ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Země padajících letadel

 

Napsal: Libor Michalec
Tady před rokem upadlo letadlo. Třicet lidí bylo mrtvých, ukazují mužici z kamazu na širokou pláň. „A minulý týden tu spadlo další letadlo. Vojenské. Asi dva kilometry od nás. Přesně v 11.45 se to stalo," říká Kolja. „Právě jsme si sedli ke svačině a byla to rána, že stakany na stole nadskočily. Země se otřásla. Nejdřív jsme mysleli, že se utrhla sněhová převěj ze střechy hangáru, ale pak se začaly slétat vrtulníky. Chcete se tam podívat?" „Teple se oblékněte, včera bylo třicet pod nulou," varuje nás Kolja a souk á se do tlustého kožichu. Navlékáme na sebe všechno, co máme a vyrážíme na vůz Kamaz, který každý den odváží čtyřčlennou partu do práce na pile v nedaleké vesničce Kristianskoje.
Mráz při každém nadechnutí udeří do plic jako tlaková vlna, skrz slabou lyžařskou čepici svírá lebku mrazivá obruč. Naštěstí jsme brzy na místě, na rohu nenápadné tverské uličky. „Ještě tu nejsme všichni, počkáme," říká Kolja a vede nás do nějaké zašlé budovy. Kolja si tam s Jurijem, mužikem s hrubou červenou tváří, dá dvoudecku vína a už po metrové pneumatice lezeme do útrob vozidla vojensky zelené barvy. Kamaz drkotá po silnici, která brzy přechází v polní cestu. „Já mám dobrou práci," říká Kolja a je to první Rus, který se nestydí sám za sebe. „Pořád jsem v lese, jsou tu losi, medvědi, dvakrát nám v hangáru přeběhl hranostaj. Kdyby nebyl takovýhle mráz, mohli jsme na ryby. Stačí zalovit sítí a máte jich. V kamazu je relativně teplo, za okny ubíhá široká bílá Rus. Asi třicet kilometrů za městem vjíždíme mezi dřevěné domky vesničky Kristianskoje. Kdysi tu prý byl velký progresivní sovchoz, dnes jenom živoří. Opuštěný dům s vymlácenými okny měl být socialistickou školou, na dřevěné boudě sovchozní pily stojí dřevoobráběcí mašina, která ještě pamatuje posledního cara Nikolajenku z roku 1917, jak říká Kolja.
Lidé odsud utíkají do měst, vesnice pomalu vymírají. „Když sem půjdete pracovat, dostanete třípokojový byt a za tři roky bude váš. Stejně tak kamaz, kterým jsme přijeli, dostal po třech letech jeho šofér. A teď s ním vydělává 36 000 rublů denně. Já beru 85 000 rublů za měsíc," říká Kolja. „Joj, dneska podnikaví lidé můžou být přes noc milionáři. Ale já nejsem podnikavý." Vzhledem k tomu, že v sovchozu platí 15-20 000 rublů měsíčně, nikdo se do prázdných bytů nehrne. Měsíční plat se rovná 3-4 butylkám vodky. Pokud ovšem ten plat mužici vůbec dostanou, mzda za prosinec se nějak opozdila"
DAVAJ MACHORKU. Kolja pracuje u modernější pily pod plechovým hangárem. „Něco se tu porouchalo," říká, „nemůžeme dělat." Mužici se ani nepřevlékají do vaťáků a sedí v malé, elektricky špatně vytápěné buňce. Kolja se ale převléká a balí holé nohy do onucí. „Jak nás to učili na vojně," povídá, ale druhou onuci nemůže najít, tak místo ní používá hadr. Usedají na dřevěnou lavici okolo umakartového stolu. „Davaj machorku," říká Jurij. Kolja utrhne cíp novin, z igelitového pytlíku na stole odsype domácí tabák a ukroutí v prstech šišaté cigáro. Konec pak vzplane vysokým plamenem, on párkrát zabafá a místnost se naplní štiplavým kouřem. Andrej ubalí z novin „kozí nohu", kornout, který v polovině přelomí a nap ěchuje tabákem jako dýmku. Ostatní mužici se zahřívají nad ohněm z odřezků uprostřed haly. Ptám se, jak to bylo s tím letadlem.
 HAVÁRIE. Andrej byl první, kdo havárii viděl. „Obrovské nákladní letadlo," vypráví, „utrhlo stromy a udělalo v lese polom. Kabina se utrhla, křídla ještě táhla za sebou po zemi. Sedm lidí bylo mrtvých, tři to přežili." Prý se kufr s pěti milióny rublu rozsypal po zemi. Nevím, co je už legenda a co ještě pravda. „Přišel jsem k troskám - ležely tam mrtvoly - otevírám nějaký kufr, a tam samé pení- ze," opakuje. „Můžeme se tam podívat?" Kamaz je na místě katastrofy za pár minut po rozhrkané polní cestě. Prohledáváme víc než stometrový úsek čerstvé paseky, kde je půda viditelně přeorána vzhůru nohama. Ze sněhu trčí kabely s obnaženými dráty, plechové i umělohmotné úlomky většinou v šedozelené barvě se povalují všude kolem. „Támhle odtud letělo," ukazuje Andrej stranu, kde je alej stromů přervána průrvou. „Rychle to zavřeli a nikdo sem pak nesměl," říká. „Co neodvezli, buldozer zahrnul." Vracíme se na pilu.
MRÁZ. Těžko popsat extrémní mráz. „Třicet pod nulou - to není nic," vychloubá se Andrej, „jednu zimu tu bylo čtyřicet pět pod nulou, všechny jabloně mi pomrzly. Takový pěkný sad to byl." Když vidí, jak pořád podupávám, nabízí, že mi prodá válenky. Za pět tisíc rublů. „Ve městě jsou dražší," říká. „Da, vot tak," dosvědčili mužici. „Když potřebuješ vodku, na peníze se neohlížíš." Vydali jsme se pro válenky, báječnou obuv do ruských mrazů, úzkou pěšinou prošlápnutou v promrzlém metrovém sněhu. „Žiju sám," rozhovořil se cestou vesničan. „Jenom s rodiči. Žena ode mě utekla." Směřoval k prosté dřevěné chaloupce. Vešli jsme dovnitř a pod nohy se mi zapletly slepice. „Vot kak my živjom, v mjéstě s kuricej," řekl. Chalupou se ozývalo kdákání. Došli jsme do kuchyně, zahulákal na osmdes átiletou stařenu, ať přinese válenky. Pustila se do něj i s dědou, že všechno propije a ještě jim našlape ve světnici. Nakonec pro ně šel sám. Byly vysoké, černé, na prst tlusté a báječně teplé.
PADESÁT GRAMŮ. Když jsem se vrátil do buňky, jeden z pracovní čtyřky už spal. Buňkou se šířily alkoholové výpary. Mužici měli někde zašitou litrovku s devadesátiprocentním lihem, který ředí vodou. Je to nejnovější a nejlevnější ruský hit. Dodávají to ze Západu a říkají tomu spirit. Nepracoval samozřejmě nikdo. Do svačiny jsme se zbývajícími mužiky vypili po padesáti gramech spiritu z jednoho umělohmotného kalíšku od termosky. K obědu dal na prostřené noviny do placu, co kdo měl a bral si, co chtěl. Pár kousků ryby, něco špeku, salám, několik krajíčků veky a černého chleba. A otevřela se vodka. Kolja naléval dvoudecové panáky a jeden za druhým jsme je polykali jako vodu. Za několik minut byla litrovka prázdná. U druhé jsou už mužici brunátní v obličeji. Andrej se prostě svalil na lavici a spí, další spadl z metrového žebříku, když se drápal do maringotky. Najednou chápu, proč se musí v ruských továrnách každé ráno foukat do balónku.
NAČÁLNIK. Ve dvě hodiny rozrazil Saša ocelové dveře maringotky: „Načálnik jede!" Ještě před chvílí zborcené osoby se převlékají do pracovního a předstírají pracovní zápal. Mladý a energický mistr to tu nemá jednoduché. Hází na stůl nějaké ozubené kolo a říká, že za chvíli musí všechno fungovat. Spáč se probouzí a obličej má neskutečně rudý, jen kolem nosu a očí přechází do běla. Neuvěřitelně rychle vystřízliví a odchází k pile, dokud se ozývá hektický mistr ův hlas. Zůstávám v buňce sám, až za chvíli se vrací Kolja. „Měl byste tam jít, abyste neměl problémy." Kolja říká něco o tom, že mistra poslal do chuje a provází slova výmluvným gestem. Po půl hodině stroj konečně začíná pracovat. Mistr naskočí do auta a odjíždí pryč. „No co," mrknou na sebe mužici. „Dneska už nepřijede. A stejně za chvíli jdeme domů." Dorážejí v buňce butylku, kterou jsme jim koupili. Je to moc na ně i na nás. Nějak se nasoukáme do kamazu, teplo uvnitř dílem uspává a dílem probouzí k životu alkohol v útrobách. Venku se rychle setmělo a postupně všichni usínají. V Tveru zjišťuji, že mistr náš kamaz celou dobu sledoval svým autem. Teď pomáhá nejtěžším případům, aby z kamazu neskočili přímo po hlavě. Jeden z party jde s námi a Koljou a po cestě koupíme ještě jednu láhev vodky. Poslední hodiny po návratu si nikdo z nás nepamatuje. Až ráno se probouzíme oblečení a s těžkou hlavou. Na Rusi začíná nový mrazivý den.
ZPRÁVA Z TISKU ITAR-TASS - Ještě jedna tragédie, druhá od začátku tohoto roku, se stala na Severním flotu. „Při zachode na posadku vo vremja plavnovo poleta poterpěl katastrofu protivolodočnyj samolet IL-38." Posádka v počtu sedmi lidí zahynula. Příčiny katastrofy zkoumá speciální komise služby bezpečnosti ministerstva obrany Ruské federace. „

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group