ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PŘÍPAD TUCHAČEVSKIJ - PODVOD STOLETÍ

 

 

NAPSAL
ROMAN CÍLEK

NAPSAL: ROMAN CÍLEK

Padělky, které měly usvědčit maršála Tuchačevského a dopomoci Stalinovi k vítězství nad vlastní armádou, byly tedy - jak jsme poznali - v Berlíně připraveny již koncem zimy roku 1937. Klíčovou záhadou zůstává: Jak se dostaly do Moskvy? Skutečně v tom sehrála roli i československá tajná služba? Položil jsem tuto otázku už před lety těm, kteří nejlépe mohli odpovědět: důstojníkům našich předválečných zpravodajských složek. Zde jsou jejich autentické odpovědi. Emil Strankmüller: „Vyloučeno. Sledovali jsme Německo pozorně. Věděli jsme i o jednáních sovětských generálů v Berlíně. Nepřikládali jsme tomu nebezpe čný podtext. Vždyť jsme se Sověty proti nacistům spolupracovali. Přes naši zpravodajskou ústřednu ty dokumenty nešly.

 

Škoda - třeba by se všechno vyvinulo docela jinak. Němci nás ale znali a věděli, že jim hned tak všechno neuvěříme. Také dr. Beneš se mi při častých rozhovorech, které jsem s ním měl v Londýně, zmínil pouze o jediném případě, kdy informoval Moskvu.  František Fryč: „Všechny informace výzvědného charakteru musely v té době jít přes mou osobu. Evidoval jsem je, pořizoval kopie pro archiv, kontroloval jsem jejich hodnověrnost a analyzoval, zda nejde o padělek. I kdyby se touhle věcí zabýval náš šéf Moravec, dozvěděli bychom se o tom od něho - dříve nebo později. Ludvík Klen: „Specializoval jsem se tehdy na Německo. Armádní složky s tím neměly nic společného. Snad diplomatický kanál, ale to bylo na nás zcela nezávislé. František Šlégr: „Pracoval jsem před válkou ve zvláštní československosovětské ústředně s krycím názvem VONAPO 20. Měli jsme se Sověty četné kontakty. Přes nás to Heydrich nezkoušel. Shodný názor vyjádřili v osobních rozhovorech i další bývalí zpravodajci: Josef Fořt, Alois Frank, Jaroslav Tauer a další. Odlišné je ve vztahu k celé záležitosti pouze svědectví generála v. v. Oldřicha Tichého, v roce 1937 podplukovníka československé armády a vedoucího ofenzívního zpravodajství proti Německu, jak je v roce 1987 svěřil historikovi doc. dr. Jaroslavu Valentovi: „Pokud náš někdejší šéf plukovník František Moravec píše ve svým pamětech, že vůbec o ničem nevěděl, není to pravda.

Tehdy mi Moravec osobně řekl v mé kanceláři, přes niž musel procházet do své, že byl spolu s plukovníkem Hájkem pozván na Hrad k prezidentovi, aby se vyjádřili k dokumentu, který Beneš dostal od vyslance Mastného, jenž jej osobně přivezl z Berlína; týkal se ten dokument zrady Tuchačevského a jeho spolupráce s Němci. Moravec to popírá, a to zřejmě vzhledem k neslýchaným následkům, které záležitost měla. Mnohokrát jsem uvažoval, proč mi to řekl. Vysvětluji si to jeho tehdejší zvláštní náladou, rozčilením, vědomím závažnosti věci. Pociťoval potřebu se uvolnit, někomu se s tím svěřit, pravděpodobně se chtěl také trochu pochlubit. Bylo to krátce po Moravcově návratu z Hradu, ještě téhož dne. Je logické a zřejmé, že by dr. Beneš nepředal Stalinovi zprávu, aniž by se dotázal vojenských znalců na jejich mínění.

DOKUMENTY ZA 50 000 MAREK. A co uvádí na vysvětlenou další z účastníků falešné hry, tedy Alfred Helmut Naujocks? Trvá na tom, že Heydrich skutečně využil svých pražských kontaktů a upozornil ve sféře tajných služeb kohosi, kdo pracoval i pro Rusy. Pak se muselo již jen čekat. Dny napjaté nejistoty to byly především pro Alfreda Helmuta, protože jemu bylo určeno, aby měl ze strany sicherheitsdienstu v této věci poslední slovo. Konečně přišla smluveným způsobem výzva ke schůzce. V jedné z berlínských kavárniček se Naujocks sešel se zanedbaně vyhlížejícím mužem. Byl prý hubený, měl bledý obličej a představil se značně neurčitě. „Jmenuji se Hans," řekl. Podali si ruce. „Náš společný přítel v Praze," šel agent rovnou k věci, „mne požádal, abych vás vyhledal. Říkal, že máte na srdci záležitost, která by mohla zajímat mé šéfy. Naujocks přikývl, a když si pak vyjeli za město, aby měli větší klid, přidal pár podrobností. V roli prodejného muže sicherheitsdienstu, který se rozhodl zbohatnout prostřednictvím zrady, seznámil svého společníka s údajným původem dokumentů a vykládal mu přichystanou historku o tom, jak přes Canarise, führera a Bormanna putoval spis do Heydrichovy úřadovny a tedy jemu do rukou. Vysvětlil také, že se shodou okolností dostal do určité finanční tísně, proto volí tento způsob. A dodal, že věc spěchá, protože nebude mít materiály k dispozici déle než do příštího dne. „Kolik?" věcně se otázal zájemce. „Padesát tisíc marek." „To je hodně. Sám to rozhodnout nemohu." „Dobře. Budu zítra odpoledne sedět v té samé kavárně jako dnes. Neznámý agent byl druhého dne přesný. „Zaplatíme," řekl. Odjeli do hotelu Astorie a tam si předali obsah svých aktovek. Naujocks začal počítat peníze a jeho partner listoval v dokumentech. Náhle prý vykřikl překvapením: „To je neuvěřitelné!" Držel v ruce padělek Tuchačevského osobního dopisu.

STALINŮV ÚDER. První hodiny května 1937. Do Londýna se s časovým předstihem začaly sjíždět delegace ke korunovaci nového britského krále, v Moskvě se zase konala tradiční prvomájová přehlídka. Maršál Tuchačevskij přijel na Rudé náměstí jako prvý z generality. Procházel se s rukama v kapsách pláště a prohlížel si okolí. Pak se dostavil maršál Jegorov, zaujal své místo na tribuně nad Leninovým mauzoleem, ale Tuchačevského přítomnost jako by vůbec nevzal na vědomí. Objevil se šéf politické správy armády generál Gamarnik, kterému také zbývalo již jen několik týdnů života. Ani on maršála nepozdravil. Když pak skončila vojenská přehlídka, Tuchačevskij nečekal na tradiční průvod Moskvanů a stále s rukama v kapsách náměstí opustil. To vše zcela jistě něco znamenalo. Ještě ne srážku, ale rozhodně už její varovnou předzvěst. Dva dny po přehlídce, třetího května, obdrželo britské velvyslanectví pot řebné dokumenty pro žádost o vydání víz pro Tuchačevského a další členy sovětské delegace, kteří se měli zúčastnit londýnské korunovace. O čtyřiadvacet hodin později nastal však překvapivý zvrat. Že by, jak se leckdo domnívá, právě nyní došla do Moskvy tajná zásilka z Berlína? Čtvrtého května sdělili z Moskvy Britům, že maršál Tuchačevskij onemocn ěl a jeho místo v delegaci zaujme admirál Orlov. Dvanáctého května, v den korunovace Jiřího VI., oznámil evropský tisk, že v Sovětském svazu se opět zavedl systém politických komisařů u nejvyšších velitelství. Napříště museli spolupodepsat každý vojenský rozkaz. To již nebyla předehra, to byl počátek dlouho připravované akce k oslabení společenské pozice Rudé armády. Michaila Nikolajeviče Tuchačevského vzápětí zbavili funkce náměstka ministra obrany a určili za velitele Povol žského vojenského okruhu. Také jiní význační armádní hodnostáři, například generál Iona Emmanuilovič Jakir, velitel vojenského okruhu se sídlem v Kyjevě, měli bez vysvětlení přejít na jiná působiště. Dobře informovaný dopisovatel anglického deníku Morning Star hlásil z Moskvy, že proces s někdejším všemocným náčelníkem sovětské státní bezpečnosti Jagodou se odložil na neurčito, protože obžalovaný ve svých výpovědích „obvinil mnoho čelných sovětských činovníků".

Byl mezi nimi i Tuchačevskij? Je to možné. Gennadij Jagoda, který měl na svědomí tolik zločinů a nabádal své podřízené i k nelítostnému mučení vyslýchaných, bojoval teď přece o vlastní kůži - a byl asi ochoten k čemukoliv, co by mu dalo šanci na přežití. Maršál se však nemínil vzdát. Cítil kolem sebe podezřívavý odstup a popuzovalo ho to. Ivan Fjodorovič Kudrjavcev, jeho osobní šofér, se ho tehdy zeptal, proč je v posledních dnech tak zamyšlený. Řekl, že se o něm vymýšlejí všelijaké báchorky. „Napište Stalinovi," poradil řidič. A Tuchačevskij mu odpověděl, že už tak učinil. S vojenskou přímostí žádal zřejmě nejmocnějšího muže v zemi o vysvětlení. Pokusili se ho ještě na krátký čas uchlácholit. Na korunovaci do Londýna prý nemohl odjet, protože se na něho ve Varšavě připravoval vražedný útok, a vše ostatní jsou běžné změny, ke kterým tu a tam dochází v ozbrojených silách každé země světa. Lhali mu do očí. Mezitím už totiž šéf NKVD Ježov vypsal na Tuchačevského takzvanou „ustanovku" - znamenalo to, že nařídil jeho soustavné sledování. Teď šlo již jen o dny. ·  ·  · Kujbyšev - sídlo štábu Povolžského vojenského okruhu. Maršál Tuchačevskij sem přijel se svou manželkou Ninou Jevgenijevnou a pustil se bez odkladů do práce. Brzy poté se konala porada politických pracovníků okruhu. Ti z důstojníků, kteří Tuchačevského znali z dřívějška, si povšimnuli, že za poslední týdny nápadně zešedivěl. Vypadal unaveně, ale jako vždy na poradě věcně hovořil o úkolech vojenské přípravy a povinnostech, které je čekají v nebližším období. „Dlouho, velmi dlouho na něho Nina Jevgenijevna toho dne čekala," napsal sovětský autor Lev Nikulin, který se s maršálem osobně znal. „Stále se nevracel. Pak za ní přišel smrtelně bledý Pavel Jefimovič Dybenko, Tuchačevského předchůdce ve zdejší velitelské funkci, a oznámil, že jejího manžela zaktli. Stejný osud postihl téměř současně i velitele Frunzeho vojenské akademie Korka, admirála Mukleviče, náčelníka kádrové správy Rudé armády Feldmana, generály Ejdemana, Jakira, Primakova, Uboreviče. Šéf politické správy ozbrojených sil generál Gamarnik, který před pouhým měsícem dával u Leninova mauzolea najevo svůj odstup vůči Tuchačevskému, se osudu vyhnul sebevraždou.

Na rozhraní května a června 1937 zasedala v Moskvě vojenská rada ministerstva obrany a této mimořádné, přísně důvěrné schůzky se zúčastnili i vybraní členové sovětské vlády. Nkolaj Ivanovič Ježov zde předložil dosud tajnou zprávu o „kontrarevoluční a zrádné organizaci", která dlouhou dobu kula pikle v řadách Rudé armády. Nyní byla prý její temná škůdcovská činnost náhle odhalena, takže je třeba jednat. Nelze v tomto kontextu vyloučit, že poslední pochybnosti o potřebě a výhodnosti okamžitého úderu odstranily fotokopie dokumentů z Berlína, přímé důkazy pro toto tvrzení však vzhledem k míře utajení všech tehdejších jednání nejsou. Ať však již pod vlivem těchto materiálů či bez něho, rozšířená vojenská rada tak jako tak podlehla nátlaku a především vědomí, že si to, co se má stát, naléhavě přeje Stalin. Myšlenku na odpor zlomila u každého z jednotlivců představa, že v případě nesouhlasu by se i on mohl stát obětí rozjíždějící se čistky - a tak shromáždění akceptovalo rozhodnutí o tvrdých protiopatřeních vůči spiklencům. Dosavadní obranná soudržnost špičkových velitelských kádrů Rudé armády se v důsledku náhlého tlaku rozpadla, téměř každý začal bojovat již jen sám za sebe. A na to ti, kteří se rozhodli udeřit, čekali - na to v pozadí čekal i sám Stalin. Vše ostatní už bylo záležitostí Ježova a jeho lidí. Ti přece jako vždy rutinovaně a s ochotou obstarají veškerou špinavou práci.

KREV NA STRÁNKÁCH PŘIZNÁNÍ. Bránili se. Zpočátku všichni zadržení vyvraceli každé obvinění a dožadovali se práva, aby mohli hovořit s vedoucími představiteli země, jíž jako vojáci sloužili. Pak se postupně přiznávali. Tuchačevskij prý podlehl nátlaku 1. června. Podlehl? Až bude prokurátor z Novosibirska Boris Viktorov spolu s jinými pověřen v roce 1955 prozkoumáním vyšetřovacích i soudních dokumentů případu Tuchačevskij a společníci, najdou na záznamu Tuchačevského přiznání, stránky 165 a 166, temně hnědé skvrny. Nechají je chemicky a biologicky prozkoumat a experti se vyjádří bez všech pochybností: Je to lidská krev. „Orgány NKVD operovaly s údajnými nepřátelskými činy," sdělil o tom v roce 1988 Boris Viktorov, „o samotné takové činnosti však není ve spisech nic konkrétního. A kde je příkaz prokurátora k vazbě? Není! To je k neuvěření, stále hledám, ale marně. Divím se, jak je možné, vždyť tehdy uběhlo teprve půl roku od přijetí nové ústavy" Začínám přemýšlet o těchto spiklencích. Tuchačevskij - maršál SSSR, ostatní jsou vysocí důstojníci. Nic, doslova nic o jejich soukromém a vojenském životě. Jenom zrádci a špióni. Toť vše. Životopisy odsouzených. Defilují před námi obrazy bolševiků - leninovců. Pochybovat o oddanosti těchto lidí se zdálo být nemožné. Ale jsou to výpovědi. Jednohlasně, bez jakýchkoli rozdílů všichni zadržení nakonec přiznali, že se zabývali špionáží a vlastizradou. Jen jediné výpovědi zřejmě vyšetřovatele zajímaly. Ty usvědčující. A získat je bylo třeba doslova za každou cenu. Přiznávali se, museli se přiznávat, ale stále ještě asi věřili, že se doberou spravedlnosti. Maršál Tuchačevskij se prý pokusil ve vazbě o sebevraždu, což podle tehdejších představ jenom potvrzovalo jeho vinu. A generál Iona Emmanuilovič Jakir poslal Stalinovi dopis, v němž ho zapřísahal, že má čisté ruce: „Jsem poctivý bojovník, oddaný straně, státu a lidu, jako jsem byl po dlouhá léta. Celý svůj život jsem věnoval obětavé práci před očima strany a jejich vedoucích činitelů" jsem poctivý každým svým slovem a zemřu se slovy lásky k vám, ke straně a zemi, s bezmeznou vírou ve vítězství komunismu. Josef Vissarionovič po straně tohoto listu připsal poznámku: „Lump a prostitut." Ministr Vorošilov k tomu patolízalsky připojil: „Naprosto výstižné!" A Kaganovič se je pokusil ještě překonat hrubiánskou větou, která se podobala rozsudku a ani ji nelze celou citovat: „Pro zrádce, svini a je jediný trest, trest smrti."

 PODIVNÝ PROCES. Jedenáctého června 1937 hlásil varšavský dopisovatel listu Daily Mail, že z Moskvy došla zpráva o záhadném zmizení Tuchačevského. „Soustavné zatýkání velitelů sovětské armády způsobilo, psal britský novinář, „že žádný důstojník si není jist životem a neví, zda již zítra nebude zatčen a popraven. Proto jsou mnozí vyšší důstojníci pro protiopatření a připravují akci proti Stalinovi. Pouze dohad, který se nepotvrdil skutky. Toho dne se naopak konalo uspěchané přelíčení, jež bylo nesporně triumfem Stalinových egoistických snah. O usvědčujících materiálech z Berlína během soudního řízení zřejmě nepadlo ani slovo. Nebylo jich třeba, a pokud je opravdu měli ti, kteří rozhodovali, k dispozici, zůstaly jaksi v záloze. O důkazech se tu vlastně skoro vůbec nemluvilo. „Stenogram obsahoval pouze několik stran," říká prokurátor Boris Viktorov, „a už to samo o sobě svědčí o primitivnosti přístupu k zjišťování pravdy ve věci tak těžkých a vážných obvinění. Výmluvné je i to, že přelíčení trvalo pouze jeden jediný den." Byl to opravdu podivný proces. Z očí do očí si tu z protilehlých stran hleděli někdejší blízcí spolubojovníci, v několika případech i přátelé, protože členy zvláštního tribunálu Nevyššího soudu SSSR byl vysocí vojenští činitelé jako třeba Vasilij Konstantinovič Bljucher a Semjon Michailovič Buďonnyj. Kdysi společně bojovali proti nepřátelům, teď se sami stali nepřáteli. „Zdá se mi, že sním," pronesl prý v soudní síni maršál Tuchačevskij těsně poté, co prokurátor Vyšinskij přednesl obžalobu. A o pár hodin později řekl ještě tuto větu: „Vždy jsem nesmírně miloval Rudou armádu a svoji vlast, kterou jsem v občanské válce bránil. Vyšinského závěrečná řeč trvala jen dvacet minut a žádal v ní pro všechny obžalované, které zahrnul nadávkami, nejvyšší trest. Soud mu vyhověl. Spěchalo se, skoro až horečně se spěchalo. Osamělý, nesnášenlivý muž v Kremlu chtěl dosáhnout co nejrychlej šího a naprostého vítězství nad lidmi, kteří se provinili zejména tím, že považovali diktátora pouze za prvého mezi rovnými a věřili ve svou vlastní sílu a oddanost lidí, jimž veleli, a provinili se v jeho očích také snahou uchránit silnou a obrany země schopnou armádou od striktního rozhodování a kontroly politiků, zachovat její nestrannost ve vnitropolitických mocenských sporech. To byly, zjednodušíme-li celý komplex vzájemně svázaných problémů, zločiny, za které museli zaplatit životy. A nejen svými. Stalinova nenávist třeba k samotnému Tuchačevskému šla tak daleko, že nechal postupně zavraždit i maršálovu manželku a bratry Alexandra a Nikolaje, do pracovních táborů či do vyhnanství zahnal jeho matku, tři sestry a také dceru, u níž se se zatčením prostě jen počkalo, až dosáhne plnoletosti. Matka a sestra Sofije Nikolajevna vyhnanství nepřežily. Ale to všechno Michail Nikolajevič Tuchačevskij, naštěstí pro něho, v noci z 11. na 12. června 1937 ještě netušil. Nastoupila popravčí četa. Do letní noci se ozvaly povely. Josef Vissarionovič Stalin si zřejmě přál armádu do krajnosti ponížit a její špičkové velitele i morálně deklasovat. Jak jinak si vysvětlit rozhodnutí, že jednotce katů bude velet maršál Vasilij Konstantinovič Bljucher, Tuchačevsk ého bojový druh, do té doby hrdý a nezkrotný voják, který se v minulosti dokázal se Stalinem několikrát i slovně utkat - a brzy se sám také stane obětí čistek. Vojáci pozvedli pušky. Někteří z odsouzených, například generál Jakir, ještě stačili zvolat: „Ať žije Stalin!" Salvy přerušily jejich slova Dvanáctého června vydal maršál Vorošilov zvláštní denní rozkaz: „Hlavní organizátoři, vůdcové vyzvědačství, kteří měli přímo spojení s generálními štáby a buržoazií fašistických zemí, byli odhaleni.  Prodali nepřátelům Sovětského svazu vojenská tajemství. V prohlášení TASS se tato obvinění rozšířila ještě o nezbytné pasáže: „Připravovali pro případ vojenského přepadení SSSR porážku Rudé armády a chystali obnovení moci statkářů a kapitalistů.

SUPERČISTKA .Osm salv z poloviny června sedmatřicátého roku otevřelo cestu dalším. Ministr Vorošilov ve svém denním rozkaze výslovně uvedl, že se dosud podařilo odhalit pouze vůdčí organizátory spiknutí. Slova, která nebyla vyslovená náhodou a naznačovala, že před Ježovem a jeho NKVD leží ještě mnoho práce. Že ještě četné zločince čeká dopadení a spravedlivý trest. Nemýlil se. Vypukla první obrovská vlna čistek v Rudé armádě trvající až do počátku roku osmatřicátého roku. V létě 1938, kdy se už nad Evropou hromadily válečné mraky a Československo bojovalo o svou celistvost, přišla další vlna, ještě brutáln ější a nemilosrdnější, charakteristická tím, že mizely celé štáby a velitelství. Ničivé katarzi padlo za oběť devadesát procent sovětských generálů a osmdesát procent plukovníků. Z pěti sovětských maršálů zahynuli tři, z patnácti velitelů armád třináct, z pětaosmdesáti velitelů sborů sedmapadesát, ze sto pětadevades áti velitelů divizí sto deset, ze čtyř set šesti velitelů brigád jich nepřežilo dvě stě dvacet. Život do jednoho ztratili zástupci ministra obrany Vorošilova a rovněž všichni velitelé obranných okruh ů. Postupně bylo popraveno také šest z osmi armádních činitelů, kteří maršála Tuchačevského a jeho kolegy v červnu 1937 soudili a odsoudili. Generálplukovník Dmitrij Volkogonov, autor rozsáhlé práce o Stalinovi, v roce 1988 uvedl, že dle posledních archívních průzkumů „ztratily sovětské ozbrojené síly v průběhu masových represálií v letech 1937 až 1939 nejméně čtyřicet tisíc velitelů, většinou ve vyšších funkcích, což nesporně spoluzapříčinilo tragické neúspěchy Rudé armády v počáteční etapě války po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem a přineslo sovětskému lidu tolik utrpení, že to přesahuje veškerou lidskou obrazotvornost. ·  ·  · V Berlíně byli, museli být zcela jistě spokojeni. Mocenský zásah proti sovětským vojákům a na počátku jmenovitě proti maršálu Tuchačevskému - ať již podvrženými dokumenty z padělatelské dílny Heydricha, Naujockse, Schellenberga, Behrendse a všech ostatních byl ovlivněn do značné míry, či aspoň částečně, nebo vůbec ne - rozhodně předčil všechna jejich očekávání. Šéf sicherheitsdienstu Heydrich si nechal celodenně monitorovat vysílání moskevsk ého rozhlasu, aby mu neuniklo ani slovo z toho, co se v zemi na východě dělo. Ano, byli spokojeni, vzájemně se chválili, blahořečili si za skvělý nápad. Otázky, zda se alespoň část těchto událostí může hodnověrně pokládat za vítězství či spoluvítězství německé tajné služby, však zřejmě zodpoví až budoucnost. Pokud je vůbec někdy někdo zodpoví.

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group