ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Stanu se šamankou

 

Stanu se šamankou, až uslyším hlas ze země zpívat starou melodii. Otec byl šaman, matka šamanka. Když někdo ublížil matce, mohl i zemřít. Otec i matka jsou dvacet let po smrti, ale vracejí se. Procházejí čumem jako stíny, a když se jich zeptám, kam jdou, odpovídají: „Podívat se, co dělá stádo, je dnes neklidné." Vyjdou ven, nedovolí mi, abych je následovala, a pak zmizí. Říká Sevélik, Bílé světlo, padesátiletá Evenka od řeky Tajmury. ·  ·  · Šamanismus není jen záležitostí Sibiře, jak se dříve obecně soudilo, ale někde tam má své kořeny. Léčitele, kouzelníky, čaroděje, zaklínače a šamany najdeme na všech kontinentech.
Jsou tu, mají své místo ve společnosti jako duchovní a lékaři. Byli vyvolení duchy ochránci rodů, aby po léta zastávali funkci zprostředkovatelů mezi světem naším a duchovním „z druhého břehu mýtické rodové řeky". Název šaman pochází s největší pravděpodobností z mandžuštiny od „sambi" - znát a koncovky „an" - zvyk. Nebo ze sanskrtu „shamana" jako synonymum kouzelník. Jedněmi z nejsilnějších šamanů v oblasti Sibiře jsou šamani jakutští, burjatští, v nejtradičnější podobě se zachoval u Tunguzo-mandžuů. Svět v představách sibiřských národů je tvořen nejméně třemi vrstvami. Střední vrstvou je země, na níž žijeme, dalšími vrstvami jsou podsvětí a nadsvětí. Jimi prochází jako vertikála šamanský světový strom, po němž šamanský duchovní dvojník vystupuje či sestupuje v závislosti na vyplnění úkolu. Někde má podobu tunelu, v němž se dvojník pohybuje po spirále. ·  ·  ·
Sevélik často zpívá, někdy i ze spánku. Setkává se s duchy pomocníky, kteří se jí zjevují v podobě ryb a ptáků. Po tvářích jí tečou slzy, třese se po celém těle. Nevím jak tady, ale u sousedních Burjatů se takovým ženám říká „adagata agalžen", neklidná žena. Duch otce ji v poslední době velice často navštěvuje. Evenkové, Tunguzové, mají strach ze svých mrtv ých. Duše, která opouští tělo, odchází do říše mrtvých, k pramenům mýtické rodové řeky. Ve světě mrtvých je vše naopak. Kdo byl za života dobrým, může po smrti škodit. Evenkové se proto vyhýbají o mrtvých hovořit a nazývat je jmény. Jména fungují jako mantry a mrtvého mohou přivolat zpět. Tím hůře, byl-li zemřelý šamanem a nebo snad byl-li pohřben na straně východní, kde sídlí zlí duchové. „I umírající mohou být živým nebezpeční?"
Pták se Sevélik. Ta zrovna hněte baculatýma rukama těsto, vytváří na holém stehně placku a vkládá ji na kovový plát. Když ji zakryje starým železným umývadlem a nahrne přes něj horký popel, pokračuje: „Některé main, životní síly, bývají u lidí, kteří spolu žijí, spojené. Jedna stará žena umírala, až odešla na onen svět. Náhle její vnučka začala chřadnout. V kouřovém otvoru denně sedal malý ptáček a čekal. Byla to duše babičky a lákala duši vnučky k sobě. Dítě naštěstí zachránil šaman, místo očistil a duši dívky osvobodil. Staří lidé by mladé neměli ani navštěvovat, natož žít s nimi. Starci mají main starou a unavenou, a proto ji často čerpají z mladých lidí. Ti jsou potom unavení a mohou onemocnět." Dodává Sevélik. ·  ·  ·
Tunguzo-mandžuové výraz „duše" nemají stejně tak, jako ho chápeme my. Podle nich je fyzické tělo „beje" oživeno „main" životem. Main znamená nejen život, ale i Boha jsoucího v horním paralelním světě nadsvětí. Člověk je s Bohem spojen neviditelnou šňůrou, kterou vidí jen šamani. Jestliže se šňůra přetrhne, člověk umírá. Fyzické tělo má svého dvojníka chaňjan. Někdo má dvojníka silného, jiný slabého. Ublíží- li někdo tomu, kdo má chaňjan silnější, může i zemřít. Umírá-li člověk daleko od svých blízkých, může k nim jeho dvojník odejít, zjevit se buď ve spánku, nebo ve skutečnosti přímo před očima. ·  ·  ·
S kočovníky na Nerunnakanu, přítoku jižní Tajmury v Tunguzočunském správním celku v Krasnojarském kraji jsem již třetí měsíc. Horké dny vystřídalo chladivé a mokré počasí. Na návštěvu přijela šedesátiletá Nonnak. Přiletěla se zástupci Asociace národů Severu ARUN, kteří přivezli lékaře a léky a zjišťovali, nevypukl-li ve stádě také mor, protože v severněji položených oblastech řádila epidemie. Nonnak zůstala s námi. Když uléháme ke spánku, Sevélik mumlá se zavřenýma očima modlitbu: „Ami main báťuška Laslavěc". - Bože Otce. Modlitba je zpoloviny ruská a zkomolená. Správné znění je „báťuška bogosloví", ale starší generace rusky příliš dobře nemluví a to, co je kdysi naučili misionáři, je dávno zkomolené. Tím více, když rodina tráví celé roky v tajze ve společnosti stáda a dotěrného hmyzu. Je ráno Nonnak má těžkou horečku, blouzní. Ten samý den onemocněla nejstarší sobice ve stádě. Zmatené mládě pobíhá kolem opuchlého těla. Dva týdny zůstává stav stejný. Sevélik mi šeptá, že jedna z nich zajisté zemře. Buď odejde Nonnak nebo sobice. Jejich duše jsou spojeny, protože asi před 15 lety Nonnak darovala Sevélikině rodině sobí mládě ze svého stáda.
Čas běží. Náhle se Nonnak jednoho dne uzdravuje a sobice ve stádě není vidět. Chodíme v okolí čumu a marně hledáme. Mládě neklidně pobíhá, pak se uklidňuje a smutně se připojuje ke stádu. Je nutné mrtvé tělo najít. Mršina může přilákat divokou zvěř, v noci jsou slyšet tupé rány do kmenů. To přichází medvěd a dává člověku na vědomí, aby se klidil. Přest ává nás respektovat. Sobici však hled áme marně. Míjí další týden. Chystáme se překočovat na jiné místo. Balíme věci. Po obědě se mi najednou klíží oči. Usínám. Vidím krajinu, svítá. Východním směrem teče potok. Obraz se přibližuje. Dvě stě kroků od potoka leží tělo mrtvé sobí samice, zadníma nohama směrem k potoku. Procitám a vše vyprávím Sevélik. Za půl hodiny vyrážíme udaným směrem. Po hodině náš pes uskakuje stranou. Pouštím ho, vzápětí vzlétá hejno vran a odkrývá nafouklé rozkládající se tělo. - Zadní nohy jsou obráceny směrem k potoku. ·  ·  ·
Ve 30. letech se v rámci pozvednutí evenckého národa z prvobytně pospolné společnosti přímo do epochy socialismu objevují první ostré útoky proti šamanům. Spolu se stády, která se stávají majetkem všech, tedy nikoho, je Evenkům odebírána jejich tradi ční víra v bohy a duchy. Šamani jsou pronásledováni, utíkají do lesů, do hor, nebo končí v lágrech. Šamanu rodu Tarpušonok, otci Sevélik, je násilím odebrán šamanský buben a spálen. Nyní už jeho děti nemají právo šamansk é umění vykonávat. Pouze kdyby někdo z nich dostal příkaz od duchů předků, nebo od některého z vyšších božstev. Sevélik však zatím odmítá se stát šamankou. Říká: „Mám malá vnoučata. Kdybych se stala šamankou, jedno z nich by zemřelo. Až vyrostou, dozajista se jí stanu." Ve snu se jí zjevují labutě, kachny a potápky, jsou to duchové, kteří berou na sebe podobu ptáků. Šamanit bude jen pro své nejbližší, protože ostatní ve vesnici jsou stále opilí. Zásluhu na tom, že Sevélik nepije, nese její muž Pádik. Alkoholismus se stal převládajícím povahovým rysem všech vesničanů. ·  ·  ·
Nejen dávný režim, ale i vzdálenější minulost se zachovala k přírodním národům macešsky. Tunguzo- mandžuové se sice nestřetli s jinými náboženstvími v takové míře, jako jejich sousedé Burjati náležející do stejné jazykové rodiny, ale i oni se přesto ocitli ve vlivu pravoslaví. Burjati byli již od konce 17. století vystavení prudkému nátlaku z jihu od Mongolska, odkud se šířil buddhismus ve formě tibetského lamaismu a ze severu pravoslaví prostřednictvím ruských misionářů. Přicházeli o svou původní formu náboženství cestou krutého vyhlazování šamanů a ničením jejich svatých míst a pohřebišť. I když se vlivy buddhismu dostávají až na Podkamennou Tunguzku, je zde pravoslaví silnější. Křesťanské prvky se tak míchají s tradičními, až dávají vznik podivným mýtům. ·  ·  ·
„Starší bratr Krista byl satan. Kristus tvořil. Dřív byl medvěd člověkem, pes byl člověkem. Oba hlídali figurky Krista, byli jeho pomocníky. Kristus odešel a dům hlídal pes. Přišel satan a řekl. Otevři Kristův dům. - Neotevřu. Ale přece otevřel. Satan dovnitř vpustil hada a psovi dal srst za to, že otevřel. Potom přišel Kristus domů. Co tady dělá satan? Zeptal se. Satan oblékl psovi srst. Kristus se rozzlobil, řekl: Teď buď psem, mlčenlivým. Jez špatné! Žij jenom deset let. Čenichem čichej a tlamou vyj! Medvědovi Kristus řekl: A ty půl roku spi. Evenky nech na pokoji!" ·  ·  ·
 Dnes jsme se společně se Sevélik vydaly sbírat bobule. Obešly jsme ohrady, abychom zjistily, zdali je vše v pořádku. Blížila se říje, a tím se také zvyšovala nutnost vykastrovat dospělé samce, až na dva, kteří pak měli zajišťovat reprodukci. Zákrok byl velice bolestivý, ale nezbytný. K večeru přiběhlo stádo k čumu, stanu s kruhovým půdorysem, Pádik chytl lasem jednoho ze samců a přivázal ho ke stromu. Stáhl ho popruhem a s pomocí Sevélik a mne povalil soba na bok. Sevélik odskočila a u zvířete jsme zůstali jen dva. Pádik držel zadní nohy pomocí koženého řemene, přední nohy a hlavu s rozvětvených parožím jsem držela a zároveň tiskla do mechu já. Pádik se předklonil a uchopil do úst varlata. Kastrace se dělá zuby, někde rozřezávají kůži na varlatech nožem a potom je vyndávají. Ale zde, kolem Podkamenné Tunguzky, se spíše dodržuje stará technologie blízk á tradici mongolské. Při drcení varlat zuby se musí pracovat velice rychle s ohledem na trápící se zvíře. Než byl zákrok hotov, sob se zmítal, pak otupěl. Tehdy přiskočila Sevélik s náručí mechu a pokrývala tímto jednoduchým obkladem postižené partie. Pádik pak soba postavil na nohy a plácl tvrdě do zadku, aby se zvíře dalo na útěk. - Je to nejlepší lék, jak překonat šok z bolesti. Je zbytečné se ptát, zdali jim zvíře není líto. Bylo to kvůli naší osobní bezpečnosti. Rozbujelý samec v období zvíře je nebezpečnější a silnější než medvěd. Člověka napadá zákeřně, bije ho kopyty a parožím tiskne ke stromu. Je proto lepší takovým situacím předcházet. ·  ·  ·
Druhý den jsme opět se Sevélik vyrazily na sběr bobulí. Mlčení přerušil Sevélik a bez přechodu navázala na včerejší rozhovor: „Duše člověka má svůj strom, se kterým je spojena. Modlíme se k podivným stromům, které obývají silní duchové tajgy. Nedaleko odtud je strom, z jehož kmene vyrůstá zároveň borovice a modřín. Tam přinášíme oběti a žádáme o splnění naších přání." Mízou určitých stromů se léčí těžké nemoci. Když dítě onemocní, otec den předtím nesmí s nikým promluvit a druhý den ráno odchází do lesa hledat strom, z jehož kmene vyrůstají dva kmeny. V místě spojení je dutina vyplněná tekutou mízou. Nejlépe, když je tímto stromem jedle. Na strom pak vystřelí, aby zaplašil ducha ochránce stromu, potom odřízne větve a kmen, odnese špalek domů. Doma ho rozetne sekerou a mízu odčerpá do nádoby, ze které pak dává dítěti pít. „Je přeurčené, kdo se má stát šamanem?" Ptám se. Sevélik pokyvuje hlavou: „Někdy se schopnosti dědí po otci a nebo matce, někdy se jím má stát dítě, jehož jeden z rodičů byl zabit bleskem, který je božím poslem. Nebo také přicházejí k obyčejnému člověku duchové a učí ho, sami si ho vybírají. Takový člověk pak vidí duchy ve spánku, ale i ve skutečnosti. Myslím tím naši skutečnost. Takov ý člověk pak může vidět ve snu i mrzáky. Může být i označený nějakým znamením. Například šesti prsty. Ale může mít i šest prstů proto, že jeho otec zabil medvěda, když byla jeho žena těhotná. Porušil tak zákaz a jeho dítě bylo poznamenáno. Pak se dítěti říká salbani. Je to spíš trest, než nějaké předurčení. Je spousta takových zákazů. Medvědí kůže se nesmí prodávat, přináší to nemoci, neštěstí a smrt. Medvěd je naším prapředkem, proto se mu přinášejí oběti a člověk ho může zabít jen v čestném zápase „muže proti muži."
„Kdo tedy šamana učí?" Vyzvídám dál. „Duchové. A starý zkušený šaman. Ten, kdo se má stát šamanem, žije dlouh ý čas v odloučení. Rozmlouvá s duchy. Před tím však trpí šamanskou nemocí, která ustává, až když adept přijme duchy a svolí stát se šamanem. Je těžké být šamanem. Člověk pak přinese spoustu obětí. Je však obohacen tím, co nevědí obyčejní smrtelníci. I ti se však mohou s duchy setkávat, ale jen ve zvláštních případech." „Má šaman nějaké výhody oproti ostatním členům rodu?" „Ne, musí být stejně dobrým otcem jako jiní, bývá i lepším. Zná zvyky zvířat, jejich cestičky. Umí vydělávat kožešiny, zvládá všechny ženské práce, tak jako všichni jiní muži. Často se stává, že člověk zůstane v tajze sám a musí znát vše, aby přežil. Šamanské umění je poslání nep inášející žádné výhody. Často se lidé šamana ze strachu před jeho mocí straní. Bojí se, aby na ně neposlal své duchy. Nyní je opravdu silných šamanů málo. Dalo by se říci, že nejsou. Dříve byli šamani silnější. Říká se, že se nerodí takoví čistí lidé, do nichž by mohli duchové ochránci rodů vstoupit a prostřednictvím vyvoleného působit. Nedávno zemřelý šaman z rodu Gajulan vhodného nástupce také nenašel. Lidé znající moudrost vymírají a mladí se moudří nerodí. Ti, co se rodí, odcházejí do měst a tajgu ani neznají. Nestojí za to, aby se duchové kvůli nim obtěžovali." „A co bylinky? V tajze jich roste jistě spousta." „Nejenom bylinky. Šaman používá i sušené zvířecí části. Jedním z nejvzácnějších léků jsou sušená játra z rosomáka, roztlučená na prášek. Protože jí rosomák jenom špatné věci, a přesto neonemocní, jsou jeho játra zásobárnou léčivých látek. Pomáhají proti žloutence. Pak také medvědí žluč při nemocích žaludku a žlučníku. Při poranění v tajze se rána zamázne mízou z jedle a vysype práškem z dutin stromů, jako jsou modřín a borovice. Musí to být výměšek lýkožroutů. Rána, i když je hluboká, se brzy zatáhne a začne se hojit. Nejlépe je ji zavázat a po tři dny na ni nehledět. To aby se hojila nerušeně.
Já sama už moc věcí neznám. Žila jsem odloučeně po dlouhý čas od rodičů a ti pak zemřeli, aniž by mi stihli sdělit vše, co znali od svých předků. Takže jsem odkázána sama na sebe. Musíme zapomenuté věci znovu objevovat, dívat se kolem sebe a učit se od zvířat i ptáků. Od tajgy samotné. Spoustu věcí se dozvídám ve snech. Přichází ke mně žena a mluví ke mně. Když onemocním, léčí mě sama a já cítím dotyky jejích rukou na svém těle. Druhý den ráno bývám zase zdravá." „Při jedné procházce jsem narazila na hroby. Leželo kolem nich spousta věcí." „Těch se nesmíš dotýkat. Vše, co patří mrtvým, je zakázané. Živý člověk se nesmí ničeho takového dotýkat, uvalil by na sebe i na své příbuzné hněv duchů. Nikdy se nedotýkej věcí, které ti nepatří. Všechno špatné, co uděláš, se ti vrátí. Hned, či později, ale vrátí se ti to. Budeš si myslet, že to byl osud, ale ve skutečnosti to budou jen důsledky tvého skutku." ·  ·  · Čím déle jsem v tajze, tím více ke mně přicházejí zvláštní prožitky. Věnuji se vyřezáváním figurek ze dřeva. Když vyřezávám figurku sobola, volá na mně jeden starý Evenek. Otáčím se, nůž mi sklouzává po dřevě na ruku. Rána je hluboká, celá dlaň i s prsty jsou celé v krvi. Přestávám se ztotožňovat se svým tělem. Kdysi jsem často omdlívala, ale tentokrát to není totéž. Ztrácím vědomí, ale mám zvláštní pocit obrazovky, která se mění, jakoby v mžiku byla přecvaknuta na jiný program. Vědomí se jakoby vysouvá z hlavy a teď je bez hranic v jakýchsi zářících paprscích. Nemyslím, zažívám pocit absolutní nicoty, až později, když už mě Evenek fackováním vrátí zpátky, si tu nicotu uvědomuji. V prvních okam žicích, když otevírám oči, nevím, kdo jsem, kde jsem a ani tvář starého muže mi není povědomá. Chce se mi brečet. Když vidím ruku v krvi, konečně chápu, co se stalo. Nemohu se však zbavit nádherného prožitku. Celý den chodím jako ve snách. Přišel den, kdy se objevila těžká krize. Nepohodla jsem se se Sevélik. Byla dnes nervózní a já asi taky. Mám pocit hrozné samoty ve světě, který je mým nepřítelem. Sedím v mechu. Těsně za mnou je vysoká borovice. Najednou mne borovice přitahuje k sobě a já zažívám splynutí se stromem. Houpe mě ve svém náručí, a když mne vrací, je mi dobře. Teď vím, že pocit oddělenosti a z toho vyplývající trápení je jen ubohá iluze.

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group