ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CIKANI JDOU DO NEBE

 

NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA: JANA PATKOVÁ

Pod slovem misionář si většinou představíme tvrdého chlapíka, který se vydává do vzdálených exotických krajin obracet na víru často nebezpečné domorodce. Marián chce - a daří se mu to, předat svůj největší životní objev, víru v Boha, kadaňským romských dětem. V Kadani žije zhruba 180 romských rodin a jsou s nimi problémy.

 

 

Takové, o jakých bude mluvit jakýkoli starosta jakéhokoli českého města, které „vlastní" alespoň jednu romskou rodinu. Kadaňský starosta pan Vaňas má ale i důvod k radosti: „Mariánovi se podařila ta fantastick á věc, že přivedl několik Romů ve věku asi 13 - 18 let na jiný způsob života. Netroufám si tvrdit, že trvale, alespoň na čas udělal z nepřizpůsobivých přizpůsobivé. Vše začalo před mnoha lety na východním Slovensku. Marián pracoval v pekárně - plat dostával samozřejmě v naturáliích - a z okna slýchával kostelní zvony. Bylo mu osm let a zvony ho čímsi přitahovaly. Tak mocně, že ho nakonec přitáhly až do kostela. Byl s náležitým kraválem vykázán kvůli barvě své pleti. „To víš, každý má s námi špatné zkušenosti," říkává při každé příležitosti smutně. Toto křižácké tažení ho však neodradilo, takže po přestěhování do Čech zkusil sílu rasových předsudků zde. Z kostela ho nikdo nevyhodil, zato si ho všimla příslušnice řádu dominikánů sestra Aqína.

Věci příští měly zřejmě prvopočátek v okamžiku, kdy tato paní přesvědčila vylekaného chlapce, aby přivedl i své sourozence. „...pak jsme tam šli my, všechny děti, cselá rodina, bratranci a sestřence. Sestřička Aqína je taková hodná, od tý doby chodíme do kostela. Teď už je pryč a my jsme kvůli tomu smutní a ona taky, protože ji máme hodně rádi, tak jako babičku, jako mámu...," říká patnáctiletá Mariánova sestra Andrea. Pro Mariána byl problém víry vyřešen, s čím se potýkal, byla čeština, jeho rodným jazykem je totiž maďarština. I přes další zjevný handicap - totiž silný tik - se Marián neutápěl v sebelítosti a ve svých čtrnácti letech začal uskutečňovat značně ojedinělý projekt.

Děti na soboty, kdy se s nimi bude jejich Marián modlit, kdy s nimi půjde na procházku či kdy jim bude číst staré biblické příběhy, netrpělivě čekají. Scházejí se na kadaňském náměstí a zcela dobrovolně se podvolují sobotní výuce. Proč vůbec normálního kluka napadne vychovávat děti, notabene v náboženském duchu? Je to snad tím, že jeho dětství bylo - eufemisticky řečeno - neradostné? Že jemu Pán Bůh pomohl? Říká, že díky jemu mohl zašlápnout satana. Znám příběh jeho života, takže se ptám, kdože je pro něho ten satan. Usměje se, protože ví, že vím. Ptám se, je-li to otec. Klopí hlavu. Tenhle normální kluk zkrátka nemyslel jen na své trápení, když mu došlo, že mnoho romských dětí také prožívá svá pekla. Špinavým a chatrně oblečeným prckům nosil oblečení od dominikánek, přesvědčoval je, že nemají mluvit sprostě. Ač sám dítě, chodil do romských rodin malovat svou představu DOBRA.

Vodil je do hodin náboženství a stával se svým způsobem proslulým. Všiml si ho litoměřický biskup, do jehož diecéze Kadaň spadá. „Marián má velmi dobré srdce, dok áže s dětmi obdivuhodně pracovat. V jeho letech a jeho postižením je to něco nevídaného," chválí Mariána biskup a pokračuje. „Zná dobře romskou psychiku a mentalitu, chápe rozdíl mezi Romy a námi ostatními, který spočívá hlavně v tom, že oni nemyslí na budoucnost." Nezůstalo jen u biskupské chvály a Mariánův projekt se začínal rozvíjet podle jeho představ. Od kadaňského městského úřadu získal dvě místnosti, které zařídil jako provizorní kapli - jednoduchý oltář, náboženská literatura, příjemné prostředí a hlavně nezbytné vysvěcení od samotného biskupa. Ten také knihy Mariánovi zapůjčoval a dával. „Marián má vynikající znalosti získané samostudiem," obdivně konstatuje pan biskup. Zatím co se mnozí lopotí mnoho let studiem na bohosloveckých fakultách, obyčejný kluk z učňáku slaví úspěchy. Ve zmíněné kapli se schází už i dospělí a varhanní hudbu nahrazuje cikánský cimbál. Na Mikuláše děti dostávají od města balíčky a Marián zvláštní dárek: odpověď na svůj dopis papežovi.

Počet jeho oveček se rapidně rozrůstá a nakonec se ustálil na počtu třiceti dětí. Proč, vždyť do kostela můžeš chodit i sama, ptám se třináctileté Lenky. „To jo, ale když je nás víc dětí, tak se mi to víc líbí. Mám z toho větší radost..." Z Kadaně je vypraven zvláštní autobus na pravidelné biskupské setkání v Litoměřicích, v němž sedí nadobyčej mnoho Romů. Mezi nimi Marián, který ví, že je to jeho zásluha. Je mu však připomenuto, že odtud až potud. Místnost, kde se se svými dětmi a dospělými setkává, jsou vykradeny a lze se jen dohadovat, komu byl svatostánek trnem v oku. Dost možná, že romským spoluobčanům, kteří by si představovali využití poněkud jinak, než pánbíčkařením... Útočiště by sice mohli najít na zdejší faře, jenže jako napotvoru ta se zrovna opravuje. Marián je onkud zklamán přístupem zdejšího pana faráře a znovu začíná řešit problém, který asi řešení žádné nemá: bude hrát barva pleti v jeho žistále dominantní roli?

Poslední možností je romský kub RAMAD, jehož správce Zdeněk Karička Mariánovi fandí: „Na Mariána a jeho děti sei nemohu stěžovat, nidky s nimi nebyly problémy. Snad ze začátku, když si na zdi přibíjely nástěnky obrovskýma hřebíkama - to víte, děti, trochu to nabouraly." Marián si sice na klub také nestěžuje, ale není to tu pravé ořechové. Ačkoli se pan Karička snaží, klub je dost neútulný a studené umakartové zdi rozechvívá příliš často hutná muzika zkoušejících mladých kapel. Modlící se Mariánovy děti tu působí jaksi nepatřičně, nástěnky byly dávno strhány. Příběh pomalu končí. Marián už nemá tolik času za dětmi jezdit, nemá s nimi kde být. Ptám se pana biskupa, zda by mohl nahradit Mariána třeba někým ze studentů bohoslovectví. „Je takřka nenahraditelný, musel by to být někdo z Romů, opravdu o nikom nevím a neumím si představit, kde bych ho našel." Ačkoli si to děti úpěnlivě přejí, štafetu po něm nemá kdo převzít. Jeho mladičká sestra nesmí, její kamarádka si na to netroufá. Neujme-li se někdo opuštěných božích nadšenců, za rok už možná budou trávit svůj volný čas způsoby méně bohulibými. I tak jim však v leckdy utrápených duších po čtyřletém Mariánově působení zůstane vědomí toho, že život lze žít různě a nacházet útěchu lze na místech často neočekávaných. Že útěchou může být obyčejná starost o druhé. Až někdy půjdete kolem kostela a náhodou vejdete dovnitř, může se stát, že slyšíte v chrámové lodi cimbál. Nepohoršujte se a rozhlédněte se, možná uvidíte drobného černovlasého kluka obklopeného mnoha menšími černovlasými kluky. Marián a jeho Cikáni jdou do nebe...

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group