ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Indiáni z And

 

Napsala: Olga Vilímková

Posaď se, mamito, kam bys pospíchala. Odkud jsi? Z Evropy? Jak daleko! Pěstujete kukuřici? Co s ní děláte? Kolik máš dětí? Bydlím támhle nahoře. Včera mě strašně bolely zuby, sešla jsem dolů, taky tam dopis, konečně přijede na prázdniny, přiveze i děti. Podívej to koťátko, to mi dala sousedka, vezmu si ho nahoru, jsem tak sama. Tobě se tady líbí? No tak přijeďte na prázdniny, můžete bydlet u mě. Když Pán dá...  

V loňském roce jsme navštívili Peru. je to země s krásnou přírodou, zajímavými památkami a hlavně mo sympatickými lidmi. Takhle jsme je poznali: Ve vesnici Cochabamba v Bílých Kordillerách se s námi dívá do řeči usměvavá paní s vrásčitou tváří a kopou malých dětí okolo.

 

Starší holčička, prý devítiletá, pomáhá s mladší sestrou mamince. Zatímco u nás chodí děti na procházku s kočárkem, ona nosí miminko v šátku na zádech. Paní potěžká naše batohy, pohlédne k horám a spráskne ruce: „Kam tam jdete. Tak vysoké hory! Vždyť je to nebezpečné. My sami tam nechodíme. Leda muži, když někoho hledají. Buďte opatrní Nechci slyšet, že jste zemřeli. Ať vás Pán ochrání." Vysoko v horách (4000 m) a přesto v údolí, pod prý nejkrásnější horou světa Alpamayem, k nám přijde žena v širok ých sukních, červeném svetru a kloboučku. Ženy tady všude mají rády pestré barvy - sukně i svetry jsou často sytě růžové, zelené, modré. Ženy nenosí ponča, ale mají krásné mnohobarevné velké šátky, které si váží na zádech jako batoh - na kukuřici, dítě či televizi, jak jsme později mnohokrát viděli na hranici s Bolívií. Každá má na hlavě klobouček - proti slunci nebo chladu. Kvalita klobouku zároveň poukazuje na sociální postavení jeho nositelky. Rovněž sukně. Čím víc sukní, tím je žena bohatší - může si je dovolit. Nejlevnější z pěkných sukní stála na trhu v Yungay 34 solů, to je 17 USD! Paní z údolí pod Alpamayem prosí o spínací špendlík, nabídneme také jehlu a nit a žena ještě žádá o zápalky. Rádi poskytneme. Ptáme se, jestli si můžeme prohlédnout vesnici. Souhlasí. Procházíme cestičkou mezi kamennými zídkami, vstup je zatarasen větvemi. Je tady asi pět příbytků, kruhové kamenné stavby nezpevněné maltou a slaměné střechy. Jako z pohádky. I naše průvodkyně působí jako pohádková babička. Zve nás do svého domu. Nahlédneme: vedle u vchodu je ohniště, kolem pár hrnců, vzadu hromada klestí a slámy a deky. Odněkud ze tmy vybíhá slepice. Za domkem je zahrada překvapivě plná květin - konkrétně je to měsíček zahradní. I tady se používá k léčení. A zřejmě si ho hodně cení, zahrada je dobře chráněná kamennými zídkami před zvířaty.

V osadě je pořádek. Odpadky - několik cárů starých igelitů - jsou na jedné hromadě. Kromě nás tu nikdo není. Děti výskají ve stráni nad námi, hlídají krávu a ovce, muži cvičí koně. Žena se ptá, jestli máme děti. Ona prý jichá sedm. Na rozloučenou nám přinese dárek - vajíčko. S poděkováním odmítáme, tady je určitě jedno vejce mnoho. Paní nás pohladí a ještě od domku mává na cestu. Dva psi nás doprovázejí až k brance. Psů je všude hodně, živí se také trusem zvířat a pocestné neobtěžují. Vesnice Colcabamba je velká obec. Je tam dokonce škola, prý italská, a kostel s italským knězem. I zde se žije z toho, co poskytne příroda. Na terasovitých políčkách, která se šplhají do nedozírných výšek, se pěstuje hlavně kukuřice, brambory, tady v Peru jich znají na 200 druhů, a oka (připomínající naši ředkev), jen řídce obilí. O pole se starají, jako všude v Peru, muži. Nyní, v období sucha, spravují zavlažovací kanály, zídky a vynášejí nahoru hlínu. Letošní období dešťů (listopad-březen) bylo zlé. Prudké deště poškodily terasy a odnesly hodně půdy.Tady je sklizeň jedenkrát do roka, o dvě údolí vedle mají štěstí, mikroklima umožňuje sklizeň dvakrát, někdy i třikrát do roka. Ženy opatrují děti, shánějí dřevo, vaří a spřádají vlnu. Některé pletou fantastické svetry. Překvapilo nás, že ponča a deky tkají muži. Je to dost náročná práce. Pracuje se ve stoje, vlákna vlny jsou napnuta na dvou tyčích, jedna je provazy připevněná u domu, druhou máte přivázanou k sobě. Mezi napnutými vlákny se protahuj í vlněné provázky. To vše v zářivých barvách. Barvy se kupují na trhu a jsou umělé. Pouze místní muži nosí bílá nebo hnědá ponča obarvená přírodně. Tady do voní! Á, smaží se kukuřičné placky! Jsou výborně! Pražená kukuřice taky.

Obvykle se tu jí zelenina, polévky, vařená mrkev, brambory. Maso - králíka, morčata, mívají prý jen párkrát do roka, hlavně se hoduje při hlavní týdenní fiestě, pořádané vždy na počest mísntích svatých patronů. Hilario je indián z Colcabamby. Potkali jsem ho při sestupu z hor, on se vracel z pastviny, kam doprovodil děti, aby hlídaly ovce a osly. Společná cesta trvala přes dvě hodiny, tak jsme povídali. Vyptával se na život u nás, naši kukuřici, jaké stavíme domy, jakou barvu očí a vlasů mají děti, ženy. Smál se když jsme říkali, jak se opalujeme, abychom byli tmaví. Oni zase chtějí být světlí. Divili jsme se, mysleli jsme, že nemají příliš v lásce gringy (bledé tváře, oslovení vzniklo v Mexiku vůči Američanům). Prý proč? Všude jsou lidé zlí a dobří. Turisté z Evropy pro ně znamenají přilepšení, pronajímají si osly, hledají horské vůdce, nosiče... Když Hilario viděl, že se zajímáme o život Kečuánců, prošel s námi vesnici, nahlédli jsme do různých domácností, popovídali. Večer nás pozval k sobě domů. Má velký dům. Skládá se ze dvou obydlí - v jednom je kuchyně - ohniště s mnoha hrnci, právě se připravuje polévka z oky, a výběh pro morčata. Nejsou tu žádná okna, větrá se dveřmi. Druhý dům je jednopatrový - dole je ložnice, dřevěné postele, barevné deky, nahoře běhají králíci. Před vchodem zvenku visí zrcátkko a obrázek Ježíše Krista ze starého časopisu s několika verši modlitby v kečuánštině. Na stoličce u dveří leží mýdlo. Na dvorku se batolí prase, pobíhají psi, bučí kráva. Večeři dnes vaří Hilariova sestra, manželka odešla do blízké Yanamy, postarat se o nemocnou matku, otec už zemřel. Rodina má tři děti - holčičky. Dvě starší už chodí do školy. Umějí trochu španělsky a chlubí se i anglickým „Hallo, how are you".

Tady v horách by se prý lidé chtěli učit anglicky, hlavně muži, aby se dorozuměli s turisty. Žádný učitel angličtiny tu ale nidke není, i v krajském městě Huarázu je výuka angličtiny problém. Jinak se ve školách učí španělština, matematika, později dějepis a pří- rodopis. A branná výchova. Ve vesnicích i větších městech jsem mnohokrát viděli pochodující zástupy dětí. Ty děti ale opravdu vojensky pochodovaly - někdy s klacky jako puškami, vysoko zvedaly nohy, za zvuku bubnů či celých kapel, s vážným výrazem ve tváři, hrdé: Jednou nám dvanáctiletý Carlos řekl: „Zítra ráno bude pochodovat moje třída! Přijďte se podívat. Já už mám sice starý kalhoty, zašívaný, no podívej, ale seňora mi je vyčistí." Ve školách se nosí uniformy - bílá košilka, tmavě modré sukýnky či kalhoty. Některé děti - třídní policie, nosí prýmky a hodnosti jako v armádě. Je vidět, že stát o školství velmi dbá. Budovy školy jsou většinou pěkné, nové domy, jednotně se světle zelenou fasádou. Tady v horách se dopoledne učí malé děti - nižší stupeň, odpoledne starší. Učitelka pracuje 40 hodin týdně. Teď je doba kukuřice. Máčí se, vaří a suší na slunci několikrát za sebou, až zůstane navěky dobrá - neztvrdne, nezplesniví. Základní potravina. Pro zemědělce je vlastně jediným zdrojem příjmu. Co nespotřebuje rodina, prodává se na pobřeží. Je právě suché slunečné počasí, ve všech vesnicích pod Huascaránem s suší kukuřice.

A kukuřice je také hlavním tématem hovoru. Jak se hovor začíná? Jdete prostě kolem, pozvou vás přisednout, na kus řeči. Jednou jsme takhle povídali s dívkou s miminkem na zádech. Mladá maminka říká, že má doma ještě jednoho synka, tříletého, je teď trochu nemocný. I malý byl nemocný, zápal plic, bylo to vážné. Je tady prý špatné podnebí, brzy večer padá mlha. Děti trpí na průdušky. A také průjmy. Hodně malých dětí umírá. Miminko zavrnělo, dívka ho zčala kojit. Přitom vypráví. Žije sama s matkou. Její přítel, otec dětí, po narození druhého utekl. Nebyly oddáni. Neví, kde je. Chvála Bohu, že malinký už je z nemoci venku, mohla začít pracovat v haciendě u bohatého statkáře. Za stravu a ošacení pro děti. Chlapce hlídá matka. Tady svobodná matka?! Svět plný kontrastů. Jeden indiánský průvodce nám říkal, že v některých vesnicích tu rozhoduje o manželství něco jako vesnický náčelník. Dívenka dosáhne třinácti let a už se vdává, tedy je vdávána a hned má první dítě. Někdy se dohodnou rodiče, jindy určí hlava obce sama. Jako v dobách Inků. Na náš údiv - a co láska? - reagoval průvodce Gilmer stoickým klidem: „Tyhle děti stejně nevědí , co je láska, jsou okouzleny svatebním obřadem, jsou hrdiny dne a navíc se tímto definitivn ě zařazují mezi dospělé. Každá dívka spěchá pod čepec. Svou roli matky a hospodyně berou vážně. Rády.

Muži chlapci podobně.  Asi - tak to chodí." Existuje ovšem nevěra. Veřejné tajemství mezi muži. Dvakrát jsme v různých místech slyšeli o smíšených manželstvích indiána s Evropankou. Vždy se jednalo o horského vůdce a Švýcarku. Oba páry žijí ve městě. Vůbec tady hodně lidí z vesnic odchází. Ti, kteří odcházejí, říkají, že je to nutnost. Život ve vesnici nemá perspektivu, znamená každodenní dřinu na poli pro uživení rodiny, za pár solů výdělku navíc vylepšit dům, udělat ženě radost novou sukní... Největší kariéra ve vsi je být učitelem nebo knězem. Když se chcete vzdělávat, prscovat intelektuálně nebo jako technik, nezbývá, než odejít. Ani neučí děti kečuánsky. K čemu, řeknou vám, nebudou ten jazyk potřebovat, pro pár slov s babičkou? Dnes hovoří v Peru kečuánsky asi 9 miliónů lidí, ale vyučování ve školách probíhá ve španělštině, rovněž rozhlasové a samozřejmě televizní vysílání. Kdysi vnucovali Inkové porobeným národům kečuánštinu, dnes se stát sjednocuje španělštinou. Peruánští indiáni o svých dějinách a kulturních památkách jakés takés ponětí mají. Někteří vám doporučí nav štívit v kraji pyramidu, slavné kultovní středisko Chavín, které dalo název celé kultuře, nejstarší v Jižní Americe. Jinak jsou v povědomí samozřejmě Inkové. určitě máte jet do Cuzka a podívat se na jezero Titicaca, odkud Inkové vyšli. Legendy se spojují s historií. Někteří indiáni by chtěli cestovat. Také proto prý odcházejí z vesnic - vydělat si peníze, moci poznat svou zem. V Peru teď vlastně začíná turistický ruch i pro Peruánce.Po patnácti letech, kdy cestování znemožňovala činnost teroristické Světlé stezky, je dnes na většině území opět bezpečno. Většina lidí ovšem necestuje do dálek.

Mají své časté kratší cesty. Každou neděli scházejí dolů, do městečka. A je to událost. Někteří přicházejí s hudbou, v průvodech, ženy našňořené v nejlepších krojích. Spousty sukní, košile s krajkami, množství barevných sponek ve vlasech. Dopoledne je trh, pro našince velk á podívaná. Prodává se všechno možné, hlavně zelenina, vidíte ženu, před sebou tři hromádky cibule, jiná nabízí pár brambor, támhle do pytlíku koku. Tady v Bílých Kordillerách se z koky běžně vaří čaj, chutná jako z kopřiv, ale měli jsme pocit, že se tu moc nežvýká. Doporučuje se proti soroche, nevolnosti z výšky. Zatímco jsou mnozí na trhu, v kostele je mše a po ní prochází městem procesí. V Peru jsou pořád procesí. Kněz v Yungay vypadá jako malý Bůh. Kráčí náměstím pod baldachýnem, ženy před ním sypou lístky z růží. Průvod se zastavuje před soškami a oltáříky, které lidé přinesli ze svých vsí a domovů v horách, kněz je požehná a po obřadu je muži zabalí do bílého plátna, opatrně uloží do košíku a odnesou opět domů.Bůh s nimi. Zvědavě jsme se vyptávali, zda uctívají i jiná božstva, huaca - posvátná místa, jako dřív. Nevíme - všichni říkali, že jsou katolíci. Zajímali jsme se také o způsoby léčení. Hodně se prý používají byliny. I v horách jsou lékaři a indiáni k nim chodí, ale... U pana doktora slíbí, že budou brát léky tak a tak, vyjdou ven a neudělají to. Přinejlepším si koupí na trhu jeden dva penicilíny. Existují lékárny s léky renomovaných firem, tyto ovšem prodává i pouliční obchodník, vystavené na dřevěné desce, po jednom. Místní lékaři si rvou vlasy, osvěta prakticky není. Měli jsme možnost navštívit i léčitele z Cachichi, proslaveného léčbou šedého zákalu. Upřeným pohledem během jednoho sezení vám prý vrátí zrak. Jezdí za ním pacienti z celé Ameriky. Většinou ale léčí místní, běžné choroby, bylinami. Je to starý muž, žije velmi skromně, pacienty přijímá v takové skoro kůlně, tři stoličky, skříňka. Říká, že nemá následovníka, mladí chtějí vydělávat peníze, odcházejí do měst. Zajímavé je, že k němu jezdí „na stáž" cizinci, místní lékaři nemají zájem. Ale to jsme odběhli od nedělního odpoledne. Je fiesta. Hudebníci hrají, tety klábosí. Muži pijí chichu, kvašený nápoj z kukuřice, nebo pisco, destilát. Také dostanete. Na přátelství, na Peru, na vaši zem, přímo z láhve, nelze odmítnout. A ostatní tančí. Tady. A na protější straně náměstí. A za rohem. Jdete vesnicí, ve svátek i ve všedn í den, téměř vždy odněkud slyšíte alespoň bubínek nebo táhlé melodie Panovy flétny. Tvrdá práce a veselý tanec. Starosti a radosti.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group