ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CAUSA VÁCLAV WALLIS

 

Napsal: KAREL KÝR
 Ing. Václav Wallis se narodil v roce 1944. V roce 1961 maturoval na jedenáctiletce, pak se přihlásil na Vysokou školu chemicko-technologickou, kterou ukončil v roce 1966. Nastoupil na umístěnku u Státní energetické inspekce Praha a po čase přestoupil na ústředí.
NÁSTUP K BEZPEČNOSTI
Na jaře 1968 sekretářka ukázala V. Wallisovi inzerát v Práci, že Kriminalistický ústav Veřejné bezpečnosti vyhla šuje konkurs na analytika-programátora. Pan Wallis v té době studoval postgraduál, který se jmenoval optimalizační metody. „Studoval jsem na Vysoké škole chemicko- technologické, a potom v Kralupech.
Na ten konkurs jsem se přihlásil a vyhrál ho. 2. září 1968 jsem se šel zeptat na Hlavní správu Veřejné bezpečnosti. Stál tam ruský voják, nechtěl mě pustit. Viděl jsem, že každý se legitimuje modrým nebo červeným průkazem. Protože jsem měl v kapse průkaz ROH, který je červený, počkal jsem, až se ten voják vymění, novému jsem ukázal průkaz a dostal jsem se dovnitř. Z vrátnice jsem zavolal kádrovákovi,který mě vzal dovnitř, pak mi dal papír k plk. Němcovi - náčelníku Kriminalistického ústavu Veřejné bezpečnosti. Začal jsem pracovat v odboru techniky a taktiky. Počítač měl například tipovat pachatele vloupání podle způsobu práce, podle modu operandi.  V sedmdesátém roce přišly pohovory a V. Wallise se ptali, jaký má názor na vstup spojeneckých vojsk do Československa. Václav Wallis odpověděl: „Domnívám se, že jsme si mohli všechno vyřídit sami, ale když se to stalo, co se dá dělat. Tuto odpověď omluvili tím, že jde sice o perspektivního soudruha, ale nezkušeného a byl pověřen dílčím úkolem jít pracovat do svazu mládeže. Potřebovali tam mladého vysokoškoláka.
V. Wallis byl zvolen tajemníkem Socialistického svazu mládeže na ministerstvu vnitra. V září 1970 byl vyslán s delegací ÚV SSM na 14 dnů do Moskvy. Po návratu nadále pracoval jako tajemník SSM. V. Wallis mi o tom řekl: „Byla to práce politická, ale měl jsem pocit, že se tam plně nerealizuji. Na výše zmíněném výboru SSM byla řada lidí z federálního ministerstva vnitra a mezi nimi dva nebo tři z rozvědky, z první správy. Přišli za Wallisem a řekli: „Hele, ty prý chceš s tou funkcí seknout?" „Jo, moc se mi nedaří a nebaví mě to," odpověděl V. Wallis. „Jaké znáš jazyky?" zeptali se ho. „Rusky a německy," zněla odpověď. „Škoda, my potřebujeme angličtináře." Po čase si V. Wallise pozvali na pohovory, psychologické testy, zjišťovali odolnost proti psychologické zátěži, schopnosti... Po vyhodnocení mu řekli, že by se jim hodil. Souhlasil. Pak nastalo důkladné prověřování. Nakonec řekli, aby nastoupil, do odboru, který se zabýval Asií - Indií, Indonésií, Japonskem. Na tomto místě byl asi dva měsíce, a pak šel do zpravodajské školy, kterou absolvoval. „Tuto školu vedl starý zpravodajský důstojník.
Tam jsme se, dá se říci naučili anglicky. To znamenalo 4 až 5 hodin se sluchátky na uších... ale člověk se musel denně učit minimálně 10 až 12 hodin. Z angličtiny jsme museli každý semestr dělat zkoušky, kdo ji neudělal, vypadl. Teprve potom nastoupily odborné předměty: sledování, kontrasledování, práce s agenturou, výroba agenturní sítě atd. Zpravodajská škola byla naproti Masarykovu nádraží, byla součástí Lidového domu. Byl tam kdysi hotel, který se jmenoval Monopol. Po čase byl prý z nějakého důvodu Monopol nevhodný a zpravodajská škola byla přem ístěna do Ruzyně. V. Wallis k tomu dodává: „Během té školy, asi v druhém nebo třetím semestru, mě přeřadili na západoevropský odbor. Byl umístěn v jedné vile na Hanspaulce, krycí jméno Půjčovna, podle hospody, která je poblíž. Tam jsem působil od roku 1974 do roku 1977. Pracoval jsem na referátu Velké Británie. Postupně jsem se zacvičil do rezidentury. To znamená, že každý měsíc jsem dostal zásilku rezidentury, kterou jsem musel vyhodnotit, zařadit do svazku, poslat na příslušná místa, nabrat požadavky rezidentury, to znamená navázat kontakty s kontrarozvědkou, nabrat požadavky kontrarozvědky o činnosti britských tajných služeb, aby si ti hoši v Londýně vše ověřili...
ODJEZD DO LONDÝNA
Nakonec uznali, že by Václav Wallis do Velké Británie mohl jet. Znovu absolvoval krátkou zpravodajskou akademii, která spočívala v tom, že se učili diplomatickému protokolu, používání různých předpisů, z generálního štábu jim přednášeli o zbraních, různých systémech, v případě atomové války. Byly tam cvičeny i jejich manželky a současně se procvičovalo v angličtině a ruštině. Počítalo s s tím, že ruština je komunikačním prostředkem a jazykem k dorozumění například s Maďary - i když se nakonec mluvilo anglicky. Václav Wallis k tomu dodává: „Asi rok jsem strávil na této škole v Zamini, kde žena absolvovala také zkrácený kurs určený pro manželky. A v září 1978 jsem vyrazil do Velké Británie s celou rodinou, včetně svých tří dětí. Myslím si, že ta příprava byla dosti nedokonalá, protože normální diplomati museli na ministerstvu zahraničí pracovat tři až čtyři roky než vyjeli, kdežto my jsme vyjížděli po roce.
Protože by se V. Wallis s rodinou do normální bytovky nevešel, tak mu dali přiměřený byt a po roce a půl se stěhoval do vily, která byla asi 5 kilometrů od zastupitelského úřadu - dostal služební žiguli 1500. Ve Velké Británii byl od září 1978 do prosince 1981.
Pane Wallisi, v Londýně na vás měla udělat podraz rezident. Jak to bylo? „ To se odehrálo asi takhle: Můj normální pobyt měl být ukončen za tři a půl roku, někdy v březnu 1982. Stalo se to v době, kdy si princ Charles bral Dianu. V té době tam byl mládenec, který jako agent byl zaměstnancem ambasády a ten se mi mírně vymknul z rukou. Pozoroval jsem, že byl neobyčejně všímavý a vlezlý a brzy poznal, že já nejsem ta hlavní osoba v agentuře. Ohledně jeho práce jsem měl námitky a on za to na mne ušil boudu. Je to na douhou debatu, o tom se rozpovídáme v připravované knize. Prostě o mně rozšířil fámu, že chci emigrovat s celou rodinou. Což byla blbost, protože jsem byl v Anglii s celou rodinou a kdybych chtěl emigrovat, byla by to otázka pár hodin. A dnes bych byl hrdina. Navíc mi za mé nepřítomnosti prohledali byt a já jsem prohlásil, že na takový podraz nereflektuji...
Pak byl problém v tom, že mi opomněli napsat nějaký kádrový rozkaz, takže mi nešly žádné peníze, a po třech měsících, kdy nám došly úspory, jsem se sebral a napsal stížnost ministrovi vnitra. O tom, jakým způsobem je o mne pečováno. Peníze jsem nakonec dostal, ale pak jsem měl problém s generálem. Byl to starý armádní zpravodajec a měl připomínky k naší práci, tak jsem mu řekl, aby také vyjel a ukázal nám to na místě. Tím pádem došlo k tomu, že přišla depeše, tak- že jsem se v prosinci, po třech letech v Londýně, vrátil domu."
Pane Wallisi, mám informace, že se naše rozvědka v Anglii velmi podílela například na stávce horníků a na podobných akcích. Co mi k tomu můžete říci? „To víte, že se podílela - to je logické. Zpravodajská práce spočívala na několika úkolech. Těch úkolů, které měla první správa STB, byla řádově asi stovka. Takových patnáct témat bylo pro rezidenturu Londýn. Jako hlavní nepřítel bylo stanoveno NATO a od toho se to odvíjelo. Já jsem byl oficiálně labour atašé a dá se říci, že jsem ´opracovával´ odborové organizace a svazy v Anglii... to by bylo povídání na hodiny."
NÁVRAT DO PRAHY
Takže vy jste se vrátil do Prahy a začal jste dělat u kontrarozvědky, že ano? „To bylo trochu jinak. V politickém hodnocení byla vždy pasáž, která se týkala osobních vlastností. Já jsem tam měl vždy černý puntík, protože jsem vždy provedl nějaký žert,nebo jsem nevhodně kritizoval. Což bylo hodnoceno jako negativní vlastnost. Takže v době, kdy jsem se vrátil překládal jsem z angličtiny do češtiny nějaký sborník socialistické internacionály... a chtěli mě přeložit do zpravodajské školy. Abych tam přednášel. To se mi nelíbilo, protože nemám pedagogický talent. Tenkrát jsem se potkal s mládencem, který pracoval u kontrarozvědky v odboru Velká Británie, byl jsem, v roce 1982, z toho všeho otrávený a uvažoval jsem o tom, že půjdu do civilu."
 V jaké hodnosti jste se vrátil z Anglie? „Jako kapitán. V létě 1982 bylo rozhodnuto, že budu přeřazen na kontrarozv ědku. V hodnosti majora. Legrace byla v tom, že jsem podepisoval tři rozkazy. Jeden rozkaz náčelníka 1. správy, že jsem povýšen do hodnosti majora, druhý rozkaz náčelníka 2. správy a kone čně třetí rozkaz o povýšení od tehdejšího náměstka... Tak jsem k té kontrarozvědce nastoupil, pracoval jsem tam jako referent. Ta práce tam byla zaj ímavá a byla dvojí: kontrolovat a odhalovat nepřátelskou agenturní síť, kontrolovat pracovníky na ambasádě a nakonec cizince, kteří u nás žili. Domn ívám se, že tenkrát to bylo vzájemně fifty fifty..."
Pane Wallisi, někteří moji kolegové publikovali informaci, že jste absolvoval školu KGB v Moskvě. Ta je, tuším, pětiletá. Co vy na to? „To jsou zase české lidové pověsti. Vzhledem k tomu, že jsem pracoval jako starší referent specialista, nikomu jsem nevelel, dospělo vedení odboru k tomu, že bych tomohl někdy dotáhnout na náčelníka oddělení. Ten náčelník se tehdy jmenoval vedoucí starší referent specialista a měl pod sebou 8 až 10 lidí. A podm ínkou získání této funkce bylo absolvování náčelnického kursu KGB. Dvakrát jsem se tomu úspěšně vyhnul, do té Moskvy jsem nechtěl, protože jsem tam už jednou byl. Kursy probíhaly v zimě. Jeden kurs byl v listopadu a prosinci, druhý začal v lednu a rval až do konce února. Potřetí jsem z toho už nevykličkoval a byl jsem zařazen do kursu leden až únor. To bylo v roce 1987. Tak jsem tam jel, ale v té době už jsem byl pověřen funkcí šéfa oddělení."
Po tomto kursu Wallis u kontrarozvědky dále pracoval, potom došlo k reorganizace, kdy se slučovaly kontrarozvědné správy. Klasická 2. správa, která se zabývala bojem proti cizím rozvědkám, byla početně redukována a spojena se správou, která měla na starosti kontrarozvědnou ochranu ekonomiky a zahraničního obchodu, a s 10. správou, která se zabývala vnitřním protivníkem, tedy disentem a podobně. Tato mamutí správa fungovala asi rok, potom došlo k listopadovým událostem roku 1989.
SEZNÁMENÍ S VIKTOREM KOŽENÝM
Po roce 1989 byli tito pracovníci MV postaveni mimo službu. „Čekal jsem dva až tři měsíce, kdy se to řešilo tím způsobem, že ten, kdo pracoval proti disentu, musel do civilu." V. Wallise jmenovali do komise, která mla za úkol prověřit další způsobilost svých kolegů v nových bezpečnostních orgánechnové demokratické republiky. „Je pravdou, že všichni ti hoši, kteří se zabývali vnitřním nepřítelem, tedy z 10. správy, odcházeli. Na to byla vydána dokonce nějaká směrnice. Potom jsem byl zařažen do Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie. Tam jsem pracoval, nebo spíše nepracoval. Před listopadem jsem byl povýšen na podplukovníka, to byl strop, dále jsem už nemohl jít."
Nevíte proč BIS začala kontrolovat fondy, konkrétně mám na mysli spis Hadr, který se zabýval Harvardskými fondy? „K tomu bych se nerad vyjadřoval, protože bych měl na krku další paragraf. Mlčenlivosti jsem byl zbave pouze pro účely soudního jednání."
 S Viktorem Koženým se V. Wallis seznámil mimo rámec práce v BIS. Dle jeho slov přicházel na to, že práce u ministerstva vnitra nemá žádnou perspektivu a hledal nějaké zaměstnání. Proto zašel za známým a ten mu slíbil, že v tomto směru pomůže. Upozornil V. Wallise na Harvardské investiční fondy. Řekl, že tam pracuje jeho syn jako programátor, nestěžuje si, i když je tam velké pracovní nasazení. To bylo v roce 1991. Václav Wallis se tam na jeho doporučení vydal. Tenkrát tam ještě nebyly žádné stráže.
„Uviděl jsem tam nějakého chlapíka a řekl jsem mu,co chci. Ten řekl. že Koženého zavolá. Za chvíli vyšel dvoumetrový nazrzlý habán. Řekl jsem mu, o co mi jde a Viktor Kožený prohlásil, že se půjdeme projít. Zajímal se o to, co jsem dělal a já jsem mu to po pravdě řekl. Pak jsme se ještě setkali, a tak to probíhalo do léta. Při těch rozhovorech začal mluvit o věcech, o kterých jsem nevěděl ani já. Nakonec mi nabídl zaměstnání s tím, že mu musím říci, co se proti němu podniká..."
Poskytl jste mu ty informace? „Prodlužoval jsem to, vymlouval jsem se a čím déle jsem to prodlužoval, cítil jsem , že je tím více nervóznější. Nakonec jsem tomu nátlaku podlehl a dal jsem mu několik informací. Ale byly to jen všeobecné informace, a to ještě v bodech. Z ministerstva propouštěli staré struktury, napřed se mluvilo o odstupném šesti platů, ale to se novým demokratům zdálo moc, navrhovali jeden, maximálně tři platy. V té době jsem na chatu potřeboval koupit latě, původně to mělo stát osm tisíc,ale faktura přišla na 16 tisíc. Pak přišel syn, který studoval na soudromé škole, že je potřeba zaplatit 15 tisíc školného ročně... prostě se to všechno nahrnulo a vznikla reálná potřeba 50 tisíc korun. Zašel jsem za Viktorem, že bych potřeboval zálohu 50 tisíc. Měl jsem od něho slíbeno zaměstnání za 15 tisíc, tak jsem mu navrhl, že bych měsíčně splácel 5 tisíc.Viktor řekl, že by to nebyl probl ém. Ale nějak se to prodlužovalo, a pak došlo k tomu, že v práci, tenkrát končila federace, bylo dohodnuto, že dostaneme odstupné tři platy. Takže bych dostal 45 tisíc - tím bych zaplatil klukovi školu i ty latě. Zašel jsem za Viktorem, že bych potřeboval být zaměstnán do ledna 1993. Souhlasil a řekl, že půjdeme patnáctého na pracovní večeři. Ten den jsme měli brát, tak jsem si řekl, že na to budu mít peníze. Během rozmluvy se o té půjčce nezmínil, nechtěl jsem naléhat, abych nepokazil první dojem při nástupu do zaměstnání. Na zaměstnání jsme se dohodli, a když jsem byl na chodbě, Viktor řekl: ´Jak jsme se dohodli. ´Zeptal jsem se, jestli na to chce potvrzení a on řekl, že ne, že je to v pořádku. Když jsem vycházel, zatkli mne. Ptali se, co v té obálce je, odpověděl jsem, že asi peníze. Když to otevřeli, bylo tam sto tisíc, bankovky byly označeny.
Řekl jsem jim po pravdě vše, že nemám důvod lhát. Převezli mě na Pankrác, pak z neznámých důvodů na Bory, pak byl soud, dál už tu story znáte. Prostě vše kolem toho bylo moc divné.
Pane Wallisi, dozvěděl jsem se, že jste se setkal s teroristou Carlosem. V době, kdy si u něho Ceausescu objednal vraždu tří disidentů v Paříži a zaplatil mu za to milión marek... „To bylo potom, v roce 1985. O tom bych nerad hovořil. Měl jsem mu vysvětlit, že by bylo lepší, kdyby naše území opustil. Vyprovodil jsem ho na letiště a on se svou tděhotnou družkou odletěl. Dostal jsem se k tomu náhodou, protože jsem uměl obstojně anglicky. Na tom vnitru byli hoši, kteří měli sice státnice z angličtiny, ale báli se anglicky mluvit. Tenkrát jsem pil v Intercontinent álu nejdražší kávu ve svém životě. Za tisíc korun." Měl jste ve vězení nějaké potíže? „Ne. Když jsem byl s panem Beniakem v pořadu Proč?, tak tam zazněl dotaz jednoho diváka, jestli jsem měl fešácký kriminál. Neměl. Seděl jsem jako každý druhý. Vězni se ke mně chovali dobře, protože jsem se k nim choval slušně, byl jsem k nim zdvořilý... Nepříjemné bylo, že mi v té době zemřela matka." Na pohřeb vás nepustili? „Ne. Pak jsem se z rádia dozvěděl zajímavou věc, že večer volal nějaký člověk, prý vojenský soudce z Tábora, že mám být okamžitě propuštěn, že mi končí vazba. Že příkaz přijde faxem. Samozřejmě, že jsem se o to okamžitě začal zajímat, požádal jsem o rozhovor šéfa vazby a řekl jsem mu, že je to divné, proč se to nevyšetřuje. Když nějaký školák zavolá, že je ve škola bomba, tak je kolem rozruch a vyšetří se to. A tady se nedělo nic. Když se prokurátor doví jen o podezření z trestného činu, tak by měl vyšetřovat. Tady nic. Jak vidíte budoucnost? „Budoucnost pro mne není příznivá. Cítím z určité strany jakýsi druh pomstychtivosti. Některé mé návrhy, které jsem dával v průběhu vyšetřování, nebyly akceptovány. Speciálně návrh, že pan Kožený neměl informace pouze ode mne. Ale od zdrojů, které věděly daleko víc než já. A potom to, že jsem k tomu byl de facto dotlačen. Jednak finanční situací a jednak ze strany pana Koženého. Dlouho jsem nemohl sehnat zaměstnání a po návratu jsem zaznamenával sledování své osoby atd. a to, že mám asi odposlouchávaný telefon. Nebo někdo zavolal a vyhrožoval.Takové případy byly čtyři. Telefony vždy brala manželka. Vyšetřuje to policie Prahy 6. Ale jde to vše do ztracena. Takže budoucnost se mi nejeví v růžových barvách."

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group