ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

OSTROVY SNŮ A RAJSKÉ POHODY

 

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL
JOSEF SLOUP

Splnil se mi sen mého dětství. Přistál jsem na Havajských ostrovech, rozhozených jako diamanty v nekonečné hladině Tichého oceánu. Jejich krajina se mění rychle jako na běžícím filmovém pásu. Nadoblačné, strmé hory se zvedají prudce vzhůru od nekonečných pláží, pokrytých jemným bílým pískem. Rozervané skalnaté útesy, o které se tříští v mohutném dunění vysoké příbojové vlny. Rozsáhlé ananasové plantáže se střídají s palmovými háji.

Doposud jsem je znal jen z cestopisných knih, dobrodružných filmů a seriálů americké televize. Teď tu stojím před letištní halou, uprostřed záplavy zeleně a tropické slunce mě nemilosrdně pálí do zad a vysněná exotika mě vtahuje do své náruče.

WAIKIKI. Nejznámější a nejslavnější americká pláž. Její jméno vás láká z plakátů za výlohami všech cestovních kanceláří. Senzační dovolená, bezkonkuren ční ceny, fantastické počasí, neuvěřitelné slevy. To vše bez udání státu, ostrova nebo alespoň názvu města. Jedné z těch nabídek jsem podlehl i já. Teď tu stojím po kotníky v jemném, hebkém písku. Na vysokých příbojových vlnách se prohánějí windsurfaři a prkýnkáři. Stovky lidí se čvachtají na rozhraní moře a písku, hází míčem nebo staví s malými dětmi pískové hrady, které nebudou mít dlouhého trvání. Za zády se mně tyčí budovy luxusních hotelů. Na úzkém písečném pruhu, širokém asi padesát metrů a dlouh ém možná kilometr, se tísní tisíce lidí. Na mnohých je vidět, že dorazili teprve nedávno. Jejich pokožka září ještě panenskou bělobou, skvostně se vyjímající mezi různými stupni červeně i mahagonového zabarvení. Opatrně obcházím polonahá ležící stvoření a ukrývám se ve stínu mohutn ého stromu v nedalekém parčíku.

BOUŘE Teprve poté co se temně rudá, zářící koule ponořila do vln Tichého oceánu, odjíždím do hostelu, což je vlastně turistická ubytovna, kterou využívají především mladí lidé. Spole čná umývárna i kuchyň, kde si můžete ze svých zásob uvařit jídlo. Spí se v pokojích po čtyřech až osmi lidech. Každý má svou uzamykatelnou skříňku. Vytáhnu spacák a narvu do ní svůj batoh. Pohodlně se natáhnu na postel a chystám se po utrmácen ém dni usnout. Náhle se celý pokoj rozzářil pronikavým světlem. Po ně- kolika sekundách následovala ohlu- šující rána. Pak další záblesky a další hřmotné rány. To co následovalo, nebyl déšť, ani liják, ani průtrž mračen. Nebe se prostě otevřelo. Miliony tun vody se řítily se zběsilou prudkostí k zemi a bubnovaly v nekončícím staccatu do střech domů, okenních tabulí i asfaltu ulice. V údivu jsem vysko čil z postele a nevěřícnýma očima sledoval tu pohromu. V duchu jsem si začal vyčítat: „Vidíš, naletěl jsi. Koupil sis lacinou letenku a teď je tu období dešťů. Budeš zalezlý v tomhle hostelu celé tři neděle.“ Bubnování pokračovalo s neměnnou intenzitou celou noc. Vstávám v sedm hodin. Po ulici se valila řeka vody. Rezignovaně si vařím kávu a dělám snídani. Pojednou z těžkých olověných mraků probleskl paprsek slunce. Během několika minut rozehnal mraky a všude kolem dokola stoupaly k obloze oblaky páry. Tak se to opakovalo s neměnnou pravidelností, až na několik výjimek, noc co noc.

DIAMOND HEAD V devět hodin, kdy jsem se opět ocitl na pláži Waikiki, už nebylo po přívalu vody ani památky. Tentokrát už v kraťasech a tričku chodím bos ještě ve vlhkém, ale už teplém písku. Na zatím poloprázdné pláži není probl ém najít vhodné místo. Dychtivě se vrhám do průzračné vody oceánu. Vlny si se mnou pohrávají a já plavu k těm největším. Nechávám se kolébat a slastně vychutnávám pocit lehkosti a volnosti. Po hodině plavání a krátkém slunění se vydávám k Diamond Head. Uvnitř kráteru, který by svými rozměry pojmul menší městečko, je v současné době umístěna vojenská základna a mezi jeho strmými svahy a oceánem se na úzkém pruhu země nachází pozemky a přepychov á sídla milionářů. Ještě v roce 1795 zde tehdejší vládce říše Velký Kamehameha, po vítězství nad svými rivaly, nabízel válečnému bohu lidsk é oběti. V roce 1825 zde britští námořníci objevili krystaly kalcitu a v domnění, že se jedná o diamanty, pojmenovali tuto vyhaslou sopku Diamantov á hlava. Po slabé půlhodince vylézám až na její vrchol a přede mnou se odkryje nádherné panoráma. Před sebou jako na dlani vidím Honolulu s Waikiki Beach a všude kolem nedohlednou dálku oceánu. Jeho hladina, pokryta dlouhými, nařasenými hřebeny vzdouvajících se vln, hraje všemi možnými odstíny zelené, azurové až po temně modrou, která na horizontu téměř splývá s oblohou, aby se poté vyjasnila až do bleděmodré, poseté sem tam bílými, polštářovitými oblaky.

PEARL HARBOR .Nemohu nenavštívit tento přístav, ležící v těsné blízkosti mezinárodního letiště v Honolulu. I když tu stále kotví válečná plavidla námořnictva USA, je to v současné době předev ším velký památník onomu osudn ému dni. Na malém plavidle se dostáváme až k muzeu, které bylo vybudováno a nastálo zakotveno nad křižníkem U.S.S. Arizona. Pouhým zrakem vidíme v hloubce několika metrů pod námi jeho nazelenalý a vodními řasami porostlý povrch, v jehož útrobách bude už navždy odpo čívat 1177 amerických námořníků. Hlavou mně proletí datum 7. prosince 1941 a film Tora, Tora, Tora s obrazem střemhlav útočících japonsk ých stíhaček, houkajících sirén i zoufalství lidí, pobíhajících v pozemském infernu. Dnes je tu až idylický klid. Jen všude kolem dokola lze zaslechnout tiché hovory, jindy poměrně hluč- ných japonských turistů.

OAHU. Po několika dnech mám rušného velkoměsta i přeplněných pláží plné zuby. Balím a vydávám se na cestu kolem ostrova. Dálnice se mění asi po půlhodině cesty v obyčejnou okresku. Projíždíme takřka lidupr ázdnou krajinou, plnou kokosov ých hájů, skalnatých útesů a sem tam malebných lidských obydlí. Moje první zastávka je na drsnější severozápadní straně ostrova ve Waimea Falls. Tyto vodopády nevynikají výškou ani mohutností, ale protože se nacházejí v areálu věhlasné botanické zahrady, jsou hojně navštěvovány. Strávil jsem tu dva dny v útulném hostelu ve spole čnosti Novozélanďanů, Australanů, Němců a samozřejmě nikde nechybějících Američanů. Mým dalším cílem, na který jsem se velice těšil, byl kemp Malaekahana. Kempování na Havajských ostrovech je bezplatné. Musíte však mít povolení místních úřadů. Tím si také zajistíte očíslované místo. To jsem si bez jakýchkoli problémů obstaral již v Honolulu. Do kempu jsem dorazil brzy ráno. K mému překvapení tam nebylo ani živáčka. Postavil jsem stan na vyhrazeném místě a teprve potom se objevil jakýsi správce. Prohlédl si mou povolenku a poradil, kde nakoupit potřebné zásoby. Poněkud nervózně, z obavy o své věci, jsem se vydal s batůžkem do dva kilometry vzdálené vesničky. V obchůdku jsem koupil jídlo a sháněl se po něčem k pití. Tím tedy myslím nějaké to pivo, lahvinku whisky apod. K mému úžasu jsem zjistil, že celá tato oblast je pod náboženským vlivem mormonů, a ti nejen že nesmí pít alkoholické nápoje, ale nesmí je ani prodávat. Dozvěděl jsem se k mé nelibosti, že nejbližší prodejna s tímto tovarem je odtud vzdálena asi třicet kilometrů. Po návratu do kempu vidím, že přibylo několik lidí. Jedna parta dokonce s autem. Seznamujeme se a po vylíčení situace dva mladíci odjíždí za nákupem tolik potřebného zboží.

Do večera nás tu bylo asi dvacet a strávili jsme ho posezen ím u ohně, opékáním klobás a líčením životních osudů. Kempoval jsem tu týden. Na pláži, která byla asi tři kilometry dlouhá, nás nikdy nebylo víc jak třicet. Každé ráno jsem se za rozbřesku vrhal do vln a hodiny jsem se nechával houpat v průzračné, teplé vodě. Po víkendu jsem osaměl a žil životem poustevníka. K doplnění jídelníčku jsem pojídal ovoce, kterého bylo kolem dostatek, především kokosové ořechy, papáju a mango. Počasí mně přálo až do posledního dne. Začalo to už odpoledne. Nebe se opět otev- řelo. Po marné snaze setrvat až do rána, jsem zbaběle sbalil své věci. Můj stan to nevydržel, a tak jsem ho tam zanechal svému osudu. Promoklý na kost a schlíplý jako pes jsem se pokorně ještě večer vrátil do Honolulu.

MAUI. Zakoupil jsem si letecký zájezd na ostrov Maui ten samý den, co fotografie poškozeného letadla Havajské letecké společnosti, která zajišťuje přepravu lidí mezi ostrovy, obletěla celý svět. Tehdy to neštěstí zaplatila životem pouze jedna letuška a odv ážná žena-pilotka šťastně přistála s ostatními členy posádky i cestujícími. Před startem jsme letadlo viděli na letišti. Prostředek trupu vyrván jakoby mohutným pařátem. Bylo však příliš daleko a přístup k němu byl zakázán. My jsme letěli ve dvoumotorovém vrtulovém Beechcraftu z roku 1953 pro deset cestujících, který byl dříve používán v armádě. Po startu jsme obletěli Honolulu, zakroužili nad Pearl Harbor a přes Diamond Head jsme zamířili k ostrovu Molokai, kde bylo mezipřistání. Pokračovali jsme nad ostrovy Lanai a Kahoolawe, křídla často v těsné blízkosti strm ých srázů, zvedajících se prudce z oceánu až do výše přes 500 metrů. Některé ženské ječely a všem nám to parádně lechtalo žaludek. Po přist ání jsme se vydali autobusem na sopku Haleakala. Což v jazyce Polynésanů znamená Dům Slunce. Výstavba silnice, která je dlouhá 35 kilometrů a vede až na vrchol do výšky přes tři tisíce metrů, trvala přes pět let. Nebyla stavěna z rozmaru ani pro turistické účely, i když je tak nyní především využívána. Až na samém vrcholu bylo totiž postaveno několik moderních astronomick ých observatoří, ze kterých astronomové z celého světa pozorují Slunce, monitorují satelity a studují vulkanickou činnost Země, předev ším největšího havajského ostrova Hawaii, na který je odtud nádherný pohled. V moderním autobusu, po nádherné asfaltové silnici, nebyl problém dostat se nahoru. Ve výši dvou tisíc metrů jsme prorazili obla čný příkrov a ocitli se v oblasti měsíční krajiny. Rostou zde podivuhodn é rostliny, které nenajdete nikde jinde na světě. Kráter Haleakala je tak obrovský, že by pohltil celý Manhattan a ani ty nejvyšší mrakodrapy by nedosahovaly jeho okraje. Při cestě zpět na letiště jsme se ještě zastavili v historickém městě Lahaina. V 19. století to byl především přístav velrybářů a v letech 1837 až 1848 dokonce hlavní město Havajsk ého království. Dnes je celé město zrestaurováno do původní podoby, jako národní historická památka. Od prosince do května se odtud také pořádají exkurze za pozorováním velryb.

PORTUGALSKÝ NŮŽ VÁLKY. Posledních několik dnů trávím v Honolulu. Zajel jsem se potápět, jen tak s maskou a dýchací trubicí, do zálivu Hanauma. Byl překrásný, plný nádherně barevných ryb i jin ých mořských živočichů. Moc se mi tam ale nelíbilo. Byla tam noha na noze. Pak jsem o pár kilometrů dál, na nejvýchodnějším cípu ostrova, objevil poloprázdnou, kouzelnou pláž pod Makapuu Head. Mé seznámení s ní nebylo ovšem z těch nejlepších. Hned první den jsem se tam málem utopil, když jsem přecenil své síly ve čtyřmetrových vlnách, tříštících se o skaliska. Den poté tam moře vyplavilo asi dvacet centimetrů velkou medúzu. Byla celá průsvitná, jenom chapadla měla zabarvená do modra. Vzal jsem ji do ruky a zvědavě si ji prohlížel. Jmenuje se portugalský nůž války a je silně jedovatá i na dotyk. To jsem ovšem nevěděl, jinak bych nejednal tak pošetile. Druhý den po ránu mě ještě na ubytovně chytily strašné křeče v žaludku. Hlava se mi z toho málem rozpadla. Dostal jsem prudký průjem a na záchodě jsem málem omdlel. Myslel jsem, že je to můj konec. Vzal jsem si dva prášky a trochu se mně ulevilo. Zprvu jsem se domníval, že jsem snad snědl nějaké zkažené maso, ale pak jsem se v nějaké příručce dočetl o těch medúzách. Na některých plážích jsou dokonce varovné značky. Příznaky se přesně shodovaly s mými. Měl jsem prostě kliku. Někteří lidé omdlévají a většina jich musí vyhledat lékaře.

HAVAJANÉ. Jsou milí a přátelští. Necítí žádnou zášť ke statisícům přistěhovalců, kteří zde natrvalo zakotvili, ani k milionům turistů, kteří rok co rok zaplavují tento kousek pozemského ráje. Devadesát procent z nich je až silně obézních, a to i velice mladá děvčata. Hlavu si s tím určitě nelámou a projevuje se to i na jejich dobrosrdečnosti. Pár dní před odletem jsem zašel na pivo do Eddie's baru. Přisedl jsem si na stoličku k jednomu místnímu obtloustlému chlapíkovi. Chvíli jsme si jen tak klábosili o ničem. Pak náhle povídá. „Chceš být přijat mezi nás? Chceš dostat řád? Budeš mít vzpomínku na Havaj do konce života.“ „No jistě,“ hbitě odpovídám. „V čem je háček? Co pro to musím udělat.“ „Vypít panáka naší kořalky. A já ti ji zaplatím!“ „Na tom přece nic není. Sem s ní.“ Tlouštík se pousmál a objednal pití. V mžiku byla kořalka přede mnou a plaval v ní, jako malík tlustý a dlouhý, bílý červ. Tělo měl poduškové jako ta figurka v reklamě na pneumatiky MICHELIN. „To snad nemyslíte vážně,“ vyhrknu a chuť na kořalku, i když zdarma, mě v tu ránu přešla. „Nebuď zbabělec. Když to vypiješ, dostaneš diplom. Zavři oči a polkni to!“ Zařídil jsem se podle jeho rady. Hodil jsem to do sebe, ale červ mně uvíznul mezi zuby. Vyplivl jsem ho do sklenky. Zařechtal se a doplnil frťana další dávkou. Tentokrát se to podařilo. Dostal jsem ORDER OF THE WORM, neboli Diplom pojídače červů. Je na něm mé jméno, datum May 5, 1988 Honolulu, Hawaii (Waikiki), podpis důvěrníka klubu a podpis svědka. To, že ta kořalka byla meskal, tedy mexické pití, a ten červ z kaktusu agáve, jsem zjistil až mnohem později. Ale i to je jedna z absurdit současného světa.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group