ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Jednostrannost vraždí

 

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ

 

Měl jsem takový sen. Hodil jsem do vzduchu papírový tácek a ten se točil stále do kruhu a přitom se tiše vznášel. Najednou jako bych spatřil podstatu mechanismu perpeta mobile. „Všechno se točí do kruhu," vysvětloval mi zasvěceně Michael Kocáb. Druhý den (po schůzce s prezidentem) mě o mém snu nic netušící bývalý hudebník přivítal v kanceláři na Janáčkově nábřeží. Místnost na mě působila trochu studeně, neosobně (na velké byznysmeny působí prý chudě). I Kocábovo oblečení se neztotožňuje s nepsanými pravidly byznysu. Nejezdí mercedesem, ale úmyslně používá korejský hyundai. Nevypadá, a v osobním s ani nechová jako podnikatel, a přesto se v této oblasti prosadil mezi nejúspěšnější. Původně mi poskytl hodinu času, ale ve vzešlých třech hodinách rád zapomněl, že podnikatelem vůbec je. Ke konci rozhovoru proti mně seděl už téměř mystik s vypjatými názory (někdy už za hranici snů), ale v ten moment neopomněl dodat: „Off rekord!" V tom jeho současná „profesionální deformace" nezklamala.

 

 

 

Pane Kocábe, jakou máte v tuto chvíli náladu? Emotivně nezabarvenou: ani dobrou ani špatnou. Problémů v podnikání je moc, takže by se o člověka měly pokoušet negativní emoce, ale moje záklopka proti ním je ve střehu. Nestresuji se ani ve velmi dramatických momentech.

Nepřipadáte si trochu jako „živá mrtvola"? V rodině, tedy doma, nejsem bez emocí. Těch stresů v práci je tolik, že to možná se mnou brzo šlehne. Pak se ukáže, jestli emoce v sobě jenom dusím. Mohlo by se říci: jste v tom až po kolena, ale mně připadá, že jste v tom celý. Ovšem jako ryba ve vodě.

Jako kdybyste se nemohl toho zmatku kolem byznysu nasytit... (Smích). Je to možné. Naučil jsem se v tom plavat, ale nevyžívám se v tom. Člověk má o sobě trochu zkreslené představy, ale mám pocit, že díky tomu spletitému osudu, který jsem prožíval, jsem se naučil život přijímat tak, jak se nabízí a jsem schopen se zabydlet ve všem.

Tahle věta se dá zneužít, ale z toho vás nepodezřívám. Víte, když vás někdy pozoruji, napadá mě, že zkoušíte sám sebe: jako byste byl zvědavý, kam až jste ochoten zajít...? To je pravda. Každý člověk by měl sebe permanentně testovat. Ne?... Poznávat se a přijímat se. Testuji se a sám sebe překvapuji. Docházím k názoru, že člověk je schopen v podstatě všeho. Hranice lidských možností jsou obrovské a když máte v sobě tvůrčí schopnosti, tak v každé oblasti se můžete určitým způsobem rozvinout. Snad nejsem moc pyšný, když tvrdím, že se mi spoustu věcí podařilo a dokonce si myslím, že by se tak stalo v každém oboru, do kterého bych zabrousil. Třeba i v zemědělství. Na to může být i toto vysvětlení: chcete v sobě nasytit všechny „chuťové pohárky", abyste se pak zcela osvobozen soustředil pouze na jednu věc. Určitě nebudu prohlašovat, že jsem prodělal devatero řemesel, jen proto, abych mohl dělat desáté. Já se tak dobře neznám, abych věděl, proč to dělám. Zdůrazňuji, že osud mě tam, kde jsem, zavál.

Dal jste si předem nějaké korektivy? Ne. Já jsem ani ve snu nepomýšlel na politiku. Kde bych na to přišel, to bych musel být věštec.

Dobře, ale co se týče byznysu... To už bylo záměrnější, přiznávám. V byznysu jsem korektivy stanovil, neustále si je připomínám a každý den je bez nadsázky permanentně řeším. První z těch zásad je - pro mnohé to bude znít nesympaticky -, že v každý životní moment, v každé oblasti se člověk musí chovat, pokud to jde, slušně. To řekne s odpuštěním i grázl, ale já to myslím smrtelně vážně: nezapomenou na to, že člověk není na světě sám. Být slušný k lidem ale předpokládá chovat se ohleduplně i k vlastním potřebám. Je důležité, aby člověk porozuměl sám sobě: svým touhám. Po čem touží, aby na to nasadil frustrační banku. Všichni jsme plní potřeb a pokud je nejsme schopni uspokojit, dostavují se frustrace a ty produkují mnoho negativních emocí. Platí to samozřejmě i naopak. To mě vždycky učil táta: při uspokojování svých potřeb nezapomenout na potřeby jiných. Naše kruhy, naše teritoria se prolínají.

Není možné být sobcem, jako není možné altruistou? Někdy se stane, že člověk svou velkorysost neunese: zblázní se, protože sám na sebe zapomněl. Úcta sama k sobě se mi spojuje s vírou: bylo mi darováno tělo, které je schopno vytvářet myšlenky a to je třeba respektovat, ctít.

Je tohle vaše víra? Ano. Dívám-li se na svou ruku, vidím ji jako „jiný subjekt". Je to něco, co mi po celý život slouží, co si zaslouží úctu. Je to trošku přístup Františka z Assisi: bratr ruka, bratr noha (smích). I duši je třeba ctít: nevystavovat ji přespřílišnému pokušení.

 A není ve vašem případě byznys přílišné pokušení? Ano, je! Kvůli tomu jsme do téhle diskuse zabrousili. Jedna z dalších zásad: nedostávat se do situací, na kter é jsou vaše duše, vaše mysl, vaše svědomí krátké. Například v oblasti finančnictví nekonstruovat přespříliš důmyslné machinace. Začínají na legálním poli a postupně svou přechytralost í pole legality opouští a končí někde u daňového úniku. I to se o mne někdy pokouší: v jeden moment proniknete do principů finančního světa a zákonodárství a najednou vidíte cestu mimo - mezi paragrafy. Je to velké pokušení. Říkáte si: nikdy ona to nepřijde, nikdo na mě nemá.

Ještě jste nepodlehl? Zatím ne. Mám záklopku, která říká: Pozor, tabuizovaná sféra! S tím není žádná legrace. Pak vás může ošálit i vlastní svědomí. To je to poslední, co vás může podrazit. Mohl bych jmenovat strany a politiky, kteří startovali na legálním poli a vyneslo je to někam, kde jde pomalu o kriminál. V další zásadě si vypomohu starší básničkou: Po účinku těžká rada, třebaže to jinak chtěl, když měl čerta kamaráda, musel z ním do pekel. Je jedno, že byl sám slušný, musí si uvědomit: kdo s čím zachází, s tím také schází. Může být nikdo tak pyšný a říct „Já to zvládnu?" Pochybuji.

A že těch „čertů" bude v byznysu hojný počet...? Stejně jako v politice. Jsem v tomhle neustále opatrný. Na druhou stranu můžete partnera špatně odhadnout a nepříjemně se s ním zaplést. Vlastně omylem. Musíte si tohoto rizika být neustále vědom. S politikou jste sice skončil, ale stále vás přitahuje... Přitahuje každého, kdo k ní přičichl. I novináře, vás určitě taky. Přitahuje lidi, kteří mají svých pět pohromadě. Dobrý politik musí dnes vědět, že jejím neodmyslitelným stínem jsou peníze. Politika je nutné zlo, a bez jeho reflektování se neobejdou ani humánní koncepty.

Takže se nevyhnu otázce, zda váš byznys je průpravou k politice. Možná podvědomou. Politika je příprava na byznys a byznys je příprava na politiku. Dokonce bych řekl, že i tvůrčí kumšt může být přípravou na politiku a byznys. Jsou kreativní a pasivní lidé, je autonomní a odvozené myšlení. Jestli je někdo kreativní, tvůrčí a autonomní, věří své věci a vtiskne jí osobní pečeť, tak si může troufnout na cokoliv.

Jste si vědom toho, že politika nikdy nebyla a nebude v rukou humánně cítících lidí? Takovými lidmi se pouze zaštiťovala. To není pravda. Mně se nelíbí vaše věta, že politika je nutné zlo. To je přece strašně triviální myšlenka. Je nepřijatelné, že bychom si po celá staletí nechali vládnout nutným zlem. To přece není pravda. Politika je permanentní boj: hledání optimální, byť kompromisní cesty.

Politiku dělají lidé. A že ji většina dělá především kvůli kariéře, to přece víte lépe než já...? Souhlasím s tím, že politika je nutné zlo v tom vyšším procentu, ale pořád ještě přicházejí osobnosti, které hledají cestu a nacházejí ji. A to je například Václav Havel.

Máte rád příběh doktora Fausta? Mám ho rád, ale neztotožňuji se s tou postavou. Za touhou Fausta pochopit absolutno se skrývá věčné lidské téma: člověk za splnění svých přání platí daň.

Znáte tu svou? Něco jako daň jsem pocítil v době své popularity. Je to ztráta prachobyčejného lidského rozměru, bez kterého se nedá pořádně žít. Stal se ze mne takovej panák, který nechtěl do hospody ani ven z domu, protože ho všude poznávali. Lidi se na mě otáčeli, já se styděl, vevnitř jsem byl sevřený a chtěl jsem někam utéct. Bál jsem se nakupovat v českých obchodech a raději jezdil do Německa. Pak jsem se s tím vyrovnal. Řekl jsem si, že na lidi musím být hodný a oni mě za to budou mít rádi. Je to takový státnický postoj. Ono to lze. Úspěšně to praktikuje třeba Jiřina Bohdalová. Teď popularitu ztrácím, což mi vyhovuje: mohu dělat věci, které jsem dřív nedělal.

Například? Například jsem si na chalupu koupil traktor. Hrabu se v hlíně, ořu a sázím brambory (smích). Jsem tam úplně šťastný. Nejraději bych teď šel sázet mrkev. Ale k další dani: ztrácím kamarády. To je krutá daň. Nemám na ně čas. Nedělal jsem si ho ani pro rodinu, od manželky jsem měl denně na tapetě, že děti nemají otce. To jsem naštěstí změnil. Někteří kamarádi si ale řeknou, že na ně kašlu, někteří vám odpustí, ale v podstatě je pomalu ztrácím.

Všiml jste si, že Češi ve svém chování postrádají velkorysost? Samozřejmě, ale já mám naštěstí kamarády, jako je třeba Michal Pavlíček. je velkorysý, všechno mi přeje, ještě mě hecuje a finančně podporuje (smích).

 Dáváte si pozor, abyste si s kolegy v podnikatelské sféře netvořil kamarádské vztahy? Ony se v tom fofru vytvořit nestačí.

Jako zpěvák jste se mi v určitých chvílích jevil jako Faust a Mefisto zároveň. Deska Pražský výběr svým vyhroceným patetismem skvostně vystihovala šílenost potápějící se lodí bývalého režimu (např. SNAŽIVEC). Mnoho to pro mne znamenalo: odehrával se ve mně vysvobozující očistný proces. Mluvím o tom z toho důvodu, že mně tento proces chybí. A to nejen u vás. Já vám rozumím, mně chybí taky. Musím se přiznat, že i mě ta muzika dnes fascinuje: jako kdyby ji složil někdo jiný. Chtěl bych se s Pavlíčkem k té hudbě vrátit, ale chybí nám téma.

Kdybyste téma objevil, mohl byste bez problému pást místo cifer noty? Jistě.

Přiznám se vám, že jsem si na vás i na panu prezidentovi všiml, jak ošidné je, když se kumštýři dají na politickou dráhu. Vystavují se velmi nepoetickým tlakům: přistupují na kompromisy, přisvojuji si jiná pravidla hry, což je nutí věci zobecňovat: umrtvovat v sobě to, co je třeba pro kumšt nejdůležitější. V tom zobecňov ání se člověk zabydlí, a pak snadno může podlehnout dojmu, že teprve teď ví, co je správné. A to inspiraci tlumí. Nebo ne? Tohle jsem už několikrát promýšlel. Jde o subjektivní a objektivizující pohled na sebe sama. Politika mi dala schopnost zařazovat věci do širších kontextů. Ten subjektivní pohled je trochu zvířátko. Mike Jagger, Frank Zappa nebo Vilém Čok jsou zajímaví tím, že jsou ojedinělí, originální a výstřední, kdežto politik má jinou roli. V těch lepších případech by měl být prototypem spořádaného člověka. Ale já mohu kdykoli skočit nazpátek.

Jste si tím tak jist? Naprosto jednoznačně. A prezident myslím taky. Přesun do světa politiky mě naštěstí zasáhl poměrně v pokročilém věku. Kdyby mě to chytlo dejme tomu v pětadvaceti, cesta zpátky by už nebyla. Jsem si ale vědom, že pokud bych se této činnosti věnoval ještě pět let, vznikla by překážka, která by se asi už překročit nedala.

Takže si uvědomujete, že máte nejvyšší čas? Ano, Ale mně už je proti mysli věci pojmenovávat v trivializující i když v originální formě. Do téhle polohy se vracet nechci. Vy možná myslíte něco jiného: schopnost vytvářet fantazie proti absolutnímu uzemnění, které má byznysmen a politik, ale já nalézám kreativitu ve všem. Tedy i třeba v zahraniční politice. Je pravda, že ta čistá abstraktní fantazie mi dnes v lecčems nepostačí, a přistihuji se, že problémy v Iráku, v Čečensku se mi zdají důležitější než má píseň HRABĚ X. Mohu a umím ji stvořit ještě jednu, ale...

Ale tenkrát jste tu píseň prožil...? Právě že ne. V mým procesu nikdy nedocházelo k nějakému fundamentálnímu prožitku jako třeba u Vladimíra Merty. Měl jsem prostě týden čas, Pavlíček řekl: „Přines dvě věci nebo jsme v... Musíme hrát!" A tak jsem je složil. Mně se okamžitě navodí to tvůrčí vytržení. Musím vědět, že musím. Stravinský řekl: „Dejte mi deset tisíc dolarů a já vám složím žalmovou symfonii.´" Oni mu přinesli deset tisíc a on složil své nejlepší dílo.

Jak je to možné?... Bylo to v něm. Já si v té, jak říkáte, potápějící lodi připadal jako hrdina: mělo to pro mne smysl. Dnes smysluplnost postrádám. A pokud bych chtěl skládat, tak spíše vážnou hudbu, i když bit beat mě baví víc.

Máte hudební sluch, končí tisíciletí, nejrychlejší a nejagresivnější století. Co slyšíte? Tohle je téma. Slyším apokalyptický tón. A ten mé tvorbě vždy byl. Například Odysseus. Myslím, že od té doby, co jsem ho složil, jsem se dál pocitově nevyvinul. Populární hudba na takové téma nestačí. Těch mozartovských či beethovenovských rozměrů dosáhli jen Beatles. Trošku apokalyptické názvuky jsou u Michaela Jaksona nebo u Maddony. Jsou doslova giganty, i když udělají i nesmyslné škváry. Pro intelektuály jsou asi těžko stravitelní (smích). V jejich hitech už to hraje tím třetím tisíciletím. Už jsou tam UFO, vesmír, je tam něco náboženského. My bychom s Pavlíčkem tuto polohu skladatelsky snad chytli, ale bojím se, že budem havarovat textech. Nejraději bych skládal ve svahilštině. Možná že hudbě sluší nejvíc, když nemá žádná slova. Možná bych zhudebňoval básně, ale neotextované písně, ty nemají umělecký rozměr.

Vy jste se pokaždé trefil do doby. Začal jste jazzem, přešel na rock, nebyl pro vás problém zazpívat šanson, a ohromoval jste i scénickou hudbou. Stal jste se poslancem a Rusy jste poslal domů takřka happeningem (lepší se snad nikomu na světě nepovedl). Teď jste se zařadil mezi naše nejvýznamnější podnikatele. Teď, když to po sobě čtu, říkám si: jestli to ten Kocáb nepřepísk. Nepřepísk? Vyčítali mi, že jdu z oboru do oboru, ale to nebyl kalkul. Mám prostě senzory, které vytvářejí úspěšnost mého života. Jinak jsem to možná přepísk. Já bych mohl napsat knihu o člověku, který nemá žádné přání, žádné cíle, žádné tužby. Je to šílené, já se někdy strašně nudím. Normálně funguji v rodině: stačí, když si holka zadře třísku a mám z toho „hysterický záchvat", ale jinak mám občas pocit, že jsem už všechno prožil a co je nejhorší: už ani po ničem netoužím. Když vám z odlétajících vrtulníků salutují bývalí okupanti, tak ať se chlubím nebo nechlubím, tohle se už překonat nedá. I v rockové hudbě jsem v totalitě zažil fantastické zážitky. Tehdy to bylo „nebnezpečné" romantické, a pak ten společenský převrat, v jehož centru jsem byl, to se také nebude opakovat. V byznysu jsem také na slušné úrovni, ale ono to naštěstí všechno upadá do oblasti zapomnění a přede mnou se vynořují paradoxní touhy: místo abych přijal nabídku na ministerské křeslo (dvakrát jsem ji dostal), tak toužím po „cibulce". Já nejsem živá mrtvola, já jsem předčasný důchodce (smích). Nemluvím ovšem o spolupráci s prezidentem. Ta mě baví, na tu se pokaždé těším.

Co jste dneska probírali? (Smích). To si s dovolením nechám pro sebe. Já se opravdu nejvíc těším na svou chalupu, kde se převléknu a budu sázet kytky. Ve volných chvílích čtu, jak mají být semínka daleko od sebe... Najednou vidím, že svět je nevyčerpatelný zdroj k různým podnětům. Nechodím na plesy Playboye, Opery... Společenský život - nula. Sklenka v ruce - nenávidím. Šaty - nesnáším. Uspokojuje mě něco, co nejprostší člověk má každý den. Takže ve své nejbližší budoucnosti se budu tak dlouho hnípat v hlíně, až ztratím veškerý kontakt s tímhle světem, a pak se do něj budu vracet. Je to kruh. Je to trošku regresivní přístup, ale... (Smích).

Je to šíleně regresivní... Můj největší kamarád je starý pán, prostý člověk, pan Ort. Pokud umělec chce svou práci odvést co nejpřesvědčivěji, musí se soustředit pouze na ni. Teprve pak vybudí jisté senzory, které jsou nerady rušeny. Ženy na to mají výstižné slovo: egocentrik.

Je tento egocentrismus žádoucí i v byznysu? Není to tak hrozné. Byznys se dá opustit v šest nebo v osm hodin večer a přijít s čistou hlavou domů. V umění vás vaše myšlenky neustále pronásledují. V takových chvílích jsem nepotřeboval ani slova. Jenom abych si řekl o jídlo anebo se s někým pohádal. Nepot řeboval jsem s nikým komunikovat, jakákoli komunikace mě obtěžovala. Proto jsem i špatně mluvil. Byl jsem mnohem méně svobodný, když jsem dělal kumšt.

Chcete se vrátit k uměleckému egocentrismu? Nevím, jestli to ještě zvládnu do puntíku. Proto se také všichni umělci rozvádějí. Já jsem dnes konzervativní typ, dá se říct hodně spořádaný. Vůbec ne bohém: neflámuji, neopíjím se, jsem vlastně antibohém. Zkraje mi Pavlíček vyčítal: „Ty nejsi jeden z nás". Kdybych měl odvahu, nejraději bych teď napsal knihu. Láká mě umění budoucnosti - film, ale mám obavy, že jsem na film už starý. Ale kdybych měl na něj dostatek peněz, riskl bych to.

Víte, že si často protiřečíte? I když ne v zásadních věcech. V tom rozpoležení, ve kterém vedeme rozhovor, rád. Ale různé a často i protichůdné pohledy na věc považuji nezbytné pro takzvanou „open mind", otevřenou mysl. Vše se rodí z protikladů. jednostrannost vraždí.

Spoléháte ještě na intuici nebo na rozumovou analýzu? U mne je to spíše intuice, někdy rozumová analýza. Já jsem v podstatě velký romantik, který když vidí skálu, musí na ni vylézt, když stojí u moře, musí se do něj potopit... V listopadovém převratu jsem vystupoval velmi emotivně. Oproti mně Michal Horáček věděl, čeho je svědkem a každou minutu psal. V jeden moment řekl: „Už mám těch poznámek dost". A zmizel. A už se nikdy nevrátil. A všechno, co zapsal, je takřka přesné. Kromě Horáčka mě zajímá i UFO, ale tyhle úvahy jsem si ve vnější formě zakázal: mohli by mě mít za blázna a tu radost nikomu neudělám. Teď to na chvíli vypněte...

Je znát, že vám záleží na reakcích lidí. Chodí vám nějaké anonymy? Chodí mi přejícné i zlé. Nedávno mi přišel krásný protimluv: „Škoda, že nejste v politice. Jedinej slušnej politickej čin byl, že jste z politiky odešel.

Vy jste někde prohlásil, že jste si na své podnikatelské aktivity nikdy nepůjčil. Opravdu jsem to řekl?... No, je to pravda.

Založil jste penzijní fond? Spoluzakládal jsem ho, ale asi z toho nic nebude. Už je jich moc. Vaše firma Art Production K získala licenci na vysílání satelitní televize.

Co chystáte? Rád bych vám to řekl, ale je to ještě obchodní tajemství.

Vy jste měl u takzvaných obyčejných lidí dobré jméno, ale slyšel jsem, že jsou lidé vůči vám nyní opatrnější. Dal vám to někdo na vědomí? Ne, o tom slyším poprvé.

Češi jsou patrně opatrní vůči rozpínavosti. Co vám vůbec může přinést členství v představenstvu v Kotvě nebo v sokolovské hnědouhelné pánvi? To nemá s rozpínavosti nic společného. Je to čistý zájem o věc. To je jako kdybyste se zeptal golfisty, co ho nutí mířit tak daleko a tak přesně. Co jiného by byznysmen měl dělat, než budovat takzvané impérium. Někdo se spokojí, že bude navěky výrobcem bot, ale ve finanční sféře nejde o nic jiného, než abyste měl hodně dobrých obchodních aktivit. Upozorňuji však, že nejsem ten pravý, protože já tam jdu s tím, že odejdu. Zrovna včera jsem se vzdal funkce předsedy představenstva investičního fondu Trend. Viděl jste někdy na vlastní oči čtyřicetiletého byznysmena, který se vzdá funkce předsedy představenstva, které kontroluje několik miliard korun?

Mám ho před sebou. Co ho k tomu vedlo? Abych nezblbnul. Četl jste někdy o nějakém poslanci, který se stane členem předsednictva parlamentu, sbírá jenom trofeje a dobrovolně odejde? Udělá to flagelant nebo šílenec. U mě to bylo jednoduché. Chtěl jsem si nastavit přirozenou překážku. Zjistil jsem, že mi to všechno jde až podezřele rychle. Potřeboval jsem „stop time", ve kterém bych mohl uspořádat své osobní priority. Poprvé v životě cítím traumatizující moment: začínám si v hudbě připadat méněcenný. Hudba je jediná oblast, u které mám výčitky, že nepracuji. Což jsem rád. Táta mně stále vtlouká do hlavy, abych se nezpronevěřil svému talentu, protože člověk nemá právo jím mrhat: je to hřivna.

Trochu přeceněné. Jako by umění bylo něco více. Už Aristoteles tvrdil, že básníci nikoliv učenci posouvají dějiny dopředu. Třeba to tak je. Pokud se mi umělecký comeback nepodaří a bude platit to, co jste mi nadhodil: není návratu, tak bych zakotvil v politice a v té bych zůstal až do smrti. Politika je jako maturita. Je to jediná oblast, kde můžete mít přehledně seřazené výsledky. Musíte si však najít smysluplný úkol. Pokud se vám povede, získáte hned dva dobré pocity: z dobře udělané práce a z viditelných výsledků.

Vy jste z politiky odešel, poněvadž jste to předtím slíbil. Jak byste vysvětlil návrat? Butrus Butrus-Ghálí také řekl, že bude kandidovat jenom na jedno období. A když se ho americká novinářka zeptala, proč kandiduje i na druhé období, odpověděl: „Jenom primitiv nemění svá rozhodnutí."

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group