadávat. Z normalního kluka se stal v jediném okamžiku invalida ochrnutý od pasu dolů. Když se vybabral z nejhoršího a založil rodinu, po dvacetiletém soužití mu zemřela manželka na rakovinu. Nemá prý čas litovat se, lítost přichází při setkání s lidskou blbostí. A ještě někdy. „Jeden okamžik mi to bylo velice líto, to když starší dceři byly tři roky, šli jsme spolu na hřiště s balonem a ona pravila takovým tím dětským hláskem: ´Tatínku, já bych strašně ráda, abys chodil.´ To mně vyhrkly slzy do očí a bylo mi ouzko." Dcerám Jiřího Jiroudka je teď čtrnáct a sedmnáct let, všichni žijí v Kladrubech, kde se Jiří seznámil se svou manželkou - rehabilitační sestrou, a všichni se mají co ohánět, aby to bez mámy zvládli. Jiří tvrdí, že k lidské radosti stačí málo. Vzpomíná, jak moc se mu líbilo, když jel po Viniční stezce v Jizerských horách s Veronikou. „Do tamějších bukových lesů svítilo sluníčko, jsou tam suťoviska žulový - byla to pohádka."  Co pro něj znamená slovo štěstí? „Snad štěstí, že jsem se seznámil s manželkou, že jsem se oženil, byl jsem s ní dvacet let. Rodina, to si myslím, že je největší štěstí. Když má člověk pro koho žít." Často přemýšlí, jak si zodpovědět otázku, proč vlastně podniká své „jízdy" a nenachází odpověď vhodnější, než protože chce. „Možná, že se chci i nějak porovnat nebo porvat sám se sebou, doposud jsem vždycky každou trasu dojel. Nikdy jsem nedopadl tak, že bych musel vzdát, ale každou cestu začínám s tím, že nejedu za každou cenu." ·  ·  ·
Případní zájemci o sponzorování vozíku pro Jiřího Jiroudka se mohou kontaktovat v redakci, nebo přímo na adrese: Jiří Jiroudek 257 62 Kladruby u Vlašimi tel. 0303/404 23

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group