ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DROGA ZVANÁ VÁLKA

 

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL

JOSEF SLOUP

„Tak už si proboha vzpomeň, kde ten Ado bydlí," říkám nevrlým hlasem Jardovi. „To snad není možné, že si to za těch několik týdnů zapomněl." „Tady do té hospůdky jsme chodili na pivo, to si pamatuji určitě," odpovídá Jarda a ukazuje na dům s velkým rozšklebeným otvorem ve zdi a rozbitými okny. „Přes tenhle most jsme taky jezdili." „Vždyť už přes něj jedeme alespoň popáté. Pojď, zajedeme do toho rádia, tam nám snad poradí. Říkal jsi, že jsi tam s Adou několikrát byl."

 

 

 

Bloudíme rozbombardovaným městem Konjic už asi hodinu a tma je pomalu na spadnutí. silnice je samá díra po dělostřeleckých granátech, domy jsou bez střech a zdi nesou stopy důlků po kulometné střelbě. Před rozbitým, rozstříleným barákem, obloženým jako obrovitý sendvič železnými traverzami, si hraje několik dětí. Štíhlý minaret, připomínající peň obrovitého stromu, je přeťat jakoby úderem mohutné sekery. Socha ženy v parku má prostřílenou hlavu a hrudník a paprsky zapadajícího slunce vytvářejí v jejím stínu mozaiku řešeta. Kolem domů na sídlišti jsou vysoké hromady úhledně naskládaného dřeva. Zastavujeme před jednopatrovým, nepříliš velkým objektem, provizorního sídla místní televize a rádia. Hlídce u vchodu ukazujeme průkazy UNPROFOR a za chvíli vychází několik mladých lidí. Překvapeně ale srdečně se vítají s Jardou. V malé, zakouřené místnosti se tísní několik dívek. Na policích jsou hromady nedbale uložených papírů. Jediné okno je až téměř po vršek oblo ženo pytli písku. U stropu bliká slabá žárovka. Asi po půl hodině přichází Ado. Osmnáctiletý výmluvný mladík, plný energie. Za těch několik týdnů bojů si už užil svoje. Průstřel hrudníku a střepina granátu ve stehně pravé nohy. Odjíždíme až za tmy. Vyjíždíme z hlavní silnice a po ošklivé, přívaly vody rozryté, kamenité cestě, která připomíná koryto divokého potoka, jedeme do neuvěřitelně strmého kopce. Favoritu se několikrát protočí zadní kola. Pak přece jen zabere a začne se na jedni čku šplhat nahoru. Mírně mrholí a kužele potkávacích světel osvětluj í rozbité střechy přilehlých domků a koruny stromů. Z protějšího svahu se ozve kulometná dávka a za chvíli po ní druhá, třetí. „Nemám raději zhasnout světla? Snad bychom nebudili takovou pozornost, " ptám se Ada přiškrceným hla sem. „Není třeba," ledabyle poznamená. Je to na druhé straně řeky. Skrze stromy je na nás špatně vidět. Nechají nás na pokoji." Asi po kilometru strastiplné cesty zastavujeme před bytelným cihlovým domem. Okna jsou zabedněná silnými fošnami.

V MUSLIMSKÉ RODINĚ. Uvnitř nás vítá paní Duranovičová. Se stužkou ve vlasech, vyšívanou halenkou, dlouhou černou sukní a muslimskými rysy mi připomíná Turkyni. „Tak, Jaroslave, jak se máte? Kde jste nechal Petra? Jak to, že s vámi nepřijel?" valí se z jejích úst vodopád otázek. „Posaďte se přece. Hned vám udělám kafe!" „Kde máte muže?" přerušuje Jaroslav její výřečnost. „Je ještě v práci. Nikdy nevím, kdy se vrátí. To víte, válka. Za tři týdny nám rozbili celé město. Sousedovi urazili komín a rozbili střechu. No, zaplať bůh. Nám se to dosud vyhnulo." Trochu mě zatrnulo při tom pomyšlení. Mluvila tak věcně, bez vzrušení v hlase, jako by popisovala včerejší bouřku. Voda na sporáku se začala vařit a na stole se objevily jako náprstky vypadající kávové koflíky, do kterých paní Duranovičová kávovou lžičkou obřadně nalévala již spařenou kávu. Po místnosti se rozlila příjemná, silná vůně. Po půl hodině se objevuje ve dveřích pan Avdír Duranovič. Mocně nám tiskne ruku a po několika koflících kávy se rozpovídá. „Mám problémy se včelami. Před válkou jsem měl čtyřicet úlů. Zbylo mně jich jen dvanáct. Všechno teď sladíme medem. Cukr je drahý a doba je zlá. Včel ubývá. Nemám pro ně léky. Pomalu nic se nedá koupit ani za velké peníze. Mám strach, že mi včely nevydrží přes zimu. Medu máme sice dostatek, ale musíme ho prodávat. Chodíme do práce, ale výplatu nedostáváme. Každý se živí, jak umí. Někdo má krávu nebo kozu a k tomu zahradu. Stromů je kolem plno, a tak máme čím topit. Po deváté hodině vtrhne do místnosti v maskáčovém stejnokroji syn Elvír, který slouží ve výcvikovém středisku branců se svým kamarádem z první linie.

VOJÁCI. „Jak dlouho se zdržíte? Vy chcete do Sarajeva? Tam nejezděte. Na příjezdových cestách se neustále střílí. Je tam spousta četníků," chrlí ze sebe Elvír. „Taky bych tam potřeboval. Vyřídit si vízum do Chorvatska," přidal se Ado. „Ale nechtěl bych jim padnout do rukou. Z toho bych se živý nedostal," svírá se mu hrdlo a v jeho očích je vidět úzkost. „To já bych se jen tak nedal," říká sebejistě Elvírův přítel. Bere do rukou pomyslný samopal a z jeho úst se pokojem ozve řinčivé „ratata, ratata ". Tvář se mu zkřiví nenávistí.  „Máme s nimi skoro každý den nějakou přestřelku," pokračuje udýchaně. „Pamatuješ Zlatka?" obrátí se na Elvíra. „Chodili jsme spolu do školy. Víš, ten blonďatej, vytáhlej frajer. Tak ten je na druhý straně. Jeden z nás to odnese. No vlastně možná oba," rezignovaně končí.

PALE. Po několika dnech sedíme naproti sympatické, dvacetileté Táně, která pracuje v srbském press centru v Pale. Venku je už plno sněhu a teplota klesla pod nulu. Tánin otec sedící na dřevěném štokrli, co chvíli přihodí do kamen polínko a pryskyřičná kůra třaskavě popraskává. Malým obývacím pokojem se šíří příjemné teplo. Nálada v místnosti je však na bodu mrazu. V noci na dnešek došlo u hory Ingman k prolomení bezpečnostního pásma UNPROFOR a bosenské jednotky zastřelily dvacet srbských vojáků, mezi nimi i čtyři zdravotní sestry. Srbská televize neustále opakovala detailní záběry povražděných mužů a žen. „Všichni nás neustále napadají, že jenom my pácháme válečné zločiny ale jste sami svědky, že se tak děje i na druhé straně," povídá rozhořčeným hlasem Tánin otec. Rukou si prohrábne řídké, šedivé vlasy. Ve svých čtyřiceti pěti letech vypadá na šedesát. Čajník na rozpálených plátech kamen začne monotónně hvízdat a Táňa rozlévá vroucí vodu do připravených hrníčků. „Nemáme cukr, snad vám to nebude vadit," stydlivě se omlouvá. „Je moc drahý. Od května jsme nedostali výplatu. Děláme deset hodin denně a když občas dostaneme nějaké peníze, tak to není ani na chleba. Žijeme z toho, co dá zahrada. Máme kozu na mléko. Ale jak to bude v zimě, si neumím představit." „Před válkou jsem jako reportér sarajevského rádia projel celou Jugoslávii," rozpovídal se opět Tánin otec. „Znám každý kout této nádherné země. Mám přátele v kdejakém městě i vesnici. Mezi Chorvaty, Muslimy i Slovinci. Nedávno jsem dělal reportáž z Bihače. Přijel jsem tam jako uprchlík. Bez magnetofonu, novinářského průkazu i pasu. To všechno mohlo být inkriminující. Využil jsem svých známostí a šel přes hory. Trvalo mně to dva měsíce, ale stálo to za to. Všichni se přejeme, aby tahle mizerná válka už skončila. Ale konec je v nedohlednu. Kdykoli je naděje, že se to nějak vyřeší, něco nepředpokládaného se stane. A nevinní lidé pořád umírají." Oheň v kamnech pomalu skomírá a ručička nástěnných hodin se blíží k desáté. „Pokoj máte už připravený, jestli chcete jít spát. Koupelna je támhle. Ale neteče teplá voda," říká Táňa.

BRAŤJA. „Braťja, eto náši, druzjá, ruskije, " sděluje nadšeně srbská bábinka své kolegyni, když je kousek za Pale bereme do Sarajeva. Všichni zde stopují. Veřejná doprava neexistuje. V hlase cítím vzrušení a radost. „Nech ji při tom," syknu česky na Jardu. Dny napětí ještě neskončily a nemáme moc chuti pouštět se do rozhovoru. Bábinka si však vystačí sama. „Támhle jsem bydlela," ukazuje rukou na pahorek, který se před námi objevil v mlžném ranním oparu. „Pak mně rozstříleli dům. Teď bydlím u sestry na předměstí. Bylo tam krásně. Na jaře kvetly jabloně a třešně a v zimě se na svahu proháněly na saních děti ze širokého okolí." Vysazujeme je na první odbočce do Sarajeva.

KONJIC. Na bosenské straně bereme dva vojáky, kteří jedou do Konjic. V duchu se tomu sarkasticky směji. Kdyby tak věděli, že nedlouho před nimi zahřívaly zadní sedačku zadky srbských matinek. Jak je život někdy nevyzpytatelný. Do Konjic přijíždíme za dunění dělostřeleckých granátů a štěkání samopalů. Obláčky dýmu na okolních kopcích ukazují na urputnost bojů. U Duranovičů není nikdo doma. Po chvíli se objevuje Elvír ve vojenské uniformě. „Jsem rád, že jste se ve zdraví vrátili. Měli jsme o vás obavy," vítá nás halasně. Nemá klíče, a tak sedíme na verandě, pojídáme chleba, maso z konzervy a zapíjíme to vodou. Nad námi občas proletí granát a exploduje ve středu města. „Szšszšszš", sykavý zvuk drásá ušní bubínky. „Když ho slyšíte, nemusíte mít obavy. Už je dávno pryč," povídá Elvír. Ozvěna kulometné palby se odráží od svahu za námi. Až za tmy přijíždí pan Duranovič se ženou a synem Adou. Jejich vroucí přivítání nám bere dech. „Nemohli jsme přijet dřív," omlouvá se. „Bombardovali vesnici, kde máme chalupu a krávu. Sousedovi rozbili dům a zranili ženu." Pan Duranovič vytáhl odněkud láhev koňaku. „Chutná vám? Je lepší než ten váš rum." Posilněni, usínáme v nevytopeném pokoji. Venku už mrzne. Bombardování pokračovalo celou noc. Ráno přijeli do města kanadští vojáci. Hledali zbytky munice. Ado nachází jako dlaň velkou střepinu s částečně zachovaným závitem a ukazuje ji důstojníkovi. „Je to ráže 132mm," říká Ado jen tak na okraj. Je mu přece už osmnáct. Musí se v tom vyznat. Důstojník se na něho překvapeně podívá. „Máš pravdu," řekne s úsměvem. „Ale měli byste se jít schovat. Mohou začít znovu každou minutu." Už jsme však podlehli tomu nepopsatelnému šimravému pocitu. Tuším, že se ho už v životě nezbavím. Adrenalin dokáže vykonat své. Jsem neschopný uvažovat. Žádná droga se tomu nevyrovná. Je toho plno, všude kolem nás. Propadl jsem droze zvané válka. Najednou cítím, že ji potřebuji, že bez ní nemohu žít. Je to sázka do loterie. „Je v tom Bůh," říká Ado. „War is a shit, but I like it.” (Válka je svinstvo, ale mám ji rád.) Nápis na zdi.

Konjic, říjen 1994.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group