ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZA PYGMEJI VE STŘEDOAFRICKÉM PRALESE

 

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL: VLADIMÍR PLEŠINGER

 

Zažili jste někdy průvod k státnímu svátku republiky Kongo nebo Středoafrické republiky? Já ano, a můžete mi věřit, že to není žádná nuda. Před očima se vám producírují hudebníci s píšťalami a s velkými koženými bubny, do jejichž rytmu křepčí kypré polonahé tanečnice, ze strany na stranu poskakují šamani s obličeji zakrytými maskami, ukázněně pochodují děti v barevných školních uniformách. Ale ti, kteří připoutávají největší pozornost davu, se od všech ostatních liší: tváří, vlasy, sporým oděvem, bubínky, tancem a hlavně drobnou postavou. Ač jsou to krajani těch, kteří na ně fascinovaně civí na přehlídce v Brazzaville či v Bangui, jsou to pro ně exoti, které přitáhli na přehlídku misionáři odněkud z pralesa, kam je po vší té slávě zase rychle odvezou. A málokterý z těch černých Bantuů a Ubangijců, již dnes tvoří vysoce převa žující populaci obou rovníkových zemí, si uvědomí, že v Pygmejích, jak ta malé lidi nazývá okolní svět, se dívá na původní obyvatele své vlasti.

V TROPICKÉM PRALESE. Měl jsem štěstí, že se moje setkání s Pygmeji zdaleka neomezilo jen na více či méně civilizovanou skupinku tančící v slavnostním defilé. Cesta za těmi, kteří dosud nerušeně loví v hloubce rovníkov ého deštného pralesa na řece Bodingué, měla dokonce i jisté aspekty dobrodružství. Na mapě Středoafrické republiky je Bodingué jedna z modrých linek v jihozápadním cípu země, dokonale jinak pokrytém tmavozelenou barvou, kterou kartografové znázorňují deštný prales. Přestože několik mezinárodních dřevařských společností (z nichž největší byla do svého nedávného krachu slovinsk á Slovenia Bois) z něj ukrajuje kousek po kousku, shodují se laici i odborníci na tom, že tahle část rovníkového pralesa je jednou z nejkrásnějších a nejzachovalej ších na naší planetě. Bezpochyby je to tím, že k nitru pralesa tu nevedou žádné silnice a peřeje na řekách brání vstupu lodí větších než je domorodá piroga. A tak mému středoafrickému spole čníkovi Alphonsovi a mně nezbylo tenkrát - po mnohakilometrovém plahočení po takřka nesjízdné cestě, zpestřeném překonáváním několik brodů a dvěma riskantními převozy naší toyoty přes kroutící se Bodingué - nic jiného než nechat vůz v poslední vesnici a pochodovat. V té vesnici jménem Bonbana jsme přibrali průvodce, asi patnáctiletého hocha, z nepočetné bantuské etnické skupiny Pande.

Vzdálenost do pygmejského tábora nám odhadl za pomoci několika francouzských slov, které ovládal, na pouhou hodinu, ale cestovali jsme dobré tři hodiny tam a pak tři zpátky, co je v podmínkách vlhkého pralesního horka slušný výkon. Na takové cestě toho člověk moc nevidí. Stezka je uzoučká, prales hustý a vysoký tak, že skoro všude zakrývá oblohu. I za bílého dne tu při fotografování musíte často užít blesku, ale co vlastně fotografovat? Kvůli pralesním slonům jsem s sebou tahával veliký a těžký zoom, ale jeho využití bylo problematické, protože při všech třech příležitostech, kdy jsem viděl sloní stádo, se mi nedostávalo světla. Popravdě mnohem víc zvířat než v deštném pralese - včetně ptáků a opic - vidíte v savanách a v polosuchých lesích, které je lemují. Kdybych chtěl udělat inventuru živočichů spatřených cestou do Bodingué, kromě jedné zelené mamby a jedné malé antilopy by v ní byli jenom mravenci, mouchy a další hmyz. (Ještě před vjezdem do Bonbany jsme museli vyhrabávat naši toyotu z jednoho bahnitého místa, přičemž na nás přistávala doslova hejna much tse-tse. Modlil jsem se, aby mě nep íchla zrovna ta, v níž dozrávají zárodky spavé nemoci, v těchhle končinách dost běžné.)

TÁBOR TRPASLÍKŮ. Dlouho předtím, než dorazíte k pygmejskému táboru, se k vám vždycky připojí několik skoro nahatých kluk ů. Považoval jsem to za pravidlo, protože tomu při mých návštěvách nikdy nebylo jinak. Pro pygmejské uši, cvičené na každý záchvěv rodného pralesa, byl zřejmě náš pochod hlasitější než průchod stá- da slonů. Prales se otevřel do mýtiny, na níž stálo bez zjevného řádu na dvacet chýší, připomínajících eskymácké iglú, ale konstruovaných z listů a větví palem, svázaných lianami. U chýší seděly ženy s dětmi, zatímco několik mužů, kteří zrovna nebyli na lovu, nám vyšlo v ústrety. Oblek všech byl velice jednoduch ý: lýková šňůrka ovázaná okolo beder, z níž visel vpředu i vzadu kus látky nebo palmových vláken, zakrývající rozkrok a část zadku. Dva muži měli trenýrky a otrhané košile, svědčící o styku s okolním světem. Zato pár dívek v pubertálním věku bylo takřka nahých - až na malinkou roušku, kryjící pohlaví. Všichni do jednoho byli bosi. Co dělá běloch, který není profesion álním etnografem, v pygmejském táboře? Tady v pralese jsme oficiálně neměl nic na práci; považoval jsem návštěvu za by-product, protože jsem jel studovat dva teplé prameny vyvěrající u Bonbany. Daroval jsem tedy pygmejským mužům oba pytlíky soli, které jsme pro ten účel s sebou táhli, a za jejich asistence jsem se jal prolézat tábor a fotografovat. Věděl jsem však, že i bez daru bych se tu mohl pohybovat jako doma, protože Pygmejům na rozdíl od ostatní středoafrick é populace nevadí kamera a jsou na návštěvníky vyloženě přívětiví.

Pro sebe jsem si tuhle pygmejskou vstřícnost definoval jako „noblesní zvědavost". Souvisí to s tím, že na celé zeměkouli snad není pacifičtější lidské skupiny než jsou tito pralesní minilidé, jejichž výška zřídka přesahuje 150 centimetrů. Pygmejové neznají pojem „válka ", protože neválčí - ani mezi sebou, ani se svými sousedy. Zdaleka nejkrvela čnějším aktem v jejich životě je lov velkých zvířat jako jsou slon, antilopa bongo nebo žirafovité okapi, žijící však pouze v Zairu. Závislost na lovu a sběru je nutí občas měnit tábor: jsou to vlastně pralesní kočovníci a používat pro jejich sídla pojmu „vesnice" by bylo chybou. Jejich dříve daleko převažující způsob lovu - do sítí a pastí - naráží dnes tam, kde může být kontrolován úřady, na zákazy; ale že by se některý úředník pravidelně vydával na kontrolu z dalekého Bangui někam na Bodingué, mi připadá naprosto iluzorní. Proto jsem sem také putoval: chtěl jsem vidět Pygmeje co nejméně ovlivněné okolní afroevropskou civilizací. Sami Pygmejové si říkají úplně jinak: Aka, Bajaka, Bambuti, Bafvaguda, Efe. Vlastní řeč přizpůsobili do té míry okolním bantuským kmenům, že ji vlastně ztratili; zato se perfektně domluví se svými většími černými sousedy. Slovo Pygmej, přijaté pro ně celým světem, vzniklo z řeckého pygmáios, „velký jako pěst". O trpaslících kdesi na dalekém jihu psal už Homér v Iliadě, ale první psané zprávy o nich jsou ještě starší. Zmiňují se o nich kronikáři šesté dynastie egyptských faraónů, vládnoucí dva tisíce let před novým letopočtem. Zdá se, že mít trpaslíka na královském dvoře patřilo tehdy k vladařským rozmarům. Tenkrát sahal deštný prales bezpochyby daleké víc na sever než dnes. Na detailnější zprávy o pralesních Pygmejích však vzdělaná část lidstva musela čekat až do devaten áctého století. V roce 1860 je popsal Francouz Du Chaillu v dnešním Gabonu a o deset let později se Němec Schweinfurth pokusil přivézt jednoho Pygmeje do Evropy, ten však podlehl dyzentérii ještě před odjezdem z Afriky. Pravým průkopníkem mezi badateli o Pygmejích se stal Čech Pavel Šebesta (1887 až 1967), který strávil dlouhé měsíce mezi východními Pygmeji v dnešním Zairu na řece Ituri. Při svém dvojím výročí v roce 1987 byl ve světě tento kněz, vědec a dobrodruh slaven, žel, jako Rakušan.

JINÍ NEBO OŠKLIVÍ? „Ti jsou ale oškliví," byla běžná reakce lidí, jimž jsem ukazoval své portréty Pygmejů. Podle současných bělošských kritérií by se opravdu mezi nimi mnoho krasavců nenašlo, i když mladým dívkám před prvními porody nelze upřít jistou lepost a křehkost. Charakteristický je pro všechny Pygmeje velmi široký noc a jemn ější rty, než jaké mívají černoši. Ve srovn ání s bantuskými černochy vyniknou i větší boltce. Pleť není vysloveně černá a kojenci jsou navíc o hodně světlejší než rodiče. Krásy logicky ubývá s věkem a některé stařeny můžou působit - opět se odvolávám na evropská měřítka - až odpudivě. Jejich stáří přitom nemusí být nijak metuzalémské: v pralese se stárne rychle a takových sedm osm porodů by poznamenalo i pěstovanou ženu. Podle toho, jak jsou vzdáleni od svého původního způsobu života, rozdě- lil jsem si středoafrické Pygmeje do pěti skupin. První jsou ti, které ještě civilizace nevtáhla do svých spárů a kteří žijí tak, jako jejich předkové po mnoho generací. Jejich přežití v éře čipů a kosmických letů je závislé pouze na tom, jak rychle bude mizet deštný prales. Ty z Bodingué sem řadím i za to, že žádný z nich na mně nechtěl cigaretu - což je ze všech civilizačních nešvarů ten, jemuž Pygmejové podléhají nejsnadněji. Druzí jsou ti z okrajů pralesa. Mají pravidelný styk s okolními černošskými vesnicemi, ale nepřijali dosud jejich sedent ární způsob života. Na rozdíl od prvních znají cenu peněz. Znají i bělochy.

U skupiny na řece Lobaye jsem zastihl americkou muzikoložku, která se pokou- šela žít pygmejským způsobem, aby mohla sepsat knihu o pygmejské hudbě. Ta je i v africkém kontextu zcela zvláštní, polyfonní, a stala se v poslední době určitou módou. Nástroje - bubny, flétny a jakési harfičky - přijali v minulých generac ích Pygmejové od Bantuů. Třetí žijí na misiích nebo okolo nich. Misionáři dbají na to, aby se nem íchali s vesničany - nikoli snad z etnologických, ale z etických důvodů, jak bude vysvětleno později. Odtud vze- šlo několik pygmejských vzdělanců. Sám jsem na misii u dřevařského závodu SCAD na konžské hranici objevil dva dokonale gramotné francouzsky mluvící mladíky. Z této misie pocházejí určitě takřka všechny fotografie a články o Pygmej ích, které čas od času zaplňují francouzské magazíny. Z hlavního města Bangui je sem pouhých 150 kilometrů a dřevaři sem postavili slušnou cestu. K velké a oprávněné nelibosti sester se misie SCAD stává víc a víc turistickou atrakcí stylu: „Přijeli jste na dovolenou do Středoafrické republiky? Tak to si musíte vyfotit trpaslíky ve SCADU! A Pygmejové, sestrami vedení k pokoře a skromnosti, jsou učenliví. Sotva se objeví auto, hned je jimi obklopeno: „Cigarettes! Largent! " Čtvrtí jsou Pygmejové zbavení pralesa - ale ne zcela.

Usadili se ve vesnicích černochů různých bantuských a ubangijských kmenů a žijí tam v koloniích. Udělat z nich však zemědělce je skoro stejně těžké, jako přinutit jejich děti k pravidelné školní docházce. Vyvinuli si proto zvláštní způsob existence. V obdobích, kdy dá blízký prales dostatek potravy (třeba když se v srpnu vylíhnou housenky) zmizí z vesnice živí se jako jejich pralesní příbuzní. Když je však pralesní menu méně dostupné, jdou a dobrovolně slouží svým velkým černým sousedům, a to za pouhou stravu. Jeto otrokářství? Ano i ne. V každém případě jsou pro černochy pracovní silou, za níž neutratí ani frank a s níž můžou počítat dopředu, protože období pralesní nouze i hojnosti jsou periodická. Pátá skupina jsou Pygmeji pouze zčásti, protože mají smíšenou černošskopygmejskou krev. Etnicky čistých Pygmejů se odhaduje na 175 tisíc, zatímco pro míšence jsem nikde žádný odhad nenašel. V některých vesnicích ve středoafrick ých prefekturách Lobaye a Sangha vysloveně převažují, a protože o zairsk ých míšencích psal páter Šebesta už před sedmdesáti lety, troufám si tvrdit, že je jich dnes nejméně stejně jako těch nesmíšených. Přizpůsobili se farmářskému životu černochů, za něž se ostatně sami považují. Se zcela zvláštním případem míšení jsem se setkal ve vesnici sedentarizovaných Pygmejů jménem Mano.

Usadil se tam podivínský Francouz, který si vzal Pygmejku a měl s ní, v době když jsem s ním mluvil, jediné dítě přišlé na svět císařským řezem. Příchodu mužů z lovu jsem se na Bodingué nedočkal, protože jsme museli spěchat za světla zpátky do Bonbany. I když vím, že pravděpodobně neulovili zrovna slona, velice jsem předčasného odchodu litoval. Čas však utíkal a z hloubky lesa přicházely pouze ženy s charakteristickými košíky, připevněnými na popruhu přetaženém přes čelo. Košíky byly plné polen značné síly, nicméně však nalámané rukama, protože ženy neměly žádný nástroj. Dva muži se sítěmi sice nakonec přišli, ale bez úlovku. Co budou mít dnes k večeři? Mravence, termity, červy, nebo houby a výhonky s divokým medem, jehož sběr je doménou chlapců?

ROGHIHO DENÍK. Za pár dní nato, co jsem se rozloučil s Pygmeji na Bodingué, jsem se vrátil do Bangui. Čekala mě tam obálka s dvacet let starým časopisem 100+1, k němuž mi syn připsal několik slov: „Tati, tohle staré číslo jsme vyhrabal u dědy na půdě. Našel jsem tam něco, co by tě mohl zajímat." To, co Honza našel, byl článek přeložený z italských pramenů, který byl vlastně výňatkem z deníku novináře a etnografa Gianni Roghiho. Ten se kdysi vypravil s několika společníky k Pygmejům - na Bodingué! „Jsme evidentně první bílí lidé, které tito trpaslíci kdy spatřili," poznamenal si Roghi. Deník končil 3. března 1967, v den, kdy byl Roghi smrtelně zraněn poblíž obcí Bonbana a Ndelé podrážděným pralesním slonem. Stalo se to více než pravděpodobně na téže stezce, po které jsme před pár dny cestovali k pygmejskému táboru. Týden po svém zranění vydechl nešťastný badatel naposled v banguijské nemocnici. Nikdy jsem nezažil podobnou ná- hodu. O ten článek jsem si nepsal (nevěděl jsem o jeho existenci),ani Honza nemohl tušit, že se vypravuji na Bodingué. Měl v tom snad prsty nějaký pygmejský šaman, takový, jaké si farmáři (i bílí!) ve střední Africe zvou, aby jim přivolal déšť?

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group