ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

V hlavní roli kaskadér aneb cesta peklem

 

Napsala: Martina Hladíková

Pane režisére, rád bych se vám pokusil vyhovět... třeba to svedu, navrhuje v nadějném očekávání Zdeněk. „Dostal jsem dobré reference na nějakého kaskadéra, který se jmenuje... moment, pánové... jo, Petr Kvapil. Není to někdo z vás?" ptá se, jako by neslyšel Zdeňka, postarší režisér. „To jsem já," ozve se po chvíli váhavě Petr. „Myslel jsem si to... za ta léta, co svou práci dělám, dokážu odhadnout, co v kom je," usměje se samolibě režisér. „Vám se prý ještě nestalo, že byste nějakou akci odmítl třeba ze strachu, ale kdyby jo, řekněte mi to laskavě včas, všichni jsme nahraditelní, pánové! Dokonce i já. Ač to říkám nerad," dodává, zatímco si stoupne vedle Petra na okraj šachty...

 

Pády z oken, komínů a nevím odkud ještě (do papírových krabic), hospodské rvačky, nejrůznější souboje, přestřelky, honičky v autech, bláznivé jízdy na kapotách aut, skoky z letadel, úniky z  ohně i rozbouřených vod... těžko by se dal jedn ím dechem vyjmenovat rejstřík všech kousků filmových kaskadérů. Ostatně jejich paleta se rozšiřuje film od filmu a člověk nikdy neví, co nového si režiséři vymyslí. Každopádně kam člověk-herec nemůže (nesmí, či nechce) nastrčí kaskadéra-dubléra. Více ve stínu než na výsluní slávy - jsou spíše jakousi šedivou eminencí filmového byznysu.

 

 

Co by však byl film bez napětí, nebezpečných scén a akcí? Vždyť i pravá česká hospodská rvačka by se neobešla bez asistence kaskadérů. Přece se nenechají sami herci fackovat jako gumoví panáci jen pro potěchu nenasytného diváckého oka... Koneckonců i věhlasné hvězdy akčních filmů pracují „v páru", protože jejich muskulatura je pro producenty tolik cenná, že nemohou riskovat jejich poškození. Líbezné hvězdy stříbrného plátnazasv  mnohýchsituacíchraději „nastrčí dubl", než aby dávaly na odiv, co má být očím nadšených fanoušků skryto. „Koneckonců ani legendy o slavných hercích, jako Belmondo, nejsou zas tak pravdivé. I on měl svého dubléra, dobře placeného nejen za výkony, ale i za mlčení. Ale to je dobře. Film je ve své podstatě mámení, pohádka, iluze pro diváka a ten ji chce mít dokonalou a krásnou. Takže se musí udělat všechno pro to, aby to tak vypadalo. Možná bych mohl skočit z okna, ale nejspíš by to dopadlo špatně. Musí to proto udělat někdo, kdo to umí, za mě. Zkrátka jsou to bezvadní kluci..." pochvaluje si herec Martin Dejdar.

Inu možná by mohlo někomu připadat nepatřičné odhalování roušky zakrývající intimní místa filmového života. Jací vlastně jsou a proč to dělají? „V Kmotrovi je jedna krásná věta: ,Každý máme jeden úděl!´ Prostě kaskadérství je hobby, záliba, poslání a někdy i povolání. Ale takových je více... Prostě jsou chlapi, kteří si zvolí koníček takříkajíc na ,hraně nože´. Baví je to, žijí tím, zdokonalují se jako každý sportovec, který chce vyniknout a sáhnout po zlatě. Všichni, kteří vědí, co je to riskovat život, mají v sobě něco zvláštního, na rozdíl od normálních lidí. Jsou féroví a z každého kroku, pohybu, činu cítíte, že proti vám stojí chlap. Kaskadérství není jen dokazování si, určitě je v tom hazard, ale je to hlavně koníček pro tvrdé chlapy. A asi každý tvrdý chlap má něco takového dělat." Tvrdí režisér Martin Hollý. Za hrobového ticha, že by byl slyšet i špendlík cinknout, rozehrává se před našima očima neuvěřitelné divadlo na otevřené scéně, s kulisou nádherné scenérie Hříměždického lomu. S přibližujícím se hukotem auta, nabírajícím potřebnou rychlost na šedesátimetrové rampě, tuhne krav v žilách. Na vrcholu dvanáctimetrové skály se objevil červený vůz s živým člověkem na kapotě. V plné rychlosti vzlétl a ve štábu filmařů i početného diváckého obecenstva nastalo zděšení. Řada z nás (včetně režiséra) instinktivně zavírá oči, takže rozhodující okamžik zlomu letu auta v pád do hlubiny zatopeného lomu zná pouze z vyprávění.

V tomto momentu je kaskadér nepochopitelným způsobem doslova katapultován od kapoty. Následné šplouchnutí vrací jako ozvěnou ještě druhé. ...Petr se po chvíli vynořil a přesně podle scénáře se zmaten ě rozhlíží po hladině... Brr! Tohle je opravdu jen pro silné nervy. Kdyby se včas neodrazil, zabil by se!" chytá se za hlavu režisér. Jeho slova mi zní v uších ve chvíli, kdy je zcela zdemolovaný vůz vytahov án z vody. Ovšem daleko větší „překvapení" pro mě bylo, když z vody namísto kaskadéra Petra Jákla vylovili jeho kolegu Jiřího Kubu. Tak to tu ještě nebylo, aby profesionální kaskadér měl svůj záskok! Vysvětlení je však prosté: režisér mu to prostě zakázal, protože případné zranění představitele hlavní role by prakticky zlikvidovalo celý film. „Ale nijak se za to nestydím. Sice jsem do poslední chvíle bojoval, abych celou akci mohl udělat sám, ale důvody jsem musel uznat. S jistými obavami mi režisér nakonec dovolil natočit celou akci před vlastním pádem," vysvětluje po skončení nejnáročnějšího záběru jeho spokojený autor. Každopádně takový kousek každý (kaskadér) ocení. Povolání kaskadér je pro většinu z nás čímsi na hranici rozumu a lidských sil. Podíváme-li se však zblízka, může být jistým zklamáním zjištění, nakolik je jejich práce prozaičtější a daleka nahodilému hazardérství skupinky šílenců. Čím více efektivní je akce zvedající diváka ze židle a nutící ho zatínat pěsti či zakrývat oči, tím spíše jde ve skutečnosti „jen" o perfektně provedený, předem několikrát nazkoušený, připravený a zajištěný „sportovní" výkon, při němž má každý své místo. Krok po kroku, pohyb za pohybem dovedený až k dokonalosti a maximální bezpečnosti.

Oproti situacím, svou jednoduchostí až svádějí diváka k následování, které bývají naopak skutečným dramatem, často bez nároku na opravu a při nichž jakákoli chyba či zaváhání může znamenat prohru v sázce s osudem. „Kaskadéři? To je taková zvláštní čeleď, zvláštní odrůda lidí, hlavně proto, že jsou to strašní haj...vé, kteří nenechají na člověku nit suchou. A hlavně jsou to ,vykusovači rolí´. Jak říká Jandák: ,Skromnost je blbost.´Kdo něco umí, tak na to má být pyšný a tihle kluci toho umějí hodně, tak si myslím, že mají být na co pyšní," míní herec Pavel Nový. A Martin Dejdar dodává: „Jsou to blázni, banda magorů. Šílenci, kteří snad vůbec ani nemají pud sebezáchovy! Na některé scény odcházím. Říkám si: na to se nebudu prostě vůbec dívat..."

V thrilleru z prostředí českých filmových kaskadérů „Cesta peklem", se na pozadí špičkových akčních scén odehrává hluboce lidský příběh hlavního hrdiny Petra Kvapila, který se po tragédii dostává až na samé psychické dno.Kamarádi z kaskadérské party se rozhodnou svému příteli pomoci z obtíží a nastraží na něj fintu, která však nešťastnou náhodou přeroste v opravdové drama. „Kaskadéři hlavně umějí držet slovo. Někdy jde tak trošku o život, tak to ani jinak nejde. Tohle je film s profesionály a o profesionálech. I hasiči jsou další velcí profíci, kteří ukázali, že umějí svý řemeslo a hlavně dokonale zapadli do toho filmu. A jestli jsem měl strach? Když tam jsou ti kluci, kteří to umějí, máte skoro stoprocentní jistotu, že se nic nestane. To bych musel něco ,zdrbat´ a zachovat se jako amatér, pak by možná mohlo k něčemu dojít. Jinak ne. Tady je hlavně nezřízená sranda, prozradil mi na dotočné Pavel Nový. Když jsem se poprvé sešla s jedním z našich nejlepších kaskadérů Petrem Jáklem - autorem scénáře, spoluproducentem a zároveň představitelem hlavní role připravovaného prvního filmu svého druhu u nás - několikaměsíční maratón natáčení právě vrcholil. Po jedné, mírně řečeno, náročnější akci v hořící hale staré továrny jsem se zašla do maringotky zeptat, jak se taková scéna vlastně rodí a jestli je vážně tak příšerně nebezpečná, jak na první pohled vypadá. „Jeden je závislý na druhým, takže selhání jednoho může ohrozit zdraví a život druhého. Do jakékoli nebezpečné akce jde pak kaskadér raději sám, aby záběr dopadl dobře a nikomu se nic nestalo."

 Filmový kaskadéři prý nemají rádi, když jim herci „fušují" do řemesla... „Ale to nám nevadí, naopak. Líbí se nám jejich snažení a rádi se na ně díváme. Problematičtější je, má-li kousek provést kaskadér spolu s hercem. Hodně tam pak záleží na souhře. Když jsme kdysi točili s Ozerovem, měl jsem za úkol jet na motorce vzadu jako spolujezdec. Šofér měl střihnout pravoúhlou zatáčku a já, v roli fašisty, měl z ní sletět. Chtěl jsem, aby ji řídil také kaskadér, jenomže šlo o rozehranou roli a ten ruský herec byl bývalý motocyklový závodník, tak to mohlo dopadnout dobře. Jenomže, když se to zkoušelo, jel tak rychle, až jsem málem opravdu vylít už při první zkoušce. Režisér mu pochopitelně vytkl, že jsem vypadnul ze záběru a že mě mohl zabít. Ovšem nedal si říct. Oznámil jsem mu, pojede-li jako šílenec, tak ho vezmu s sebou. Ale nebral mě vážně. Takže, když jsme vletěli do zatáčky, nedalo se dělat nic jiného, než dodržet slovo. Motorka vylítla a skončila ve výloze nedaleké kavárny. Režisér mi nakonec k mému překvapení povídá: ,Maladěc, právilno sdělal!´ Vztah mezi herci a kaskadéry je ale vesměs vynikající. Vzájemně se respektujeme, což je nejdůležitější. Herec ví, co potřebuju a já zas, co potřebuje on. Hlavně abych mu nezkazil záběr." „Vždycky jsem ve filmu měl něco, kde jsem je potřeboval," dodává režisér Martin Hollý. „Hodně věcí uhrají, protože se stále pohybují mezi herci a nemají trému. Nejsou amatéři, i když někteří jsou holt špatní herci. Myslím si ale, že Petr Jákl v hlavní roli vyšel. Není už jen ,pouhý´kaskadér, má své soukromí, svou tragédii, což už je těžké uhrát."

DUŠE KASKADÉRA. Dovedu si představit, co se děje v člověku v okamžiku startovního výstřelu, kdy má před sebou svůj životní závod. Kdy týdny a měsíce příprav a tvrdé dřiny v tělocvičně má nyní zúročit a podat maximální výkon. A hlavně porazit soupeře a vyhrát. Tak asi tyto pocity prožívá kaskadér, když má jít na plac. „Mockrát se stalo, že jsem tím chtěl seknout. V okamžiku rozhodování, zda vzít nabízenou akci. Jsem v podstatě na sebe hrdý, že jsem vlastn ě nikdy neodmítl. Když už jste se rozhodli, že do toho jdete, nastává doba příprav a psychické koncentrace. A pak dochází k nejhoršímu, kdy na místě čekáte v šatně, až pro vás přijdou. Což je nejhroznější okamžik. Pak už stojíte před kamerou a čekáte na slůvko ,AKCE!´ V tu chvíli se zbavuji všech pocitů, je to jako startovní výstřel. Od toho momentu mi strach přestává svazovat nohy. Velkou roli tu hraje odpovědnost." V krizových situacích, které mohou ostatně nastat i běžně v životě, třeba při autonehodě, člověku proběhne najednou před očima celý život... „Moc si toho ze svého raného mládí nepamatuji - asi jako každý člověk, ale musím říct, že teď už vím skoro všechno. Při akci, kdy jsem padal do výtahové šachty, mi po dobu letu čtyřmi poschodími dírou malého výtahu proběhl myslí za tak krátkou chvíli snad celý život. I takové detaily, které si člověk ani pamatovat nemůže." Je to asi jako vstoupit do manželství se závodníkem formule1.

Veronika Jeníková si jako filmová manželka kaskadéra vyzkoušela, co jejich skutečné manželky denně prožívají. „Dosud jsem s nimi neměla žádné zkušenosti. A po tomto filmu mohu říct, že jsou to správní chlapi, skromní lidé a sportovci tělem i duchem. Kaskadérku bych rozhodně dělat nemohla, ale mám k nim obdiv. A to jsou mezi nimi i ženy! Ovšem ve skutečném životě to musí být opravdu těžké." Což potvrdila i manželka jednoho z nich, když jsme si povídali o údělu být ženou kaskadéra. „Když jsem si ho brala, věděla jsem, koho si beru, ale až postupem času se musím stále více vyrovnávat s pocitem strachu, kdy mi zavolají, že je v nemocnici, že se něco stalo. Ale on už jiný nebude. Snad i proto jsem si ho brala. Člověk se s tím musí naučit žít, ale opravdu to není jednoduché." „Moje žena si se mnou hodně užila ještě během sportovní éry, kdy mě chodila navštěvovat po nemocnicích," přiznává Petr Jákl. „Ovšem kaskadérskou profesi jsem, seč to šlo, před ní dlouho utajoval. A pak, když při odjezdu z domova na těžkou akci člověk vidí své malé děti, pocítí to." Pro většinu z nich je tato práce pokračováním sportu. Je to totéž i když v jiných podmínkách a dokázat, co jiní nedokáží - jako ve sportu porazit soupeře. To je to, co člověka asi nejvíc láká. Někteří herci o kaskadérech prohlašují, že snad ani nemají pud sebezáchovy... „Každý normální člověk má strach. Je to přirozená lidská vlastnost a u kaskadéra je výhoda, že ho dokáže překonat. Kdyby neměl strach, byl by hazardér, který by mohl podcenit možné nebezpečí a asi by neměl dlouhou životnost."

Jak to tak poslouchám a pozoruji, napadá mě, kde je vlastně hranice mezi kaskadérem a hazardérem? „Rozdíl je to obrovský! Hazardér riskuje vlastně jen pro svoji kratochvíli, bez hlubšího poslání. Kaskadérský kousek je vždycky něčemu prospěšný, protože lidé se chtějí dívat na filmy a chtějí tam vidět i nebezpečné situace. K tomu jsou zapotřebí lidé, kteří to natočí. Kdežto hazardér provádí svoje kousky bez logiky a smyslu a víceméně není tak dokonale připraven, aby si to mohl bezpečně troufnout." Samozřejmě je zde procento nepředvídatelných událostí a okamžiků, při nichž se teprve projeví dobrý kaskadér. V setinách okamžiků se pak musí rozhodnout a reagovat tak, aby je zvládl bez úhony a v očekávaném efektu. Mnohdy jde o náročné a drastické situace. Co v takovou chvíli rozhoduje nejvíc: zdravý rozum nebo intuice? „V pohybových záležitostech rozhoduje to, jak je natrénován, jak dokáže ovládat svoje tělo. Musí mít tvořivé pohybové schopnosti, které jsou ovšem vedeny rozumem a intelektem. Zas se ale nemůže začít rozmýšlet, co a jak dál. Nemá čas, musí být jako automat. Každopádně akci od akce získává zkušenosti, i když žádná není stejná. To je na tom to pěkný. Nikdy nevstoupíš do stejné vody... i v případě, že děláte stejnou akci." Hlavně musí vždy dopředu zvážit, je-li vůbec akce proveditelná a má-li na to! Odmítnout se člov ěk rozhodne jedině v případě, že usoudí, že je neproveditelná. Zdravý rozum je rozhodující. „Ale nerad dělám se zvířaty, proto- že je mám rád a ona za to nemůžou, že lidi jsou blbci."

I kaskadér musí hrát. Snad mnoho neprozradím, uvedu-li, že v případě zmiňovaného filmu se herci museli vesměs chovat jako kaskadéři, zatímco profesioná kaskadér byl tentokrát v roli herce. Každý z toho svého musel dát tomu druhému. „Myslím, že pro ně to bylo stejně obtížné, jako pro mě. A zase jsme se o kus sobě přiblížili. Podobné situace jsem už vlastně taky někdy prožil, takže sžití s rolí bylo pro mě jednoduché. I v případě tragédie, ke které dochází, přesto, že zrovna takovou jsem nezažil. Opravdu jsem měl slzy v očích," vzpomíná Petr Jákl. „Ale musí tam být i trošku humoru. Když se člověk zasměje, tak vážné a smutné věci daleko lépe vyzní. Akční film typu ,bum-bum-ustřelený hlavy´, to není ono," dodává jeho filmový kolega Martin Dejdar. Stará tovární hala už svou ponurostí jako by vybízela filmové tvůrce k využití její kulisy pro dramatické scény. Několik mužů tu pobíhá v montérkách, v rukách tajuplné balíčky, drátky a další předměty, ne náhodou připomínající pyrotechnické nádobíčko. Technici rozestavují filmové kamery na určená bezpečná místa a dohadují se vysílačkou s režisérem a kameramanem. Po chvíli je divadelní scéna připravena, všichni na svých místech, hlavní aktéři jsou v tuto chvíli nikoli herci... Režisér filmu „Cesta peklem" Martin Hollý si prohlédl několik amerických filmů o kaskadérech, kde jsou i podobné scény. „Na jejich natočení jsem měl šest dní, zatímco například ve filmu ,Oheň´je závěrečná scéna boje s ohněm (podobná té naší), na níž měli Američané dva a půl měsíce! Takže tak trošku rozdíl. Chybí nám pochopitelně takové technické vybavení, ale jak naši kaskadéři, pyrotechnici i profesionální hasiči, kteří na tom dělali, se zhostili mnohých záběrů na výbornou. To mě na tom nejvíce těší. Museli jsme vytěžit z minima maximum."

 Napadá mě, jestli se vůbec dá v našich podmínkách akční film natočit? „Dá! I s podmínkami a materiálem, který máme. Protože všichni zúčastnění byli vysoce profesionální. Takže u nás se dá dělat ledacos. Jsou pochopitelně pot řeba peníze, ale všechno jde." Velmi jsem bojoval, aby hlavní roli hrál právě Petr Jákl, prostě jsou tam scény, které nemůže dělat herec, protože na to zkrátka nemá. A spojit kaskadérství s hereckým výkonem bylo pro mě nejp řitažlivější. Poprvé v životě měl režisér díky producentovi k dispozici dostatek materiálu, což takový film potřeboval. Vskutku husarským kouskem však bylo natočit celý film včetně všech akčních scén v šibeničním termínu třiceti dnů. Dá se říci, že se stal takový malý zázrak, jehož premiéra proběhne 25. května. Za dveřmi maskérny jsou slyšet hlasy. Pavel Nový tu rozhořčeně přesvědčuje Petra, aby tu akci nechal jemu, že by ji raději neměl dělat. Než jsem se rozhodla zaklepat, předběhl mě jeden z kaskadérů a vstoupil do diskuse. „Přece na to, Pavle, nemáš! Co blázníš, Petr je profesionál a ty jenom...! " Ale ti dva jako by neslyšeli a už to vypadalo, že Petr nakonec opravdu ustoupí. Přes jeho domluvy a lamentování Pavel s Petrem nerušeně dokončili dialog a když už zoufalý Petrův parťák rezignoval, obrátil se k němu Petr s nevinným úsměvem. „Ale my si tu přece jen zkoušíme další scénu..." zchladil rozčíleného kamaráda. Následný výbuch veselí jen potvrdil jeho slova, až zmatený kolega pochopil a couvnul. Točit s nimi ··· opravdu není lehké

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group