ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Vzpomínky na KARABACH

 

Potkával jsem běžence, kteří mě míjeli s udivenými pohledy, neboť dost dobře nechápali, proč chci dobrovolně tam, odkud oni utíkají. Zastavovali své oslíky naložené horami ranců a peřin a varovali mě před cestou k Mardakertu. Okolní vesnice jsou prý každý den několikrát bombardované a ostřelované. „Azeři nikoho nešetří. Zařezávají staříky, znásilňují ženy, zabíjejí malé děti. Vraždí a loupí, zapalují domy."
Hlas jim přeskakuje a je v něm cítit zloba těch, co mi to říkají. Jako by se domáhali souhlasu a že i já musím odsoudit tohle nelidské konání. Válka činí z lidí netvory. „Jdeme do Stěpanakertu. Ve školách tam žijou uprchlíci z mardakertského okresu. Jestli to vyjde, půjdeme dále. Až do Goris, kde mám dvojrodného bratra. A dcera se vdala před třemi roky do Jerevanu. My máme kam jít. Půjdeme ke svým, nebudeme nikde u cizích. Ale jsou lidé, co nemají nikoho." Stará žena s rukou obalenou šátkem vypráví tiše, jako by se styděla za to, že opouští kraj, kde se narodila a vychovala své děti, kde jsou pochováni její rodiče.
„Oba synové mi tu zůstali. Bojují, aby Azeři nedostali ani metr naší země. Přišli nás zadávit, ale my je zaženeme. Karabšci se nikdy nebáli přesily. " S těmito slovy udeří stojícího osla proutkem a ten se pomalu rozejde. Ženu doprovází maladá dívka s copem dlouhým až k pasu. Stála celou dobu kousek ode mne a pozorovala nás velikýma očima skrz husté řasy, aniž k nám obrátila hlavu. Arménské dívky jsou krásné, příliš krásné na to, aby jim krása vydržela dlouho. Stárnou rychle, starostmi o rodinu a těžkou prací na vesnici. Při odchodu se nenápadně otáčí, protože dlouhovlasých blonďáků po Náhorním Karabachu zase tolik neběhá.
BOJE O MARDAKERT. Do vesnice Kysapat mi zbývá pár set metrů. V okolí už žijí jenom vojáci, protože civilní obyvatelé odtud utekli, sotva se Azeři dostali do okresního města Mardakertu a boje se přesunuly blíže k vesnicím. Podél cesty leží rozházené věci - deky, peřiny, ošacení, otevřené kufry s košilemi, příbory, rozevřená fotoalba a vysypané fotografie, které už jejich majitelé nesta čili zařadit. Prohlížím si rodinné snímky a hledím do tváří neznámých lidí, kteří tenkrát v ateliéru nevěděli, že budou muset utíkat ze svých domovů. Nikdo se neusmívá, fotoateliér Ararat je patrně zaměřen na vážné fotografie. Nedaleko cesty, uprostřed mladých stromků, je zbudovaný přístřešek ze spleteného proutí a dek. Na zemi vystlané suchým listím leží poměrně čisté matrace přikryté pestrobarevnou dekou. Přes noc zůstanu tady. Do vesnice je pár kroků a střelba, která se co chvíli odráží z okolních kopců, mi jasně říká, že zítra budu u cíle. Ani dneska se nebudu mýt, protože žádn ý potok tu blízko neteče a vydat se do lesa, kde se před pár dny přelévala fronta, také neriskuji. Umřít na mině se mi dvakrát nechce,navíc mi ve škole chybí zkouška z neverbální komunikace, a tuhle studijní povinnost za sebou mít zkrátka musím. V Náhorním Karabachu jsou tepl é noci plné komárů, kteří nestydat ě útočí na lidi zmožené únavou. Převaluji se na matraci s šátkem přes obličej a nechce se mi spát. Střelba v kopcích se ozývá už pouze ojediněle, poslední granáty z dalekonosného gradu vybuchovaly asi před hodinou. Po nedaleké silnici projelo neosvětlen é nákladní auto. Vojáci, kteří jedou do první linie. Čerstvé posily, náklad munice a jídla.
ARPENIK OVSEPJANOVÁ šestadvacetiletá učitelka ruštiny z vesnice Domrlu v mardakertsk ém okrese, bude s oběma dcerkami a matkou opouštět vesnici mezi posledn ími. Její muž Kamo s bratrem odešli z vesnice do hor před čtrnácti dny a od té doby je neviděla. „Vrátí se ti, sokolík, vrátí," konejší stará žena Arpenik a vzdychá, když vybuchující granáty otřásají vzduchem nebo když kulometná palba štěká v nedalekých kopcích. Syna jí zabili před rokem. Nikdo přesně neví, jestli to byli ruští vojáci nebo příslušníci ázerb ájdžánského bezpečnostního oddílu, ale jeho tělo se jednou ráno objevilo na silnici s rozstříleným trupem. Na hřbitově teprve minulý měsíc vztyčili nový kříž, protože ten se podle tradice dává na hrob až rok po pohřbu. Včera se vrátil do vesnice soused Suren, zarostlý, špinavý a unavený. Přišel pro kabáty a nějaké deky. Noci na kopcích bývají chladné a při stráži člověk promrzne razdva, když ještě navícnesmí kouřit. „Odejděte z vesnice co nejdříve," říkal, když bral ze sklepa pětilitrovou sklenici vodky. „Azeři jsou přes kopec a nikdo neví, kdy se jim podaří dostat se sem. Je jich hodně, svoloč jedna," mračí se a nalévá si do špinavé sklenkyvodku. Hodí jidosebe, otřesipusu špinavým rukávem a vyloví z baňky naložené rajče, aby domácí vodku zajedl. O Ovsepjanovinicneví. Jejichoddílhlídá druhou sopku, jak říkají zdejším kopcům. Arpenik se rozhodla, že zítra opustí dům a odejdou do Stěpanakertu.
VÁLKA BEZ VÍTĚZŮ. V roce 1988, namlsáni euforií glasnosti, žádají Karabašci připojení k Arménské republice, protože autonomie v rámci Ázerbájdžánu, trvající od počátku dvacátých let našeho století, karabašským Arménům zcela samozřejmě nevyhovuje. A v Karabachu jich žijí čtyři pětiny obyvatelstva. Ázerbájdžán nesouhlasí, a tak začíná válka, která s různě dlouhými obdobími příměří trvá dosud. Mezinárodní organizace, OSN i KBSE, nedokázaly přispět k mírovému urovnání sporu a dnešní situace neukazuje přijatelné řešen í konfliktu pro obě strany. Karabašci se už pod vládu Ázerbájdžánu nevrátí - mrtvých už bylo příliš mnoho, snad každá rodina o někoho přišla, a národní arménská hrdost podobnému kroku brání. Sedmimiliónový Ázerbájdžán, který ani po sedmi letech nedokázal dostat na kolena stopades átitisícový Karabach, by vzdáním se nároku přiznal prohru. A to je nepřípustné už kvůli prestiži. V Ázerbájdžánu se mění prezidenti, obviňováni z toho, že přivedli zemi tam, kde je. Karabašci vyčkávají, bude-li jejich otázka vyřešena. Sami se zbraněmi v rukou, vyhlášením Náhorně karabašské republiky v roce 1991 a obnovováním hospod ářského chodu země dělají vše pro to, aby se spor definitivně rozhodl a oni získali očekávanou samostatnost a svobodu. Do roku 1992 bojovali Karabašci v pololegálních oddílech, které kontrolovaly území, z nichž vojáci pocházeli. Teprve po třech letech vznikla oficiální armáda, v čele s ministrem obrany Seržikem Sarkisjanem. Dokázala Ázerbájdžán zastavit a kromě dvou severních okresů - Šaumjanského a Mardakertského - kontroluje celou zemi. Během války pak Arméni obsadili příhraniční ázerbájdžánské oblasti, odkud Azeři ostřelovali jejich vesnice a města, včetně Stěpanakertu. Přenesením bojů na ázerbájdžánské území získali nálepku agrosorů,ale svou zem zabezpečili před ostřelováním z dalekonosných zbraní. Mnoho běženců se mohlo vrátit zpátky, opravit své domy a začít znovu obdělávat půdu.
ARPENIK ODCHÁZÍ. Arpenik Ovsepjanová ten večer připravila všechna zavazadla, aby brzo ráno vyrazily do Stěpanakertu. Ve vesnici zůstalo posledních patnáct lidí, kteří odmítli odejít. „Kam bychom šli," směje se bezzubými ústy starý Sagatel Arucunjan. „Tady jsme se narodili, tady taky umřeme. Koho by zajímal starej dědek?" Šestiletá Tatchevik a osmiletá Iraina Ovsepjanovy spaly spolu s babičku na jedné posteli, na té, kde se babička i Arpenik narodily. Na stole ležely připravené pasy občanů Sovětského svazu, Ázerbájdžánské svazové republiky. Arpenik Ovsepjanová se nebála o svůj život ani uplatnění. Ve Stěpanakertu bydlí sestra, která na ni čeká. Co na tom, že ve třech pokojích jich bude bydlet dvanáct. Čtrnáct dnů neviděla muže, který si myslí, že už z vesnice dávno odešly. Odejdou zítra.
SMRT NEPOSLUŠNÉHO NORIKA. Seděl jsem na štábu v Dromboně, nad velitelem štábu visela veliká fotografie zamračeného muže s knírkem. Před rokem ve vesnici Aračadzor mě jeho vojáci zatkli, proto že na povolení k práci ve vojenské linii bylo razítko sice karabašského vedení, nicméně ještě se starým nápisem Autonomní oblast Ázerbájd žánské republiky. Jeli jsme pak s Norikem, jak se velitel jmenoval, na štáb do Stěpanakertu. Seržik Sarkisjan mě poznal, takže jsem ušel trestu, připravenému pro zvědy. Norik byl schopný velitel, který udržel několik vesnic v Mardakertském okrese, když všechny ostatní už padly Azerům do rukou. A prakticky celý okres dobyl zpátky. Až na Mardakert, o němž se říká, že ho tehdej ší vedení vydalo Azerům bez jediného výstřelu. „Norik padl," řekl velitel, který kontroloval mé povolení. „Zabili ho Azeři, byl to dobrý velitel." Do místnosti vstoupil asi dvanáctiletý kluk, aby přiložil do kamen. Zábil, ázerbájdžánský zajatec, má se prý u nich dobře a posluhování se mu líbí. Potom přivedli zběha, který se skrýval ve vesnici, aby nemusel bojovat. Sundali mu pouta z naběhlých rukou. Jeho arménštině jsem nerozumněl, ale měl strach, který z něj čišel. Spolu s ním přišel i sedmnáctiletý kluk, který se naopak dobrovolně hlásil na frontu. Potom se velitel vrátil zpátky k Norikovi. Neměl jsem důvod nevěřit tomu, co říkal. O několik dní později jsem se setkal s lidmi jeho bývalého oddílu. „Už dneska se rozehrála hra o to, kdo ve svobodné republice u moci," říká kulhající Artur. O smrti svého velitele vypráví následovně: „Norik se vracel z porady velitelů u ministra obrany. Měl s ním jet zpátky i jeho bratr, ale Norik mu řekl, aby raději zůstal ve Stěpankertu. Asi už něco tušil a necht ěl, aby do toho spadl i jeho bratr. Jeli na noc. Asi dvacet kilometrů za Stěpanakertem je zastavili ozbrojení muži a museli vystoupit. Oba - Norika Norika i jeho šoféra - rozstříleli z automatů. Museli to být Arménci, protože žádný Azer by se nedostal tak hluboko na naše území. Norik byl dobrý velitel. Dobrý voják, ale neposlouchal. Kdyby mu řekli, aby ustoupil, neustoupil by. Bojoval by do posledního dechu. Neposlouchal rozkazy, proto musel zemřít. Norik byl typ člověka, který se jim nehodil do představ o budoucnosti. Dneska ti k tomu nikdo nic neřekne, ale až bude po válce, určitě se dozvíš, jak to bylo. Jak a proč zem řel on i druzí, o jejichž smrti se dneska mlčí."
ARPENIČINA VOLBA. Arpenik Ovsepjanová otevřela oči, protože měla pocit, že jí někdo pozoruje. V místnosti stáli muži v uniformě a Arpenik věděla, že jsou to Azeři. V té chvíli slyšela křik obou dcer z postele, ale všechno, co dělala, bylo marné. Prováděli s ní tuze špatné věci, a když se jí jednou svezl šátek z očí, viděla, jak ve vedlejší místnosti leží matka s rozbitou hlavou. Obě dcery neustále křičely a plakaly. Když bylo po všem, řekli: „Pustíme tě. A můžeš s sebou vzít jednu dceru. Druhou nám tady necháš." Arpenik tomu nevěřila, protože to nemohla být pravda. Osmiletou Irinu a šestiletou Tatchevik vojaci surově drželi a smáli se, jak plakaly a chvěly se strachem. Nedovolili matce, aby si odvedla obě. Buď Irinu nebo Tatchevik. Buď starší, nebo mladší. Jednu zachrání, druhou obětuje. Pro jednu život, druhou usmrtí. Obě zachránit nemůže. Marně nabízela sebe za život obou dětí. V uších jí štěkal smích spokojených vojáků, kteří se bavili rozhodováním trýzněné ženy. Jednu dceru zachrání, druhou zabije. Obě zachránit nemůže. Rozhodni se, které své dítě zachráníš, a které obětuješ.
PŘÍBĚHY O KARABACHU. Nemohl jsem spát. Ležel jsem na matraci, poslouchal ojedinělou střelbu v kopcích a přemýšlel, s kým se zítra potkám. Karabašští vojáci jsou otevřen í a pohostinní k novinářům, proto- že vědí, že prostřednictvím nich se ostatní země dozvědí o jejich boji za samostatnost. Převaloval jsem se. Pak jsem to ucítil. Pocit něčeho nevyslovitelného, co tu pojednou naplnilo veškerý prostor narychlo vytvořeného přístřešku, pocit, který mě uchopil, uchopil zevnitř a rozbušil srdce. Posadil jsem se a všiml si, jak zpoza spleten ých větví prosvítá měsíční noc. Cítil jsem energii, která mě obklopovala a já se jí nedokázal bránit. Cítil jsem strach, který jsem neměl já, ale který tu byl a který mě obklopoval, který mi lezl do kostí a naplňoval mě až po okraj. Byl jsem naplňován cizím strachem, který mě uchvacoval a tlačil do kouta, aniž bych se mohl bránit. Než mi došlo, že musím okamžitě ven, byl jsem několikrát ztlučen, aniž bych ucítil ránu. Potácel jsem se z přístřešku a tím okamžikem jsem cítil, jak strach zůstává tam za mnou. Strach, obavy, hrůza, bolest, beznaděj, to všechno mě chytalo za nohu, když jsem po kolenu lezl ven. Sahaly po mně a já jim unikal po čtyřech, zpocený a s bušícím srdcem. Bál jsem se strachu, který jsem do té doby nepoznal. Venku jsem se opřel o kmen stromu, seděl, zhluboka vdechoval chladný vzduch, a kdybych měl cigarety, kouřil bych jednu za druhou. Strach zůstal tam uvnitř a zůstalo cosi, s čím jsem se dlouho nedokázal vyrovnat. Druhého dne mě přijali do jednoho oddílu, kterému velel pětadvacetiletý Rus Artur, a který operoval mezi vesnicemi Kysapat, Domrlu, skoro na dohled od Mardakerta. Na strážních postech, mezi čekáním na nepřítele, mi vojáci vyprávěli řadu příběhů, které se tu  odehrály v  posledních   týdnech. Vyprávěli mi o čtrnáctiletém chlapci, který odmítl utéci s rodiči do Jerevanu a zůstal tu, aby bránil svou zem. Vyprávěli mi o veliteli, který šlápl na minu, jež vybuchne po zvednutí nohy, a když to zjistil, odehnal pryč své kamarády, aby nezahynuli s ním. Vyprávěli mi to, abych věděl, kde jsem a s jakými lidmi jsem se tu mohl setkat. A také mi vyprávěli o ženě, která zešílela a bydlela s dcerkou pár set metrů odtud nedaleko silnice, v přístřešku zhotoveném z proutí.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group