ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

UFO k zešílení

 

Znovu a znovu jsem se probouzel v časných ranních hodinách s pocitem, jako by se právě přihodilo něco strašného,“ vzpomíná americký spisovatel Whitley Strieber. „Možná, že začínám šílet nebo se mi dělá na mozku nádor. Musím přijít na to, co to je a podniknout nějaké nezbytné kroky.“ Strieber skutečně podnikl, co se dalo. Napůl šílený zoufalým a nepochopitelným strachem podstoupil řadu lékařských vyšetření, která prokázala, že po fyzické stránce je zcela v pořádku. Ke stejnému názoru došli i psychiatři, i když připustili, že strach, kterým Strieber trpí, normální není.

Obvyklou příčinou vzniku takových úzkostných stavů je nějaké silné trauma, které postižený prožil. Strieber si ale na žádný takový zážitek nevzpomínal. Přesto jeho potíže neustupovaly, spíše naopak. „Pokud se dostaví ještě jeden okamžik zoufalství takové intenzity, vyskočím z okna,“ uvažuje v jedné chvíli. Vzpomene si na velký neznámý objekt, který se objevil u jeho víkendového srubu. Nepozoroval ho tehdy sám, zpráva o něm se objevila i v místních novinách. Dodatečně zjistí, že to není první pozorování něčeho takového v této oblasti, UFO se tady velmi hojně objevuje již padesát let. Strieber se poprvé v životě začne zajímat o UFO a v jedné knížce si přečte scénář tzv. typického únosu do UFO. V té chvíli si na všechno rozpomene: „Vlny bolesti se nelítostně valily jedna za druhou. Hleděl jsem dychtivě do okna. Chtělo se mi z něj vyskočit. Chtěl jsem zemřít. Nemohl jsem prostě ty vzpomínky unést a nemohl jsem jim uniknout. Co mi to udělali?“

 Příběh Whitleyho Striebera pak pokračuje dál. Obrátí se na Budda Hopkinse, amerického specialistu na tzv. syndrom únosu do UFO. Dozví se, že tímto syndromem trpí více lidí, že je možné terapeutickou cestou zmírnit nebo úplně odstranit potíže, kterými „unesení“ trpí. Strieber si chce rozpomenout přesně na všechno, co se mu stalo - nebo co si myslí, že se mu stalo. Zatím jsou jeho vzpomínky zmatené, pletou se v nich požáry, sovy, zelené kulové blesky, exploze, světla. Strieber už několik měsíců systematicky prohledává celý svůj srub, každý kout, někdy i se zbraní v ruce. Před spaním nakukuje pod postele. Instaluje bezpečnostní systém a reflektory, které se automaticky rozsvítí, když někdo přejde kolem. Marně. Na „návštěvníky“ tato zařízení nereagují. Uprostřed noci Striebera vzbudí šustivé zvuky a za dveřmi ložnice vidí postavu, vysokou asi 110 cm. Má intenzivní pocit, že dům je jich plný, ale nemůže nic dělat, sedí ochrnutý na své posteli.

Rozhodne se proto podstoupit hypnózu, ve které si chce svoje vzpomínky ujasnit. Přitom vyjde najevo, že je skutečně unášen jakýmisi cizími bytostmi do UFO. Dělají tam na něm různé, někdy i velmi bolestivé pokusy, vstupují do jeho vědomí, promítají mu přímo do mozku hrozivé obrazy ničení a zkázy jako třeba černobylský výbuch, nebo scény mučení a násilí. Jindy ho nechávají „vydechnout“ v něčem, na co si vzpomíná jako na jasné, zlaté město, kde nikomu nic nehrozí. Strieber zjistí, že zážitky s „cizinci „ mají i jeho manželka a syn, stejně jako náhodní návštěvníci srubu, pouze Striebera však „cizinci“ považují za svého vyvoleného a pravidelně si ho půjčují už od jeho dětských let. Do jeho života nakonec zasahují i tak, že mu zakazují sladkosti! Kdykoli si ho mohou kdekoli vyzvednout a nic tomu nedokáže zabránit. Strieber, jako spisovatel, udělá jedinou možnou věc, a to že svoje zážitky popíše ve dvou knihách. Je to pravděpodobně nejkomplexnější popis „únosového syndromu“, jaký máme k dispozici. Vypovídá o zmatku, do jakého je oběť únosu uvržena, stejně jako o zoufalé touze najít vysvětlení a snad i pomoc.

Kdyby Strieberovy knihy četl psychiatr, který se dosud s únosovým syndromem nikdy nesetkal a historky o UFO považuje za jeden velký blábol, napadne ho jediná diagnóza, a to schizofrenie. Jenže taková diagnóza neznamená, že problém je tím vyřešený. Mezi duševními chorobami je totiž právě schizofrenie ta ze všech nejzáhadnější. Lékaři určují diagnózu na základě určitých příznaků, což platí i pro duševní choroby. Jenže u schizofrenie není možné stanovit, jaké jsou vlastně její typické příznaky. Klasické jsou například hlasy, které nemocný slyší. Tyto hlasy dávají nemocn ému příkazy a zákazy, nutí ho k určitému jednání, pacient musí někam jít, něco napsat, něco udělat. Výkony, které mohou takto postižení podat, jsou obdivuhodné, například napíší mnohasvazkové dílo jako poselství lidstvu, vytvoří tisíce fantaskních kreseb. Tato nutkání působí někdy na nemocné tak nepříjemně, že je mohou dohnat až k sebevraždě. Schizofrenici jsou také přesvědčeni, že jim někdo vnucuje do hlavy cizí myšlenky, že je někdo sleduje, pronásleduje. Přitom schizofrenii, resp. jejímu propuknutí, předchází silný pocit zoufalé úzkosti.

Takto postižený člověk může uvažovat o sebevraždě a pokusit se o ní, anebo si začne vytvářet bludy, které tuto zničující úzkost oslabí. To mu sice zachrání život, ale už ne duševní zdraví. Onemocní schizofrenií. Schizofrenici se také často pozorují v zrcadle, protože mají pocit, že je někdo nějak změnil. Stále trpí pocitem pronásledování, paranoidním bludem. Jsou přesvědčeni, že nic není náhoda, všechno má nějaký smysl. Obraz schizofrenie jako nemoci je tak pestrý a mnohotvárný, že psychiatrům umožňuje, aby mezi schizofreniky řadili různé náboženské mystiky stejně dobře jako do sebe beznadějně uzavřené autisty. Připou ští dokonce, že není jedna univerzální schizofrenie, ale že se může jednat o několik různých schizofrenních chorob, včetně tzv. bouffée délirante, akutně vzniklou psychózu bez konkrétního podnětu. Některé halucinace, podobné schizofrenním, způsobuje i LSD. Strieber si byl dobře vědom toho, že ze všeho nejvíce se jeho duševní stavy podobají právě schizofrenii, případně epilepsii spánkového laloku, a proto se podrobil příslušným psychiatrick ým vyšetřením. Výsledek byl negativní a dotyčný psychiatr to potvrdil i písemně. Nicméně je to pouze jeden názor jednoho psychiatra a zatím neexistuje objektivní způsob, jak zjistit, zda dotyčný schizofrenii má nebo ne. Strieber může trpět nějakým druhem schizofrenie a zároveň být i obětí únosu do UFO.

Tyto dvě věci se totiž nevylučují, dokonce se zdá, že únos do UFO, který je pro uneseného vždy mimořádně traumatický, může schizofrenii vyprovokovat. Příčiny vzniku schizofrenie jsou zatím stále nejasné. Existuje několik teorií, ale ani jedna vše úplně nevysvětluje. Někteří psychiatři dokonce připouští, že příčina vzniku - nebo propuknutí - schizofrenie se vůbec nedá zjistit. Předpokládá se, že každý člověk v sobě nosí určité větší nebo menší předpoklady k tomu, aby se stal schizofrenikem. Pokud v jeho životě dojde k nějaké určité události, schizofrenie propukne. Takovou spouštěcí událostí může být zejména nějaké trauma a psychiatři se samoz řejmě pokoušeli definovat, jak vypad á to trauma, které schizofrenii vyvolá. Jejich úsilí ztroskotalo. Bezpečně je prokázáno jenom to, že schizofrenie se stabilně vyskytuje u jednoho procenta populace, bez ohledu na to, v jakých konkrétních podmínkách lidé žijí. Teorii spouštěcího traumatu odporuje i to, že válečné útrapy, sociální otřesy a živelné pohromy výskyt schizofrenie v takto postižené populaci nezvyšují. Často se nepodaří spouštěcí trauma nalézt ani tehdy, když už schizofrenie propukla. Potíže nemocných schizofreniků ustupují a zase se vracejí bez zjevné příčiny. Není možné se se schizofrenií narodit, její první příznaky se objevují mezi 17.-35. rokem života. Prokázán je vliv dědičnosti, zatím ale není jasné, který gen nebo geny odpovídají za přenos nemoci ze schizofrenního rodiče na potomka. Neexistuje psychiatrická škola, která by se nepokusila se schizofrenií jednou provždy vypořádat.

Rekapitulace výsledků je velmi bídná. Zcela zklamaly všechny čistě psychoterapeutické postupy, schizofrenii prostě není možné pacientovi rozmluvit, nezabrala ani klasická psychoanalýza. Tím jsou vyloučeny čistě psychické příčiny schizofrenie, jako je například deprivace v kojeneckém věku nebo nemilující a stresující matka. Jedné třetině schizofreniků pomohlo odebrání kousku tkáně z čelního laloku, lobotomie, ale skutečný převrat znamenalo až zavedení psychofarmak, zejména depotních neuroleptik, která se jednou za několik týdnů podávají injekčně. Tím se změní dlouhodobě biochemie mozku a nemocnému se uleví natolik, že se může znovu zapojit do normálního života. Schizofrenie jako takové se však nemocný nezbavil. Obecně jsou vyhlídky na úplné uzdravení malé, i když občas dojde ke spontánnímu uzdravení bez zjevné příčiny.

Může být příčinou vzniku schizofrenie únos do UFO? Některé indicie naznačují, že přinejmenším existuje souvislost mezi únosovým syndromem a schizofrenií. Nejprve je třeba prokázat, že skutečně někteří lidé byli uneseni do UFO, že tedy tento jev existuje. Je pravda, že objektivních důkazů mnoho nemáme. I když naši unesení spoluobčané podnikají všechno možné - jsou jich dnes stovky a možná tisíce, kteří se rozhodli svůj únosový syndrom nějak vyřešit už pro svůj vlastní klid, většina důkazů, které podávají, je zpochybňována. Asi nejprokazatelnější je výslech na detektoru lži, kterým mnozí z nich úspěšně prošli. Regresivní hypnóza je méně přesvědčivá, protože hypnotizovaný může být, samozřejmě i neúmyslně, ovlivněn tak, že jeho výpověď nemá žádnou hodnotu. Dále máme svědectví těch, kteří byli únosu přítomni. Obvykle byli během únosu paralyzováni, nemohli nic dělat, jenom bezmocně sledovali, jak je unášený vyzvednut z lůžka a odnesen pryč. Nebo se probudí uprostřed noci a zjistí, že některý člen rodiny není ve své posteli ani nikde jinde v bytě nebo domě, ráno se však vrátí. Asi nejpřesvědčivější jsou svědectví náhodných svědků.

Strašidelně působí příběh jednoho amerického politika a jeho ochranky, který ze své limuzíny viděl, jak z okna mrakodrapu malé bytosti odnášejí ženu v noční košili, dopravují ji do létajícího talíře a ten zmizí pod hladinou řeky Potomac, aby se později vynořil a žena byla zase oknem vrácena zpět do svého bytu. I když tato žena trpí klasickým únosovým syndromem, celý příběh znehodnucuje fakt, že zmíněný politik zůstal v anonymitě. Svědkem únosu se mohou stát i zvířata, která obvykle projevují velký strach, kočky se krčí v koutě a psi zoufale vyjí. Téměř všechny případy únosu provází objevení létajícího talíře, světelné koule apod., které je doložitelné pozorováním dalších náhodných svědků. Po přistání UFO zůstane na zemi vypálený kruh zvápenatělé půdy. Přítomnost „cizinců“ někdy provázejí i podivné zvuky, klepání a bouchání, kroky, šustění a cupitání. Zváštní kategorií důkazů jsou podivná zranění, vyrážky, stroupky, bouličky nebo jizvy na tělech unesených a zakrvácený nebo jinak znečištěný oděv, bolesti v nose, uších nebo jinde. Unesení udávají i implantaci sond do těla, ale žádnou se zatím nalézt nepodařilo.

Zcela specifický je případ, kdy snad „cizinci“ používají lidský genetický materiál k vyšlechtění jakéhosi hybrida člověka a „cizince „. Postižené, opakovaně unášené ženy dokonce udávají, že byly zcela prokazatelně asi tři měsíce těhotné a potom jejich plod zmizel! Tento jev ovšem psychiatrie vysvětluje jako tzv. hysterické těhotenství, jako druh psychické poruchy, což však nevysvětluje pozitivní těhotenské testy. Cizinci se neomezují jenom na lidi, kruté experimenty konají i na zvířatech a stovky kusů dobytka na ně doplatilo životem. Je jasné, že „cizinci“ nemají zájem na tom, aby se o jejich činnosti a pokusech na lidech i zvířatech všeobecně vědělo. Zdá se, že dělají všechno pro to, aby zůstali v ilegalitě. Typické je to, že únosy se konají v drtivé většině v noci, před úsvitem. Unesený je sám nebo pouze s malou skupinkou lidí. Pokud je ve větší skupině, dostane příkaz, aby se vydal na nějaké opuštěné místo. Všichni unesení shodně udávají, že se zcela vyděšení budí uprostřed noci nebo k ránu, všichni se chtějí odstěhovat do velkých měst, kde je spousta světla a lidí. Někteří unesení se pokusili něco si odnést na památku, cizinci jim v tom však zabránili. Navíc jsou unesení jakoby zbaveni své vůle, neustále hlídáni, často ani nemají žádný oděv a v UFO také nejsou ani žádné drobné předměty, které by mohl unesený nepozorovaně odnést. Největší zbraní cizinců je jejich schopnost ovlivnit lidskou psychiku tak, aby unesený na únos zapomněl, stejně jsou ovlivněni případní svědci.

Tato psychická bariéra není nepřekonatelná, postupem času odeznívá a postižený si začíná vzpomínat i sám od sebe nebo mu něco jeho zážitek připomene. Regresivní hypnóza odstraní i poslední zbytky této bariéry. Pokud jsou však vzpomínky na únos ještě potlačeny, unesený si uvědomuje pouze to, že něco není v pořádku, že se zoufale všeho bojí, že se mu zdál nějaký zlý sen. Někdy si zcela jasně vzpomíná na něco, co se zcela jistě nemohlo stát nebo co vůbec neexistuje. Vzpomíná si na ulici, pláž, lesní cestu kde byl, ale znovu ji nalézt nedokáže. Tyto krycí vzpomínky jsou leckdy zcela bizarní a překrývají skutečné vzpomínky na únos. I přes jejich nepravděpodobnost je unesený považuje za zcela reálné. Podivný sen nebo vzpomínka tak často upozorní na realizovaný únos tam, kde by ho nikdo nepředpokládal. Ten kdo v životě o únosovém syndromu neslyšel, nedokáže rozšifrovat ani zcela typické krycí vzpomínky. To samozřejmě odhalování únosů ztěžuje. Přitom k únosu mohlo dojít vždy, když si postižený vzpomíná na zvířata s velkýma tmavýma očima, jako jsou jeleni, králíci, zajíci. Je to vlastně vzpomínka na velké, tmavé oči mandlového tvaru, které jsou charakteristickým znakem „cizinců“. Pocit ohrožení je v uneseném zakotven natolik, že tyto oči si pamatuje i jako oči dravce, pokud možno toho, který loví v noci, tedy sovy, vlka. Nereálnost prožitku někdy naznačuje neobvyklá barva zvířete, známý je Freudem popsaný sen o sedmi bílých vlcích, sedících na stromě, tedy ve výšce, stejně jako ve výšce létá UFO. Vlci se najednou objeví tam, kde byl poslední zast řelen před sto padesáti lety a nádherný jelen se dívá přímo do okna. Unesení vzpomínají i na hmyz, zejména na dravou kudlanku.

Další krycí vzpomínkou, související s vyšetřeními unesených, je vzpomínka na zdravotní sestru, letušku, lékaře, kouzelníka s hůlkou. Prožitek únosu se může skrývat i za panickou a zcela iracionální hrůzou z banálního stomatologického ošetření nebo gynekologické prohlídky. Někdy je celý prožitek maskovaný navíc jako sen, například o třech malých šedivých bytostech, které stály kolem postele. Na vyhledávání takovýchto indicií se specializuje německý odborník doktor Johannes Fiebag. Podle jeho názoru je výsledkem působení „cizinců“ i celý náš bohatý svět pohádek, legend a mýtů. Všichni trpaslíci, skřítci, permoníci a víly jsou vlastně „cizinci“. Podle modré barvy oděvu skřítků koboltů byl pojmenován kobalt a na modré overaly cizinců, včetně špičaté kapuce, si vzpomíná mnoho unesených. Jeden si dokonce vybavuje průhledný válec, ve kterém ležel podobně jako Sněhurka ve skleněné rakvi. Jiní si zase vybavují bytosti spíše andělského zjevu, vysoké, v bílém šatě, další si vzpomínají na kouzelné hůlky, které cizinci používají, a na lucerničky nebo světýlka, kterými si svítí. Unesení si vybavují i zápach síry, hořké jídlo a tajemné kapky, které museli polknout. Mozek uneseného odmítá přijmout realitu traumatizujícího únosu a uniká do nereálných představ.

Jung považoval tyto představy za velmi důležité, vypracoval celou teorii archetypů, které jsou společné celému lidstvu, jakési základní, modelové představy, např. typické víly, typického trpaslíka, typick ého ďábla atd. Zvláštní je, že nejv íce se těmito archetypovými představami, bájemi, mýty a legendami zaobírají právě halucinující shizofrenici. Mnoho indicií, ale žádný opravdov ý důkaz. Pro většinu lidí patří únosový syndrom mezi moderní horory, které berou asi stejně vážně jako rusalky nebo vodníka. Pro ty, kteří únosovým syndromem trpí, se jedná o věc doslova smrtelně vážnou. Nejhorší je pro ně vědomí nevyhnutelnosti únosu a dalšího utrpení, vědomí bezmocnosti. Někteří z nich se odvážili vystoupit na veřejnost, začali se sdružovat do jakýchsi svépomocných sdružení, sdělovat si zkušenosti, které se najednou ukazují jako překvapivě podobné. Unesení jsou schopni se mezi sebou poznat, aniž se dříve viděli, někdy si jeden unesený pamatuje ostatní ze společné čekárny v UFO, kde je viděl. Jediným prostředkem, který zat ím dokáže zabránit únosu, je instalování videokamer. Cizinci si v žádném případě nepřejí figurovat na videozáznamu a o kameře dobře vědí. Je proto pravidlem, že pokud kamera běží, k únosu nedojde. Podle všeho však cizinci plní jakýsi plán, a někdy musí svoji oběť unést v daný čas, bez ohledu na cokoli, jinak by asi experimenty, které provádějí, pro ně neměly význam.

Pak se stane, že se kamera nevysvětlitelně zasekne, porouchá, vypne. V jednom případě je na záznamu vidět, jak spící oběť již několika únosů náměsíčně vstává, jde ke kameře a vypne ji. Ráno byla kamera samozřejmě vypnuta a postižená žena mohla vypr ávět o svém dalším únosu. Je pravděpodobné, že cizinci mají vypracovan ý jakýsi systém, podle kter ého si svoje oběti vybírají, soustředí se často na celou rodinu, rodiče i děti, s dětmi zacházejí o něco málo laskavěji. Únos některého specialisty na únosy do tohoto systému nezapadá, což je rozhodně škoda. Víme, jak vypadá únosový syndrom, můžeme dokonce být přesvědčeni i o tom, že k únosům skutečně dochází, nikdo ale nedokáže vysvětlit, odkud cizinci přicházejí. Je jisté, že nerespektují fyzikální zákony našeho světa, procházejí zdí i zavřenými okny a dveřmi, způsobují elektromagnetick é efekty, které vypínají motory aut, videokamery i televizi a další přístroje. Snad mají někde svoji vlastní zemi nebo planetu, snad k nám přicházejí z jiného času, jedna spekulace o jejich původu je šílenější než druhá. Ať je to jakkoliv, utrpení, které uneseným obětem způsobili, je pro tyto oběti reálné dostatečně. Šok ze setkání s něčím tak cizím se snaží jejich zoufalá mysl vytěsnit natolik, že někdy dojde i ke vzniku toho, co nazýváme schizofrenií. Cizinci se nechovají k nám a dalším živým tvorů právě laskavě, často je jejich počínání nelidsky kruté, přicházejí v noci a kradou uneseným jejich psychické i fyzické zdraví. O nějakých kosmických bratrech se v případě únosů vůbec nedá mluvit. Snad jsou si toho i vědomi, protože jinak by se tak důsledně neskrývali všemi možnými způsoby.

 Několik stovek anebo tisíců unesených lidí pro lidstvo jako celek nic neznamená, pobitý a zmrzačený dobytek zaplatí pojišťovny. Cizinci mají pro nás nepředstavitelné možnosti. Co když se najednou rozhodnou pro masovou invazi? Zjistí, že nevyhnutelně potřebují nějaké lidské orgány nebo tkáně. Co jim zabrání v tom, aby si je bezohledně vzali? Cizinci jsou tvorové temné noci a opuštěných lesních cest. Patrně po celá staletí se jim dařilo ve skrytu přežívat mezi námi, dnes jsou však stále nápadnější. Čím více o nich budeme vědět, tím míň se jim bude mezi námi líbit. Vzpomeňte si na to, až zjistíte, že ve vašem životě chybí někde pár hodin, že se vám zdál mimořádně zlý sen, že najednou trpíte pocitem úzkosti. Za vašimi dveřmi se v noci potulují vlci, na zákrsku vám sedí sova a sousedi viděli včera něco jako UFO. V autě máte najednou úplně vybitou baterii a v prázdném bytě slyšíte cizí šustivé kroky...

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group