ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TCHAJ-WAN země černovlasých andělů

 

NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA MARTINA CUFALOVÁ
Poněvadž západní část Tchajwanu leží v nižších nadmořských výškách, jevil se ostrov Číňanům, kteří k němu poprvé připluli směrem od západu, jako kraj terasovitých rýžovitých polí. Nazvali ho tedy Tchaj-wan - Terasovitá zátoka. Portugalci se k ostrovu přiblížili z opačné strany - z východu - takže nejdříve ze všeho spatřili zasněžené horské štíty, vznášející se nad hladinou tropick ého modrého moře. Ostrov pojmenovali Formosa - Krásný.
OBCHODNÍCI S HADY. Kousek od půvabného chrámu Lungshan v hlavním městě ostrova Tchaj-pej je turistická atrakce - čtvrť Wanhwa se zastřešenou ulicí, vlastně pasáží, která však ožívá teprve se soumrakem. V tu dobu se tady krom ě trhovců usazují obchodníci s hady, kteří vraždí předměty svého podnikání za účelem smíchání jejich žluče s bylinkovým likérem. Výsledkem je prý zázračné afrodiziakum, určené samozřejmě hlavně k prodeji turistům, kteří mohou takto posíleni plynule pokračovat ve vycházce do bočních uliček se striptýzovými lokály. Hadí maso posílají obchodníci do některé z místních specializovaných restaurací. Kromě toho tu majitelé kober dráždí své svěřence k dramatickým zápasům na život a na smrt. Pochopitelně opět za peníze turistů. Pro Evropany, přivyklé nudě vlekoucích se dlaždicemi posázených ploch zvaných chodníky, je silným zážitkem procházka po jejich tchajwanských obdobách, vinoucích se většinou v „podloubí" domů. Chůzi - zpestřenou silnými čichovými vjemy čili smradem z bezpočtu všudypřítomných aut a motorek - bych přirovnala k nekonečnému běhu s pestrou škálou překážek - zaparkované i jedoucí motorky, jídelní stolky, horkem uondaní psi v poloze „zdechlina", dva tři schůdky nahoru a zase dolů, každých pár metrů přechod se semafory, které jako by neznaly jinou barvu než červenou. Dále do cesty záludně nastrčené stojany se zbožím, křesla s obyvateli domu, chladící skříně na plechovky s pitím, hromady blíže neidentifikovatelných krámů.
Specialita Tchaj-pej: jámy, bagry. Chvílemi se zdá, že za tímhle otlučeným rohem nemůže být nic jin ého než boční vrátnice provozu místních oceláren. Ulice je následujících pár metrů nemilosrdně zeštíhlena bortícím se drátěným plotem. Chodník mizí. Za rohem vykoukne místo fabriky prosklený skoromrakodrap se superluxusním klimatizovaným obchodem se starožitnostmi v přízemí. Prodavačky mají impozantní výhled na protější barabiznu v předsmrtném stádiu „bratři držme se".
VŠICHNI MOJI ANDĚLÉ. Je neděle, pochopila jsem, proč je tu třeba kupovat lístek na vlak předem. Vagón cuknul, upadla jsem té nebohé dámě na klín, praštila ji batohem a ona mě na oplátku pustila s chápavým pousmáním sednout. Nade mnou se tísní zástup méně šťastných Tchajwanců bez místenek, přesto odhodlaných alespoň na ned ěli opustit tchajpejský smog. Leží si vzájemně na zádech, koukají z oken nebo si čtou, v maximálně úhledné poloze namotávají na hůlky nudle z krabice, kterou si před chvíli koupili na nádraží v občerstvení. Jediný, kdo je nervózní, jsem já. Ani nevím, z čeho. Když se jeden z cestujících dere k východu, nikdo ho netluče, ani mu nespílá, lidi se mu se smíchem pokouší uhnout. Za celou dobu pobytu nevidím nikoho divoce gestikulovat, hýkat smíchy, mávat rukama ani pokřikovat. Zvídavým nastane zásadní problém, pokud se budou chtít o krásách ostrova přesvědčit na vlastní oči, a to bez znalosti čínštiny - přesněji mandarinštiny.
Ulice jsou pochopitelně všude značeny pouze v místní řeči, plánek v tomto jazyce lze sehnat jen s největším vypětím sil, navíc, pokud mandarinštinu neovládáte, vám osobně moc platný není. Mapce s anglickou transkripcí, kterou máte v bedekru, sice rozumíte vy, ale zase už ne Tchajwanci. Pravděpodobnost ulovení ideální varianty - plánku dvojjazyčného - spadá po opuštění území hlavního města do říše fantazie. Jedinou spásou je nechat si od někoho přepsat hledanou adresu do čínštiny. Bez vydatné pomoci místních bych se možná ještě teď potácela ve změti čínských nápisů. Ti dobráci obého pohlaví a všech věkových kategorií, které jsem denně potkávala, mávali místo mě na autobus, ukazovali mi směr cesty, dávali mi mapu nebo alespoň dobrou radu. Aniž bych je o to musela prosit, vybíhali z obchodů a odváděli mě na místa, která jsem nemohla najít, kupovali za mě lístek na vlak, když jsem se nemohla dorozumět. Odváželi mě autem nebo motorkou tam, kam jsem potřebovala. Léčili pastilkami i akupresurou můj kašel. Ať už někdo vysvětluje jejich ochotu nadšením z cizokrajných návštěvníků nebo tradi ční výchovou, pro mě byli a navždy zůstanou černovlasými anděly.
OBYČEJNÉ MĚSTO. Hualien je typické tchajwanské městečko na východním pobřeží - bez náměstí, parku, laviček, zato s pouličním trhem. Mac Donaldem, přístavem, několika nepříliš starými chrámy a svatyněmi. Výjimečná je tu snad jedině přítomnost největší tchajwanské továrny na zpracování mramoru. Turista by však o Hualien asi ani nožkou nezavadil, kdyby nedaleko odsud nelákala devatenáct kilometrů dlouhá soutěska Taroko. Silnice, která ji v celé délce protíná, je doslova zaříznutá do skály. Stala se součástí jediné dálnice, spojující východní a západní pobřeží. Přišla Tchajwance na jedenáct miliónů amerických dolarů. 10 000 vojáků se muselo déle než tři roky probíjet horským masívem, aby mohla být v roce 1960 otevřena. 450 z nich se zahájení provozu nedožilo. Hory nám ochotně ze všech stran předvádějí své zelené kožíšky. Při zpáteční cestě jako by usoudily, že audienci je třeba ukončit, halí se stejně jako předchozí večer do dešťových mraků.
DOMORODECKÁ SHOW. Nás čeká ještě setkání s domorodci. Manéž zastřešená ve stylu domorodé chýše, pultík se suvenýry, pouťové vyvolávání, nemilosrdně zdeformované kolotočovým ozvučením. Dav dívek v pestrých oblečcích, stylově hopsajících dokolečka dokola tralala. Vzpomněla jsem si na kdesi přečtenou větu: „Zaplatili jsme si, tož to musíme vydržet." Halou se line sladkobolně znějící mix domorodých melodií s pop-music. Neodpustím si poznámku: „To ale není původní hudba, že?" Průvodkyně zavrtí podrážděně hlavou a výstražně po mně hodí okem, abych toto téma dál nerozvíjela. Dívky předvádějí zemědělskou pantomimu, klapají bambusovými trubičkami na prstech. Poté nám nahážou kolem krku šňůry umělohmotných korálků. A veselit se, pozor, teď! Turisté neohrabaně se potácející po manéži s trupem ověšeným fotoaparáty, teleobjektivy, korály a věnci z umělých květin jsou k popukání. Na scénu vbíhá pán s polaroidem. Jeho vyceněný chrup má zřejmě znamenat úsměv. Zběsile cvaká snímky do rodinných alb. Omylem jsem jednou domorodkyní přidružena k manželům ze Srí Lanky a než se nadějeme, fotograf nás společně vyblejskne. V autobuse je pozoruju, jak si oba s nakyslým úsměvem prohlížejí v kočičím zlatě orámovanou fotografii, z niž se na ně kření můj obličej.
NA ÚSTUPU. Příslušníci domorodých kmenů jsou etnicky příbuzní jihočínské národnosti Miao. Jejich tradičním způsobem obživy byl lov a sběr bylin. Tchajwanské statistiky dělí domorod é kmeny, dosud žijící většinou v horách jako samostatné etnické jednotky, do devíti skupin - nejpočetnější jsou kmeny Ami, Atayat, Paiwan, Bunun, Yami. Do 20. stolet í se jim podařilo vstoupit v relativně nedotčeném stavu. Podle údajů z roku 1988 žije na ostrově asi 300 000 domorodců, což představuje 1,7 procenta veškerého obyvatelstva. Dalších deset domorodých kmenů zůstalo v nížinách západního Tchajwanu a splynulo s čínským obyvatelstvem. Ani osud tchajwanským domorodců se příliš neliší od osudu domorodých kmenů jinde na světě. Ubývá jich v důsledku nízké porodnosti i odchodu mladých lidí do „civilizovaného světa". Vláda sice buduje leckde v horách skanzeny a zachraňuje tak alespoň „tělo", když „duše" je už zničena.
VPRAVO MOŘE, VLEVO PRALES. Sedím na pláži a je mi dobře. Jsem v nejjižnějším cípu ostrova, odkud je to nejblíž na Orchidejový ostrov, rodné území kmene Yamiů. Lidé sem jezdí za teplým mořem a písečnými plážemi. Teď je tu pusto. Spole čnost mi dělají jen dva toulaví psi. Když vidí, že ze mě nic užitečného nekouká, zbaběle mě opouštějí. Modrý Pacifik vyvrhuje na břeh s každou vlnou ohlazené úlomky korálů, rychle osychající na slunci a prudkém větru. Asi čtyři kilometry od malého letoviska Kenting, sestávajícího se téměř výhradně z hotelů, je Kentingský národní park. Šlapu vesnicí, za mnou túrují motorky dvě hotelové konkurentky. Je mimo sezónu, každý zákazník dobrý. I ten, který na to nevypadá. Obchody tu ale zřejmě nejdou tak špatně. „Kdepak studium, patří mi tahle hospoda," mávne za sebe rukou kluk mezi dvaceti a třiceti, „skoro každý večer je tu plno, na Vánoce chci otevřít druhý podnik," ukáže tentokrát před sebe na hrubou stavbu. Do Štědrého dne zbývá dvanáct dní. To se chlapec nadře.
Pohled mi sklouzne na vedlejší restauraci. Před vchodem jsou obrovská akvária s mořskými příšerami, proti nimž mi připadá Vetřelec jako roztomilé přítulné zvířátko. Majitel zrovna stojí oběma nohama ve skleněné nádobě a s gumovou hadicí v ruce vyměňuje vodu. Vůbec mu nevadí, že mu po končetinách jezdí snad padesát chapadel, klepýtek a jiných strašlivých končetin. Nechám si od něho výslovně potvrdit, že TOHLE se skutečně jí. Aneb vegetariánem snadno a rychle, mručím si pro sebe. I když na Tchaj-wanu se i to prodraží. Kdo sem jede s cílem nacpat si břicho tropick ým ovocem, nechť si raději banány doveze z domu. Jedna mandarinka za dvacet tchajwanských dolarů, přesně 42 kuliček modrého vína za padesát. Kurs amerického dolaru ku tchajwanskému 1:26. Ráno vstávám ještě před svítáním. Brána Kentingského národního parku se otevírá až v devět hodin, podpořena spikleneckým gestem muže v montérkách, sedícího v náklaďáčku, ji beru útokem zavřenou. I bez plánku objevím skleník s kaktusy (beze skel), zahradu „á la Flora Olomouc" - a hlavně, hlavně šerá zákoutí tropického pralesa. Sice rozbrázděného kamennými stezkami, lidskou rukou položenými, ale pořád to je ještě prales s údolím visících banyánů (stromy, které si z nepřístupného místa klidně spustí patnáctimetrové kořeny, aby si jako slon chobotem nabíraly vláhu z jinak nedostupné půdy), nebo pralesním labyrintem. Pro území parku jsou typick é korálové skály, údajně utvářen é sto tisíc let, které zformovaly spoustu kaňonů a jeskyň.
NOC V KLÁŠTEŘE. Foukuangshan je největší buddhistické centrum na Tchaj-wanu. Při příjezdu vás už z dálky zdraví 32metrový zlatě zářící Buddha, obklopen ý 480 menšími Buddhy o výšce průměrného (bílého) muže. „Vždycky večer si ráda sednu naproti a dívám se na něj. Víš, hrozně mě to sem táhlo, chtěla bych tady v klášteře zůstat napo řád," svěřuje se 35letá Marry z Hongkongu. „Dřív jsem normálně pracovala v kanceláři. Byla jsem katolička, ale křesťanství mě neuspokojovalo. Líbí se mi, že buddhisté mají srdce na dlani, jsou velmi otevření a mírumilovní. Zatím pracuju tady v buddhistickém muzeu a po večerech studuju buddhismus. Ale později bych se chtěla přihlásit na univerzitu." Ta dobrá žena ale nemůže pochopit, jak můžu věřit v Buddhu i v Ježíše současně. To prý přece nejde! Místo vyhlášení svaté války mi smířlivě navrhuje: „Za chvíli začíná v chrámu bohoslužba. Nechceš se jít podívat?" Boty zůstávají před chrámem, sedáme si na černé polštářky na podlaze. Tři mnišky s vyholenými hlavami oděné v černých hábitech se rozezpívají, vzápětí se k nim přidávají i ostatní věřící. Se zavřenýma očima vnímám nádherný chorál, hlasy rozlétávající se do prostoru, klouzají níž a zase výš. 14 800 sošek Buddhů rozmístěných ve výklencích na chrámových stěnách je tak opojn ému zpěvu přivyklých. To jen mně se nechce věřit, že uplynula půlhodina - sotva jsem se zaposlouchala! Nedivím se Marry, že chce v klášteře zůstat. Čínský buddhismus byl zpočátku chápán jako zvláštní taoistická sekta, poněvadž správné překlady indických textů do čínštiny se objevily teprve koncem třetího století. Nakonec se v Číně rozvinulo okolo deseti buddhistických škol. Kromě čínského buddhismu jsou s Čínou nerozlučně spjaty konfucianismus a taoismus. Zatímco na Západě existuje mezi náboženstvím a filozofií poměrně jasná hranice, na Východě se obojí prolíná. Miao-Y kolem mě při snídani chvíli jen tak kroužila a vysílala úsměvy, než se konečně odvážila přisednout. Prý tu Evropany moc často nehostí: „Tobě je taky pětadvacet? Tak to jsme stejně staré," vyhrkne potěšeně, „pocházím kousek odtud - z Tchajnanu, je to pěkné město, ale mně se víc líbí tady. Žiju v klášteře už tři roky, občas dohlížím tady v jídelně a nic mi nechybí. Je nás tu asi 600, mužů i žen, žen je podstatně víc." Ptám se, jestli jí nevadí množství turistů, kteří přij íždějí do Foukuangshanu třeba jen ze zvědavosti? „Proč by mi měli vadit? Jestli máš na mysli něco jako strach z komercializace klášterního života, tak toho se neboj. 90 procent turistů, kteří sem zavítají, jsou skutečně věřící a kromě nich sem přijíždí hodně zájemců o studium. Navíc do klášterních budov nemají turisté přístup."
CO MI SVATYNĚ VYPRÁVĚLA. Krásně voníš. „Lidé jsou mi věrní, zapalují v mém nitru stovky vonných tyčinek. Nenechávají mne nikdy samotnou, někdy je jen tak hýčkám mezi svými zdmi, poslouchám jejich mlčení i hlasité debaty o životě. Dlouho mi trvalo, než jsem tě našla „Nemám potřebu se vystavovat na vyvýšených místech, nepotřebuju věže, jaké mají chrámy tam u vás. Lidé, kteří po mně touží, si mě najdou. Ano, některým to trvá déle, protože bloudí. Když se klaní svému bohu, hřejí je do zad sluneční paprsky". „Proč by se měli před bohem schovávat za těžké chrámové dveře? I sluneční paprsky jsou bůh."
Kromě buddhismu je na Tchaj-wanu rozšířený taoismus a konfucianismus. Konfucianismus je víceméně filozofick ý systém, jehož posláním bylo demytologizovat čínské náboženské představy: nadpřirozené bytosti se mění ve ctnosti, nebe přestává být nebem, ale zůstává principem, který zajišťuje řád. Hlavním zájmem Konfucia bylo nalézt střední cestu „tao" v lidské společnosti a v činnostech jednotlivce, cestu, jež by zajišťovala rovnováhu mezi vůlí nebe a vůlí země. Konfuciánská morálka nezdůrazňovala nadšení vojáka, ale trpělivost úředníka. Tomu odpovídá i vzhled konfuciánských chrámů, které jsou velmi střízlivé a jednoduché. Jakýmsi protipólem konfucianismu je taoismus, kde v centru pozornosti nestojí člověk, ale příroda. Zatímco konfucianista se snaží o správný život v centru lidské společnosti, taoista se často uchyluje do ústraní k meditacím. Taoistický život je naplněn jednoduchostí, čistotou a harmonií s přírodou a tichem. Představa lehkosti bytí, které není omezeno obtížnými povinnostmi vůči státu, se samozřejmě nelíbila konfucianismu. Od příchodu buddhismu zase taoismus trpí komplexem méněcennosti. Z jedné strany ho konfucianismus nutí neuznávat okultní praktiky a lidové bohy, ze strany druhé ho buddhismus vystavuje intelektuálnímu tlaku, na který není schopen odpovídat. Asi od 11. století ovládá náboženský život Číňanů intelektuální syntéza tří náboženství.
ASIJSKÝ TYGR ŘVE STÁLE HLASITĚJI. Hned vedle svatyně se leskne kovem a sklem mrakodrap. Mají si návštěvníci budov postavených s tak rozdílným účelem ještě co povědět? Možná tu ten mrakodrap stojí právě díky filozofické tradici konfucianismu (až do roku 1911 byl konfucianismus jakousi oficiální ideologií), který vychoval pracovité, poctivé a pilné lidi, podřizující se tradicím rodiny a společnosti, schopné velkých výkonů zejména při práci v týmech. Diktatura „jediné správné" - sice nekomunistické, ale totalitně se chovající strany Kuomintangu totiž přinesla i několik pozitivních změn. V padesátých letech, kdy v pevninské Číně zuřila „kulturní revoluce", byla na ostrově provedena vynikající pozemková reforma. Během následujících dvaceti let se na zemědělství orientovaný Tchaj-wan změnil za vydatné pomoci Spojených států v rozvinutou průmyslovou zemi. Přestože v roce 1971 byla Čínská republika na Tchaj-wanu vyloučena z OSN a její místo postoupeno ČLR, vývoj ostrova se tím nezastavil.
 V současnosti se Tchaj-wan spolu s Japonskem, Hongkongem a Singapurem řadí mezi čtyři tzv. „asijské tygry". Když se řekne Tchaj-wan, našinec si nejspíš představí levné hračky, elektroniku a spotřební zboží. Tchajwanská ekonomika bývá dávána za vzor rychlým růstem, stabilitou, nízkou nezaměstnaností, nízkou mírou inflace. Tamní hospodářství se vyhnulo pionýrským počátkům kapitalismu, spojeným s mnoha omyly, a aplikovalo jen ty dobré a úspěšné postupy. Podle výzkumu amerických sociologů se naučily východní národy skvěle zdokonalovat, ale ne tvořit. Proto industrializovaná společnost nemohla vzniknout na Východě. Zato nyní mnohé signály naznačují, že by jednoho nepříliš vzdáleného dne mohli asijští tygři přeřvat i vyspělý Západ. Stačilo se ale trochu rozhlédnout po ulici, aby člověk postřehl nejednu stinnou stránku ekonomick ého zázraku. Třeba zmíněné nemalé problémy s exhalacemi nebo s odpady. Dokonale a trvale skloubit zájmy ekonomické s ekologickými se zatím nepodařilo nikde na světě, Západ nevyjímaje. Nevím, jak ostatní asijští tygři, ale Tchaj-wan je rájem výrobků na jedno použití. Hygienik jásá, ekolog šílí. Igelitovou tašku na nákup jedné sušenky (doslova) počínaje, přes umělohmotné láhve a plechovky na nápoje, a křesly a konferenčními stolky dokonale zatavenými do igelitu konče. Jak jsem se dozvěděla, na Tchaj-wanu teď frčí výstavba spaloven, ale to je jen částečné řešení. Na malinkém Tchaj-wanu jsou tři jaderné elektrárny, staví se další. Greenpeace protestují, zdá se ale, že zbytečně. Ekologické projekty prý tvoří podstatnou část šestiletého plánu ekonomického rozvoje (1991-1996). Přitom podle rozdělení investičního kapitálu připadá například na dopravu a spoje 33,7 procenta investic, zatímco na ochranu životního prost ředí mizivých 3,5 procenta. Naštěstí Tchajwanci dosud díky vlastní silné kulturní tradici západní kultuře zcela nepodlehli. Mnozí naprosto ignorují dovozové sladkosti a kupují si ty jejich vyráběné zpravidla podomácku, obědvají tradiční jídla na stolečcích u silnice. Snad asijský tygr nesežere jednou sám sebe. To by si mí černovlasí andělé nezasloužili. Jednoho z nich se ptám, jak je to možné, že tu všichni vypadají o pět až deset let mladší, než ve skutečnosti jsou? Anděl - violoncellistka Tchajpejského rozhlasového orchestru, která mě svým autem vezla deset kilometrů do směnárny a zase zpět, se usměje a bez přemýšlení odpoví: „Možná proto, že pijeme mnohem míň kávy a nespěcháme tolik."

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group