ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LADAK - ZEMĚ LÁMŮ A KLÁŠTERŮ

 

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL
OTTO CABALA

Cink, cink. Cink, cink. Po úzké stezce zařízlé do skály prochází skupina mnichů, doprovázená jediným možným dopravním prost ředkem této oblasti - osly a koňmi. Vrací se z města vzdáleného několik dnů. Vrací se domů, do kláštera vestavěného do skalní stěny jednoho z vrchů Himálají. Našinec by asi řekl na konec světa. Není divu. Všude kolem jsou jen holé skály, prach a písek. Cítíte se uvězněni v nekonečné soustavě hřebenů mnohatisícimetrových kopců. Nadmořská výška přesahující 3000 metrů nad mořem i v nejnižších údolích, nedostatek srážek, zima. Na první pohled měsíční krajina. Ale jen na první pohled. V údolích, kde protéká drahocenná voda z ledovců, jsou zelené oázy života. Smaragdy ve vyprahlé poušti. Poušti zvané LADAK.

lll Po dlouhá staletí byl Ladak izolovaná, nedobytná země. Jedna z nejvýše obydlených částí světa, před kterým ji chránily horské bariéry. Ze severu hřebeny Karakoramu, z jihu Himálaje. Tibetský světec a mág Padmasambava již v 8. století našeho letopočtu předpověděl: „Když oceloví ptáci začnou létat po obloze, když koně začnou jezdit na kolech, přijde čas a buddhismus se začne šířit do západních zemí.“ Proč toto proroctví? Právě letadla a motorová vozidla otevřela Ladak širokému světu, do té doby přístupnému jen malým karavanám obchodníků. Letadla jsou i dnes jediným prostředkem spojujícím ho s ostatním světem během dlouhých zim, kdy vysoko položená sedla a průsmyky jsou zavaleny několikametrovou pokrývkou sněhu a ledu. Bohužel masové zpřístupnění přineslo i mnoho negativního. Do části Ladaku, jako i Tibetu, přijely čínské okupační tanky. Přijela západní, „moderní“ kultura se snahou přeměnit život v zemi podle svých představ. Komerce, materialismus. Rozbíjí se křehké sociální struktury, které prosperovaly po dlouhá staletí. Je ohroženo kulturní a duchovní dědictví. Dnes, obklopen Pákistánem, Čínou a Tibetem, ho na mapě najdete jako součást severoindického státu Džamu a Kašmír. V poslední době je často nazýván Malým Tibetem. Jeho náboženství, jazyk, lékařství, architektura, umění i hudba mají právě s Tibetem společný základ. Po čínské anexi Tibetu v roce 1950 bylo za pár desetiletí zničeno téměř vše. Nezadržitelně hrozí zánik tibetské kultury i samotného národa. Největší pesimisté se utěšují právě Ladakem - poslední baštou tibetské kultury a náboženství.

ZNIČENÍ ZLÝCH SIL

Klášter Tikse. Širokým okolím se rozléhají hluboké tóny dvoumetrových trub. Jejich zvuk každodenně svolává mnichy, roztroušené po komnatách rozlehlého kláštera a vesnici, na ranní modlitbu. Dnes je to něco jiného. Slavnostně odění mniši ze střechy několikapatrového kláštera oznamují i posledním opozdilcům zahájení slavnosti. V průběhu dvoudenního festivalu budou zničeny zlé síly. Z Dukhangu, hlavní kaple, vychází průvod mnichů. Na hlavách mají žluté čepice, v rukou různé náboženské relikvie a hudební nástroje. Scházejí na nádvoří, kde do kamenného trůnu usedá představený kláštera. Okna, balkony, každý volný prostor je přeplněn nedočkavými Ladačany, kteří přišli z celé země. Zvuky trub, bubínků a činelů se prolínají s odříkáváním manter - posvátných textů. „Za chvíli přijdou duchové,“ šeptá mi do ucha lama Lobzang a tahá mne za ruku do kaple. Temnotu místnosti rozbíjí jen slabé plamínky olejových lampiček a špetka slunečních paprsk ů, procházejících otevřenými dveřmi. Její zdi jsou pomalované výjevy z Buddhova života, tibetskými světci a strašidelnými démony. „To nejsou zlé síly. Jejich vzhled je ošklivý, to proto aby porazili zlo. Jsou naši ochránci. Všimni si, že na čele mají třetí oko. Oko moudrosti,“ říká lama Lobzang, který si všiml mého údivu. Ze stropu visí náboženské obrazy na plátně - thanky. V zadní části místnosti jsou sochy Buddhů a světců, před nimi stojí dvě křesla. Lobzang se s úctou čelem dotýká většího z nich, na kterém je položen obraz dalajlamy. „Před pár lety navštívil náš klášter a zde mne požehnal,“ pyšní se. Nižší křeslo patří představenému. Před nimi je několik řad tlustých koberců na sezení při modlitbách a nízkých stolečků, na kterých se servíruje čaj a čtou svaté texty. I teď zde sedí několik mnichů. Občas zazvoní zvonečky, jeden z nich zabouchá na buben a odříkávají modlitby. Jiní mniši se oblékají do rouch a masek jednotlivých postav buddhistického panteonu - ochranných božstev a duchů, mágů, národních hrdinů. Na nádvoří přich ází skupina masek. Doprovázeni hudebními nástroji se bez zastávek otáčí ve složitých smyčkách. Intenzita pohybů se zrychluje. Údery nohou do země představují rozdrcení ďábla. Tancují s meditativní soustředěností, nezbytnou pro přivolání duchů a dé- monů z jiných světů. Mniši se zbavují svých duší, svého ega, svého já, aby do nich mohli vstoupit. Mocnosti světla bojují proti mocnostem temnoty. „Tyto scény jsme připravovali několik měsíců. Tanečníci teď nejsou s námi. Bojují se zlem, zlými démony,“ šeptá Lobzang. V průběhu festivalu se masky a tance neustále mění. Hrůzu a napětí střídá smích a uvolnění.

LÍBAT SE NA VEŘEJNOSTI!

„Džuléj, džuléj,“ zdraví mě usměvavá Dolma krátkým, ale výstižným pozdravem. Dal by se přeložit asi jako: „Ahoj. Jak se máš, kam jdeš?“ „Přijela jsem i s manžely navštívit jejich bratra Ngawanga, je tady mnichem, „ říká a zve mne na čaj do jeho pokoje. Seznámili jsme se před několika týdny v asi 50 km vzdálené vesnici Likir. Několik dnů během žní jsem strávil na jejich hospodářství. Teď na konci podzimu je práce méně a Ladačané tráví hodně času návštěvami a duchovní činností. V malé světnici mne vítají Sonam a Tsering, manželé Dolmy. Manželé? Také mne to překvapilo. Byl večer a v jejich domě se strhnul křik. Na terase jsem spatřil bratry jak drží Dolmu každý za jednu ruku a táhne ji opačným směrem. Venku byli také děti a rodiče. Smáli se. „Co se to tu vlastně děje?“ sledoval jsem nechápavě bitvu. Apalé, táta bratrů, mi se smíchem sdělil, že bojují o to, s kým Dolma stráví noc. Nevěra před svědky? Ne. V zemi se už dlouhá staletí praktikuje polyandrie - mnohomužství. Nehostinné podmínky nedovolovaly zvyšování populace. Polyandrie byla prostředkem proti hladomorům. Nejstar ší syn, dědic hospodářství, měl jako jediný nárok přivést do domu manželku. Později se s ní mohli oženit také jeden až dva mladší bratři, kteří zůstali v hospodářství. Hlavou rodiny však zůstal nejstarší. Když šel z domu za obchodem nebo pást dobytek, jeho místo zaujali bratři. Pro děti jsou všichni rovnocenní tátové. „Sex není problém, střídáme se. Někdy spíme i společně, Dolma uprostřed,“ řekli mi bratři rozpačitě. V Ladaku se vztah mezi mužem a ženou nevyjadřuje otevřeně. Nikdy není vidět, jak se drží za ruce a už vůbec ne, jak se líbají. I manželé na nákupech kráčí několik metrů od sebe. „Vy, lidé ze Západu jste jako zvířata. Ani oni se nestydí. Líbat se na veřejnosti!“ nechápavě kroutí hlavou starý mnich z kláštera. Ačkoli je monogamie a polyandrie nejčastější formou manželství, není jedinou. Existuje ještě mnohoženství. Tento druh manželství se uzavírá hlavně tehdy, kdy žena nemůže mít děti. Muži, kteří se neožení - obvykle mladší bratři, vstupují do kláštera a stávají se mnichy, ženy jeptiškami.

NÁBOŽENSTVÍ PENĚZ

Tmavá místnost je plná dýmu. Když si oči přivyknou na mystické šero, zjišťuji, že je nabitá příbuznými a přáteli mnicha. Sedám si mezi ně na úzké koberečky, rozložené podél zdí. Zatímco si ostatní vym ěňují první dojmy z festivalu, Ngawang připravuje čaj. Ne ledajaký. Odvar ze zeleného čaje, ochucený solí a sodou, nalévá do nádoby podobn é máselnici, v jaké naše babičky dělávaly máslo. Vhazuje do ní kousky jačího másla a pořádně rozmíchává. Za chvíli již všichni spokojeně usrkáváme. Ladačané denně vypijí několik desítek šálků této důležité tekutiny. V nadmořské výšce nad 3000 metrů nad mořem zabraňuje rychlé dehydrataci těla. Lama sedící vedle mne mi podává kapsu s moukou z praženého ječmene. Říká, abych si udělal campu - kaši z mouky a čaje. Sypu ji do šálku a stejně jako ostatní, míchám prsty a jím. Jako všude jinde na Tibetské plošině je základní plodinou ječmen a některé druhy rychle rostoucí pšenice. Někteří rolníci mají také zahr ádky s hráškem, bramborami a ředkví. Ve velké nadmořské výšce s krátkým vegetačním obdobím není velký výběr, co pěstovat. Políčka jsou doslova vydobytá z horských svahů a navrstvená do teras. Množství srážek lze srovnat se Saharou. Voda je proto přiváděna na pole složitými systémy zavlažovacích kanálů z ledovcových potoků. Nedílnou součástí ladackého života jsou zvířata. Ovce, kozy, jaci, osli a koně. Bez jejich masa by jen stěží přežili. Kromě toho poskytují mléko, vlnu a trus, který slouží jako hlavní palivo v průběhu dlouhých a studených zim. Jsou dopravn ím prostředkem a pracovní silou. Buddhismus popírá zabíjení živých bytostí. Boj o přežití je silnější. Zabíjení zvířat je vždy doprovázeno prosbami o odpuštění a modlitbami za jejich lepší příští životy. Téměř všechna činnost v ladacké vesnici probíhá rovnocenně. Práce se nedělí. Jen několik specifických úkonů, jako například orání, je záležitostí mužů. Ženy mají dominantní postavení. Celkově i pracují o něco více. Starají se o domácnost, zvířata, pracují na poli. Až teď, po zpřístupnění krajiny, začíná jejich postavení upadat. Muži nacházejí uplatnění v nových, neproduktivních infrastrukturách a vydělávají peníze. Činnost na hospodářstvích, která jsou a po staletí byla soběsta čná, mnozí již pokládají za méněcennou. Neprodukuje finanční zisk. Zvláště mladí opouštějí vesnice a za své rodiče a prarodiče se začínají stydět a pokládají je za zaostalé. Nová generace je odsouzena stát se otrokem nového náboženství, náboženství peněz.

MORAVANÉ NA STŘEŠE SVĚTA

Zatímco si povídáme, mnozí z přítomných probírají růžencem nebo otáčejí modlitební mlýnky ze zářivé mědi a mosazi. Jejich mumlání nám dělá všudypřítomný doprovod. „Óm, mani padme húm, Óm mani pade húm,“ nese se místností nejoblíben ější a nejčastěji opakovaná modlitba, Matra soucítění. Tibetský buddhismus se vyznačuje silným soucítěním svých stoupenců. Netouží jen po dosažení vlastního ideálu dokonalosti, ale především štěstí a blaha ostatních. Zároveň se snaží pomáhat všem trp ícím bytostem. Ladačané věří v koloběh převtělov ání a znovuzrození. Tento cyklus je u každého řízený jeho činy, slovy a myšlenkami. Říkají: „Dobré dobrému, zlé zlému.“ Život v Ladaku je úzce spjatý s buddhismem, který je tradičním náboženstvím již od 2. století našeho letopočtu. Krajina je poseta hradbami kamenů s vytesanými modlitbami, stupami a ve větru se třepetajícími barevnými praporky s modlitbami, které vítr roznáší do celého světa. Mniši jsou závislí na vesničanech a naopak. Dělají svatební obřady, pohřby, vyučují náboženství. Každá významná rozhodnutí či úkony si vyžadují jejich pomoc k usmíření s duchy. Kromě každodenních modliteb mají množství svátků a veřejných obřadů. Například jednou do roka se v každé vesnici setkávají všichni její obyvatelé v klášteře, aby se několik dnů a nocí společně modlili. Aby milionkrát zopakovali Matru soucítění. Za všechny živé bytosti na celém světě. Kromě buddhismu jsou v zemi ještě muslimové a malá skupina křesťanů. Brána jejich farnosti nese hrdý název: „Moravská mise“. „V druhé polovině 18. století sem přišla mise mnichů z Evropy. Popravdě to byli Němci, ale počátky mise je třeba hledat na Moravě,“ říká duchovní otec, pan Gergan, pravý ladačan.

DOBRO ZVÍTĚZILO

Je odpoledne, druhý den festivalu. Nadchází vyvrcholení slavnosti. Dav se ještě více zahustil. Hlava na hlavě. Ve vzduchu je cítit nervozita a napětí. Ze svatyně mniši vynášejí červenou loutku z campového těsta. Ukládají ji na zem uprostřed nádvoří. Přichází snad ty nejhrozivější masky, vyzbrojené meči, kopími a dýkami. Tancují, ohánějí se zbraněmi na všechny strany. Postupně, jeden po druhém, se sklání k loutce a vráží do ní dřevěná ostří. „Ta loutka představuje ďábla. Je v ní nahromad ěno všechno zlo za uplynulý rok. Masky ho ničí,“ vysvětluje lama Lobzang. Jeden z lamů stojící u loutky ji zvedá a doprovázen maskami a Ladačany opouští klášter. Dav se zastavuje u kaple nedaleko kláštera. Po chvíli modliteb je loutka vhozena do plamenů. Dobro zvítězilo.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group