ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Nevyplácí se nepoznat Jeho Veličenstvo

 

NAPSAL MIROSLAV SAMEŠ 

A přišlo Vads/o a jsme opálení. Projíždíme až za vesnici Kiby a stavíme „áčko“ - stáneček, tentokrát uprostřed bývalé německé pevnosti, z níž zde dosud zbyly základy, přesněji u místa, kde byl kdysi zabetonován kotel vojenské kuchyně. Nějakých sedmdesát, či sto kilometrů jihový- chodně je Murmansk. Nedaleko odtud stojí Kirkenes a Neiden, místa známá z druhé světové války. Tady vyjeli naproti tankům wermachtu Čukčové, Němci, Jakuté a Laponci z poloostrova Kola a vyjeli - na sobech. V srpnové noci poklesla teplota pod nulu, takže v letních spacích pytlích byla přece jen zima. A to jsme teprve v okolí Vads/o, kde ještě roste alespoň chudá tráva, ale co mají říkat lidé za rohem varangerské pevniny v Kibergu a ve Vard/o a lidé na druhé straně hor, v Berleva° gu, Makkauru, Hamninbergu, Persfjordu a ve Svartnesu; tam je nejtěžší evropské podnebí, říkají studené peklo.

Excentricky položené Vads/o jmenovali hlavním městem norského severu. Nebylo snadné spravovat tak velký a ještě k tomu polární kraj z místa až bůhvíkde. Mají to dobře vymyšlené. Zkoušeli i Altu, Lakselv. A Hammerfest, tedy prý nejsevernější město s nejsevernějším barem a nejsevernějším deníkem na světě. Alespoň to tak tvrdí cestovní literatura a ředitel místního norského rozhlasu. Už se totiž nezapomíná na Vads/o i Vard/o a na ostatní obce severovýchodního poloostrova, kde roste jen chudá travička anebo ani ta tráva neroste. Loučíme se s Norskem a chceme přes řeku Tana do finského pohranič- ního města Utsjoki.

 

Hory rostou do výše, prší, již několik hodin nepotkáváme jediné auto. Silnice se stává žilkou ve skále. Venku to fouká, teploměr ukazuje zase k nule. Světla jako v šest odpoledne, přestože hodinky ukazují přes půlnoc. Ale půlnoční slunce šlo spát. U silnice teče potůček, kráčíme k němu sněhem a nalézáme možná svědka severské tragédie. V potoce leží laponská lyže opatřená primitivním vázáním, přizpůsobeným na ko- žešinové boty se špicí ohnutou nahoru; přivezli jsme si tu osamělou lyži domů. Ztratit v zimě v těchto krutých horách lyži, znamená přinejmenším nepříjemnost a v nejhorším smrt. Kousek dál náhrobek. Na skále mezi bílými kameny je zapuštěn masivní kůl. Na něm široký modrý placák. Na placáku ještě dva menší kameny nazna čující pokračování kůlu a tvořící tak kříž. Krajina se mění do šedomodra a vpravo, hluboce dole, vidíme vodu. Za chvíli se dozvíme, že jsme zabloudili v horách téměř dvě stě kilometrů a tato voda není žádné jezero, nýbrž tajemný Kongsfjord. Proti nám vyjíždí přepychové auto se třemi pasažéry. Silnice je úzká a řidič s norskou vlajkou na rukávě ukázněně couvá. Když se na širším úseku míjíme, vyskakují ven a já německy děkuji. Ptám se, jedeme- li dobře do Finska. L. anglicky vysvětluje, že se jí to nějak nezdá. Řidič odpovídá, že jsme asi udělali chybu u Tanabru. A jestli si nechceme s nimi ve fjordu zachytat tresky. O půlnoci prý berou nejvíc.

Ostatně o tom jsme již věděli od Lofoten z tzv. solných proudů. Řidič povídá: „Ale tady jsou velmi pěkné kusy. Přidám vám k tomu recept ze západu Lofotského souostroví.“ Rád jsem recept vyslechl. Znáte to. Když se potkají chlapi, pijí buď pivo, anebo začnou spolu teoreticky vařit. Čerstvou tresku v Čechách jen tak nekoupíte, ale lze použít tresčí filé. Kvalita se pozná podle perleťové barvy a tuhosti. Nakrájíme na kousky, dáme do osolené vařící vody, ovšem nevaříme, ponecháme několik minut „táhnout“. Může se přidat bobkový lístek, zrnko nového koření a tři čtyři zrnka celého pepře. A teď přijde to hlavní: Mezitím do měkka udusíme kyselé zelí s kouskem sádla. Vymastíme hluboký pekáč nebo formu, na dno se dá vrstva zelí a pokape bílým vínem, na zelí pak opět treska a tak dál. Nahoře musí být zelí. Zalijeme kyselou smetanou, posypeme strouhaným sýrem, pokropíme máslem a pe- čeme dvacet minut. Vršek má jemně zhnědnout. Příloha brambory. „To je oblíbené jídlo v královské rodině,“ dodal řidič s norskou vlajkou na rukávě. Děkujeme, na nejbližším možném místě se otáčíme a potkáváme osádku ještě jednou. Stáli u vody, řidič si právě oblékal svetr a jeden z mužů chystal rybářské ná- činí. Máváme jim, vesele odpovídají. L. říká: „Vážně si s nimi nechceš hodit?“ Odpovídám, že ne, spěcháme, zabloudili jsme přece. Za hodinu brzdím.

„Prosím tě, podej mi honem ten časopis s reportáží o královské rodině.“ Horečně v něm listuji. Podívej, to by mohl být on. „Tak to jsem zvoral královsky.“ „Měl's jít hned, drahoušku. Teď se vrátíme, ty k němu půjdeš a uděláš dobré ráno, jsem nějaký Sameš a co vy, nejste náhodou zdejší král? Ale to je náhodička. V tom případě vám, milý králi, prokáži tu čest a trochu si tady s vámi zachytám,“ posmívala se L. Prostě L. měla pravdu jako vždycky. Ten řidič byl norský král. „Moment, a tys ho tam na tom fjordu poznala?“ Nasadila úsměv Vánoc: „Ne, ale podle časopisu s tebou souhlasím.“

Skandinávští panovníci jsou populární. Norský král skáče v zimě na lyžích, v létě si řídí auto, chodí do kina a jí s lidmi horké párky u pouličního stánku. Za manželku má spolužačku Sonju a kvůli svatbě bylo málem referendum. Absolvoval vojenskou akademii. Dále společenské vědy, jazyky a ekonomii v Oxfordu. Dánská královna je původním povoláním válečnou pilotkou. Švédského krále uznávají jako ekonoma. Když má čas, stanuje se švédsk ými skauty. Otec dnešní norské Jeho Výsosti byla Jeho Výsost Olav V., syn Haakona VII., dřívějším jménem prince Karla, syna dánského krále Frederika VIII. Babičkou byla královna Maud, dcera anglického krále Eduarda VII. Maminka Martha byla dcerou dánské princezny Ingeborg a prince Karla, syna švédského krále Oskara II. Prostřednictvím norského velvyslanectví v Praze a s pomoc í osobního přítele norského krále, s nímž dříve hrával bridž, jsem se pokoušel dostat do královského paláce. Nepoda řilo se. Udělal jsem u Kongsfjordu velmi vážnou novinářskou chybu.

Mohli jste dnes číst mnohem zajímavější reportáž. Norský král je černovlasý, snad sem tam stříbrný vlásek, vysoký necelých sto osmdesát centimetrů a miluje prý jachting. Asi se s ním už nikdy nesejdu (ani na jachtě). On je na jachtě jako doma, jeho otec byl v tom oboru olympionik. Já pořádně nevím jak jachta vypadá. Tresku bych býval poznal. Na křižovatce u řeky napravujeme orientační chybu a rozbíjíme tábor v tundře za vesnicí Tanabru. Její název znamená most přes řeku Tana. Své dnešní bydliště jmenujeme Táborem neznámého ptáka. Tím neznámým je třaso- řitka čili konipas, tvrdí L. Pozorujeme mladé Laponce, jezd ící obratně sem a tam na dlouhých, štíhlých lodích. Vzadu chlapec s pádlem, na přídi dívka. Takhle se zde tedy randí. Abych nezapomněl: teprve po nočním anonymním setkání s norským králem jsem pochopil malého prodavače mušlí u Kvalsundu. Nakonec dal lasturu zadarmo. Ale ne mně, nýbrž L., ženě s úsměvem půlnočního slunce a Vánoc. Šťastný národ, jehož kluci mají a uchovávají si vikingsky tvrdé palice a umění rozpoznat lidi. Asi na tom má lví podíl i jejich král.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group