ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MARATONSKÝ BĚŽEC KLAUS

 

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL: 

JOSEF FORMÁNEK

Od nepaměti se mocní tohoto světa vzá- jemně navštěvovali, aby se lépe poznali, objevili v čem mohou spolupracovat, jak moudře vládnout a co dělají jinde lépe. Nebyla to nikdy záležitost skromná ani rychlá. Dnes jsou vládní návštěvy stejný fenomén jako virtuální realita nebo Internet. Svět je malý a prošpikovaný počítačovými sítěmi stejně jako leteckými trasami. A tak cestu do Japonska, Malajsie a Singapuru, která by takovému králi Václavu IV. trvala několik let, zvládl premiér Václav Klaus se svou družinou za několik dní. lll Iljušin IL-62 vypadá starší a ošuntělejší než na avizovaných šest let stáří.

Ani červený pás na trupu s nápisem ČESKÁ REPUBLIKA, přecházející do neurčité oranžové, nenapovídal, že jeho útrobám svěří svou tělesnou schránku první pár republiky, premi érova suita a generální šéfové českých průmyslových gigant ů. Na byznysmeny, ochranku a novináře čeká zadní část trupu letadla se sedačkami s vytahaným červeným úpletem a nedostatkem místa pro nohy. Jen první polovina iljušina má sedačky umístěné velkoryse proti sobě jako v jídelním voze rychlíku. Až skoro u pilotní kabiny jsou umístěna i dvě lůžka pro premiéra a jeho ženu. Ministerstvo zahraničních věcí nás vyzbrojilo „podkladovými materiály k oficiální návštěvě“ o více než 200 stranách. Přečetl jsem si například, že před vstupem do šintoistického chrámu je nutn é dvakrát se uklonit, dvakrát tlesknout a ještě jednou uklonit, a že v Singapuru nemají rádi žluté a bleděmodré košile. Nechyběla nejčerstvější předpověď počasí a na minuty rozpočítaný program.

V ZEMI, KDE VŠECHNO MÁ SVŮJ ŘÁD Na tokijském letišti Haneda se snažím s ostatními vyfotit říznou japonskou přehlídku. Ochranka nás však korektně, ale nesmlouvavě odkazuje do ohrádky pro novináře. Všechno jde ráz na ráz, kolona čern ých klimatizovaných limuzín, známých u nás pod značkou LEXUS, odjíždí do super luxusního hotelu New Otani v centru Tokia. Celá trasa je rámována českými a japonskými vlajkami. Hotel je město samo pro sebe, se spoustou obchodů, pasáží a restaurací ve stylu horních X tisíc. Apartmá pro premiéra je vybaveno veškerým pohodlím, včetně sauny a posilovny. Ale zatímco já na pokoji odpočívám, premiér zřejmě finišuje s převlékáním, aby byl za patnáct minut schopen absolvovat oběd a briefing. Oběd je ale silné slovo, neboť na něj zbývá necelá půlhodina, potom má následovat setkání s ministrem zahraničí Y. Ikedou a po čtvrt hodině s ministrem S. Tsukaharou. Vyvrcholen ím Klausova dne je setkání s premiérem R. Hashimotem. Ti dva by si mohli rozumět. Pan Hashimoto je totiž také aktivním sportovcem. Šermuje bambusovými meči podle starých pravidel sportu KENDO a zúčastnil se dvou expedic na Mount Everest, při nichž využil svého dalšího koníčka - fotografování.

lll Premiér je po setkání optimistick ý, používá slova jako: „Nadstandardní, velmi osobní setkání. Byl jsem velmi překvapen".“ Kolegyně z redakce Květů, která žila delší dobu v Japonsku, varovně šeptá: „Nejásala bych tak, Japonci znamení nesouhlasu vyjadřují tak jemně, že ho Evropan může považovat za souhlas. „ Druhý den pak skutečně vyjde v novinách velmi krátká zprávička o setkání obou státníků, která cituje nepříliš nadšená slova japonského premiéra o neexistenci daňového zvýhodnění pro japonský kapitál v České republice. Premiér je zjevně zklamaný: „Vždyť jsem mu to vysvětloval. Proč by měli mít japonské giganty nějaké výhody, když je začínající české firmy nemají?“ SETKÁNÍ S CÍSAŘEM Pracovní snídani v 7:45 s NOMURA SECURITIES (největší japonskou společností, obchodující s cennými papíry) začíná premiér proslovem. Vypadá trochu nepřístupně, ale zároveň i vybroušeně. Dvě hodiny poté již stojíme před branou císařského paláce, obehnan ého vodním příkopem a vysokou šikmou hradbou. Dovnitř smí pouze dva novináři z ČTK a České televize. Ale ani oni nemají možnost kráčet po místech, kudy chodí císař. Vedou je studenými chodbami a zaprášen ým archivem, aby nezneuctili prostory Jeho Nejvyššího Veličenstva. Aby vůbec stihli za 60 předem dan ých sekund zaznamenat setkání císaře Japonska s českým premiérem, poskytuje jim ochranka zkoušku nane čisto. Hledají nejvhodnější úhel, ostří a kontrolují intenzitu světla proti prázdným židlím. Když císař skutečně přijde, odpočítává novinářům čas člen císařské ochranky. Nahlas. Těžko říci, jestli Akihito potěšil návštěvu svou znalostí „ryb japonského souostroví“, o nichž publikoval dokonce knihu a v roce 1985 o nich přednášel na mezinárodní vědecké konferenci. Spíš ale s Václavem Klausem probral nové finesy v tenisu, který oba rádi hrají.

NA ČESKÉM VELVYSLANECTVÍ. Vládne shon. Jsem tady první, a tak si prohlížím zahradu s okrasným jezírkem. Podle slov jedné pracovnice ambasády takhle čisté a osvětlené už nejméně tři roky nebylo. Ani občerstvení není příliš bohaté. Jeden z novinářů mi prozrazuje, že zastupitelské úřady vůbec mají nejchudší tabule, aby návštěvy z domova přesvědčily, že prostředky na provoz nejsou nadsazené. I přes skromnou tabuli všem chutná a večer probíhá v příjemné pohodě. Generální ředitelé Škodaexportu a Glavunionu zpívají lidovky i hity šedesátých let. Pak někdo zasedne ke klavíru a ke zpěvu se přid ává premiér i jeho choť.

 V KOLONĚ S PANÍ LÍVIÍ. Ráno je před hotelem frmol. Na svůj individuální program odjíždí premi rova žena. Zatímco ochranka odstrkává čumily, proklouznu k paní Lívii. „Nebude vám vadit, když pojedu s vámi?“ „Jestli to neuvidí oni,“ ukáže na ochranku a usměje se, „tak proč ne!“ Vkrádám se do jedné ze dvou prostorných vládních limuzín a rozpačitě se usmívám na manželku našeho chargé d'affaires: „Promiňte, mohu přisednout?“ Překvapeně se na mě podívá a zároveň zaznamenávám pokleslé obočí tlumočníka z japonského ministerstva zahraničí, který sedí vedle řidiče s bílými rukavičkami. Vzápětí se rozeznívají sirény doprovodných policejních vozidel. Kolona se dává do pohybu. Policisté v bílých rukavicích z oken živě gestikulují na okolní řidi če a ty neposlušné úsečně kárají z megafonu. Je to nevyslovitelný pocit, když kvůli vám někdo zastavuje dopravu. Řidiči uvěznění v zácpě se snaží prohlédnout kouřová skla, aby zjistili, kdo sedí uvnitř. Najednou si uvědomuji onu absolutní ztrátu soukromí, kterou zažívají slavní a mocní tohoto světa. Někdo kdysi napsal, že SLÁVA je to, že člověk se čtyřicet let snaží stát se známým, aby potom po zbylých dvacet musel nosit černé brýle a skrývat před davem svou tvář.

UMĚNÍ IKEBANY. Základní pravidlo ikebany - mistrovského aranžování květin - praví, že porušit jednotu a harmonii celku díky jedné květině je nepřípustné. O tom všem je i japonská zdvořilostní komunikace, starobylá architektura, slavné japonské zahrady, ale také vztah státu a občana. Na počest premiérovy manželky nakonec vytvoří místní umělkyně ikebanu nazvanou Bohemia. Potom má možnost zkusit si harmonii ikebany i paní Klausová. V „Edo Tokyo Museum „, kam pokračujeme, mně paní Lívie vysvětluje různé etapy japonské historie, shodně dlouhé s dobou panování jednotlivých císařů. Je to velmi inteligentní, šarmantní a příjemná dáma, jež se bez afektu dovede bavit s každým: rozšafnou japonskou recepční na české ambas ádě, bláznivým reportérem v mé osobě, decentní a odměřenou ženou japonského protokolu i se starým vážným ředitelem muzea. Jen jednou jsem ji zastihl v malém pokušení z moci, kdy se třikrát mlad ého japonského tlumočníka ptala, co myslí těmi VLÁKNY, i když stejně jako já musela vidět, že ten celý studem červený a zakoktávající se mladý muž ukazuje na starobylé LÁTKY, jejichž správné pojmenování mu zřejmě vypadlo z hlavy. Jako by si ale svůj omyl hned uvědomila, převedla svoji neústupnost v žoviální vyprávění o svých vlastních problémech s cizí řečí. Po celou dobu prohlídky muzea za ní chodil zřízenec se židličkou, aby bohatou japonskou historii mohla vychutnat u každé expozice v sedě.

 MALAJSIE. Země plná kontrastů nás přivítala - počítáno na vlajky - pompézněji než úsporné Japonsko. Kuala Lumpur bylo vyzdobeno českými a malajsk ými vlajkami na všech hlavních bulvárech. Centru vévodily dva nejvy šší mrakodrapy na světě, obklopené jen o pár metrů menšími sestřičkami. Ale jen co člověk vyšel z těchto klimatizovaných budov, kde se jídlo pod ává na stříbře, uviděl nepříliš čisté ulice, kde se pod širým nebem klábosilo a obchodovalo, vařilo, mylo nádobí a jedlo. Na velké tržnici jsem potkal Malajce s jakousi zástěrkou okolo pasu. Na ornamentálně potetovaných nohou a rukou měl náramky, vlasy ustřižené jako muži z divokých kmenů na východě Malajsie či z Bornea. Na krku náhrdelník  z kostí a v ruce luk. Divoch ze Sarawaku, tak jak jsem o nich četl. Prodával luky, masky či vyřezávané sošky, tvářící se mysticky. Přitahován jako magnetem jsem na něj zíral, než zpod bederní zástěrky něco zazvonilo. Divoch ledabylým pohybem vyhmátl z klína mobilní telefon, nacvičen ým pohybem zmáčkl tlačítko příjem a mezi rozesmátým hovorem mi prstem a posunky nabízel artefakty od Dajáků - lovců lebek.

U MALAJSKÉHO KRÁLE. Příjezd do paláce malajského krále nezklamal: objedete rozsáhlé královské zahrady, vypadající jako pečlivě zastříhaná golfová hřiště, jež nějaký romantický zahradník okrášlil různ ými druhy křehce působících palem. Následují mříže s okrasným kováním, dokonale symetricky střižené pásy keřů a bíle natřené kameny. Spokojeně jsem si tu zapálil a popel klepal do prázdné krabičky od cigaret, abych náhodou neznesvětil ten vycizelovaný svět čistých trávníků, upravených mužů v turbanu a pozlacen ých kopulí střechy paláce. Celou dobu mne bedlivě sledoval někdo z diplomatického sboru malajského krále. Uctivě jsem se toho staršího muže s plnovousem zeptal, jestli neví, kde bych mohl krabičku vysypat. Usmál se a krabičku elegantně uschoval do záhonu něžných orchidejí. Ten samý muž mi potom se stejnou nenuceností ukázal i dar připravený pro premiéra. Velký pozlacený suvenýrový meč v arabském stylu. Trochu připomínal kýč. Vnitřek paláce působil velmi luxusn ě, ale byly tu určité věci, které by ortodoxního designéra velmi znepokojily. Například záchod v mramoru, zlaté kohoutky a broušená zrcadla s roztomilými lampičkami, které osvětlovaly zlaté vypínače, od nichž se táhl hrubý zásek ve zdi pro elektriku, jen tak ledabyle zamáznutý sádrou. Dojem z Jeho královského Veličenstva Tuanku Ja'afar Al Marhum Tuanku Abdul Rahmana to ale všechno zastínil. Důstojný a rozvážný, s muslimským fezem nad milým úsměvem. Když mi začal vrčet docházející film, naše oči se na zlomek sekundy setkaly. Trpělivě pár sekund počkal, než jsem si vzal jiný fotoaparát. Pak se do objektivu usmál a lehce na mě kývl. Uklonil jsem se, protože klanět se takovému nonšalantnímu králi, nebylo nepříjemné.

VLÁDNÍ MARATON. Po královské návštěvě opět prožívali manželé Klausovi cestu každý zvlášť. Zatímco Václav Klaus jednal mezi čtyřma očima s malajským premiérem Mahathirem bin Mohamedem a dával rozhovory místnímu tisku, paní Lívie navštívila závod na výrobu předmětů z cínu „Selangor Pewter“, které si ze země odváží každý turista, a továrnu na výrobu tradičních batikovaných látek. Jen v hotelu měli dvě hodiny na vzájemné vylíčení zážitků, aby večer absolvovali velký státní banket, uspořádaný premi érem Mahathirem a jeho ženou. Další proslov, ještě další rozhovor, ještě jedno foto, ještě jeden potřes ruky a celý maraton se přesunul do Singapuru. V jednom dni se tam musí stihnout jednání s prezidentem, předsedou vlády, oběd v proslulém hotelu Raffles a okružní jízda po Singapuru luxusním autobusem. Premi ér během prohlídky města jen uznale kývá hlavou, ale v duchu se už asi těší na tiché „ŠMIK“, kdy přest řihne pásku při slavnostním otev- ření našeho zastupitelství. Zatímco premiér „šmiká“, všímám si, že už není tak jiskrný jako na začátku cesty. Že by únava? Ale ne, jako pravý maratonec chytá na okázalé recepci druhý dech. Jeden člověk z delegace mě ujišťuje, že je to jen jeho schopnost okamžité koncentrace a umění ve chvíli všechno totálně vypustit, relaxovat a nenechat se rušit. A tak když odmítá při zpáteční cestě rozhovor se slovy: „Ne, prosím, ne že by se mně KOKTEJL nelíbil, ale fyzicky prostě už nemůžu,“ odpouštím mu. Ale té únavy asi není tolik, neboť pár hodin po tom, co IL-62 dosedne na starém letišti v Praze, slyším z rádia monotónní hlas, kterak oznamuje, že se Václav Klaus v Praze týž setkal s finským prezidentem.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group