ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Rituály pouště

 

Je čtvrtek a vzhledem k nepřesné formulaci faxu nás dr. Alena Oberfalzerová, vedoucí oddělení mon golistiky v Ústavu Dálného východu FF UK v Praze, čeká na nádraží v Ulánbátaru každý den už od pondělí. Je po dešti a po nebi se válí nádherná oblaka, příznačná pro rozlehlá kontinentální území. Celé Mongolsko je náhorní plošinou velikosti tří Francií, jehož základní výška činí 1600 m nad mořem. Od října do května zde téměř neexistuj í srážky (asi 2 %), zato letní měsíce dostává země řádnou zálivku, snad náhradou za mrazy, které ji ve zbytku roku sužují.
Odjíždíme dvěma taxíky naplněnými bagáží a filmovou technikou z nádraží a během jízdy pozorujeme, jak se i v bezpečí uvnitř „hradeb" města bez pouliční kanalizace projevuje přírodní živel, který na mělkém písčitém podloží nemá kam vsáknout. Ze severních kopců, kam ještě zasahují nedozírná juroviště („jurta" je ruský název pro kočovnický stan správně nazývaný „ger"), strhly proudy vody tuny země, které se valily spontánně vytvořenými koryty, vedoucími nejprve podél zpevněných prašných cest, posléze je proměnily v řeky. Z hluboké louže na úpatí vyčnívá kabina nákladního automobilu, okolo bezradně postává řidič a hlouček přihlížejících. Centrální Suchbátarovo náměstí se v jedné ze svých polovin, v místě jednosměrné dopravní tepny spojující východo-západní tah městem se severo-jižním, stalo řečištěm. Automobily hrdě proplouvají, zato chodci marně postávají a popocházejí podél břehu. Venkovský mladík v tmavě modrém délu a vysokých jezdeckých holínkách se odhodlá vykročit, ale ještě není ani v jedné třetině a ocitá se ve vodě až po kolena. Pozastaví se, a pak se už mnohem prudšími pohyby, bez nutnosti dbát okrajů svých bot, dostane na druhou stranu...
ABSTRAKTNÍ UMĚNÍ NA PERSKÉM KOBERCI. Po týdnu stráveném v kupé se nám i maličký byl Alenina přítele Ligdena, nacházející se v panelákové zástavbě ruského typu tvořící centrum města, jeví jako prostorný budoár. Obestírají jej plakáty předpotopních ještěrů, kteří se ně dostali po velkém objevu lokalit zachovalých pozůstatků těchto obrů v jihozápadní Gobi před několika lety. Makroklimatické podmínky zůstaly v této části země po tisíciletí relativně neměnné a stejně jako například v Arizoně umožnily zbytkům tělesných schrán přetrvat. Výzkum dodnes vede Ligdenův otec, slavný antropolog Barsbold. V bytě se najde i jeho fotografie a řada jeho knih, stejně tak jako fotografie a knihy Ligdenova děda, mongolského „Masaryka" Rinčena. Nositelem vzdělanosti byly od šestnáctého století, kdy byl do Mongolska uveden tibetský lámaismus, četné kláštery. Ještě ve dvacátých letech, když touto zemí projížděli švédští cestovatelé Hedin a Haslund, existovalo více než 800 těchto center, pomocí nichž se také udržovalo mocenské spojení s centrálním Örgö (mongolsky „palác"), pozdější Urgou (poruštěný termín) a dnes Ulánbátarem (mongolsky „rudý hrdina"). Kolem třicátých let došlo po řadě oklešťujících kroků k definitivní akci již sebejistého bolševického režimu: více než 700 těchto klášterů bylo pomocí vojenské techniky fyzicky zlikvidov áno a jejich osazenstvo čítající několik tisíc lámů vyvražděno. Vzdělanost se odstěhovala už jen na univerzity. Od svobodných voleb v roce 1990 se však kláštery znovu obnovují... Ve třicátých letech také byla profesorem Damdinsürenem vynalezena transkripce mongolštiny do azbuky a započal spor o písmo, ve kterém přirozeně nešlo pouze o soustavu znaků,ale o celou písemnou tradici národa, od níž by se jej tímto krokem poda řilo vzdálit, upadla by do „nečitelna ”. Právě stranu obhájců tradiční- ho mongolského písma vedl temperamentn í vědec, spisovatel a dramatik Rinčen. Tato zásadní polemika se táhla několik let, ale vzhledem k politickým zájmům Moskvy byl výsledek nabíledni. Rinčen nakonec strávil několik let ve vězení. Dnes jsou v celém Mongolsku obnovovány nápisy, prozatím v obou písmech, a malí školáčci se již znovu učí písmu svých předků. Plni nových zážitků a úvah jsme se vrhli k deníkům a já kone čně mohl zakoupit plnící pero a inkoust, když jsem své milované zapomněl v Praze. Tento detail se záhy stal příčinou - na geografické poměry zcela nebudhistického - výkřiku, který se vydral z úst Aleny, když se vrátila z vyřizování venku: „Ježíšmarj ááá!" Ligdenův perský koberec s přirozeně převládajícím červeným ornamentem byl obohacen o tyrkysově modrou dominantu. Dalších deset hodin postupně všichni členové expedice ARAT ´94 strávili kolegiálně na kolenou (marnou) snahou vrátit koberci původní vzhled...
JAK (NE)OBEJÍT KOSMICKÉ SÍLY. Náš odjezd na místo natáčení k rodině žijící asi 800 km jižně od Ulánbátaru se rychle blížil. Jeden ze sedmi synů (a čtyř dcer) rozv ětvené rodiny, Batsuur, se měl zajištěným automobilem vydat s námi. Spěšně dokončoval nezbytn é přípravy na páteční cestu, neboť sobotu a úterý považují Mongolové za zcela nežádoucí den pro započetí dlouhých cest. Modrobílá latvia vyhlížela sympaticky, nicméně při představě jízdy stepí a pouští podvědomě vyvstávaly určité pochybnosti. V pozdní páteční odpoledne se jako koráb naložený po okraj dala s námi na palubě do kolébavého pohybu. Po několika kilometrech, ještě před hranicí města, Batsuur zastavil a oznámil poruchu na těsnění válce, kterou bude možné opravit až druhý den. Překvapila nás snadnost s jakou náhle připustil posun odjezdu na sobotu. Později se ukázalo, že páteční stran byl pouze zastírací manévrem vůči vesmírným silám; naše cesta započala vlastně již v pátek. Následující události jako by však této domněnce nedaly za pravdu. Sobotní ráno nás přivítalo temně zataženým nebem a kolem dvanácté začalo hustě pršet. Město obestřela bouřka. Po asi třech hodinách déšť ustal a my zpozorovali postup mračen k jihu. Po dalších třech hodinách se zjevil nervózní Batsuur a dal pokyn k opětovnému nalodění. Směrem na východ a západ od Ulánbátaru vedou asfaltové silnice, směrem na sever a jih železnice, v jejíž blízkosti se táhnou koly vyjeté několikeré pásy, které tvoří hlavní automobilovou tepnu. Asfalt končí pár desítek kilometrů za městem a tam také začíná řidičova zkouška, neboť zejména tehdy, postupuje-li před jedoucím vozem bouřka zkrápějící povrch, záleží víc než by se zdálo, jakou z asi deseti možných drah zvolí. A každá drobná chyba znamená zapadnout a cesta trvající dle předpokladu jeden den se (v našem případě) protahuje na čtyři. Obrovské zily, které tudy nezřídka projíždějí, mají v takové době nepřekonatelnou výhodu vysokých kol, ale jejich cesta trvá paradoxně nejdéle, neboť osádka vždycky obětavě zastaví a lany pomáhá vyprošťovat ztroskotaná menší vozidla.
HOST DO GERU, BŮH DO GERU Mezní radost z návštěvy, který u nás představuje pojem „slovanská pohostinnost", posouvá se v Mongolsku k nevídanému extrému. Bylo možné přesvědčit se o tom již během cesty napříč stepí a Gobi. Několikrát jsme zastavili u rodin žijících momentálně blízko frekventovaného tahu. Vedle kvašeného kobylího mléka (kumys) airaku, téměř všude hostí kolujícím pohárkem mléčné vodky archi (asi 20% destilát z kvašeného mléka), nebo i vodky normální, na stolku v geru paní nabízí upravené cagan idee - v podstatě sýrové výrobky ze všech druhů mléka - které je vedle masa životním základem stravy Mongolů. „To už jste druzí cizinci v posledních dnech..." pravila na uvítanou pastevkyně, která nás všechny záhy uložila ve svém geru. „Je to snad týden, co tady jely dvě Francouzky na kolech. Vůbec nemluvily mongolsky, měly jenom napsaný papírek, že jedou z Ruska do Pekingu a jestli si mohou vedle našeho ajlu (ajl = rodina, domov, skupina gerů) postavit stan. Tak tady přespaly a ráno zase pokračovaly..." Také my jsme přespali a druhý den opět pokračovali...
HLEDÁNÍ DOMOVA. Přes zimní období přebývají pastevci na zimovištích, která jsou v blízkosti nejmenších správních center - somonů. V době letnění se rodiny pohybují za svými stády zpravidla v teritoriu somonu. Přesnější místo vědí většinou na správě somonu či okolní pastevci. Návrat k rodině, či cílená návštěva kočovnického ajlu vůbec, však v každém případě znamená nejprve hledání v krajině. Byl večer čtvrtého dne a my se nacházeli podle Batsuurových informací asi deset kilometrů od rodiny - našeho cíle. Zapadající slunce vyrýsovalo kontury hornat ého hřebenu, který vystupoval z ploché pouštní krajiny a my se mu mohli obdivovat tím spíše, že auto zapadlo pro změnu do písečné duny na jeho úpatí. To jsme ještě netušili, že se nám pohled v následujících dnech s každým ránem, neboť náš cíl byl skutečně blízko. Setmělo se a po šťastném vyváznutí z písku motor svým poškytáváním ohlašoval pokračování cesty. Po pár stech metrech se z něj však vyvalil dým a Batsuur záhy lokalizoval prázdný chladič coby původce. Poté, co jsme již absolvovali zlomenou hřídel diferenciálu, píchnuté kolo a zadržené brzdové čelisti, zůstali všichni zcela klidní. Sama poušť nabízí v danou chvíli poutníkům to, co právě potřebují. Již na předchozích zast ávkách jsme si ověřili, že není problém nalézt drát správné tloušťky, je-li skutečně potřeba, či natrefit na uhelný důl, ve kterém jsou autogenem schopni napravit i takovou nep říjemnost, jakou byla ona zlomená hřídel. Světelná signalizace do prostoru před námi nevedla k žádné odezvě. Oba Mongolové cítící již blízkost domova však znervózněli. Vydat se pěšky pro pomoc kvůli vlkům nepřipustili, a tak napnuli svůj improvizační instinkt zděděný a tradovaný po předcích. Nejprve se do chladi če přestěhoval obsah zbytků tekutin z lahví od Dobré vody a poté, co jej rozžhavené vnitřnosti motoru rychle proměnily v páru, položil Batsuur zoufalou otázku: „Komu se chce na záchod..." Naše vyschlá těla však odmítla vzdát se byť jediné kapky, a tak v prostoru záhy bleskla spásná myšlenka. Následovala téměř archeologická operace, která vedla skrze bagáž na samé dno skladovacího prostoru, kde spočíval kanystr s motorovým olejem. Pouhé čtyři litry stačily, aby chladič zachladil, motor radostně zaburácel a my dosáhli po necelých pěti kilometrech svého cíle.
ZÁHADA ČTVRTÉHO GERU. Základ Batsuurova rodinného ajlu tvoří tři gery. V jednom pobývají jeho rodiče, dvaasedmdes átiletý patriarcha, adža Džaminsuren a jeho o několik mladší žena Dulam žav. Spolu s nimi tam žijí dvě nejmladší dcery a Batsuurovy sestry Dašžav zvaná všemi Daša a Otgonceceg, nazývaný Ogi. V druhém geru žije starší dcera Rincenchant, kter á přišla o muže, její šestnáctiletý syn Suche a jeho dvě mladší sestry. Třetí ger je kuchyně a sklad potravin. Maso však visí také vlevo i vpravo od dveří obytných gerů, zvláštní proudění vzduchu mezi dveřmi a vrchlíkem působí, že se nezkazí. Zejména přes léto se však celý ajl zaplní návštěvami příbuzných, takže v jednom geru spí včetně dětí až patn áct lidí. Tento stanov ý způsob života vede k neobyčejné toleranci a návykům tiché, ale přirozené komunikace, která umožňuje všem obyvatelům najít v malém prostoru svůj způsob intimity. V blízkosti gerů je mezi kůly napnuté lano, u kterého je stání pro koně a poblíž jsou také uvázaná hříbata, velblouďata, telata a do dřevěné ohrádky se pro dobu dojení uzavírají též kůzlata. K nim se samice vracejí od stáda pasoucího se až kilometry daleko na skrovném porostu pouště. Pastevci je podojí, nechají napojit mladé a samice se za nářku mláďat vracejí ke svému stádu. Letošní léto bylo dosti vlhké, takže rodina během našeho - víc než měsíčního - pobytu nestěhovala. Tráva pro dobytek stačila v asi dvacetikilometrovém okruhu kočoviště přirozeně dorůst... Opodál trojice gerů byl vztyčen ještě čtvrtý, největší, a tam jsme se usadili my. Čtyři svobodní muži, jedna vdaná a jedná svobodná žena. Kombinace, nad kterou se Mongolové neustále podivovali nebo usmívali. Ger tvoří jádro složené z pletivových čtvercových segmentů po odvodu (od pěti do dvanácti, podle velikostí), které jsou podél celého obvodu obaleny vrstvou látky a plsti a celý ger přykrývá pevná celta, zapřená na stropě o radiálně se sbíhající dřevěné výztuže.
V deštivém období mívá ger ještě další, nepromokavou vrstvu. Kruhovítý vrchlík je přikryt tlustou čtvercovou „záklopkou", která je na všech čtyřech koncích přivázána provazy k podstavě. Pokud neprší, je stále z poloviny odtažena tudy se také prostrkuje komín malé pícky na argal - dobytčí trus, které se vaří. Zpráva o početném přírůstku „naší" rodiny se brzy rozkřikla po kraji, a tak jsme občas hostili zvědavé návštěvy z okolních ajlů, čímž jsme také hasili nemenší vlastní zvědavost. Nejvíce jsme však milovali návštěvy náhodné, které se u nás zastavily jako u prvního z gerů, když jejich cesta vedla ze severovýchodu. Mongolové se vyznačují neobyčejn ým ovládáním svých emocí. K etiketě patří zachování klidné tváře i v psychicky extrémních situacích. K takovým mohla do jisté míry patřit i chvíle, kdy dva poutníci na koních sestoupí k návštěvě geru a uvnitř je přivítá pohled na bizarní rodinu Evropanů. Ti je uhostí po mongolském způsobu a přítomná žena s nimi rozmlouvá dokonalou mongolštinou, při zasvěceném přikyvov ání všech ostatních. Po nezbytném úvodním rituálu sestávajícím z otázek po cestě, počasí a stádech („Jak se vám letní?") jim vysvětlí cestu k rodině, kterou hledají, a která momentálně sídlí asi o osm kilometrů dál. Všichni jim pak bez náznaku neobvyklé situace pokynou na rozloučenou.Tak probíhala naše druhá náhodná návštěva, na kterou jsme se připravili při spatření jezdců na horizontu za poledního žáru, kdy Mongolové neodolají stanovému stínu. Dalším prvkem kočovnické etikety je nesmírná diskrétnost, takže pokud během krátkého rozhovoru nepřišla řeč na téma pobytu zde z naší strany, návštěvníci se nezeptali.
 MAGIE SLOVA. Jména, která dávali Mongolové svým dětem, byla tradičně tibetská a většinou je podle astrologických souvislostí uděloval láma. Od kulturní revoluce v roce 1911 se vyskytují nejčastěji jména přímo z mongolštiny. Členové „naší" rodiny nosí oba druhy jmen. Sestry mají častěji jména tibetská: Rincenchant, Janžmaa, Dašžav a bratři jména mongolská, mající společný přívlastek „bat" , což znamen á v mongolštině „pevný, dobrý". Jméno Batsuur tak vyjadřuje „pevný základ", jeho bratr Batbaatar se vlastně jmenuje „dobrý hrdina ", Batnasan „pevně uzrálý" a podobně. Jména obecně jsou však spjata častěji s přírodou: Altan Namar „zlatý podzim", Altan Ceceg „zlatý kvítek" a podobně. Děti svá celoživotní jména tradičně dostávají až kolem svých tří let, do té doby mají často pouze jména dočasná, která slouží k zaplašení pozornosti zlých duchů od dítěte. Jména znějí proto jako „ošklivec", „škaredý" a podobně. Právě z tohoto důvodu rodina nejlépe ocení zmínku o svém malém dítěti: „To je ale ošklivé dítě." U celoživotních jmen však dochází k další komplikaci: chlapci někdy dostávají dívčí jména a naopak, podle toho, jak mnoho potřebují z té druhé složky síly, jež tvoří svět. Když děvčátko neprospívá, dostane chlapecké jméno, pokud je chlapec příliš divoký, dostane jméno dívčí, aby mohl snázeji dosáhnout rovnováhy.
DĚTI. Mongolové nadevšechno milují děti. Kromě dětí Rincenchant, které žijí u rodiny trvale, byla v době našeho příjezdu celá horda dalších, od maličkých až po patnáctileté, užívající si prázdnin u příbuzných. Mongolské děti jezd í na koni už od svých tří čtyř let. V pastevecké rodině mají navíc řadu povinností, které se různí s věkem. Asi do šesti let mají naprostou volnost, jsou královskými dětmi. Nemají žádná omezení, a to platí až do té míry, že jsou zanechány zakoušení světa na vlastní kůži. Když takové dítě ručičkou sahá do pepře a záhy ji olizuje, když se drápe na nepatřičné místo, matka je pouze důrazně napomene a dá najevo možné důsledky. Pokud se prcek přesto „spálí" a brečí, nikdo jej nekonejší. Tak svobodně zakouší hranice světa a své existence. Od asi šesti let začínají přibývat povinnosti. Během pobytu na zimovišti začíná docházka do školy v nejbližším somonu a v létě práce pro rodinu. Starší děti ráno vstávají nejdřív, dojdou pro jízdní koně, které se pasou blízko gerů a vydávají se hledat stáda, která se přes noc vzdálila za pastvou. Celý den pak tráví kolem stád, když je potřeba, ošetřují případná zranění, napájejí dobytek u studny, od které je ajl vždycky vzdálen několik kilometrů kvůli možnému znečištění. Menší děti nebo ženy přes den sbírají suché oddenky saxaulu a argal (dobytčí trus), se kterým se topí. Dětem od šesti let výše povinností přibývá a zároveň ubývá práv. K největšímu vytížení a „bezpráví" dochází mezi 15. a 20. rokem, tedy v době, kdy v člověku dospívá mnoho energie, která potřebuje inspiraci a uplatnění. Toto je pozoruhodné také vůči našemu kontextu, neboť právě v tomto věkovém rozmezí se v západní civilizaci mnoho v dětech „láme".
PODZIM S koncem léta opouštějí ajl všichni příbuzní a zůstává jenom „jádro" rodiny. Obloha nad pouští se zcela projasní, a teprve nyní chápeme, že i za nesnesitelně parných dnů byla zastřena atmosférickými parami. Hvězdné nebe se vyostřuje do neuvěřitelných hloubek a Vladimír (jinak též dr. Urbánek a filozof) v nočním úžasu vyslovuje svou kantovskou parafrázi: „Kdyby Kant viděl hvězdné nebe nad Gobi, zapomněl by na mravní zákon v sobě..." Babička s Rincenchant ušily z velikého kusu hrubého nepromokavého plátna nový svrchník pro ochranu proti podzimním dešťům, které se ještě přeženou, než zavládne dlouhá zima bez mráčku. V plátěných pytlích je na tuto dobu připravena spousta arulu - na slunci usušeného tvarohu ze všech druhů mléka. Noci jsou už chladné. Jedno ráno se už koz ám nepodaří ani oblíbený kousek vypití vody z našich necek s namočeným prádlem, když přes noc voda zamrzla. Rodina se chystá k poslednímu překočování před odchodem na zimoviště. Adža pobafává ze své - typicky mongolské - fajfky, kterou má zpravidla zastrčenou v jedné z kožených jezdeckých bot. Chodí kolébavou chůzí člověka odrostlého na koni kolem gerů a rozdává příkazy. Hned však sám sedá na koně a vyráží ke stádům. S urgou - dlouhou tyčí se smyčkou k chytání koní - vyvstává obraz Dona Quijota. Čím víc o této vizuální podobnosti přemýšlím, tím se mi tento evropský symbol muže s kopím útočícího proti větrným mlýnům i jiným přesahuj ícím nástrahám jeví jako skutečná paralela k životnímu způsobu těchto lidí. Setrvávají u svého tradičního životního stylu navzdory okolní expanzi civilizace, která zachvacuje svou hypnotickou silou médií již i mongolská města. V tomto bodě má náš film paradoxně povahu čehosi, co se přelévá přes křehkou hranici z jedné reality do druhé. Vyvstává zvláštní absurdita faktu filmování.
Babička za námi naběračkou vylévá mléko do větru, pro šťastnou cestu, pro šťastný návrat. Návrat. Náš pohled je po statickém zakotvení v poušti opět vystaven ubíhající krajině, stepi, Zabajkalí, Sibiře, Ruska, Ukrajiny, Slovenska, Čech. Čím blíže domů, jako by se ztrácel onen pocit svobodné rozlehlosti v nedozírných pouštích a stepích, čím blíže domů, hranic přibývá a tyto hranice vždycky vymezují také hranice mezi lidmi. Svět kočovníků je světem bez hranic a touto svou otevřeností vůči čemukoli, co přijde, je zároveň světem nesmírné tolerance a skutečné svobody. V tom je zcela unikátní, v tom jako by spočívalo jeho poselství. Po celou dobu s námi putoval cestopis švédského cestovatele Henninga Haslunda, který při svých cestách Mongolska ve 20. letech zapsal slova jednoho z posledních duchovních vůdců Mongolů - lámy Töin, která zároveň cítím jako nejhlubší esenci vlastní zkušenosti s touto nádhernou zemí: „Naše velike nebezpečí spočívá v přesazení způsobu života sousedních národů do stepí, neboť ten zženšťuje náš lid. Jediným požadavkem Mongolovým je dobrý kůň a volná step pod božím nebem, a kočovný život předků je jeho blahem. Za nejodlehlejšími hranicemi našich sousedů žijí jiní národové, kteří také hynou ve snaze po marném pozemském zisku, ale oni pocítí potřebu vysvobození mnohem dříve, než naši sousedé. Vrátí se, aby hledali jiskru prapůvodu; budou ji hledat v přírodě a naleznou ji mezi našimi stády." Autor je členem Klubu Svena Hedina, který svou činností usiluje o zachování kulturní rozmanitosti a hlásí se k myšlence trvale udržitelného rozvoje. Na léto 1995 připravuje KSH expedici k pastevcům sobů v severním Mongolsku, o níž se dočtete opět v některém z čísel magazínu KOKTEJL.
Expedice ARAT ´94 a natáčení dokumentu „Rodina v poušti" se uskutečnily pod patronací DOCfilmu Praha a nebyly by možné bez zájmu a pochopení institucí, kterým náleží poděkování: Ústav Dálného východu UK, Slovenská televízia Bratislava, Syrečkárna Letohrad-Orlice, A.W. Brno, Ekostyl Praha, Gemma Brno, Agentura Lumar, Spolek milců čaje Praha a další instituce a jednotlivci, jež pomohli.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group