ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SOUOSTROVÍ „MOŘSKÝCH CIKÁNŮ“

 

A tak jsem před pěti lety vzal první fotografie korálů a vydal se s nimi za turisty na Bali. Zavedl jsem na Togianské ostrovy turistiku a teď nevím, jestli jsem udělal dobře. A to je celá pravdivá historie Togianských ostrovů.“ Tak obvykle končí své vyprávění Rudy Ruth, dnes téměř legendární průvodce po korálových útesech v Tominském zálivu indonéského ostrova Sulawesi. Člověk, jehož smích nemůžete zaměnit s jiným, jehož úsměv určitě do smrti nezapomenete a jehož vyprávění budete doma mnohokrát opakovat.
Narodil se na severní Sumatře, živil se prodejem prasat a kopry, dělal průvodce v zemi Torajů, ale kdo ho přivedl na Togiany, není jasné. Je tak slavný, že každý chce kousek jeho lesku pro sebe a nejeden člověk na ostrovech bude tvrdit, že to byl právě on, kdo první ukázal Rudymu zdejší korálové útesy, které před pěti lety znali jen místní lovci perel. Kolik mu je let, neřekne. Když začal na Togianech žít, adoptovali ho Bajauové, domorodí kočovníci, legendární námořníci a lovci perel, o nichž se učí děti ve škole po celé Indonésii. „Věk není důležitý, zapomeň na něj,“ řekli mu a on zapomněl. „Jak je starý můj syn? Podívej se na tenhle strom. Když se narodil, byl kmínek takhle tenký,“ odpoví příslušník kmene Bajau.
KLIDNÝ SVĚT ZVANÝ TOGIANY. Togianské souostroví je vulkanick ého původu a tvoří je třicet pět ostrovů s patnácti vesnicemi, pohyblivá obydlí „mořských cikánů“ Bajaů a přibližně třicet až čtyřicet korálových útesů, atolů a korálových polí ideálních pro plavání se šnorchlem i pro potápění. Je to zvláštní, klidný svět omývaný vlnami, kde čas ještě určuje odliv a příliv. Prozatím je jen sedm míst, kde se mohou turisté ubytovat. Ne ve hvězdičkovém hotelu, ale v tzv. homestay - ve velkém dřevěném domorodém domě na kůlech, stojícím na vodě nebo alespoň těsně u ní. Ráno papá hází ze dveří do vody vlasec s háčkem bez návnady a vytahuje nádherně modrou, víc než půlmetrovou rybu na oběd a mamá na bobku strouhá kokos, aby z něj vymačkala mléko do kari omáčky. Večer sedíme na verandě a pozorujeme, jak po západu slunce, kdy je trochu chladněji (místo 35o jen 31o), muži nakládají na malý parníček až osmdesátikilové pytle s koprou. A mezitím máme na nose brýle, v puse šnorchl, na těle tričko, abychom se pod vodou nespálili, a plaveme nad barevnými korály a pozorujeme pestré korálové rybičky.
PAPÁ HOMESTAY NA ÚTESECH. Spojení s pevninou není, jsme jako na lodi. Stále potkáváme někter ého z členů rodiny. „Kolik máte dětí?“ ptáme se mamá. „Žádná televize - osm dětí,“ zní lakonická odpov ěď. Soustavně narážíme na ostatní hosty, ale nevadí, společnost je tu veskrze zajímavá. Nedůtkliví turisté, dožadující se piva a své národní kuchyně, sem nejezdí. Všichni mají rádi moře a všichni jsou trochu „praštění“, přestože jeden vydělává těžké peníze malováním třímetrových pláten pro šejky v Ománu a druhý kdysi jel s rodiči devět let na jachtě kolem světa. Desetiletý kluk sedá do staré kánoe, vydlabané z jednoho kusu kmene a pádluje přes moře do školy. Až se vrátí, musí nám nachytat ryby na večeři. S sebou odváží pytel odpadků - většinu z nich jsme vyprodukovali my, turisté. Kolem vesnic není jediné smetiště. Co jde, spálí se při vaření, organické zbytky sežerou prasata, kozy a slepice, vše je z přírody a do přírody se vrací. Umělohmotn á odpadková exploze sem ještě nedospěla. Zdejší život se zdá idylický. Přístav tu není, loď zastaví v bílém písku, cestující seskáčou do třiatřicet stupňů teplé vody a pomalu se brodí na břeh. Boty jsou věc zde nepoužívaná a oblečení ihned uschne. Obchodník s plavkami by na Togianech velké terno neudělal, jedno oblečení tady totiž úplně stačí. Džíny doplněné sárongem (pruh látky 1,5 krát 2,5 metru, někdy sešitý, někdy ne). Kvalitní sárong vydrží při každodenním nošení a máčení v moři půl roku. Ale také můžete zahlédnout moderní letní kostýmek, elegantně doplněný bosýma nohama v blátě. Nebo vesele se potápějící holčičku v šatičkách s kanýrky. Elektrický proud poskytuje místní generátor od osmn ácti do jedenadvaceti hodin. Večery provází kytara, vzácně televize. Žije se tu beze spěchu. Kdy že pojede loď? Možná dnes. A když ne, tak zítra. I do naší řeči se stále více vkrádá slovo „maybe“ - možná. Moderní doba už je i tady, ale ještě nemá sílu.
BERTE ŽRALOKA JAKO PŘÍTELE. Turistika na Togianech teprve začíná. Spojení se severem Sulawesi (Gorontalo, Manado) zajišťuje jen jedna opotřebovaná stará loď. V době, kdy přijíždíme na ostrov Kadidiri, se kdesi v moři doslova rozpadne. Několik stovek cestujících se zachrání, snad jen kapitán zaplatí životem. Panika mezi turisty je však dokonalá - velká část jich odjede Rudyho lodí, pro jistotu; co kdyby se potopila i loď, jedoucí na jih do Ampany? Ostrovy se na pár dní vrací do doby předturistické. Večer slyšíme pištění více než půlmetrových netopýrů a v noci nám zvědavé veverky spořádají zásobu banánů. Na břehu se prochází obrovský černý varan, kdesi ve skalách jsou schovaní jako míč velcí kokosoví krabi. Jen hady už lidé téměř vybili a opice se ukryly v hloubi pralesa. A život v moři? Při odlivu je nad korály padesát až sedmdesát centimetrů vody, a tak je pestrobarevný svět pod ní na dosah ruky (ovšem i pouhý dotek může korály zabít). Prohlížíme si vodní faunu a ona si na oplátku prohl íží nás. Téměř metrová barakuda se nijak nenamáhá schovat, zatímco kor áloví žraloci se nás bojí stejně jako my jich. Jsou maximálně jeden a půl metru dlouzí a pro člověka nejsou nebezpe ční. Prý. Prý stačí plavat blízko korálové stěny a žralok nezaútočí, bojí se, že by si o korály rozbil „nos“. Mus íte mít pozitivní myšlení, říká Rudy. Berete-li žraloka jako přítele, i on vás tak bude brát. Černobíle pruhovaní mořští hadi mají zase tak malé čelisti, že mohou člověka kousnout jen do ušních lalůčků nebo mezi prsty. Pozitivn í myšlení není tolik potřeba - stačí sevřít prsty a přikrýt si jimi uši.
 ZARUČENĚ ČERSTVÁ SNÍDANĚ. Útes číslo 1 až 4, pláž Bulilanga, ostrov Taipi, atol Taupan, útes Susanne a Katherini (pojmenované samoz řejmě po Rudyho přítelkyních) - to jsou slova, která si všichni na Togianech opakujeme. Míříme na Malenge a přemýšlíme: opravdu jsme viděli všechno? Čas nečeká a postup civilizace je nezadržitelný. I zdejšímu kouzelnému podmořskému světu hrozí nebezpečí. Loven í ryb bombami je sice zaká- zané, ale vždy se najde někdo, kdo dodá místním rybářům výbušninu. Pohled na šedivé krátery, plné mrtvých korálů, uprostřed vodních duhových zahrad je srdcervoucí. Přisadí si i velká města, dožadující se pro své restaurace živých nepoškozených ryb - stačí objevit hejno, použít nervový plyn a pak jen pohodlně posbírat omráčené velké ryby. Jenomže malé barevné rybičky a korály už nikdo k životu nevzkřísí. Další, poněkud zvrhlou pochoutkou, jsou sušené žraločí ploutve na polévku (zbytek ryby se vyhodí). Lovu žraloků se věnují speciální malé škunery s pětičlennou posádkou. Měsíčně prý chytí až sto žraloků. Ale protože my jsme žádného pořádného ve vodě neviděli (naštěstí), jednoho rána za rozbřesku vyrážíme s rybáři i my (pověra, že žena na palubě nosí neštěstí, tady neplatí). Vidíme tornádo, které i námořníci sledují s obavami; v moři plují několikacentimetrov é modře neonově zářící medúzy; snídáme čerstvě vyloveného obrovského tuňáka, připraven ého na grilu, a vynikající sulaweskou kávu (údajně je nejlepší na světě). Z moře postupně vytahujeme až metr dlouhé červeně tečkované ryby, stříbrné tuňáky a rejnoky s bleděmodrými puntíky, ale ani jednoho žraloka (že by na té pověře přece jen něco bylo?). TONGKABO A SPORTOVNÍ VÁŠEŇ. Před polednem nás škuner vyloží v dalším homestay. Protože indonéština nemá ani skloňování ani časování, postupně začínáme zvládat jednoduché věty. A tak se dozvídáme, že majiteli homestay je sedmdesát pět let, pochází z Číny a má čtrnáct dětí, z nichž nejmladšímu jsou tři roky. Při prvním obědě pochopíme alespoň základ květnatých omluv - nečekali jsme dnes turisty, máme jen malé ryby (ovšem báječně do křupava usmažené), příště budou větší. A skute čně. Obrovské jsou nejen ryby, ale i porce z nich, a protože jsme jediní hosté a majitelé úzkostlivě sledují, jestli nám chutná, nezbývá než se cpát (ubytování a kompletní jídlo vych ází na sto čtyřicet korun na osobu a den). Ryby na grilu, pečené, smažené, vařené, ryby s feferonkami, na zázvoru, na curry. Tři týdny na Togianech je jídelníček kouzelně stejný: dva tři rybí chody, dva zeleninové a vařená rýže (po čtrnácti dnech je jasné, že filé si doma hodně dlouho nedám). Jen snídaně, které se trochu přizpůsobily vkusu turistů, jsou bez ryb. Dostáváme smažené banány, piškoty, palačinky plněné ananasy nebo banány, sladká těsta vařená v banánov ých listech (a mně se začíná stýskat po obyčejném chlebu se sádlem). Přemýšlím, jaká část indonéského jídeln íčku má na svědomí zářivě bílé zuby našich hostitelů. V Tongkabo jsme v době sportovních her, předcházejících oslavám indonéské nezávislosti. Chlapi slezou z palem (doslova, trhali totiž kokosy na kopru), mačety odloží na okraji hřiště (zatímco cigaretu si někteří ponechají) a rozpoutá se volejbalový zá- pas na vysoké úrovni. Ruce, navyklé máchat pytle s rýží, dávají dělovky, až ze zem otřásá. Vesnice se vylidní, je třeba povzbuzovat, když na kánoích přijelo ze sousedního ostrova mužstvo soupeřů. Volejbal vystřídá přetahování s rotanovým lanem. Atmosf éra je k nezaplacení. K nezaplacení jsou ale celé ostrovy.
LOUČENÍ NA OSTROVĚ BOMBA. Do zdejšího losmenu, otevřeného před šesti měsíci, nás s doporučujícím dopisem přivezou čtyři z osmi Číňanových synů (losmen se liší od homestay tím, že rodina majitele bydlí v jiném domě). Znovu jedeme na útes Susanne. Líbezné korálové zahradě chybí k dokonalosti jen malá mořská víla. Večer naposledy potkáváme Rudyho. Pak už víme, že není ženatý (jeho vyvolenou poslali rodiče raději studovat do USA), a tak má jiné známosti - barakudy, pyskouny, rejnoky. Turisty už dlouho vozit nebude. Pomalu si našetřil dost peněz na novou loď, aby mohl nezávisle jezdit po ostrovech, hlídat je a vrátit jim tak to, co se jim cítí být dlužný. Ani já vlastně nevím, co je správné. Mám vyprávět a psát o krásách korálových ostrovů a přispět k tomu, že víc a víc turistů bude po korálech šlapat? Ale vždyť nás tu prosili: řekněte u vás, jak je tady krásně. Na Togianech je krásně. Jak dlouho ale tenhle téměř nedotčený ráj vydrží?

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group