ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

IROVÉ DÁLNÉHO VÝCHODU

 

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL:

JIŘÍ JANOŠ

Po třinácti hodinách letu přes celý euroasijský kontinent se Boeing 747 německé Lufthansy konečně přiblížil k mořskému pobřeží. Stylizované letadélko, znázorňující na monitorech televizních obrazovek, rozmístěných v kabině letadla, průběh letu, míří od Šanghaje přes modrou plochu k tečce označené Mokpcho na jihozápadě Korejského poloostrova. Odtamtud se stáčí přímo k severu, k místům označeným Tedžon a Soul.

Skutečné letadlo se pohybuje vysoko nad mraky, a tak pohled na obrazovku vzbuzuje pocit zvláštní hry, která nemá moc společného s realitou. Trochu to připomíná cestování prstem po mapě. Pak se ale v těsné blízkosti za Soulem vynoří tečky s nápisy Kesong a Pchjongjang a všichni se vracejí do reality. Tato místa už patří do Severní Koreje, a tedy do úplně jiného světa. Je lepší nemyslet na to, co by asi následovalo, kdyby si teď pilot trochu zdřímnul a zapomněl na to, že má přistávat.

lll A tak obdiv nad technickými vymo ženostmi konce 20. století střídají rozpaky nad jednou z největších absurdit současného světa. Opojení z lehkosti, s jakou lze překonávat vzdálenosti mezi světadíly, je konfrontováno se skutečností, že přímo dole pod námi žijí lidé ve vesnicích vzdálených od sebe několik desítek minut pěší chůze, kteří se již déle než čtyřicet let nesměli sejít, a kteří nemohou dostat zprávu ani o tom, když jim na místě vzdáleném několik kilometrů umírá otec nebo matka. Přilétám na soulské letiště Kimpcho podruhé, takže mne už tak nepřekvapuje rozloha odbavovacích hal dvou mezinárodních a jednoho domácího terminálu i ruch, který všude panuje.

 

 

Všechno svědčí o tom, že se Soul stal jednou z nejv ýznamnějších leteckých křižovatek východní Asie. Ano, se svými deseti miliony obyvatel patří Soul rozhodně mezi největší světová velkom ěsta: nejčastěji bývá řazen na sedmé místo. V popularitě a turistické oblíbenosti jej však rozhodně předstihují jiná, daleko menší asijsk á města. A totéž se dá říci i o Korejc ích. V Korejské republice (takov ý je oficiální název Jižní Koreje) žije dnes asi 33 milionů lidí a v KLDR dalších 18 milionů. Není to tedy rozhodně malý národ. A nav íc jeho oficiálně zaznamenané dějiny jsou o několik staletí delší než japonské. Přesto se všude na světě Japonsko i Čína těší všeobecnému respektu a uznání, ale Korea zůstává v jejich stínu. Je zřejmé, že potíže s tím, jak přiblížit korejskou mentalitu Evropanům a jak Korejce odlišit od ostatních Asiatů, měli i autoři různ ých turistických průvodců po Koreji, kterých v poslední době vyšla v Západní Evropě celá řada. A řešení, které někteří z nich našli, je opravdu zajímavé: Korejci jsou těmito lidmi označováni za „Iry Dálného východu“.

Na první pohled je takovéto přirovnání velmi překvapivé, ale při hlubším zamyšlení zjistíme, že oba národy mají opravdu ledacos spole čného. A není to jen fakt, že Korejci i Irové žijí rozděleni ve dvou státních útvarech a usilují o sjednocení. V tomto směru je naopak situace zcela odlišná. Konflikty mezi Irskou republikou a Severním Irskem mají úplně jiný chrakter, než je v podstatě přetrvávající válečný stav mezi Korejskou republikou a KLDR. Stejně jako Irové jsou Korejci silný a hrdý národ, který za dobu své existence prožil několik velmi těžkých údobí, kdy stál na pokraji zkázy. Mezi vlastnosti, které jim umožnily přežít, patří vytrvalost a nepoddajnost, ale také trpělivost a přizpůsobivost. Irsko i Korea prožily velmi úspěšnou éru v prvním tisíciletí a na počátku druhého tisíciletí. Pak se ale Irsko dostalo do zájmové sféry Angličanů a bylo připojeno k britskému království. Podobně se stala Korea předmětem japonské expanze a nakonec skončila jako pouhá část Japonského císařství. Zatímco ale irské povstání po roce 1916 bylo nakonec úspěšné a skončilo vyhlášením Irské republiky, korejské povstání proti Japoncům v roce 1919 bylo tvrdě zlikvidov áno, takže japonská okupace země, spojená s nesmírně tvrdým potlačováním všeho korejského, pokračovala až do roku 1945.

A protože USA a další vítězné mocnosti nepřiznaly Korejcům právo na samostatný stát, vyvíjela se jejich situace i po druhé světové válce tragicky. Místo toužebně očekávané nezávislosti je čekala jen nová okupace, při níž se o Koreu tentokrát podělily Spojené státy a Sovětský svaz. Historický vývoj způsobil, že Irové dodnes trpí anglickým a Korejci japonským komplexem. Důsledkem je, že i v posledních desetiletích jsou v obou zemích silně zdůrazňována slavná období vlastních dějin. Korea se ovšem v tomto směru nemusí vůbec stydět. Historicky doložené záznamy o prvních státních útvarech na území Koreje a nejstarší písemné památky pocházejí z 1. století před n. l., takže se tím korejská kultura řadí k nejstarším na světě. Na druhé straně seriózně podchycené počátky japonských dějin spadají až do 6. století n. l. a jsou spojeny s přijetím buddhismu právě prostřednictv ím mnichů z Koreje. Charakter Korejců nepochybně ovlivnilo dlouhodobé působení buddhismu a konfucianismu. Zatímco myšlenky buddhismu je vedly k trpělivosti, konfucianismus je učil pragmatickému a účelovému jednání. Spojení obou filozofií přineslo pozoruhodné výsledky. Od minulého století působili v Koreji také křesťanští misionáři.

Výrazný úspěch však šíření křesťanství zaznamenává trochu paradoxně až v letech japonské okupace po roce 1910. Korejci tehdy viděli v učení evropských, amerických a australsk ých misionářů protiváhu ke snah ám o jejich pojaponštění, a tak počet těch, kdo se dali pokřtít, byl značný. Výsledkem je situace, kdy se dnes v Korejské republice hlásí ke křesťanství dokonce více lidí než k buddhismu. A tak bývají návštěvníci z Evropy často překvapeni, když při jízdě vlakem nebo autobusem napříč Koreou pozorují vesničky mezi rýžovými poli, jejichž dominantu tvoří často dokonce dva kostel íky se špičatými věžemi: jeden katolický a jeden protestantský. I když tento vliv nelze přeceňovat, je nepochybné, že tento kontakt s křesťansk ými tradicemi napomáhá jistému sbližování korejské a „západní“ civilizace. I tím se Korejci liší od Japonců a Číňanů, kde podobná situace neexistuje. Všechny tyto úvahy se ovšem týkají Jižní Koreje. Osmnáct milionů Severokorejců je již po dobu celého půlstoletí vystaveno další těžké zkoušce. Celé nové generace tam jsou cílevědomě odřezávány od svých kořenů. Ve škole sice děti získají dobré znalosti z matematiky, fyziky, biologie a dalších pří- rodních a technických věd, ale o minulosti své země a přirozeně ani o světové historii - se nesmějí dovědět téměř nic. Centrem jejich světa je život Velkého Vůdce Kim Ir-Sena a dnešního Milovaného Vůdce Kim Čong-ila. KLDR je přitom hermeticky uzavřena a norm ální lidé nemají možnost dostat se k informacím nebo knihám jin ým způsobem. V zemi s dva tisíce let dlouhou buddhistickou tradicí není v provozu žádný buddhistický klášter, pouze několik se jich zachovalo po přeměně na muzea. Křesťanské kostely ovšem dopadly ještě hůře - z nich nezůstal ani jediný.

KONFUCIUS BY MĚL Z KOREJCŮ RADOST. Jednou jsem nabídl cigaretu korejskému známému, který seděl v restauraci se mnou a se svým otcem. Přestože jsem věděl, že je silný kuřák, rozhodně ji odmítl. Jakmile však otec odešel, okamžitě si zapálil. Protože to byl asi čtyřicetiletý muž, a tedy ne nějaký školák, který by se musel bát svých rodičů, jeho chování mne překvapilo. On mi je však vysvětlil jednoduchým odkazem na konfuciánské tradice: „Protože zůstávám po celý život vůči svému otci v podřízeném postaven í, tím že bych si před ním zapálil cigaretu, bych jej velice urazil.“ Protože kouření se v Koreji hodnot í jako dobrovolné poškozování vlastního zdraví, pokládá se takov éto jednání v přítomnosti výše postaven é osoby za velmi nezdvořilé. Je proto vyloučené, aby třeba kouřil zaměstnanec před svým šéfem a dříve nikdy nekouřila ani žena před svým mužem. U dvojic z nejmlad ší generace se to ale už dnes tak přísně nebere. Podobný, i když poněkud mírnější, je pohled na pití alkoholu. Čínský filozof Konfucius (Korejci mu říkají Kong-dža) se narodil roku 551 před n. l. Jeho učení se rozšířilo po celé východní Asii a dodnes v mnoha směrech ovlivňuje život ve všech zemích Dálného východu, tedy kromě ČLR a Tchaj-wanu také v Koreji, Japonsku a ve Vietnamu. Všeobecně se však uznává, že v Koreji je dnes jeho učení nejživější a hraje tam větší roli než v zemi svého původu. Ideologie konfucianismu klade mimořádný důraz na dosažení harmonie ve společensk ých vztazích. City je třeba co nejv íce potlačovat a vše je nutné podřídit tomu, aby byl nastolen správný sociální řád.

Jeho podstatou je pět základních vztahů mezi lidmi: vztah oddanosti syna vůči otci, vztah poslu šnosti mezi poddaným a vladařem (nebo obecně mezi každým podřízeným a nadřízeným), vztah podřízenosti mezi ženou a jejím manželem, vztah úcty mladšího vůči staršímu a konečně vztah důvěry mezi přáteli. Jenom jediný z těchto vztahů - vztah mezi přáteli - je rovnocenný, všechny ostatní jsou hierarchické. Každý Korejec zná velmi dobře své místo na společenském žebříčku a podle toho se chová. V praxi to znamená dodržování poměrně velk ého počtu nejrůznějších zdvořilostn ích předpisů a pro cizince je velmi obtížné, aby se v nich vyznal. Na druhé straně ale mívají v zahraničí značné problémy Korejci, kteří si nedok áží uvědomit, že v západní společnosti platí úplně jiné principy. Typický může být případ Korejce, který se snaží zalichotit americkému podnikateli a řekne mu: „Vy ale, pane X, na těch svých pětačtyřicet let vůbec nevypadáte. Já bych vám hádal nejmíň šedesát.“ Podle konfuciánských zásad platí, že čím je kdo starší, tím větší úcta mu přísluší.

Korejci proto někdy těžko chápou, že se lidé na Západě snaží vypadat co nejmladší. Hlavou tradiční korejské rodiny je vždy otec. Všichni mu vzdávají úctu, ale on je zato povinen se postarat, aby rodina byla finančně zajištěna a prosperovala. Na druhé straně je i nadále samozřejmou povinností, že nejstarší syn zajistí rodičům co nejspokojenější stáří. Odložit rodiče do nějakého domova důchodců (nic takového ovšem v Koreji neexistuje) by vyvolalo obrovský skandál a potomek by se společensky zcela znemožnil. Závazky synů jsou o to větší, že v Korejské republice dosud prakticky neexistuje důchodové pojištění a staří lidé proto většinou nemají žádný vlastní příjem. K důležitým důsledkům vlivu Konfuciova učení na dnešní Korejce patří také vysoká úcta ke vzdělání. Dosa žení určitého stupně vzdělání se obecně považuje za základní a naprosto nezbytnou podmínku na cestě k životnímu úspěchu. Vysokoškolský profesor zaujímá i dnes ve společnosti to nejvyšší místo. Velké vážnosti se ale těší i učitelé na nižších stupních. Povinná a bezplatná je sice v Korejské republice pouze základní škola, ale ukončené středoškolské vzdělání získá asi osmdesát procent mladých Korejců. Vysokoškolské vzdělání absolvuje asi čtvrtina všech obyvatel, což je na východoasijskou zemi vysoké číslo. Je pozoruhodné, že více než třetinu z nich tvoří dívky - i když se u nich v naprosté většině nepočítá s tím, že by vůbec někdy nastoupily do zaměstnání a získaných znalostí prakticky využívaly. Hned po promoci se většina absolventek začne připravovat na svatbu a na založení rodiny. Ať už je to sňatek z lásky, nebo jí snoubence hledá dohazovač, vždy se na „seznamovacím trhu“ vzdělání dívky vysoce hodnotí - je zřejmě ještě důležit ější než její finanční zajištění. Vychází se přitom z předpokladu, že dívka, která sama není vzdělaná, nebude dobře vychovávat své děti. Narozdíl od Evropy, kde si poměrně často muž-vysokoškolák bere za ženu středoškolačku nebo dívku se základním vzděláním, v Koreji je něco takového neobvyklé a nežádoucí. Absolvent vysoké školy tam vždy hledá ženu stejné úrovně vzdělání. Na druhé straně je ovšem pravda, že zatímco u nás si tímto způsobem někteří muži snaží získat alespoň jistou převahu nad svými parnerkami, v Koreji nic takového nepotřebují. Tam fakt, že muž je hlavou rodiny, nikoho ani nenapadne zpochybňovat.

 ZE SLEČNY NOVÁKOVÉ NIKDY NEBUDE PANÍ KIMOVÁ. Pro korejské ženy vyplývá z tradic Konfuciova učení řada na naše poměry tvrdých zásad. Podstatou vztahu ženy vůči muži nebylo nikdy přátelství, ale dokonce ani ne partnerství. Bylo to vždy postavení vazala vůči svému pánovi. Hlavním posláním ženy bylo rodit syny svému manželovi. Po svatbě plně patřila do rodiny svého muže a její vztahy s rodinou vlastního otce byly natrvalo přetrhány. Ani v případě, kdy ovdověla, anebo se s ní muž rozvedl, neměla možnost vrátit se ke svým rodičům. V nové rodině však byla vždy na posledním místě a byla v ní také jediná, která neměla právo používat nové rodové jméno. Tento zvyk ostatně platí v Koreji dodnes: když se korejská dívka vdá, musí si nechat své původní jméno. To přirozeně platí i pro cizinky - pokud by se nějaká naše slečna Nováková provdala za Korejce, zůstane pořád Novákovou a nikdy se z ní nemůže stát paní Kimová. Její děti ovšem budou mít příjmení Kim. V průběhu dvacátého století, a hlavně v posledních dvou desetiletích, se postavení korejských žen velice změnilo. Cizinec, který jde dnes na svou první proch ázku po Soulu, musí získat dojem, že to s utlačováním žen nebude v Koreji tak špatné. Ulice jsou plné smějících se mladých párů i stejně veselých dvojic nebo skupinek mladých dívek. Dokonce i starší ženy působí spíš sebevědomě a rozhodně se nezdá, že by měly chuť jít v odstupu několika kroků za svým manželem, anebo si nějak skrývat tvář. Navíc také kavárny, restaurace a dokonce i pivnice a různé bary jsou plné dobře se bavících dívek a žen, které vystupují velmi emancipovaně a často působí uvolněnějším a spokojenějším dojmem než v Evropě.

První dojem ovšem může být klamný a všechno svědčí o tom, že i dnes je lepší narodit se jako Korejec než jako Korejka. Není pochyb o tom, že přístupem ke vzdělání i možností vydělávat si samostatně na živobytí stoupla mladým korejským ženám sebedůvěra. Také některé ze starých zvyků se dodržují méně přísně. Převládají sice stále sňatky sjednané rodiči a dohazovačem, ale existují i páry, které se samy seznámily například na vysoké škole. Jen velmi zřídka ale začínají mladí manželé společný život sami ve vlastním bytě. A právě toto vícegenerační soužití je v posledních letech zdrojem velkých potíží. Mladí Korejci v poslední době stále častěji cestují po světě, a touží proto po větší samostatnosti a vůbec po západním stylu života. Rychle roste počet rozvodů, spojených s dříve tak neslýchanými jevy, jako že se rozvedená žena vrací do rodného domu a snaží se znovu provdat. Přirozeně, že i vztah mezi manžely je dnes založen především na lásce a vzájemném přátelství. Stále se ale počítá s tím, že žena musí být především trpělivá a chápavá, zatímco muž má mnohem větší právo na rozptýlení. K typickým „rodinn ým“ zvyklostem patří situace, kdy se žena stará o děti, zatímco muž si jde každý večer přímo z práce posedět s přáteli do nějakého baru nebo pivnice (občas si tam přizvou i nějaké dívky) a domů se vrací až kolem půlnoci. Ženy dnes mohou zastávat i velmi odpovědná pracovn í místa a mít pod sebou řadu podřízených. Všechno je v pořádku, pokud jsou mezi podřízenými jen ženy. Představa, že by Korejce v práci řídila nějaká šéfová, je i dnes pro většinu mužů těžko stravitelná. Když jsem několikrát doprovázel své korejské přátele vlakem na cestě po Čechách, byl pro ně vždy šokujícím zážitkem pohled na ženu-výpravčí. Pokaždé se několikrát nedůvěřivě dotazovali: „Je to opravdu možné, že žena řídí chod celého nádraží? A co ti chudáci posunovači nebo výhybkáři? Jak se mohou s něčím takovým vyrovnat?“

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group