ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POSELSTVÍ DEVÁTÉ DYNASTIE

 

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS
V domě U tří lilií, stavebním skvostu z osmnáctého století, žije Josef Wagner, malíř dnešních dnů. „Nejsem modernista. Zasahuji do problému, které cítím. Na plátno přenáším pocity.“ Je „stěhovák“ myšlenek. Má vlastní výraz. Snad je to směr, zvaný „wagnerismus“? „Směr je daný - žádné umělecké dílo nemůžeš povyšovat nad normální život.“ Je rád, že jeho obrazy zdo í stěny slovutných světových galerií a muzeí, taktéž příbytky věhlasných sběratelů na celém světě. Jeden jeho obraz si poté, kdy před ním postála v pokoře a úctě, jak se sluší při spatření něčeho neobyčejného, co tě pohladí sametovým dotykem, koupila vnučka slavného impresionisty Camilla Pissarra: „Monsieur, málokdy jsem na obraze viděla duši.“ Mr. Brennen, věhlasný scenárista z Chicaga, nelituje peněz za Wagnerův obraz a za známku na dopis do srdce Evropy: „Každý den se těším pohledem na váš obraz.“
Dům U tří lilií tady stál dobré půlstoletí předtím, než na pařížském náměstí Concorde neboli Svornost tesaři hrubě sbili pódium, na kterém se odehrávalo krvavé představení přístroje doktora Guillotina. Jdeme s malířem po rozlehlém náměstí, tam, kde ční k nebi jako varovně vztyčený prst štíhlý obelisk, stál popravčí nástroj, pod ním klečel Ludvík XVI., po něm pak Marie Antoinetta. Vítězové psali revoluční dějiny, aby později na témže místě rovněž přišli o hlavu; inu, všední příběh z dějin tohoto světa, které se nevyhnuly ani našim luhům a hájům. Rozmáchlým gestem obejme malíř velkolepé náměstí, na němž místo poprav čích kár drnčí hady blyštivých aut; je to navyklý pohyb, jen v prstech chybí teď štětec, před ním stojan s napjatým prázdným plátnem, čekajícím, až mu malíř dá vejít do světa s nehynoucí slávou. Pak tiše, sotva slyšitelné, pln pokory v hlase, řekne: „V hlavě se mi v takové chvíli honí životní zkušenosti. A čím víc o nich přem ýšlím, tím víc si uvědomuji, že toho ještě moc nevím.“
Jako Sokrates? „Ten věděl, že nic neví. Byl dál. Já to zatím jen tuším.“ Namaloval mnoho obrazů, jejichž ústředním bodem je maják na pobřežní skále, do dáli ukazující plujícím lodím správnou cestu. Není to náhodně vybrané téma, halabala zvolený motiv. „Umělec musí sedět ve svém majáku a signalizovat nebezpe čí. I sebemenší náznak bouře, z níž může vzniknout nesmírná katastrofa.“ Co dělá pro to, aby jeho maják bez umdlení dával jasné, zdaleka viditelné světlo? „Musíš ovládat své řemeslo. To musí být podepřeno všemi tvými zkušenostmi. Když tohle neumíš, můžeš se jít oběsit.“ Celá generace rodu dědila štětce, kamenická dláta, hlínu a mramor jako olbřímí a nekonečnou štafetu, která svůj kolík nikdy neupustí. První běžec se jmenoval Lorenzo, německý Ital naturalizovaný v Praze. V italské Carraře byl šéfem věhlasného mramorového lomu; za rozpuku baroka se kamarádil s jistým Matyášem Braunem.
Oba pak v pískovcových skalách východních Čech lámali kámen a s četou pomocníků vdechli mrtvé hmotě život z jedné vody načisto, „á la prima „. Prapředek měl vzácný dar - ve vylomeném bloku kamene spatřil nejen budoucí tvar, ale i tvář, srdce, ba slyšel i slova, kterými socha, jež se ještě nenarodila, osloví svět. „Máte to po něm!“ řekl malíři Josefu Wagnerovi, reprezentantu deváté rodov é dynastie, Louis Mossor, jeden z nejvýznamnějších francouzských kritiků, spisovatel, filozof a obchodník s obrazy v jedné osobě. S mravenčí trpělivostí připravoval Wagnerovu (už bůhv íkolikátou) francouzskou výstavu takřka tři roky. Viděl nejprve mal ířovy práce v galerii Cobra v pařížské Latinské čtvrti, poslé- ze pak na výstavě v Neuilly, luxusn í čtvrti hlavního města. Pak se objevil v hradčanském domě U tří lilií. „Pane, vy vystřelujete na plátno své myšlenky jako Vilém Tell. Vždy neomylně zasáhnou terč.“
Tři podlaží Sainte-Suzanne, starobylého zámku na Loiře, postaveného v roce 1608 (o něco málo dřív než dům U tří lilií), patří dlouhé týdny českému malíři. Celá Francie je polepena plakáty, zvoucími k návštěvě výstavy. V kioscích si můžete koupit pohlednice s Wagnerovými reprodukcemi. Dělníci v pařížské tiskárně si jeden plakát pověsili přímo nad stroje. Záštitu převzal český velvyslanec. Francouzský ministr kultury posílá dopis plný uznání a obdivu. Ve vstupní hale zámku, tyčícího se nad pevnostním městem, jež do tohoto stavu povýšil na sklonku 11. století Vilém Dobyvatel, si návštěvníci mohou přečíst malířovo vyznání z klukovských snů: „Jako dítě jsem běhal s odřenými koleny, četl o Rychlých šípech a chtěl odhalit záhadu Stínadel.“ Na požádání vysvětlí tajemství Foglarových hrdinů. Věhlasný kritik na to opáčí: „Dnes si hraje, opět jako dítě, s barvami. Zasahuje nás svými pevnostními věžemi, železným haraburdím a přilbami padlých.“ Malíř si vyjede na pár dní do mal ého přístavního městečka, za kuropění vstává s rybáři, váže s nimi uzly, natahuje sítě, v proutěném koši si odnáší dary moře. Zajede do Verdunu. Neopomene navštívit Louvre. Na obou místech tiše vzpomene lidí, kteří již dávno vydechli naposled. Jedni na něho shlížejí ze stěn věhlasné galerie, druzí, vyrovnáni v přesných řad ách jako při nástupu ke zteči, jsou si bez výjimky podobni.
Místo tváří se na něho dívají bílé, prosté kříže. V té chvíli, v tom prchavém okamžiku, kratším než vzdech, si opakuje slova slavného malíře Bohumila Kubišty: „Jaký bude umělec budoucnosti? Práce se pro něho stane modlitbou!“ Dívám se na obraz „Strážní věž s mechanickou rukou“. Z věže, symbolu touhy po životě v klidu a bezpečí, se snášejí chapadla robota z kosmické lodi. Pročišťují vůkolní vzduch, hotoví se jej ubránit před zlem, které chce zni- čit průzračné nebe. A tohle je „Babylonská věž“, z jejího vrcholu neviditelná ruka spouští záchranné lano, které spasí ohroženého delfína. Josef Wagner k obrazu přihodí jedinou větu: „Delfín je přece skoro jako člověk.“ Městská rada v Saint-Suzanne zakoupí obra, oslavující francouzskou jeskyni Lascaux, v níž se před dávnými věky narodilo umění malby. Něco jako Altamira. „Kdybych to tak uměl jako prapředek." Maloval spontánně. S lehkou rukou, držel v ní velké myšlenky. Namaloval bizona a ty si myslíš, že na tebe skočí. Je to velké umění. Proč? Protože je pravdivé.“
Svoji pravdu hledá malíř ve třech studnách inspirace. Jmenují se: Historie země. Utrpení člověka. Připomínky války. Tisíce návštěvníků z Paříže zaplavují Saint-Suzanne. Místní obyvatelé kroutí hlavou: tolik lidí z hlavního města ještě pohromadě neviděli. Dívají se. Mnozí malíře jen tak, bezeslova, uchopí za ruku a stisknou ji. „Monsieur,“ řekl jeden z anglických turistů, kterého sem z dálnice odlákala relace v rádiu, „víte, co řekl Picasso o školách?“ Malíř přikývne. Jistěže to ví. „Že existuje školy na všechno možné, jen ne pro oči. Chybějí školy vidění.“ „Ano, správně,“ řekne Angličan. „Picasso neměl pravdu. Právě jsem jednu školu uviděl.“ Když jako batole udělal tužkou prvn í čáru, lidé kolem zjistili, že je rovná. Přímá jako cesta, po níž se vydá, i když, jak jinak, nemusí být prosta serpentin a zákrutů, leckdy i překážek, proti nimž je Taxisův přikop úsměvným stéblem přeloženým přes cestu. Na střední škole chtěl být pilotem. Později namaluje „Ikarova křídla“. Místo katastrofy prvního bojovníka s gravitací vloží na plátno oblohu, nasvícenou jasem přicházejícího dne. Ovzduším létají předměty, v nichž objevíme letadla příštích věků, kosmické lodě; sedí v nich Ikarovi následovníci. Jeho obrazy místo do galerií patří do básnických sbírek. Ať už cyklus pohled ů na holešovický přístav, místo jeho dětství (ne, Stínadla tam nenašel), jeho vidění válečných hrůz a katastrof, kombinace havárie mořské ropné věže a požáru raketoplánu Challenger, vypovídající o souvislostech lidského konání víc než sebedelší učebnice.
Když spatříme jeho cyklus „Hlavy“, máme dojem, že jme pochopili anatomii mozku i duše zároveň. „Kdybych si mohl pověsit doma jediný obraz, rozhodl bych se pro Hieronyma Bosche. Protože byl objevitelem fantastického vidění světa a svým uměním překlenul mnoho dalších staletí.“ V jeho ateliéru je o malířské stojany opřena řada závodních kol.Jsou lehká jako pápěří, z nejmodernějších materiálů, šitá na míru. Jezdíval jako blesk, vyhrál několik velkých závodů, jeho snem byla Tour de France. Místo Tourmaletu, nejvyššího alpského vrcholku tohoto slavného závodu, ho čekaly jiné strmé kopce, jež často zdolával s velkým úsilím a sebezapřením. Nicméně ani jednou neslezl, nevzdal své etapy za kumštýřskou pravdou. Snad mu pomohla i znalost nápisu na desce, zasazené do skály Tourmaletu, citát zakladatele slavné Tour de France Henriho Desgranchese: „Nejdřív mysli, pak šlap!“ Řekl jsem malíři, že se mi velice líbí jeho obraz „Opevnění“. Opáčil, že bohužel není k mání, neboť originál visí v Haagu. Na Opevnění obdivuji náznak kupole, něco jako bunkr „řopík“ rozeset ý na našich hranicích v roce 1938, kdy si z nás mocnosti vystřelily, zatímco naše armáda ani jednou. Spíš než bunkr se do očí vpíjí okolní krajina. Cítíš, že se chystá rozkvést.Pole čekají na pluh stejně dychtivě, jako dítě na mámino polask ání. Nehodlají čekat, až je zkypří šrapnely a padající těla. Ve vzduchu, čirém jako křišťálová sklenka, je zavěšena dýmka. Voní tabákem, toužebně čeká, až se jí zmocní ruka člověka.
Ve Francii je v galeriích a soukromých sbírkách roztroušeno na dvě stovky Wagnerových obrazů. Desítky bychom uviděli ve Spojených státech, Řecku, Německu. V Řecku vznikl malířův fanclub. Řecký prezident udělil Josefu Wagnerovi osobní povolení vstoupit na posvátnou půdu Parthenónu. O ředitele Akropole, který jakýmsi opomenutím nebyl o této výsadě informován, se pokoušely mrákoty: „Vyhoďte toho zrzavýho chlapa.“ Pak strnul a nefalšovanou pražštinou zařičel: „Vole, co tu děláš?“ Ze ctihodného ředitele se vyklubal dávný Wagnerův žák z hořické sochařské školy! Státní muzeum v americkém Indianapolisu pořádalo velkou výstavu nejv ětších moderních malířů současné epochy. Stačí nahlédnout do katalogu - Vásarely, Wunderlich, Andy Warhol. Nelze přehlédnout ani olej na plátně s prostým názvem „Hrad“. Autor: Josef Wagner. O tom ale u nás nikdo nevěděl, řeknu rozpačitě. Usměje se. „Stačí, že o tom vím já.“ Jako kluk s nadšením jezdil do jižních Čech. Jako van Gogh do Arles a Gauguin na Tahiti. Vstřebával do sebe spanilou gotiku Vyšebrodského a Třeboňského mistra. Po letech kritici píší: „Nalezl svůj způsob vidění krajiny, světa, chápání vztahu kultury a civilizace. Hlasitě vyjevuje obavy o příští generaci v ohroženém světě.“ Mávne rukou, plaše se usměje. „To jsou moc složitá slova. Stačí to říct jednoduše - obraz je myšlenková banka, kterou každý, pokud chce, může lehce dešifrovat.“
Od hradčanského domu U tří lilií je to jen pár kroků ke svatovítské katedrále. Když před ní stane v pokorném zamyšlení, stojí za to, pozorně naslouchat jeho slovům: „Její prsty se dotýkají oblohy. „ Pak zavrtí s nevolí hlavou, ne, neřekl to dobře. Opraví se: „Nebo spíš nebe se dotýká lidského umění.“ Kráčíme pomalu zpět do starobylého domu U tří lilií. Vyzná se, že vidí před sebou svoji vysokou horu. Někde až na dosah oblohy, vysoko nad mraky se tyčí jeho Mt. Everest. „O válkách jsem už řekl vše. Teď bych chtěl malovat radost. Třeba kytku i s její vůní.“ Zavrtí hlavou: „Ale ta hora je moc vysoká. Stojím teprve dole, ještě jsem nezbudoval ani první základní tábor.“ Tiše opáčím, že na každou horu lze vylézt. O Everestu si také generace vyprávěly, že zůstane ušetřen stopy člověka. A pak přišel Hillary.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group