ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

HORNÍCI Z NÁRODNÍHO PARKU

 

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL

JOSEF SLOUP

Autobus nám jede domů až v půl druhé,“ povídá vstřícně lámanou angličtinou, vytáhlý, asi třicetiletý Albánec, sedící na zídce vedle zdemolovaného přepravního vozíku na uhlí. Oblečen v něčem, co by se snad dalo nazvat civilní oděv, působí tady v tom prostředí poněkud zvláštně. Téměř instinktivně se pod ívám na hodinky. Je teprve devět. „Co budeš do té doby dělat?“ vyzvídám a rozhlížím se po nepříliš vábném okolí. „Tak různě. Něco se najde,“ odpovídá lhostejně. „Můžu ti to tady kolem ukázat,“ mávne rukou a zve mě tím gestem k sobě.

 

BREDHI DRENOVES. Po třítýdenním putování Albánií jsme dorazili do národního parku Bredhi Drenoves, ležícího v horách. NÁRODNÍHO PARKU poblíž makedonských hranic. Je znám především jako naleziště zkamenělin prehistorických zvířat. Naše nepočetná výprava se tady rozdělila a většina odešla na průzkum naleziště „kamenných ještěrů“ vzdálen ého pěšmo asi deset kilometrů. Já jsem dal přednost toulat se po dole a trochu poznat práci místních horníků. Jako anomálie se totiž v této chráněné přírodní rezervaci o rozloze mnoha desítek kilometrů nachází hlubinný kamenouhelný důl. Přístup k dolu i do parku je po jediné, úzké kamenité cestě. Naše expediční tatra musela několikrát couvat stovky metrů při setkání s nákla- ďáky, odvážející natěžené uhlí. Po týdnech strávených v Albánii už pro nás nebylo žádné překvapení, že to byly vozy československé výroby Škoda 706 Trambus. Přestože některé z nich pamatovaly zašlou slávu let padesátých, řidiči na ně nedali dopustit.

STROJOVNA. „Dělal jsem několik let v Německu. Našetřil jsem trochu peněz a koupil jsem domek. Mám tady rodinu. Ženu a dvě děti. Stýskalo se mi, tak jsem se vrátil,“ svěřuje se můj nový známý. „Teď tady dělám mistra. Jmenuji se Dino,“ podal mi ruku a mocně mi potřásl pravicí. „Co bys chtěl vidět? Můžu ti ukázat cokoli.“ „Všechno, co je možné. Rád se tu porozhlédnu,“ odpovídám. „Pojď, podíváme se do naší strojovny, „ řekl. Vykročili jsme blátem směrem k polorozpadlé budově. Vcházíme a vnitřek mě překvapí svou čistotou a pořádkem. Svačící muž za širokým stolem se zvedne a neformálně nás zdraví. Procházíme se kolem nablýskaných, monotónně hučících strojů, čerpadel a kompresorů. Dívám se na štítky. Je na nich vyraženo ČKD r. v. 1906. Údivem vyhrknu. „To ještě fungují?!“ „Jsou spolehlivé,“ s náznakem hrdosti prohlásí obsluha. „Vhání vodu a vzduch do hlubiny. Používají se k větrání, chlazení i jako zdroj stlačen ého vzduchu pro pneumatické sbíječky.“ Ve vedlejší místnosti mně však zatrne. Je to elektrická rozvodna a sám bych tam nechtěl vkročit. Na zemi je binec. Kotouče rozmotaných kabelů, krabice i poničené díly se válejí všude po zemi. Z většiny pojistkových skříní bez deklů trčí neizolované dráty. Bojím se něčeho dotknout. „Stále tu máme nějaké poruchy,“ vysvětluje omluvně Dino. „Náš elektrikář se nenamáhá dávat ta víka na své místo. Sem je vlastně vstup zakázán.“ „Kolik lidí tady pracuje?“ ptám se Dina. „Na povrchu není, kromě několika údržbářů, téměř nikoho vidět.“ „Asi stovka. Většina jich dělá pod zemí, ale ani tam se nikdo za ty pen íze nepřetrhne.“ „Kolik si tu vyděláte?“ nedá mi to. „Tak dvě stě až tři sta leků denně. Jak kdo. Je to hrozně málo.“ (Lek - albánská měna. Jeden US dolar je přibližně 100 leků.) Je mi jasné, že i při albánské láci to nejsou žádné velké peníze.

KOVÁŘ. Chvíli mně trvalo, než jsem se v malé, tmavé kovárně rozkoukal. Náhle kovář stlačil měch a vehnal do ohniště vzduch. Skomírající plamínek vyšlehl prudce vzhůru a tisíce jisker se rozletělo po okolí. Pak vzal z ohniště do běla rozžhavený čtverhran a začal ho na kovadlině jistými údery zpracovávat. Nasekal z tyče asi deseticentimetrové špalíčky, kladivem zploštil špičku a na brusce zabrousil do konečné podoby. Nakonec naházel ještě pořádně horké, železné obrobky do kbelíku s vodou. „Dělá hřeby do pražců,“ poučuje mě Dino. „Nikdo nám je nedodává. Tak si je musíme vyrábět sami. Opravuje také tupé špice sbíječek, krumpáčů a brousí vrtáky. Práce má až nad hlavu.“ Chvíli jsem kováře pozoroval. Jeho pracovní tempo bylo obdivuhodné. Na celém dole to byl snad jediný člověk, který doopravdy pracoval. Ve dveřích se objevil jakýsi chlapík. Gestikuluje a něco říká albánsky Dinovi. „Přivezli nám trámy na výztuhu štol,“ oznamuje Dino. „Neví kam to složit. Musím se tam jít podívat.“

NA POVRCHU. Přecházím houpající se lávku přes potok. Jsou v ní ohromné díry po shnilých prknech. Toulám se v koleji šti a kolem mne občas projede malý vláček, který tlačí elektrická lokomotiva velikosti kolotočové atrakce, ovládaná a poháněná „strojvedoucím“. Ten stojí na mašince a jakousi kouzelnou hůlkou se občas dotýká drátu zavěšeného ve výši jeho očí. Z drátu vysrší hrozen jisker a vláček se trhavými pohyby rozjíždí vpřed. Po kolejích o rozchodu asi padesáti centimetrů docházím až ke vchodu do štoly. Naviják z ní lanem vytahuje další vagónek naložený uhlím. Dělník v montérkách ho odpojí a zatlačí k rozdvojené trati. Žádná výhybka tu však není. Chlapík nadzvedne asi dvoumetrový kus koleje, která je slabounká a lehká, ručně ji přehodí na odbočku a vozík odtlačí. K navijáku připojí prázdný a pomalu ho spouští po svažující se koleji do štoly. „Chtěl by ses podívat dolů?“ ozve se za mými zády. Dino se vrátil. „Je tam ale dusno, spousta prachu a moc by si tam stejně neviděl. Horn íci si svítí jenom baterkami na svých přilbách.“ „Ani ne. Raději se budu toulat na povrchu.“ „Chceš vidět nějaké zkameněliny? „ ptá se Dino. „Asi čtyři sta metrů odtud je jich plno. Jdi tady tím směrem. Až uvidíš utržené svahy a veliké díry v zemi tak tam hledej!“

ZKAMENĚLINY. Skutečně se po několika minut ách chůze ocitám na místě. Jejich množství mě překvapuje. Zkamenělé ulity šneků, hlemýžďů i spousty mně neznámých tvorů pokrývají dno i obnažené svahy. Jsou jich tu desítky, ale většina z nich je poškozená a rozbitá. Dloubám nožem v zemi a nacházím několik skutečně zachovalých exemplářů. Za hodinu už mám plný batůžek. Vracím se k potoku a umývám je v chladné, horské vodě. V poledne se vrací s velkými zážitky, ale bez zkamenělin, naše průzkumná skupina. Překvapeným kamarádům rozdávám svůj úlovek. Ponechávám si jen pětici nejkrásnějších kousků.

POTOK .Po společném obědě myjeme své ešusy. Kolem nás se sejde skupinka asi deseti horníků. Z černých tváří se jim blýskají jen bílé oči. Svléknou si zašpiněné blůzy, obnaží svá těla a v proudící ledové vodě se myjí. Někteří z nich přepírají i silně znečištěné košile. „Jak to děláte v zimě?“ ptám se a trne mi jen při tom pomyšlení. I teď v květnu je voda pěkně studená. „To je jednoduché,“ smějí se. „V zimě je to zamrzlé. Tak se nemyjeme. „ Balíme svá fidlátka. Promočené spacáky a stany. „Nechceš jet s námi do města?“ ptám se Dina. „Už budou dvě hodiny a autobus tady není.“ „Ještě mám něco na práci, však on přijede.“ Loučím se s ním. Několik černých chlapíků s helmami na hlavách na nás mává. S autobusem jsme se potkali na půl cestě. Tentokrát byl nucen couvat několik set metrů on.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group