ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

V muzeu sovětských gulagů

 

 

NAPSAL
ZBYNÌK PAVLAÈÍK

 

NAPSAL:  ZBYNĚK PAVLAČÍK

 

 

Gulag. Pro někoho nic neříkající, prázdný pojem. Pro jiného slovo, vyvolávající vzpomínky do konce života. Byli jsme prvními Čechy, jejichž noha na půdě pravověrného gulagu dobrovolně stanula. Za cíl jsme si vytkli navštívit gulagy v okolí města Perm na Severním Uralu. Právě zde se nachází soustava tzv. Permských lágrů, vybudovaná v polovině třicátých let.

 

Samotný Perm byl až do počátku let devadesátých zak ázaným městem; v jeho blízkosti stojí strategické vojenské továrny. „Kterým letadlem přiletíte?“ zněla jedna z prvních otázek člena permské organizace Memoriál, sdružující zájemce o historii politických pracovních táborů. „Přijedeme autem,“ odpověděli jsme. „nu, vy maladci,“ odvětil udivený hlas.

KRAJEM, KTERÝ NEMÁ MAPU. Podrobnější mapu permské oblasti jsme nezískali ani v Moskvě, nepomohla vydatná pomoc našeho věrného průvodce Sergeje. Taková mapa prostě neexistuje. Zhruba osm set kilometrů dlouhá trasa tajgou z hlavního města Tatarské oblasti Kazaně do Permu tak pro nás byla velkou neznámou. Cestu se rozhodujeme absolvovat nonstop, s výjimkou zastávky v Moskvě. První vážnější překážkou je hraniční přechod Kukuryki-Brest. Zde je i nemožné možné, a tak při jednání s běloruskými celn íky raději vůbec nepoužíváme zdravý rozum, neboť bychom o něj přišli. Další komplikací je až po tisících kilometrů veletok Volha. Na automapě totiž není uvedeno, že k jeho překonání je nutné použít trajekt. K naší smůle jsme do přístaviště dorazili těsně po odplutí posledního remorkéru toho dne. Vidina mrazivé noci strávené v autě a hlavně časové ztráty nás mohutně povzbuzují v jednání s kapit ánem. Ten má pro nás nakonec za pár „grínů“ (slangově dolary) nebývalé pochopení a přes čuvašsko-tatarskou hranici, kterou tady tvoří právě Volha, nás hrdinně převáží. Volha je pro návštěvníka intenzivním zážitkem i ve tmě. Pro slabé sněžení není protější břeh takřka vidět. A od něj se již rozprostírá nekonečná, bájná tajga. Konečně nabíráme severní kurz. Jsme mile překvapeni širokou, kvalitní silnicí a tváří větších měst. Skoro se zdá, že města více na východ a sever jsou modernější a evropštější než ta před Moskvou.

Do Permu dorážíme ve tři hodiny moskevského času, který máme nařízený i na svých hodinkách. Místní hodiny ale bez výjimky ukazují hodinu pátou; znamená to tedy, že jsme museli projet další dvě časová pásma! Od naší rodné vísky tedy celkem čtyři. Načerno uléháme do rozbřesku v hotelu Ural a před osmou netrpě- livě voláme přátelům z Memoriálu. Hlásíme svou připravenost vyrazit k samotným gulagům. Zmrazí nás sdělením, že vytoužený cíl je ještě vzdálen asi tři sta kilometrů, což v místním terénu znamená zhruba deset hodin jízdy. „Jesť u vas vjertaljot? „ ptám se tajemníka místního Memoriálu. „Da, jesť. No on očeň darogij. „ „Děngi nět problem,“ ujišťuji ho. Nájem vrtulníku se v té chvíli jeví jako jediné řešení. Pokud v dnešním Rusku „děngi nět problem „, tak problémem nemůže být už vůbec nic. Náčelníkovi letiště sdělujeme cíl letu. Pomocí hřebíku na ztrouchniv ělém provázku vypočítává, že nás let dopravním Mi-17 se třemi členy posádky přijde na 5 026 765 rublů (asi 1200 USD), včetně spotřební daně. Dostáváme na uvedenou sumu stvrzenku a jen Sergej tomu ještě nemůže uvěřit. Tolik peněz pohromadě do svých padesáti let dosud neviděl a v Moskvě by si je i při vysokoškolském vzdělání vydělal za více než rok. Vznášíme se k mrazivému nebi. Ze vzduchu pozorujeme nejprve mohutn é průmyslové komplexy. Můžeme jen spekulovat, k čemu vlastně slouží. Poté již užasle sledujeme pod námi ubíhající tajgu, vidět ji z ptačí perspektivy je zážitek těžko popsatelný.

KGB MYSLELA I NA KOMÍN. Po slabší půlhodince přistáváme v blízkosti bývalého gulagu s označením VS - 389/36 neboli Perm 36. Svému účelu sloužil až do konce osmdesátých let, kdy byl pod vlivem probíhající perestrojky uzavřených gulagů A nejen to. KGB dostala za úkol celý areál tábora dokonale zdemolovat. Při vykonávání rozkazu si její příslušníci počínali tak svědomitě, že v půli rozlomili i desetimetrový komín kotelny. Horlivé úsilí KGB však konečným úspěchem korunováno nebylo. Perm 36 dnes pomalu dostává svou původní podobu. Nikoli však již coby žalář pro politicky nepohodlné, ale jako muzeum gulagů, a to jediné v celém bývalém Sovětském svazu. „Chceme vybudovat silné memento všech totalitních politických systémů, hlavně komunismu a fašismu,“ sděluje na úvod správce budoucího muzea Vjačeslav Maximovi č Voroškin a zve nás k prohlídce. V době naší návštěvy byla už takřka zrekonstruovaná hlavní vězeňská ubikace s celami pro jednoho až čtyři vězně. Na podlaze ještě leží hobliny od právě usazených dveřních rámů. Vše je v jednotném bílozeleném provedení, působícím velmi chladně. Jak tady asi muselo být v tuhých, dlouhých zimách, za jednoduchými zamřížovanými okýnky, za nimiž teplota klesala leckdy i pod minus 40 stupňů Celsia. Čteme dvě opravené tabule, které uvádějí, co mohli a hlavně nemohli mít zdejší nedobrovolní obyvatelé u sebe. Zakázány byly hodinky, karty, peníze, fotoaparáty, kompasy, nože atd. Jako nové vyhlížejí dva výběhy u zadní části ubikace. ´

Více než čtyři dospělí muži se do jednoho museli vejít jen s velk ými problémy. Vězni zde trávili většinou patnáct let, přičemž postupně začali ztrácet pojem o čase. Pokusy o útěk byly předem odsouzeny k neúspěchu. Menší skupinka chtěla mohutné zátarasy z ostnatého drátu podkopat, avšak již v metrové hloubce narazila na vodu. I kdyby se tento záměr vyda řil, tunel by vězňům ke svobodě příliš nepomohl. Vůbec totiž netušili, ve které části SSSR se nacházejí. Spíše se asi jednalo o akt zoufalství. „Přiváželi je většinou v noci, v uzavřených vozech,“ vypráví V. M. Voroškin, „po celou dobu svého pobytu v tomto táboře se nesměli dozvědět, kde vlastně jsou. Muselo to být nesmírně deprimující. Až v sedmdesátých letech tu jeden ornitolog na základě ročního pozorování tahů a zpěvu ptáků zjistil, že se nachází kdesi na Severním Uralu.“ Podle směrnic KGB měli na jednoho politického vězně připadat dva strážní. Ti si na rozdíl od vězňů hověli ve zděných, dobře zateplených ubytovnách. Procházíme kolem pily, na které svého času pracoval dnešní neohrožený ochránce lidských práv Sergej Kovaljov. Zajímáme se o finanční účast státu na tomto ojedinělém projektu. Stát podle V. M. Voroškina nepřispívá na opravu Permu 36 ani kopějkou. Všechny finance a prostředky si Memoriál zajišťuje zcela sám, a proto se rekonstrukce tak protahuje. Nejvíce přispívají firmy z okolí, a to formou jakéhosi sponzoringu na ruský způsob. Tu dodají náklaďák písku, tu vagón dřeva. Přes léto se počítá se studentskou výpomocí. Nedokážeme si odpovědět na otázku, proč se ruské státní orgány chovají k tomuto výjimečnému projektu tak macešsky. Vnucuje se srovnání se špičkovým stavem rodného domu V. I. Lenina v Uljanovsku, který jsme navštívili dva měsíce před příjezdem do Permu. Dům, kde spatřil světlo světa otec ruské komunistické revoluce, je udržován ve stejně perfektní podobě, jakou měl za doby vlády největších sovětských bossů. Piloti nám zahřívacím startem vrtuln íku dávají nekompromisně najevo, že náš čas k prohlídce Permu 36 za jejich asistence vypršel. Tím však náš letecký výlet ještě nekončí. To nejlepší je teprve před námi.

NAD HLAVAMI UVĚZNĚNÝCH ŠPIONŮ. Asi padesát kilometrů východním směrem se nachází Perm 35, svého času úplně poslední politický tábor v SSSR. Poslední političtí vězni z něj byli propuštěni až v roce 1991 na základě amnestie vyhlášené Borisem Jelcinem. Tábor Perm 35 je plně funkční i dnes. Jsou sem soustředěni všichni zadržení protiruští špioni. Smlouváme s piloty jeden pomalý průlet kolem tohoto jediného „špionážního“ tábora. Moc se jim do toho nechce. „Můžou po nás začít střílet,“ varují nás. Začíná hustěji sněžit, ale přesto sledujeme, jak se dosud neskutečná rovina tajgy najednou začíná vlnit. Neklamný důkaz, že letíme nad samotným Severním Uralem. Tak takhle tedy vypadá východní konec Evropy. Ze zamyšlení nás probouzí ostrý palubní bzučák. Druhý pilot levou rukou ukazuje dolů. Rázem jsme všichni u okýnek - a opravdu. Pod námi je funkční tábor. Perm 35 není příliš veliký, na zasněžených prostranstvích vidíme pouze dva strážné. Nechávají nás naštěstí na pokoji. Piloti pomalu nalétávají k dalšímu kolečku, která nakonec byla celkem čtyři. Ironií osudu je dnes velitelem Permu 35 podplukovník, jehož rodi če na vlastní kůži okusili život v sovětských gulazích. Podařilo se nám zjistit, že v době našeho přeletu bylo v táboře asi devět „špionů“, čili vězňů, kteří se dostali do konfliktu se zájmy Ruské federace. Před časem zde také pobýval legendární německý pilot Cessny, zakladatel letiště „Šeremetěvo 3“ Rust. Vnímáme především silný ochranný systém tábora, v mnohém dokonalejší než v Permu 36. Čítá pět řad vysokých plotů z ostnatého drátu. Ne, tady by ztroskotal i kříženec agenta 007 Jamese Bonda a Indiana Jonese. A i kdyby se zázrakem přes zátarasy přenesl, tak by v neprostupné tajze, stovky kilometr ů od nejbližší civilizace, neměl sebemenší šanci na přežití. Z Permu 35 se prostě uprchnout nedá. Vrtulník vyrovnává poslední zákrutu a neodvratně míříme zpět na letiště v Permu. K večeru nás ještě přijímá zástupce UIN (zařízení výkonu trestů) permské oblasti A. N. Tichomirov. Dostáváme informaci, že v současnosti je zde v celkem jedenatřiceti zařízeních typu Perm 35 na osmnáct tisíc vězňů. Nejedná se o vězně politick é, nýbrž „klasické“, odpykávající si tresty za vraždy, loupeže, znásilnění. Podplukovník nám líčí neradostnou ekonomickou situaci těchto táborů, které se topí v dluzích za odb ěr elektřiny, vody, plynu. Nedost ává se ani na platy strážných a kvalitní léky pro vězně, mezi nimiž začíná propukat epidemie tuberkulózy. „Za éry SSSR takové problémy neexistovaly,“ vzpomíná podplukovník ruského ministerstva vnitra. „Je to časovaná bomba. Nechci si ani raději představit nějakou hromadnou vzpouru.“ Při nočním odjezdu z Permu nám stále v uších zní věta V. M. Voroškina: „Pozdravujte u vás a vyřiďte, že nikdy nepřipustíme, aby se cokoli podobného opakovalo.“ Tato reportáž vznikla díky podpoře Nadace J. E. Purkyně z Olomouce.

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group