ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Země Gourmanšů v Burkina Faso

 

 

PODLE AGENTURY GAMMA ZPRACOVAL MARTIN ŠVÁB

 

Království Gourma patrně vzniklo v 15. století a dokázalo zůstat nedot čené až do dnešních dnů, což je v oblasti, kde řeka Niger tvoří zákrut, výjimečné. Jméno „Gourma“ pochází ze songhajštiny a znamená „pravý břeh“. Songhajové dali toto jméno všem zemím, ležícím na pravém břehu Nigeru a „Aoussa“ těm, které se nachá- zejí na levém břehu“ Benoit mluví pomalu, pot, který se mu perlí na čele, si pravidelně utírá kapesníkem, zrudlým prachem z cesty. Je květen a v této oblasti Burkina Faso se teplota blíží k 50 °C ve stínu.

l l l „Původně název „Goulmance“ nebo „Gourma-nkiés“ tedy označoval obyvatele všech zemí uvnitř zákrutu Nigeru. Později už označoval pouze současné „Goulmanceba“ nebo „Gourmanše“, kteří pocházejí z míšení mezi „Bemba“, vítězi, a „Buricimba“, původními obyvateli. Lidová tradice, přenášená kouzelníky a starci, dává Gourmanšům božský původ: Djaba Lompo, zakladatel království, prý na bílém koni sestoupil z nebe na místě zvaném „Koudiaboangou“, což je velká černá hora na jih od Pamy. Přesně na místě, kde se dotkl země, jsou ještě vidět stopy kopyt jeho koně. Ale založení království Gourmanšů je také úzce spojeno s věšteckými obřady. Jednou mi jakýsi stařec vypr ávěl o jistém slepci jménem Djaba, který provozoval věštění pomocí tykví, kterými třásl. Znal budoucnost  (tady se tomu říká ptát se „Bayualiho“). Ten proslulý Djaba tedy věděl, co se stane. Stalo se, že lidé z Koudiaboangou byli postiženi hladem. Djaba měl šedého koně, kterého musel prodat, aby zaopatřil rodinu. Šel se tedy poradit s „Bayualim „, který mu řekl, že svého koně musí prodat prvnímu člověku, kterého potká na své cestě. Djabův syn Lompo, pověřený prodejem, potkal muže, který se vracel z buše s otýpkou slámy. Tato otýpka slámy byla tedy cenou za koně, jak si přál „Bayuali“. Po svém návratu Lompo zapálil otýpkou slámy oheň a Djaba zázračně znovu nabyl zraku. Djaba se stal náčelníkem a rádcem - před každou činností se lidé na něho obraceli, protože předv ídal budoucnost svými tykvemi. Po smrti svého otce převzal Lompo jeho jméno: Djaba Lompo“

TÁBOR OBŘEZANCŮ Touha odhalit původ věšteckých obřadů Gourmanšů nás přivedla do Fadan Gourma, kde jsme náhodou potkali Benoita Ouobu, profesora lingvistiky a vedoucího projektu „Program boje proti negramotnosti v Gulmu“. Již více než deset let cestuje napříč Gourmou od vesnice k vesnici a zapisuje svědectví starců - mýty a legendy Gourmanšů, přen ášené z generace na generaci. Jeho znalosti jazyka a místa z něho pro nás udělaly ideálního a nezbytného průvodce. Benoit souhlasil s tím, že ho budeme doprovázet do Tantiabouli, malé vesničky, ležící skoro na hranici s Nigerem. V současné době je tam tábor obřezanců, jev dosti vzácný, a proto pro něj zajímavý. A pro nás také. V jeho starém Breaku 305, darovaném v roce 1987 jednou francouzskou nevládní organizac í, uháníme přímo na východ, směr Niger. Uhánět je přehnané! Cesta je tak špatná, že naše rychlost zřídka přesahuje 40 km/h. Monot ónní krajina africké savany, poznamenan á květnovým vedrem, pomalu ubíhá kolem nás. Po stranách cesty někdy vidíme vraky osobních a nákladních aut, převrácené, spálené, vybrakované. A hned vedle dva nebo tři kopečky země: hroby řidičů nebo nějakých nešťastných cestujících.

Opustili jsme Fadan Gourma před více než třemi hodinami. První kilometry po odjezdu z města byly okořeněny vším, co Afrika započítává do provozu - nepředvídatelnými cyklisty, roztržitými chodci, osly, kozami nebo volně pobíhajícími kuřaty. Nyní jedeme pravidelnou rychlostí, přerušovanou pouze náhlým vybočením nějakého přetížen ého „bušového“ taxíku nebo brody, přechody přes nyní vyschlou řeku z cesty neviditelné, které však pomlátí lidi i vozidla, jestliže se na ně vjede příliš rychle. Pobavenými diváky těchto ran osudu jsou ženy a drobní obchodníci, kteří putují podél cesty a na hlavách nosí nádoby naplněné vodou nebo bizarní zboží. Cesta se stává čím dál obtížnější. Benoit mlčí, je příliš zaměstnán vyhýbáním se vyjetým kolejím, kamenům, kopečkům písku a kličkováním mezi trnitým křovím. Krajina se mění. Okrově červená půda se mění v poušť. Obrovské cailcedráty, které až dosud lemovaly cestu, zmizely a přenechaly místo palmám „doum“ a zakrslým akáciím. Pouze holé baobaby ukazují, čas od času, své nadměrné, beztvaré, směšné siluety. Vesnice jsou vzácnější. Sotva několik roztroušených usedlostí, o 8 až 10 chatách z „banco“, spojených zdí z prosné slámy. Kulatá díra slouží jako vchod - otvor je tak nízko, že je téměř nutné sednout si do dřepu, aby se mohl překročit práh. Všimnete si, že podlaha je poseta kopečky střepů z hliněného nádobí, kukuřičnými nebo prosnými klasy, kousky z ořechu kola, kuřecím peřím nebo lusky burských oříšků. Tyto ochraňující gri-gri, obětní dary duchům, zajistí dobrou úrodu a ochrání lidi i zvířata před nemocemi. Jiné amulety, zavěšené nad dveřmi, je ochrání proti „Souanou“, zlému duchu, který v noci vchází do chat a spícím lidem vytrhává srdce.

OSUD Z TYKVÍ V oblasti Kantchari jsou ještě věštci, kteří zkoumají osud (Bayuali) z tykví. Říká se, že „se radí s tykvemi“. Ale nejrozšířenějším a nejoslňujícím způsobem věštění v tomto kraji zůstává geomantie. Nikdo nezná přesný původ, ani kdy a kým byla zavedena do Gourmy. Občas jsme bez dalšího vysvětlení slyšeli vyprávět o jednom „původci „ jménem „Cergninkassa“. Pravda je, že dnes geomantie tvoří pravý základ sociální organizace, základní pravidla, která musí každý respektovat, jestliže nechce slepě asistovat při velkých rozpravách o veřejném životě. Ohromná moc, kterou Benoit, sám Gourmanše, vysvětluje a ospravedlňuje svým způsobem: „Jednoho dne Bůh stvořil zebu. Udělal ho bílého, se čtyřma nohama a jedním hrbem na hřbetě. Na čelo umístil dva rohy, tenké a výhružné. Tak se zvíře nikomu nepodobalo. Bůh, hrdý sám na sebe, zavřel zebu do chýše obklopené zdmi z prosné slámy, zvané seccos, a tím ho skryl před očima zvědavých žen. Potom svolal před chýši všechny věštce, kouzelníky, proroky, ty, kteří věští z vody, z tykví nebo písku i provozovatele geomantie. A každý z nich se pokusil uhádnout, co Bůh asi tak mohl ukrýt za seccos. Ale nikomu se to nepodařilo. Až na Gourmanše, provozujícího geomantii - ten dvakrát plácl do písku, a tím vyznačil více než sto znamení na zemi. Pak popsal bílé zvíře, které má čtyři nohy, jeden hrb na hřbetě, dva rohy na čele. Řekl dokonce, že toto neznámé zvíře může samo člověku poskytnout potravu, oděv, teplo. Bůh, zděšený mimořádnou mocí tohoto věštce, mu odebral sto ze sto šestnácti znamení, které použil. To je důvod, proč dnes máme pouze šestnáct znamení pro konzultaci s duchy “ A Benoit s lehkým úsměvem dodal: „Ale to nám bohatě stačí.“

Gourmanše nic nepodnikne, aniž by se předtím neporadil s duchy prostřednictvím geomantika („tambipualo „). Ať je to neštěstí, které ho už potkalo nebo nebezpečí, které mu teprve hrozí, při příležitosti narozen í (kdy se vybírá i místo porodu), smrti či svatby, zkrátka pro všechny záležitosti soukromého či kolektivního charakteru (upřesnit datum a místo tábora pro obřízku, ale také konání svátku nového prosa nebo některých zemědělských obřadů v době setí) je žádoucí rada od „Bayualiho“ prostřednictvím geomantika. Ve skutečnosti je to geomantik, který, svým způsobem, bdí nad osudem každého jednotlivce i nad společenstvím celé vesnice. Tedy nad osudem všech lidí. Z důvodů výše uvedených Gourman še tedy vyhledá geomantika. (Ale opravdu zasvěcených je málo.) Vyhledá ho ve své vesnici, přesněji - půjde za tím, který se už tázal „Bayualiho“ pro členy jeho vlastní rodiny. V době, kterou určí za vhodnou, „tambipualo“ uhodí do země a bude přitom myslet pouze na tu věc, kterou si přeje znát. Na písku, zbaveném všech nečistot, vyzna čí znamení, která, pospojovaná podle určitých zvyklostí, odhalí příčinu prožitého neštěstí nebo původ hrozícího neštěstí, odpovědného původce současného dotazování, a především prozradí „léky“, aby se dnešní návštěva nemusela brzy opakovat. „Pouze část odpovědí od ,Bayualiho“ bude sdělena přímo zájemci. Ale nikdy nebude identita božstva, předka či ducha, kterého je třeba snažit se naklonit si obětmi na usmířenou, odhalena přímo. Aby předal tento druh vzkazů, ,tambipualo „ používá znamení, která vyrývá špičkou nože na úlomek tykve - tato psaná sdělení zájemce objevuje u oltáře předků nebo svých bohů. Jakmile Gourmanše dosáhne věku, kdy se může ptát geomantika, naučí se dešifrovat tyto vzkazy na tykvích. Protože ty mu označí nejen předka, kterého má uctívat, ale také způsob, jak ho uctívat: úlitbou ze ,sala“ (kaše z prosa smíchaná s dužinou z plodu baobabu), obětováním kohouta, kuřete, kozy nebo, méně často, ovce či býka“

Ve skutečnosti tyto kousky tykve zaručují, že geomantikova rituální nařízení nebudou zapomenuta, a také zaručují přesné proveden í obětí. Ale Benoit už nám o tom nic víc neřekne. Při našich otázk ách, čím dál přesnějších, týkajících se gri-gri, geomantie, jedů (říká se, že Gourmanši jsou mistry v jejich výrobě), zvedá oči k nebi a krčí rameny. Znamení nemožnosti odpov ědět nám - jako kdyby tajemství, která Gourmanši udržují kolem svým obřadů, jim zajišťovala samo přežití těchto obřadů - a zároveň znamení strachu, který vždy pociťovali před sousedními nebo cizími národy.

CÍSAŘ ZAKLÍNAČEM DUCHŮ. Konečně přijíždíme do Tantiabouli. Je to malá vesnice s usedlostmi roztrou šenými na vrcholcích mírných a holých kopců. Na úpatí, ve zvonov ých údolíčkách, zahrady obklopené „seccos“ kreslí geometrické útvary silnou zelenou barvou, což překvapuje v této okrově žluté krajině. Jak se sluší všude v Africe, naše první návštěva patří náčelníkovi vesnice. Po úvodních zdvořilostech, které u Gourmanšů spočívají ve vzájemn ých dotazech na zdraví manželky, dětí, rodičů, bratrů, sester, nevlastn ích bratrů, prarodičů, strýců, tet atd., často dokonce na zdraví zvířat a předků, nás náčelník přijímá ve své usedlosti. Téměř kruhový velký dvůr, obehnaný palisádou z pletené slámy, na které jsou přilepeny chaty z „banco“ s malými kuželovitými střechami. Uprostřed se ženy točí kolem ohromných, ohněm zčernalých hrnců, ze kterých se kouří. Náčelník nás přijímá v kruhovité, dosti velké chatě, zvané „tyuli“, která je umístěna při vchodu do usedlosti. Sedíme na rohožích ze slámy a konverzace se stáčí na úrodu minulého roku a nadch ázející zimu. Zima znamená v Sahelu období dešťů, které trvá od května až do konce srpna. Na množství vody, které spadne během těchto tří nebo čtyř měsíců, bude záviset život vesnice po celý rok. Letos se dešťě opožďují a náčelník neskrývá své obavy. Minulé tři roky byly špatné a sýpky jsou skoro prázdné. Bude zapotřebí několik dobrých roků, aby se obnovily zásoby.

Ale nebe zůstává beznadějně modré „Naštěstí máme nového císaře! Od předků zdědil schopnosti, jak udělat déšť, a to kde chce, kdy chce...“ Později večer nám Benoit potvrdí, že skutečně v zářijový den v roce 1992, kdy „Youabili“, 30. císař Gourmanšů, nastoupil na trůn, ve Fadan Gourma pršelo, k velkému úžasu všech účastníků. „Díky rozsahu své obyčejové moci je císař pomocníkem správy řízení. Především je ale nositelem síly Gourmanšů. Je to on, kdo zaklíná zlé duchy, viditelné či neviditelné. A jestliže vesničtí náčelníci z Gourmy se mu přicházejí podřídit, je to spíše ze strachu z jeho schopností, než z potřeby ochrany jeho armádou, jak tomu bývalo kdysi...“ V čele své vlády složené z 33 ministrů (včetně ministra války a ministra zahraničních věcí) má císař více moci, nežli se zdá. Thomas Sankara, strůjce revoluce v Burkina Faso, snad částečně zaplatil svým životem za to, že chtěl potlačit moc tradičních náčelníků. Jako císaře z Gourmy, mezi jinými Labidiedo, náčelník vesnice, nám nabízí pohostinnost. Jeho tři ženy již pro nás připravují „tho“ se smldincem, a omáčku s „gomgo“ - to bude dnes večer naše jídlo. Noc se snáší rychle a zapadající slunce barví krajinu dozlatova. Z dáli je slyšet tamtamy z tábora obřezaných. I když náčelník nebyl rozhodnutý, zda nám umožní vidět obřezané, neřekl ne, což podle Benoita bylo dobré znamení. Protože není dovoleno navštěvovat je během prvních dvou měsíců jejich odloučení od světa, a tamti byli obřezáni stěží před měsícem.

CO ZPŮSOBILA VĚTEV „Důvod obřízky si zaslouží být vyprávěn, protože, a to je nutné vědět, první Gourmanši obřezáni nebyli. Jistý Mariamma, pravděpodobně z kmene Hausa, se usadil se svou rodinou v Tanoua, malé vesnici v Gourmě, ležící mezi Diapaga a Boutou. Jen on sám byl tehdy obřezaný. Jednoho dne, jak říká legenda, jeho nejstarší syn Lotori odešel do buše lovit, zranil se a roztrhl si o větev předko žku. Mariamma se rozhodl to použít jako záminku pro obřezání Lotoriho. Nechal ho odvést mimo vesnici a dal mu postavit ohradu ze ,seccos“, aby jej uchránil od pohledu žen. Po operaci byl Lotori hlídán šesti kamarády, aby se zabránilo jeho manželce navštívit ho. Lotoriho uzdravování trvalo dva měsíce a ještě měsíc musel čekat, než jeho nová okrasa byla připravena k odchodu. Doprovázen všemi obyvateli vesnice, se konečně vrátil do své chaty a tam se zavřel. Pochopitelně okamžitě zalehl ke své ženě, a ta na- šla takové potěšení v jejich hrách, že nemeškala vyprávět svým přítelkyním novinu o zažitých radostech, dosud nepoznaných, aniž by si uvědomila, že jejich příčinou mohou být tři měsíce abstinence! Brzy vypukla stávka žen, které odmítaly poskytnout svým man- želům sebemenší přízeň, pokud nepodstoup í zázračnou operaci. Mariamma tedy operoval svých třicet příbuzných: protože ani jeden z nich neumřel, všichni Gourmanši chtěli být obřezáni“ Noc je teplá a plná hvězd.

Od východu vane horký vítr - harmattan, zvěstovatel tolik očekávaných a přesto nepravděpodobných deštů. Benoit mluví trochu tišeji: „Je to geomantik, který na žádost náčelníka stanoví datum zřízení tábora pro obřezané a první den slavnostního obřadu. Přibli žně každé tři roky. Vybere také místo, vzdálené asi 500 m od vesnice, které musí být „chladné“ a vlhké, v blízkosti mrtvého ramene řeky. Chlapcům je mezi 12 a 16 lety. Vzpom ínám si, že jsem neměl strach, proto že rodiče mi vysvětlili, že operatér (většinou Fulbe, kterému se říká „Biel“) mi hodí na záda vejce a v tomto okamžiku kůže z mého penisu spadne sama. Bohužel, tak to neprobíhá! Infekce jsou časté a správa usiluje čím dál víc, aby obřízka byla prováděna v nemocnicích. Ale mentalita se tak rychle nezmění“ Benoit se odmlčuje, takže můžeme slyšet dotěrný rytmus tamtamů v dálce. „Během jejich odloučení, které trvá přibližně tři měsíce, mladí lidé jsou zasvěcováni staršími obřezanými do zpěvů, tanců a tajného jazyka Gourmanšů.“ Následující den za úsvitu nás Libidiedo doprovází ke vstupu do tábora, který leží pod obrovským karité. Obřezaní tam stojí, nehybní, tělo celé pokryté bílou nebo šedou zemí, v rukou drží dva dlouhé klacky. Proti nim starší obřezanci, v maskách a oblecích z prosných stébel, tančí v rytmu tamtamů. Jeden z nich má luk a toulec plný slámy místo šípů. Více než dvě hodiny tam obřezaní stojí, bez hnutí, oči červené od únavy, otupeni sluncem a hlukem. Jestliže jeden z nich projeví známku únavy, okamžitě je volán k pořádku některým ze starších. „Zasvěcování je období velmi těžké,“ důvěrně sděluje Benoit, „ale jakmile skončí, začíná pro všechny obřezané nový život. Jejich bývalá osobnost zmizela. Nosí nové jméno a mluví novým jazykem.“ Slunce je vysoko, když náhle tamtamy zmlknou. Ohrožováni pojídači duší, noví obřezanci utíkají pryč. Na stromě, který trůní uprostřed ohrady, visí sáčky naplněné kouzelnými bylinami.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group