ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ČAS VRÁCENÝCH OZVĚN

 

PTAL SE: JIŘÍ MARGOLUS

ARNOŠT LUSTIG, kluk z Vysočan, světově proslulý spisovatel, profesor literatury na „Americké univerzitě ve Washingtonu. Dvakrát vyhnán ze své vlasti: od roku 1942 Terezín, Osvětim, Buchenwald, po roce 1968 Izrael, Jugoslávie, USA. Knihy: NOC A NADĚJE, DÉMANTY NOCI, MŮJ ZNÁMÝ VILI FELD, ULICE ZTRACENýCH BRATŘÍ, DITA SAXOVÁ, MODLITBA PRO KATEŘINU HOROWITZOVOU, HOŘKÁ VŮNĚ MANDLÍ, MILÁČEK, NEMILOVANÁ, KRÁL PROMLUVIL, NEŘEKL NIC. V těchto dnech vychází další kniha - DŮM VRÁCENÉ OZVĚNY - zachycují osudy jedné rodinu na sklonku třicátých let, za války a v koncetračním táboře. 

Jak dlouho jste ji psal? Dost dlouho. Třicet let. Goethe psal Fausta šedesát let. To jste sebou hodil. Třeba ji budu ještě třicet let předělávat a vydám ji znovu. Úplně přepracovanou. Člověk pořád zjišťuje, že by spoustu věcí mohl napsat líp.V původní verzi měla ta kniha necelých dvě stě stran, teď jich je šest set.

Proč? První verze byla podle mne to nejzodpovědnější, co jsem mohl tehdy udělat. Ale věděl jsem, že je toho víc, co bych měl říct. Téma je nesdělitelné. Nevyslovitelné. Je to zápas. Dům vrácené ozvěny...

 Komu se vrací ozvěna? V závěru, kdy Ludvigovi rodinu udusí krystalky cyklonu B, a doma v Praze vítr lomcuje staženou roletou jejich krámu, čtu: „..zní to, jako by někdo neviditelný zpíval, nebo kašlal, nebo se dusil."

Jakou vy slyšíte ozvěnu těch dob? Pomohl nám pootevřít dveře k životu, jaký sám neměl, ale jaký si pro nás přál.

Pan Ludvig má v knize syna Richarda. Jste to vy? Mezi literaturou a životem je rozdíl. Dostojevskij říkal, že spisovatel musí k překlenutí rozporu mezi životem a literaturou vzít tři charaktery a smíchat je dohromady, aby získal jeden.Když vezmu skutečný charakter svého otce a vymyslím si dva vedlejší, Dnes bych tu knihu nazval spíš Dům vrácené a ztracené ozvěny.

Proč? Komu se vrací ozvěny? Těm, kteří lhostejně přihlíželi odvlečení těch lidí, i těm, kteří je přímo vraždili, nebo tomu zbytku, který přežil. Možná že Dům ztracené ozvěny by byl pravdivější, ale nějaký instinkt mi říká, že všichni lidé nejsou tak zlí a že je jich hodně, kterým je líto, co se stalo, i když na tom nemohou nic změnit. A pro lidi, kterým je to líto a kteří se možná ještě nenarodili, jsem to vlastně napsal. Ti lidé, kteří v knize umírají, vystupují z jejích stránek jako důvěrně známí, hmatatelní, jako živí... Je to kniha o mé rodině. Při psaní jsem všechno, co se stalo, před sebou viděl. Krám svého otce, člověka, který neměl obchodní talent, ale zato v sobě úžasné lidské vlastnosti. Mluvím o svém tatínkovi, který mě nikdy nebil, byl veselý, staral se, abychom měli v životě radost, něco se naučili. Chtěl tak ten otcův je výraznější a pravdivější a nic se z něho v knize neztratí. Život má většinou jen jednu dimenzi. Zdánlivě, samozřejmě. Kdyby to člověk rozbíral psychologicky, filozoficky, sociologicky tak by stačila jedna dimenzí existovat nemůže. Život je to, co je teď. Literatura je nejen to, co je teď, akce,ale také to, co bylo. Minulost. To je motiv akce. Třetí dimenzí literatury je budoucnost - to jsu následky akce. Knížka se tedy bez těch tří dimenzí neobejde... Správně. Život ano. Pokud novinář dělá reportáž o životě, pak mu stačí jedna dimenze. Ať si čtenář domyslí, o co jde.

Hemingway tvrdí, že ale existuje ještě dimenze číslo čtyři. Neviditelná, které docílí spisovatel jen tehdy, když má štěstí. Ale nikdy nevysvětlil, co ta čtvrtá dimenze je. Vy to víte? Dlouho jsem o tom přemýšlel. A myslím, že ta dimenze, kterou potkáte jen při troše štěstí, je chvíle, kdy se vám podaří vdechnut duši svým slovům, svému příběhu, jehož ryzost přenesete prostřednictvím svých slov na čtenáře. Říkám tomu zbásnit pravdu. Nemusí se to vždy poda řit, i kdybyste se jmenoval třeba Lev Tolstoj. Ale někdy se to může stát.

Žijí ve vás vzpomínky na rané dětství? Narodil jsem se ve Vysočanech, ale brzy jsme se přestěhovali do Libně. Tam jsem prožil dětství, které jsem chtěl v té knize vrátit... Pro dítě je všechno krásné, protože vidí svět poprvé. Ta neopakovatelnost má romantiku, kterou nic jiného nenahradí.

Jaká vzpomínka se vám vybaví teď, v této chvíli? Neděle. To byl slavnostní den, kdy maminka, která byla z pobožné židovské rodiny a nikdy se nedotkla vepřového, ale uměla ho báječně dělat, což jsem nechápal, zrovna nesla na stůl. Celý dům voněl a najedou zvonek. Emigrant z Německa. Prosil o příspěvek. Utíkal před Hitlerem. Já ještě nechápal proč. Bohužel to asi plně nechápali ani rodiče. Mamince ho bylo strašně líto. Dala mu peníze.Nebyl to první člověk, který u nás zvonil. Ale byl to můj první! Tak si na něj vzpomínám. Často jsem na něj v životě myslel. Co s ním asi pak bylo... Dali jsme mu kabát. Ačkoli jsme byli chudí. To si pamatuju. Ještě v prvních dnech okupace byla možnost se vystěhovat - kdo měl peníze a štěstí - do Bolívie, do Šanghaje...

V knize o tom píšete. Co pro vás ty cizokrajné názvy znamenaly? Exotiku? Záchranný pás? Šanci podívat se do zajímavé země. Moc jsem si neuvědomoval, že mi jde o život. Když jsem byl pak dlouho po válce v Číně tak tam nikdo nechápal, proč tak tvrdošíjně chci vidět Šanghaj. Nechápali víc věcí. Přeložili mi nějaké povídky z Démantů noci a divili se, jak mohu litovat smrti jednoho chlapečka, když se ve Žluté řece utopí při povodních na dva milióny lidí. Pochopili to? Snažil jsem se vysvětlit, že vycházím z tradic prastaré evropské kultury a s plnou odpovědností tvrdím, že smrt jednoho člověka znamená smrt celého světa. Byla to smutná diskuse...

Co byste dělal dnes, kdyby vám bylo zase patnáct? Napadá mě jeden vtip. V Americe žije úžasný boháč. Pochází z někdejší Podkarpatské Rusi. Přijde novinář, udělá rozhovor, a pak uctivě požádá o autogram. Boháč na to: „Ráčej prominout, já neumím psát. Ani číst." Novinář žasne: „Teda, pane Kohn, víte vůbec, kam jste to mohl na té Podkarpatské Rusi dotáhnout, kdybyste se naučil číst a psát?" Boháč kýve hlavou: „To je jasný, že vím. Byl bych v Mukačevu rabínem!"

O období holocaustu bylo natočeno mnoho filmů. Dá se o některém říci, že byl dokonalý? Dokonalost v umění je jenom vidina, pouhá chiméra. Stopy se nikdy neshodují s původním otiskem... První takový film u nás byla Radokova Daleká cesta. Všechno, co přišlo po něm, neslo jeho znaky, mělo něco z jeho způsobu vidění. Když Jan Němec točil Démanty noci, měl s Radokem společné jedno - naprostou profesionalitu. Byl originální.

Jste někdy smutný? Jen idioti jsou veselí čtyřiadvacet hodin denně. A jen skutečně nešťastní lidé jsou čtařiadvacet hodin denně smutí. Řekl bych, že tak poletuji nahoru a dolů. Když jsem smutný, zalezu někam do kouta a neobtěžuju. Doufám, že nikoho neobtěžuju ani v té druhé fázi, když jsem náhodou veselý...

Váš názor na Schindlerův seznam? Velice úspěšný film. Natočený především pro americké obecenstvo, kterého je nejvíc. Má skvělou střední část. Je jako sendvič, obalený méně hodnotnými částmi. Ovšem portrét sadistického nacity, který dospěl k názoru o bezcennosti lidského života až do takové krajnosti,jakou lidé nikdy nepoznali, je natočen skvěle.

Viděl jste Kachyňův film Poslední motýl o terezínských dětech? Měl jsem stejný pocit jako u Schindlerova seznamu. Viděl jsem diváky plakat. Film jsem s tehdejší velvyslankyní Ritou Kímovou ve Washingtonu uváděl při slavnostní premiéře. Jsou v něm silné scény, ale spíš osloví cizí, americké obecenstvo, pro které je válka v Evropě trochu z ruky. V Evropě je to jinak. Tady není rodina, které by se válka nějak nedotkla. Třeba pro Ameri čany je jakékoli umělecké přiblížení tohoto období hodnotné, poučné. Tolstoj psal Vojnu a mír o rusko-francouzsk é válce z roku 1812, ale víme, že v té době ještě nebyl na světě. Přesto o ní napsal to nejlepší, co známe. Třeba někdo o Terezíně napíše nejlepší věci za dvacet nebo padesát let. Ten autor možná ještě není na světě.

Věříte tomu? Vy, který jste to zažil a napsal knihy, které vycházejí na celém světě? Je to možné. Protože umění v každém případě zachází s fantazií. A už Einstein tvrdil, že fantazie dokáže víc než věda. Že kdyby neměl fantazii a obíral se jen fyzikou, chemií a matematikou, nikdy by nedospěl k teorii relativity. Říkal, že se tak stalo v pětadvacátém roce jeho života zásluhou fantazie.

Jak si uchováte po letech exilu vynikající češtinu? Jsou mnozí, kteří po dvou letech venku machrují a předstírají, že si nevzpomínají na některá slova... Buď si to sami pěstují nebo jsou hloupí. Ovládají češtinu perfektně, ale mají komplexy, chovají v sobě hořkost. Ovšem u někoho, kdo se v cizině má jazykem živit, se to může stát. Enormn í úsilí o zvládnutí nové řeči ubírá sumu energie na zachování rodné řeči. Je to možné. To my nevíme. Nikdo to ještě nevypátral.

 Vás to ale nepotrefilo? Já měl přímo hrůzu při pomyšlení, že bych v Americe za každé nově naučené slovo měl ztratit jedno české.

 Zmoudřel jste v Americe? To já nevím. Objevil jsem, že neexistuje spousta dobrých nebo špatných věcí, ale spousta věcí je jiných. To je jsem nevěděl.Víc respektuji lidi. Jsem jistě skromnější. Vážím si svého jazyka. Mne emigrace mateřštinu neochudila, nýbrž obohatila. Čeština je obrazný jazyk. Nemůžete v něm například sestrojit atomovou bombu. To lze v bohatém jazyce. V němčině, franzouštině, angličtině. Ale aby každé slovo znělo trojím smyslem, to jde jenom v čínštině, hebrejštině nebo - v češtině. Bible byla napsána pomocí osmi tisíc slov, což je o dva tisíce méně, než má čeština. Angličtina má slov nepoměrně víc. Ale - zkuste anglicky popsat akt lásky! Vyjde vám z toho klinický popis. Anatomická skripta. Lituji Angličany... Já taky. Třeba angličtina nemá slovo klín. Když ho vyslovíte v češtině, v souvislosti s láskou, s aktem lásky, představíte si rozkrok ženy, ale zároveň dítě, které sedí mamince na klíně, budoucí, ještě nenarozený život... Cítíte tu bohatost jazyka, jeho obraznost, malebnost?

Co nesnášíte? Pitvoření. Přetvářku. Nafoukanost. V Americe jsem ucítil svobodu. Vázán je člověk jen svou zodpovědností, mírou talentu. Není v ničem omezován. Žádnou cenzurou. Nikdo vás nepopraví, když řeknete A, protože prezident řekl B, nebo nějaký generál C a šér strany D. Je tam míra tolerance, vbudovaná do společnosti pevně a nezpřetrhatelně.

Znám spoustu lidí, včetně mé ženy, kteří tvrdí, že mají pocit, jako by vás odedávna znali, i když vás nikdy osobně neviděli. A že by se vám nerozpakovali svěřit své nejniternější starosti. Víte o tom? Nevím. Asi mi lidé věří. V padesátých letech mi jeden člověk, kterého jsem předtím v životě neviděl začal rozčileně vysvětlovat, jaká je to lumpárna ty politické procesy, že Josef Frank, kterého odsoudili k smrti, je rovný člověk, byli společně v Buchenwaldu, nevěří obžalobě ani slovo. V té době tohle nikdo neříkal ani ze spaní! Buď mi lidé věří, nebo vypadám tak hloupě.

Zdají se vám sny? Pořád. Zrovna dnes v noci. Přišla za mnou maminka. Ležel jsem v posteli ve snovém bytě s hezkou dívkou. Byli jsme nazí, ale nic se nedělo. Bylo nám krásně. Najednou vstoupila maminka, taky téměř nahá. Sen pro Sigmunda Freuda... Podívala se, nic neřekla, pokývala hlavou. Jako by chtěla říct - no jo, tak to jsem si mohla myslet!

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group