ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DETEKTIVKY PSANÉ V POUŠTI

 

Ne, není to tak, že archeolog přijede do pouště, tady kopne, tamhle zase zavrtá a na denní světlo se z trezoru žhavého písku vyřinou na světlo tisíciletí ukrývané poklady. Bylo by to příliš jednoduché. „Jezdím s expedicemi skoro celý život, už od roku 1935, jen v Egyptě jsem byl nesčíselněkrát, a objevy světového významu? Daly by se spočítat na prstech rukou!"
Profesor dr. ing. architekt Miroslav Korecký je vědcem navýsost světového významu. Jeho jméno skloňují odborné publikace na úplně celém světě ve všech existujících pádech. Přesto: není to tak, že „tady kopne, tamhle zavrtá"... Také už proto, že profesor Korecký, člověk, kterému už táhne na stovku a přesto se nemůže dočkat, až vyrazí na další expedici, není archeolog.
 „Jsem teoretik architektury, chcete-li architektolog. Mým oborem je architektonika.
Dám vám návrh: co kdybychom si povídali o egyptologii architektury?" „Umíte číst hieroglyfy? zajímám se úvodem. S nevolí zavrtí hlavou. „Proč bych to dělal? Tím se zabývá nápisová egyptologie, odborníci úplně jiného druhu. Nikdy jsem se nepletl jiným do řemesla. Kdyby to tak člověk dělal celá tisíciletí, nemuseli bychom o mnoha důkazech lidského umu dnes jen číst a nacházet trosky." To málo, co se zachovalo, o čem snad jen matně tušíme, že by mohlo ještě ležet hluboko pod nánosem pouštního písku a sklovitými plástvemi nilského bahna, pomohl přivést zpět na svět české vědec. S ohledem na jeho věk se úvodem zeptám, jak mu slouží zdraví. „Nemám čas na takové věci myslet. Šedesát let studuji denně šestnáct hodin. Vím, že jsem si jen zničil oči, to nic. Kdybych se nechtěl opakovat, řekl bych: vím, že nic nevím!" Pak začne vyprávět z jeho hlasu žhne pouštní písek, slyšíte závan větříku, opírajícího se do vysoké plachty feluky, sporé nilské kocábky, cítíte dotek vápencového sloupu, který profesor identifikoval pod pískem v Abú- síru jižně od Gízy, sdílíte nadšení, sdílíte nadšení vytrysklé ve chvíli, kdy objevil zbytky Jižního chrámu v Táfě.
Kdysi si v Anglii lámaly s profesorem Mellowanem společně hlavu, zda v Jerichu, prvním městě v historii člověka, které před jedenácti tisíci lety už mělo přes dva tisíce obyvatel, nemohl vládnout matriarchát. „Přišla jeho manželka, pozorně naslouchala našemu hovoru a podivila se, že už v tom městě z dávné předkeramick é kultury měli chrám, obydlí nesou známky architektury, příbytky mají zaklenut é prostory, stály tam městské hradby se sedm metrů širokými a tři metry hlubokými příkopy. Řekla, že je to úplná detektivka a ať ji omluvíme, že si musí něco napsat. Řekl jsem, že má pravdu; člověk při svých expedicích za stopami dávných časů zažije napínavé historky, které se snad nedají ani napsat.  Profesorova žena se usmála. „Myslíte?" řekla a odešla do své pracovny. Jmenovala se Agata Christie. Byl u toho, když v roce 1961 kvůli stavbě nové asuánské přehrady bylo nanejvýš nutné rozebrat slavný chrám Abú Simbel a přenést ho západním směrem o dvě stě metrů dál! Hladina Nilu se zvýšila o sedmdesát centimetrů a obří chrám, vytesaný v pískovci, by byl na věky pohřben pod neproniknutelnou hladinou. Pozoruhodný zázrak nad africkým veletokem, na hranic ích mezi Egyptem a Súdánem, zasvěcený před 3300 lety Ramsesu II., se podařilo zachránit, stejně jako vedlejší menší chrám, postavený pro Ramsesovu manželku Nefertari. Detektivka o Jižním chrámu může · · · začít. Píše se rok 1961. · · ·
Vědělo se jen žalostně málo: staroegyptský chrám z ptolemaiovské starověké éry tady u malé vesnice Táfy kdysi skutečně stál. Dnes, kam oko dohlédne, jsou široko daleko jen naplaveniny ztvrdlého nilského bahna. „Představte si prostor velký jako dvě Letenské pláně. Tady byl někde Jižný chrám. Vědělo se o něm ještě v devaten áctém století, kdy si ho domorodci rozebrali. Ale základy někde musely zůstat." Kde? Hluboko, v mnohametrové hloubce, pod bahnitým nánosem dvou Letenských plání. „Musíme určit, kde chrám je!" řekl profesor Korecký neochvějně. „A víme vůbec, že existuje?" namítali pochybovači. Mnozí takyodborníci seděli celé dny pod slunečníky a tloukli špačky, zatímco profesor křižoval bahnitou pláň jako škuner rozbouřené moře, a dumal, odkud začít. „Musel jsem lokalizovat místo, kde se chrám nachází. Vůbec nikdo nepočítal s tím, že se najde. Bahno bylo tvrdé jako sklo. Nebylo možné na tak rozsáhlém prostoru kopat a spoléhat se na náhodu. Zkusíme to tady...nic? tak třeba tamhle... Najatí domorodí kopáči by nám brzy utekli. Při takové neefektivní metodě bych tam mohl být dodnes. Ale my museli spěchat. Nil každým dnem stoupal.  Profesor si vzpomněl na staré daguerrotypie. V roce 1894 přece v těchto místech pořizovat snímky slavný fotograf Du Camp. Po jeho boku stál jeho společník Gustave Flaubert, ano, proslulý spisovatel, autor Madame Bovaryové.
Kromě nich zde byl i architekt Teynard. „Expedice, které kopaly před námi, nenašly vůbec nic. Spoléhaly na náhodu, tady jedna sonda, tamhle druhá. Řekl jsem si, že když budu mít štěstí, na starých daguaerrotypiích by mohl být Jižní chrám zachycen. Táfa je malá vesnice jižně od Asuánu. Předchozí zimu tady sice ve snesiteln ém počasí, zato na jiném úkolu pracovali Američané. Češi nastoupili v létě. Vedro v těchto místech si Středoevropan neumí představit ani v nejbujnějším snu. Ve stínu bylo 55 stupňů! Na profesora Koreckého vůbec nepůsobilo; neměl čas ho vnímat. Úporně se snaží najít správný klíč k zakleté komnatě. Pak už by stačilo otevřít zámek a pohlédnout za znovuobjevený zázrak dávného lidského umu. „Vzpomněl jsem si, že na světě existuje jen několik exemplářů publikací s Teynardovými snímky. V Káhiře je německý institut, tam by mohl jeden výtisk být! Rozjel jsem se tam. Tu knihu jsem našel! Zalistoval jsem a najednou strnul: na daguerrotypii vidím Jižní chrám!" Tohle je ovšem jen úvodní kapitola detektivky psané v poušti. Protože profesorovi z Prahy nejde v té chvíli o chrám, ale o vztah zobrazeného objektu k pozadí. „Už předem jsem věděl, že jestli na snímku, o němž jsem nepochybovat, že ho objevím, bude rozpoznatelné pozadí, určím místo, odkud byl snímek pořízen. Pak už monument najdu!" Na písečné duny nemohl spoléhat, ty mění svůj tvar a jejich snímky z minulého století by měly hodnotu nekryt ého šeku. Měl štěstí: na snímku našel to, co potřeboval ke spásnému výpočtu: „Pozadí snímku tvořily skály. Nubijsk ý vápenec se při přechodu přes Nil mísil s pískovcem z jižný strany. Obry s skal získal zvláštní strukturu. Výčnělky jsem měl před sebou jako na dlani, ostré, zřetelné. Proměnily se mi v body A až E. Nechal jsem si udělat podle daguerrotypie diapozitiv. Zhotovil jsem si měřítko. Mohl jsem začít počítat. A:B:C:D...
V té chvíli jsem se už v myšlenkách dotýkal chrámového zdiva... Pobíhal pro rozsáhlé pláni s měřítkem v ruce sem a tam. Naši kopáči uvyklí na běžné výzkumné prostory s výkopy a sondami, udiveně kroutili hlavou. Říkali si, že ten český profesor má asi úpal. Nikdy něco takového neviděli. Konečně profesor Korecký vypočítal místo, kde stála kdysi kamera. Pak už zbývalo jen ukázat na místo, pod nimž by měly být zbytky Jižního chrámu. „Tady! Na tomto místě kopejte!" řekl pevným hlasem. „Ale nervy jsem měl napjaté jako tětivu luku. Kopáči začali hloubit sondy. V řadě za sebou, husím pochodem jako pilní mravenci, vynášeli v koších uschlé ztvrdlé bahno. Jeden den, dva, tři... Někteří škarohlídi, povalující se celé dny pod slunečníky, se už nechali slyšet, že tomu Koreckému doma ukážou, zač je toho loket. Takhle rozhazovat státní prost ředky! Ale ještě ten den k večeru jsem našel první střepy!" „Střepy znamenají štěstí," dovolím si tiše podotknout. „V tomhle případě to platilo dvojnásobně! Střepy byly neklamným důkazem, že jsme se ocitli na kulturní vrstvě. Chvíli poté jsem narazil na velký pískovcový kvádr! To jsem už věděl, že jsme se chytli." Při dalším kopání se objevila linie zdi, lomící se v devadesátistupňovém úhlu směrem k Nilu. Šestý den se ze ztvrdlého bahna vyloupla prahová část vstupu do chrámového nádvoří. „Chrám byl nevelký rozsahem, otevřený směrem k Nilu přesně podle zvyku všech tehdejších architektur."
Kromě základového zdiva se našel pískovcový fragment symbolu slunce, zdobícího kdysi chrámové dveře. Profesor jej něžně, s úctou, uchopil a dlouze, mlčky si jej prohlížel. Neměl čas vnímat, že mu na hlavu praží skutečně žhavé slunce. Zdálo se mu, že ten úlomek k němu vysílá paprsky mnohem zářivější a životodárnější... Na místo objevu se okamžitě dostavil generální ředitel egyptského archeologického výzkumu dr. Mochtar. Gratulace nebraly konce. „Věda se dočkala světového objevu díky vašemu inteligentnímu přístupu!" složil dr. Mochtar kompliment českému vědci. Po letech se zajímám, na co profesor v těch dnech myslel? Věřil své hypotéze? „Ve vědě nemůžete nic vědět předem. Můžete mít intuici. A jí se držet, nebo ji po chvíli odhodit jako nepotřebnou zátěž. Hodně se mi toho honilo hlavou. Jakýmsi podprahovým vědomím jsem ale tušil, že jsem zvolil správný přístup. Ano, celou dobu jsem byl silně vzrušen. Ale věřte, v naprostém klidu nikdy nikdo nic neobjevil." Kdy jste si definitivně oddechl? „Když kopáči mohli konečně vylézt ven. Nil začal stoupat a podmokřoval stěny několikametrového výkopu. Kdyby se tunové vrstvy sesuly, šlo by o životy. Ještě chvíli a museli bychom práce zastavit. Už by mi nešlo o světový objev, ale o lidi."
O dalším světovém objevu profesora Koreckého mluví dodnes odborný svět s nejvyšším uznáním, píše se o něm v prominentních publikacích i učebnicích. Jedním z prvních, kdo českému vědci gratuloval byl ředitel sekce egyptologie Britského muzea v Londýně dr. Edwards. Prezident archeologicko-egyptologické sekce Harvardu oznámil, že Koreckého kniha Objevy pod pyramidami bude zařazena jako učebnice do postgraduálního studia Harvardské univerzity. Zlatým hřebem knihy je kromě detektivky o Jižním chrámu i kapitola o unikátním objevu jednoho sloupu. „Byl to na světě první objev. Co je na něm tak zvláštního? Ten sloup je osmistvolý!" Drahná léta ho fascinovalo vědomí, že lidská tvorba se od ostatních živočichů liší i tím, že člověk umí nad sebou zdvihnout strop! „Jen lidský mozek vymyslel podporu. První dřevěné sloupy pocházejí ze západní Anatolye v Turecku. Tam stál první patrový dům už před takřka 8000 lety. Ale mně šlo o sloupy kamenné. V páté faraónské dynastii už v Egyptě existovaly šestistvolé, ale to ještě nebyly dokonalé podpory. Zkuste šesti stvolům opsat čtverec, nedokážete to, nejde to. U osmi stvolů už ano. Chtěl jsem takovou podporu najít, elementární prvek lidsk ého budování, důvtipu." Našel ho v Abúsíru u Gízy, pár kilometrů od velkých egyptských pyramid, při velkém výkopu Ptahšepsesovy mastaby, což je něco jako méně honosn á pyramida. Měli na ni nárok vezíři jako právě Ptahšepses. „Ve čtyřmetrové hloubce ležel v písku obrovský šestimetrový sloup. Byl naprosto dokonalý. Odkryl jsem písečnou vrstvu a viděl jsem, že se mi právě splnil velký sen. Hlavice sloupu byla osmistvolá. Našel jsem dílo, jehož starověký tvůrce už věděl hodně, ne-li vše o vázanosti na proporcionální zákonitosti architektury! Velikost nálezu potvrdil i profesor ar. Lauer, slavný objevitel díla prvního jmenovaného architekta světa Imphotepa z počátku 3. dynastie." „Na co jste v té chvíli myslel?" „Že bych chtěl stisknout ruku tomu dávnému architektovi." odtuší profesor Korecký, pilíř světové architektoniky, neřku-li sloup. (Pozn. red. - zapůjčené diapozitivy prof. Koreckého jsou z jeho chystané knihy „Nubie Nilu propadlá".)

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group