ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Vzpomínky na klášter

 

Náhorní plošina Tur Abdin je nehostinnou stepí v srdci Kurdistánu (na jihovýchodě Turecka, v blízkosti hranic se Sýrií). V zimě větrno a nevlídno, v létě zase vražedné horko. Pro turisty je to tu absolutní konec světa, a tak téměř nikdo neví, že je Tur Abdin pravlastí jakobitských křesťanů, kteří dnes udržují při životě poslední zbytky aramejštiny - jazyka, kterým mluvil Ježíš Kristus. Obklopeni muslimskou většinou neměli nikdy lehký život.
Dnes pečují, díky pěti klášterům, o víru asi pěti set místních křesťanských rodin, vychovávají jejich děti a starají se o uprchlíky z okolních států. Občas sem zavítá i nějaký Evropan, a všichni prý při odjezdu tvrdí, že by se sem někdy rádi vrátili.
PAN BISKUP. Přítel Tomáš ho potkal pod střechou křesťanského chrámu ve městě Midyat. „Můžeš jít se mnou, v božím domě bude pro tebe i chléb i lůžko.“ Pokyne rukou k obzoru a dodává: „Ti muslimové ti ufiknou hlavu ani se nenaděješ.“ Tou velkou postavou v zářivě červené sutaně byl biskup Timotheos Samuel Aktaš. Svérázný, nevypočitatelný, ale dobrý člověk. Tomáše pak odvezl do kláštera Mar Gabriel. Boží dům byl ale jedním velkým staveništěm. Snem pana biskupa je uvést klášter do původního stavu, což je ovšem, vzhledem ke stáří a rozloze, úkol nez áviděníhodný. Každý den s rukama schovanýma v sutaně kontroluje dělníky, zda maltu mají dostatečně hustou a zeď rovnou.
NÁVŠTĚVA PRVNÍ. V klášteře mají vlastní školu, kterou chlapci, dáni sem na vychování, navštěvují každé odpoledne až po škole státní. Ta je v nejbližším, dvacet kilometrů vzdáleném městě, kam je z kláštera každé ráno odváží malý autobus a odpoledne sváží zpět. V klášteře se učí aramejštině, dějinám křesťanství a částečně i arabštině. A právě aramejština a křesťanství jsou trnem v oku současné turecké vládě, která výuku v klášteře označila za ilegální. Tomáš, vděčný za bohaté pohoštění, kterého se mu od pana biskupa dostalo, vzal do rukou lopatu a začal s dělníky na spodním nádvoří míchat v neckách maltu. V tu chvíli přestali všichni pracovat, postavili se kolem něho a vyděšeně zírali. Není zvykem hostů v klášteře pracovat. Přišel i pan biskup. Pobaveně sledoval Tomášovo zápolení s dřevěnou násadou, než ho odvedl zpět k myslitelům. Při večeři mu s patřičnou okázalostí daroval jablko. Za snahu.
NÁVŠTĚVA DRUHÁ. Byl vražedný červencový den a horký vzduch spaloval plíce. Z Midyatu na odbočku ke klášteru nás vzal dolmus, na jehož předním sedadle dřepěl chlap s kalašnikovem, vystrčeným z okénka. Pro pocit mužnosti nebo strach z ozbrojenců PKK, Kurdské strany práce? V této zemi je zbraň pro muže amuletem, který je třeba nosit neustále při sobě. Místní policie jim občas na ulici zkontroluje povolení, ale to že ji nosí běžně nabitou, nikoho neznepokojuje. Když není něco v pořádku, teatrálně vysypou zásobník, aby si ho dotyčný vzápětí naplnil zpátky. Šlapeme ke klášteru, který je v té vyschlé žlutohnědé krajině oázou zahrad a sadů. Klášter ale nejsou zlaté věžičky a barevné mozaiky v oknech, sám o sobě připomíná spíš prvorepublikovou továrnu. Stoupáme na nejvyšší nádvoří, kde pod plátěnou střechou sedí v křeslech pan biskup a jeho věrní. Zdravíme se s nimi a biskupovi předáváme knihu o Čechách. Chvíli si ji prohlíží, pak ji odhodí do vedlejšího křesla a beze slova odejde. Dostáváme čaj a rozhovor začíná řídící učitel, kterého zajímá situace v čerstvě rozděleném Československu. Zbytek dne bloumáme po klášteře. Biskupa vidíme až při večerní modlitbě, dostáváme povolení zůstat. Já odcházím do levého křídla k jeptiškám, pomáhat s večeří, Tom áš zůstává na horním nádvoří s muži-mysliteli. Ženy a muži jedí odděleně, ženy muže při jídle ani neobsluhují. Tuto činnost zastávají chlapci, kteří jsou dáni křesťanskými rodinami z okolí do kláštera na vychování. Ráda vzpomínám na klášterní stravu: rýže balená v listech bylinek, česnekové jogurtové omáčky, smažené ryby, jáhly. Po večeři mě bere sestra Anna za ruku a vede po schodištích na střechu. Ostatní jeptišky už sedí na rovné střeše kláštera a na roztažených houních upíjejí čaj z malých kalíšků. Udělají místo a nalévají nám z cínové konvice. Sestra Anna je moc zvědavá, a tak se snažím komolenou francouzštinou doplnit jejich slabé znalosti o Evropě, o tom že Česká republika není součástí Sovětského svazu, že hlavní město není Bělehrad. Mě zajímá, zda se nebojí v tomto divokém koutu Turecka. Smějí se a vypráví, že ony nebojácně spaly na střeše, i když se muži z protější střechy, pro zvýšenou iniciativu kurdských bojovníků, stáhli do bezpečí zdí kláštera.
Vyprávím o Evropě, o emancipaci, o škole. Když jim únavou padají hlavy, balím deku a hledám nejvhodnější místo k přespání. Za chvíli jsou za mnou se dvěma houněmi a válcovým podhlavníkem. Myslím si, že je to zbytečné, ale s vděkem pak na ně v noci vzpomínám. Krásná noc. Jak krásné jsou hvězdy v pustině. Anna si ustlala vedle mě: „Zůstaňte tu,“ říká. „Napořád?“ ptám se já. A v tu chvíli mi to nepřipadá nemožné. „Ale ne,“ směje se Anna. „Ještě aspoň den, dva. Můžeš s námi pracovat v zahradě a večer můžeme spolu procvičovat francouzštinu.“ Usínám, aniž bych Anně vysvětlovala, že zítra musíme odejít. Byla krásná noc. Ještě nevyšlo slunce, když začaly bít zvony. Jeptišky vstávají, pomalu balí houně a scházejí po točitých kamenn ých schodech do nitra kláštera. Zvony bijí podruhé, to svolávají k modlitbě. Vstávám a odcházím s nimi do chrámu. Na prahu jsem se přezula do pantoflí a zasedla do lavice k Tomášovi. Pan biskup stál opřený o pultík, na kterém ležela rozevřená bible, a vypadal vcelku nez účastněně. Celá liturgie probíhá v aramejštině. Všichni muži a chlapci z kláštera se rozdělí, obestoupí rozev řené knihy a z nich vícehlasně zpívají. Obě skupiny mužů si zpěvem navzájem odpovídají. Když jedni dozpívají, odstoupí se založen ýma rukama a vyrovnáni v řadě čekají na ty druhé. Chrám už je plný hustého závoje kadidla. Jepti šky, bosé, stojí úplně vzadu u stěny. Ke konci tiše mizí. Muži se postaví do řady, postupně políbí biskupovi ruku a odcházejí z chrámu. V klášteře se nesnídá. A tak jako jediní, i přes naše protesty, dostáváme chléb a marmeládu. Pak nás učitelův syn provází po celé budově, jen v přední části chrámu s oltářem znejistí a mně, hledící na zbytky zlaté mozaiky ve stropě, říká: „Sem ženy nesmí. Ani naboso.“ Nasupeně odcházím. Před obědem musíme odjet. Nem ůžu najít sestru Annu, abych se rozloučila. Už na nás čeká taxi, které přivezlo hosty ze Sýrie a nás sveze do nejbližšího města. Pan biskup nám smluvil poloviční cenu. A když taxikář zpětně cosi namítal, biskup zařval a bylo po diskusi. Odjíždíme. Tomáš je muž, a tak panu biskupovi líbá ruku, já jsem žena a nevím, co s jeho rukou dělat.
MAR JAKUB. Mar Jakub je malý klášter schovaný za kurdskou vesnicí, v níž kře ťané dali by se na prstech jedné ruky spočítat. Nemá nic společného s monstrózností kláštera Mar Gabriel. Přijeli jsme minibusem s chlapci ze školy. Ti odhazují tašky hned u vrat a na malém dvoře kláštera hrají s řidičem fotbal. Na ochoze s rukama vbok stojí sestra a cosi na chlapce pokřikuje. Po chvíli to vzdá a nás odvádí do horního patra. Stojí- me v malé místnosti s jediným oknem, posazeným vysoko nad naše hlavy. Mniši a několik vesničanů nás přívětivě vítají rozvaleni na rohožích. Biskup je daleko, a tak není třeba zbytečné škrobenosti. Usrkáváme s nimi čaj a odpočíváme v té mile chladné, slunci schované kobce.
MAR GABRIEL. Jakobité, někdy označovaní jako syrská ortodoxní církev, se jmenují podle postavy jednoho ze svých zakladatelů Jakoba Baradoisa, který žil mezi lety 500 až 578. Jako monofyzitisté neuznávají rovnost trojice boží, a proto se v roce 451 odštěpili od ortodoxie Chalkedonského koncilu. Víra jim přinesla několik období krutých pronásledování, která se střídala s desetiletími klidu. Do oblasti Tur Abdinu proniklo křesťanství ve čtvrtém století a obrovsk ým tempem se šířilo dále. Roku 395 založil opat Samuel na místě dnešního Mar Gabrielu klášter jménem Qartamin. Byzantský císař Theodosia a jeho následník Anastasios s mnichy sympatizovali, štědře stavbu podporovali, a tak tu vyrostla řada dalších klášterů. Dodnes se dochovaly, mimo Mor Gabrielu, Mor Jakub, Deir az Zafaran, Mor Kiriakos, Mor Azazael a Joldat Aloho. Už v 6. století zasáhlo klášter mnoho osudných ran, které jeho trvání ohrozily. Císař Justin a následně Justinian nekompromisně pronásledovali monofyzitistické tendence. Klášter Qartamin byl zničen, mniši uprchli a vrátit se mohli až o dvě desetiletí později. V roce 580 Peršané vyplenili klášter podruhé, mniši byli odvlečeni, a toho času bohatá knihovna lehla popelem. Nový rozkvět přišel na začátku 7. století s mnichem-biskupem Gabrielem, který dosáhl značných privilegií od Kalifa Omara. Později byl klášter podle mnicha Gabriela pojmenován a toto jméno nese dodnes. Mar Gabriel tehdy získal soudní svrchovanost nad Tur Abdinem, v samosprávě osvobození od daní a možnost veřejného provádění liturgií. Až do roku 1090 byl klášter biskupským sídlem celého Tur Abdinu. Za tuto dobu vychoval mnoho patriarchů západosyrské ortodoxní církve. V 15. století přicházejí bolestné rány válečných nájezdů tatarského vládce Timura Lenkse ze Samarkandu. A klášter chudl. Přesto zůstal poutním místem. Křesťané i muslimové přicházeli do kláštera se svými neduhy, kdy po noci (dle pohanských zvyklostí) strávené v hlavní kapli chrámu, odcházeli zdraví a mladí.
NÁVŠTĚVA TŘETÍ. Tentokrát nás ke klášteru veze muž v toyotě. Ptáme se na PKK a na teror v oblasti. „Já jsem PKK,“ bije se pěstí do hrudi a na důkaz svých slov vytahuje zpod sedadla plný zásobník. „Vivat free Kurdistan,“ křičí z okénka, když nás pak před klášterem vysadí. Mar Gabriel se rozrostl o další dva bloky a stavební práce stále nejsou u konce. Vcházíme branou do zahrad. Vítá nás mladý, dobře vypadající muž a odvádí do přijímací místnosti. Čekáme na biskupa a pojídáme klášterní specialitku - sladké pokroutky máčené v medu. Biskup přichází, všichni vstanou a někteří mu v pokleku líbají ruku. „Á, Thomas,“ pronese, když nás zbystří, jakoby nic, jako bychom přijeli ze sousedního města. Sedne si do křesla a nohy složí pod své mohutné tělo. Pak ubalí cigaretu a s hlavou zakloněnou rozkošnicky vypouští kouř. Sedím vmáčknutá do lavice s pocitem nepřizpůsobivého tvora mezi mysliteli. Při první možné příležitosti mizím ven a tam se nestačím divit. Po schodech sedí mladí Němci a vykládají si fóry ze školy. Studenti teologie na zahraniční exkurzi. Pan biskup jim slíbil po večeři přednášku o křesťanství na východě. Večeřím (s dalšími deseti studentkami) poprvé v klášteře u jednoho stolu s muži. Biskup prochází kolem a vždy si hlasitě říhne. Slabší povahy nechávají jídla. Když projde počtvrté, a každému je už konec konců jasné, že jde o provokaci, zasedne i on ke své misce rýže a smažené rybě. Ráno se při prohlídce kláštera s německými studenty dostávám i do míst, která mi byla dříve nepřístupná. A tak jsem si mohla prohlédnout nejen místnost s hlavním oltářem, v jejíž klenbě lze rozeznat části zlaté mozaiky, ale i skryté zadní místnosti, o jejichž existenci jsem neměla ani potuchy. Tam byl také vystaven blok hrubě otesaného kamene - původní kazatelna biskupa Gabriela. Spojen ím mezi těmito zadními místnostmi jsou jen díry ve zdi, mezi patry pak pouze úzké komíny. Jsou to postní kobky, ve kterých každý mnich hladověl tak dlouho, dokud neprolezl do další místnosti. Dvaceticentimetrov á mezera v horním patře byla konečnou zkouškou půstu.
l l l Požádali jsme biskupa o dovolení fotit a psát o klášteře. „Mě nemůžete fotit jen tak, v sutaně,“ říká a odchází pro svůj slavnostní oděv. Po úspěšném focení nás pozve na poslední oběd, a když se loučíme, nedovolí, abychom šli pěšky. Zavolá od oběda staršího chlapce a poručí mu, aby nás traktorem odvezl do vesnice. Stojíme v prachu u cesty. V ruce žmoulám biskupovu vizitku na křídovém papíře. Minule v klášteře křtili syrské dítě. Nahé jej biskup ponořil do vody za zpěvu aramejských modliteb. Pak jej nad kamennou křtitelnicí oblékl do slavnostních bílých šatiček. Bylo to nezapomenutelně krásné a já se sem chtěla vrátit. Teď se ale dívám na nový, zářivě žlutý ukazatel u cesty - Mar Gabriel 2 km. V ruce žmoulám zlatě tištěnou vizitku a přemýšlím, zda se mi sem opravdu ještě vrátit chce.

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group