ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MOSKVA MAJA LJUBIMAJA

 

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL
JOSEF SLOUP
Moskva nás přivítala mrazivým počasím, spoustou lidí před Běloruským nádražím a veksláky. První, co jsme okamžitě potře bovali, byla nutnost vyměnit dolary za ruble. Nedaleko nádraží oznamovala honosná vývěsní reklama „EXCHANGE". Před ní několik čekajících lidí. Okam žitě se nás ptá jeden z nich. „Nechcete prodat dolary? Dám vám víc." Cedulka na zdi směnárny hlásá: 1 US - 1540 R. „Kolik nám dáte?" ptám se zvědavě. „1580." „Já vám dám 1700," navrhne žena stojící vedle a poslouchající náš rozhovor. „Hele, babo, nepleť se do toho, to není tvůj kšeft!" Žena při pohledu na pořízka zmlkne a posune se o kus dál. „Kolik chcete prodat? Dám vám těch 1700 taky," snaží se opět chlápek, abychom si to náhodou nerozmysleli. „Já dvacet a on taky" ukazuji na Libora. Chlápek vytáhne z kapsy kalkulačku a spočítá celkový obnos. „Šedesát osm tisíc," vyhrkne jedním dechem. „Souhlasíte!"
LOKTY, LOKTY, LOKTY. Vlaky, které spojují blízké oblasti s Moskvou, jezdí často, přesně, rychle, ale jsou v dezolátním stavu. Rozbitá okna, nahrazená občas kusem plechu, zdemolované a nebo vůbec chybějící sedačky, na kterých se tísní na každé straně tři lidé. Nefungující topení, neexistující hygienická zařízení, námrazy na oknech a davy lidí, které na poslední chvíli zaplňují odjíždějící vlak, ve kterém není často k hnutí, je jen několik příkladů „zpříjemňujících" každodenní cestu. Mezi námi se prodírají kameloti vykřikující své naučené fráze. „Vážení cestující, právě vyšlo poslední číslo Moskevského Komsomolce s programem televize na příští týden. Cena pouhých sto rublů!" „Večerní Moskva, Kriminální Kronika, Petrovka 38" (což je také adresa hlavního ústředí moskevské milice). Za nimi následují prodavači zmrzliny, kterou nabízejí z papírových krabic voláním: „Leningradská vanilková, čokoládová, eskyma, zmrzlina v pohárcích!" a kupodivu lidé ji kupují i v těch nejmrazivějších dnech zimy.
ŽEBRÁCI. Do metra nastoupí asi třicetiletá žena s malým děckem v náručí a spustí hned na celý vagón tisíckrát omleté věty. „Vážení cestující, přijela jsem z Ázerbajdžánu. Ukradli nám všechny peníze. Už dva dny jsme nic nejedly. Nemáme kde spát. Prosím vás pěkně, pomozte ubohé ženě a jejímu děťátku." Děcko jako na povel začne plakat a lidé dávají peníze. Někdo stovku, někdo dvě, ale většina se jen tupě a bez zá- jmu dívá před sebe. Žena projde pár vlaků metra a za hodinu vydělá víc než většina těch lidí za celý den. Žebráků je všude nepředstavitelné množství. Nikde jinde jsem jich tolik neviděl. Ženy, často s malými dětmi, posedávají celé hodiny v dlouhých průchodech mezi stanicemi metra. Má to velkou výhodu. Je tu teplo. Někdo vždy něco vhodí do nastavené ruky, klobouku nebo igelitového sáčku. Mužů je mezi žebrajícími méně, ale často prosí o almužnu v mnohem tvrdším podm ínkách. Kolem nádražních budov nebo v podchodech pod ulicemi. Sedí i v těch největších mrazech na kousku kartónu, ponecháni svému osudu, lhostejní k celému světu.
JAK KUPOVAT ZAJÍCE V PYTLI ANEB OCHOTA NA DRUHOU. „Mohla byste mi ukázat támhleten fotoaparát?" ukazuji za prodavačku na FED-3 za 150 000 rublů (asi 100 dolarů). Prodavačka se na mě podívá, pohledem mně dá najevo, že ji otravuji a neochotně sundá krabici z regálu. Vyndá instrukce k foťáku, natištěné na špatném papíru a beze slova mně je podává. „To já nechci, to je na nic. Potřebuji vidět, jak to funguje, ohmatat si ho." Opět na mě vrhne nevraživý pohled a vyndává z krabice igelitový pytlík, ve kterém je fotoaparát zataven. „Je to v sáčku, to nemůžu otevřít," a volá na pomoc muže, asi šéfa, stojícího opodál. Ten se přišourá a říká: „Když to otevřu, zaručíte se, že si ten foťák koupíte?" Podívám se na něho poněkud překvapeně. „Co když se mně nebude líbit. Co když nebude fungovat. Jak můžete prodávat něco, co si zákazník ani nemůže prohlédnout." „Máte na to záruku!" odpovídá naštvaně. „No přece vám nedám takové peníze za něco, co vidím jen na obrázku." Prodavač vezme igelitový sáček s foťákem z pultu a ukládá ho zpět do krabice. Mezi zuby ironicky zasyčí: „Na shledanou, pane." Odcházím z obchodu. Místo aby mně to zkazilo náladu, jsem se smál a bylo mně dobře u srdce. Už jsem to znal za těch pár týdnů ve spotřebním ráji. Namyšlené ženské za pulty, nekoneč- né fronty. Schází konkurence. V jiném obchodním domě jsem koupil baterie ruské výroby za 2500 rublů. Vydržely v těch mrazech jeden film. Přijdu tam znovu a mají výběr. Červené a modré za stejnou cenu. Ty červené nestály za nic, a tak požaduji modré. Prodavačka mně přesto podává červené. „Ty nechci, chci ty modré." „Jsou za stejnou cenu," odpovídá. „Ale já je nechci, za nic nestojí. Dejte mně ty modré! Přece mně nebudete nutit kupovat něco, o co nemám zájem?" Zlobně se na mě podívá, sebere červené baterie a dá je zpět do regálu. Zloba z ní jen čiší. Udělá dva kroky napravo a podává mně ty modré. Ironicky jí poděkuji. Později jsem zjistil, že modré byly mnohem lepší.
POULIČNÍ BYZNYS. Kupování na ulici je rychlejší, jednodu šší, ale riskantnější. Běžně se tu prodává americký 96% alkohol. Ten se zředí převařenou vodou a naplní do originálních lahví. „Výrobci" mají i patentové uzávěry. Na první pohled nikdo nic nepozná. Také se hodně pálí doma samohonka, a pak plní do lahví od vodky. To je hodně nebezpečné. „Kdyby to jen ředili, čert je vem," říká známý Voloďa. „Ale oni tam nalejou kdeco Člověk může oslepnout, nebo i umřít. Týden předtím než jste přijeli, si tady v Mitišči tři chlápci koupili láhev vodky. Jeden z nich odskočil koupit něco k zakousnutí. Když se ten třetí za pár minut vrátil, ti dva už byli po smrti. Nečekali, otevřeli láhev a dali si panáka."
RESTAURACE, BARY, BUFETY. Po Moskvě jsou roztroušeny desítky „Kafe", a když se tam hodláte jít ohřát a dát si turka, většinou dostanete jednoduchou odpověď. „Kafe nemáme." „Tak si dáme čaj." „Čaj také není!" a dívají se na vás, jako kdybyste spadli z měsíce. „Tak co tedy máte?" „Máme sok." Což je jakási nechutná limonáda, kterou odmítáme.
AŤ ŽIJE KOMUNISMUS! Jeho symboly přetrvávají. Srpy a kladiva na každém nároží. Názvy měst a ulic, které hned tak nevymizí ze slovníků lidí. To je pozůstatek doby nedávno minulé. Na jedné straně plné obchody s elektronikou, nábytkem a poměrně dobré zásobování potravinami. A ovšem drahota. Na druhé straně relikvie komunismu. Neuvěřitelně levné byty. Za byt 2+1 v Mitišči (asi 20 km od Moskvy) zaplatíte 600 rublů. Tj. 12 Kč! V Tveru za byt 4+1 pouhých 1000 rublů (22 Kč). Plyn se platí paušálem, voda a teplo je zdarma. Telefon a autobus je v Mitišči zdarma!! Ale tím vymoženosti socialismu končí. Autobusy i vlaky jsou v hrozném stavu. Většina telefonních automatů nefunguje. Domy, o které nikdo nepečuje, připomínají svými dřevěnými vraty stodoly. Výlohy obchodů, kromě centra velkých měst, jsou ještě pořád velkou neznámou. Všichni se však tak nějak dělají lepšími. Po pěti týdnech jedu vlakem zpět domů. V kupé jsou se mnou dva Rusov é na cestě do Minska. Pije se oblig átní vodka, zakusujeme chléb a hovězí maso z konzervy. Oba svorně nadávají na režimy. Na ty minulé i na ten stávající. S přibývajícími panáky se zvedá i hlasitost našeho hovoru. Pak se jeden z nich zvedne, zamává rukama, dá si prst přes ústa a řekne: „Psst. Tam vedle jsou lidé, mohli by nás slyšet!" Ano, to je pořád ještě skutečnost. Stěny mají uši. A lidé mají duši a strach. Kdo dokáže posoudit tu ohromnou tragédii národa, kterému bylo po sedmdesát let vštěpováno, že si žije nad poměry, že mu celý svět závidí. Teď zůstalo pouze pokoření a hanba. Ale to dříve nebo později pomine. Arogance zůstane. Takoví jsme byli, jsme a budeme. Na věčné časy.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group