ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SMÍCH LÉČÍ, HUMOR POLIDŠŤUJE

 

PTALA SE MARTINA HLADÍKOVÁ
Zavzpomínejte na doby začátku spolupráce s Jirkou Grossmannem - alespoň co nebude v chystané knížce „Návštěvní den u Jiřího Grossmanna". Neměli jsme žádný program, představu, jaké dělat divadlo. Milovali jsme grotesky, Vlastu Buriana, Osvobozený divadlo a hlavně jsme chtěli rozdávat srandu. Velice mě pak potěšilo, když jsem se později seznámil s Janem Werichem a on říkal totéž o začátcích s Voskovcem. Taková divadla, která nejdříve sepíšou záměr a dramaturgii a vytisknou své poslání, to je blbost. Napřed musí být skutek, a pak teprve jej může někdo zhodnotit. Proto mě podobnost s V+W v tomto ohledu naplňovala hrdostí.
Jaký vlastně byl Jiří Grossmann? Čím jste si byli tak blízcí? Především v názoru na humor. Rozesmály nás stejné situace, události. Jeden domýšlel nápad druhého, byli jsme ochotni každou blbost rozvíjet a rádi jsme improvizovali. Ovšem v podstatě byl každý z nás jiný. Jirka uměl společensky pít, měl rád víno. Já nepiju skoro vůbec. Na rozdíl ode mě kouřil. Mně to vadí. Ale náš společný názor přispěl k napsání povídky „Jak jsem se učil kouřit".
Kdo tomu dal víc - kuřák nebo nekuřák? Každý z nás stejnou měrou. Na těch povídkách je krásné, že dneska už těžko určím, kterou větu vymyslel Jirka a kterou já. Zatímco s dalšími pozdějšími partnery vím skoro přesně, jaký je podíl každého z nás. S Grossmannem jsme byli jako jeden. Už méně se věnoval sportu, ale zas mě strhnul k fandovství fotbalu. Chodili jsme spolu na Slavii, a když střelila gól, volali jsme - Cíl, cíl! - Nebo přehlídl-li rozhodčí ruku, křičeli jsme - Úd, úd! - zkrátka, i když byl velkým fandou fotbalu, nebyl jako ti dnešní kluci s vlajkama, kteří se tam chodí jen porvat. Jirka tam chodil kvůli kráse sportu a noblesní recesi. Vymýšleli jsme fóry, které nikoho nezraňovaly, netekla krev, neházely se plechovky. Bylo v tom nadšení i radost ze života.
Měly vaše společné povídky ryze smyšlený obsah anebo v nich bylo i něco ze života? U každé to bylo jiné. Konkrétně „Jak jsem se učil kouřit" vycházela z vlastních zkušeností s kouřením rákosových doutníků. Nebo „Můj první mejdan" - šli jsme jednou kolem otevřeného okna, ze kterého padaly láhve a jedna dívka brečela u dveří, protože se nemohla dostat dovnitř. Pro ten randál neslyšeli zvonek. Domnívali jsme se, že nahoře běží maturitní večírek, ovšem vyvedla nás rychle z omylu udivující odpovědí: - Ne, končíme devítku. - Vyděsilo nás to natolik, že jsme sedli a napsali povídku.
Spoluprací s Jiřím Grossmannem jste si, zdá se, nasadil vysokou laťku. Těžké srovnání pro každého vašeho nového partnera. Fakt je, že v případě dalších partnerů jde už spíše o domluvenou spolupráci. Spontánnější nastává v případě Uršuly Klukové nebo se Zuzanou Bubílkovou. Sice jsem bývalým povoláním učitel, ale jsem už hodně opotřebovaný. Snažil jsem se hodně členů svého divadla ovlivnit, působit na ně směrem ke kázni nebo píli. Už to nemám zapotřebí. Ono pomyslné hodinové pérko ve mně se jaksi přetáhlo a chci už pracovat jen s lidmi, kteří chtějí se mnou spolupracovat rádi. Chci souzvuk duší při práci. Ale z nikoho ho nebudu dolovat, to prostě musí přijít samo. Tak jako se to stalo v případě spolupráce s paní Bubílkovou. S ní jsem začal spolupracovat vlastně náhodou. Každou neděli se spolu v pravé poledne na vlnách radia F1 zamýšlíme vážně, ale předev ším nevážně nad politikou. Je to práce, která dost souvisí s improvizací, a to mě baví. 28. února jsme se Zuzanou Bubílkovou poprvé uvedli v přímém přenosu na ČT z Divadla Jiřího Grossmanna pořad „S politiky netančím". Do tří dnů jsme měli dostat od vedení ČT odpověď, zda se tento pořad bude vysílat dál. Začal kolotoč jednání. Náš program rozhodně vzbudil pozornost. Najednou se nevědělo, co s ním. Satira je vlastně vždycky nepohodlná. A pak jsme znenadání od ČT dostali smlouvu na pět dalších pokračování pro letošní rok. O pořad projevila totiž zájem i televize Nova. A tak si dávám otázku, zda více než demokracie nezajišťuje svobodu slova konkurence. Pravdou ovšem je, že právě demokracie dovoluje konkurenci.
Po několika letech vstupem do Semaforu jste definitivně zanechal učitelování? Silně mě ovlivnil skauting a výchova Jaroslava Foglara. Vždycky mě bavila výchovná práce s dětmi. Proto mi pedagogická fakulta nakonec nebyla ani proti mysli. Ostatně i divadlo a literární činnost mě začaly bavit už ve skautu. Na pedagogickou fakultu jsem šel jen proto, že ani jeden z mých rodičů nebyl ve straně, což ovlivnilo mé nepřijetí na filozofii, či práva, jak jsem původně chtěl. Studoval jsem češtinu a dějepis, což jsem ostatně chtěl i na filozofii. K doplnění „trojkombinace" jsem si vybral mezi ruštinou a výtvarnou výchovou pochopitelně to druhé. Tehdy nás učil i Cyril Bouda.
Zůstalo ve vás něco z doby učitelování? Poznamenává ještě dnes vaši práci? Rád na ty doby vzpomínám a myslím, že něco ve mně zůstalo. Asi budu stále lidem z jeviště i trošku kázat, ale přitom se to budu vždycky snažit odlehčit legrací. Učitelům děsně fandím, je to nedoceněné povolání. Přál bych jim hodně peněz, dlouhé prázdniny a aby na školách působilo více mužů. Je to strašně těžké povolání a bude stále těžší.
Jaké bylo, alespoň stručně, období před, během a po Semaforu? Období v Semaforu nebudu hodnotit. To je téma na disertační práci. Stručně řečeno: v roce 1990 pan Suchý podlehl určitému názoru svých „spolupracovníků" a rozhodl se, že bude v Semaforu sám. Požádal nás proto, abychom odešli. Okamžitě jsem to vzal na vědomí, jen jsem se ho zeptal kdy, jak a za jak dlouho. Jestli měl nějaký spor s druhou skupinou kolem Josefa Dvořáka, to je jejich věc. Fakt je, že jsem z důvodu našeho odchodu využil nápadu, který jsem měl už před pěti lety a založil DIF centrum spojením divadla a filmu. Nejsem tak dnes tlačen hrát třicetkrát měsíčně. Lze to regulovat - nehraju-li, promítá se film. Což je úplně ideální spojení. Jsem vlastně šťastný, že došlo k rozchodu a můžeme se dnes s panem Suchým dívat zpříma do očí. Byl u nás v divadle na „Křížovém výslechu" stejně tak, projeví-li zájem, rád zas přijdu do jeho programu. Každý jsme na svém, ostatně mám za to, že více souborů v jednom divadle je skutečně určitá abnormalita.
Jaký je vlastně váš vztah k novinářům? Jsou to také jenom lidé. Proto i oni mají své chyby. Dneska vychází mnoho tiskovin. Bohužel kvalitních novinářů je méně než nabízených tiskovin, což se projevuje na výsledku. Může sranda, humor dopomoci ke „zdravému světu"? Samozřejmě. Humor je proces očištění, lék na duši. Proto dělám to, co dělám. Rád vidím rozesmáté a spokojené lidi. Každý potřebuje euforii. Někdo si ji dopřává třeba úspěchem v profesi, jiný cigaretou. I ta je doping, asi dneska nejpřirozenější a nejméně škodlivý. Alkohol už je horší. Ale někdo euforii získává drogou, což je už tragédie. Euforii potřebuju ke svému životu také a získávám ji v době volna sportem. Proběhnu se po lese nebo se projedu na kole a každý mi může vlézt na záda. Jsem šťastný. Pak si sednu a náhle jdou na mě deprese, protože si přečtu noviny nebo se dívám na televizi. Potřebuji tudíž další euforii a tu získávám při pohledu na rozesmátého diváka. Proto právě nejraději hraju divadlo. Je tam legrace. Sám sobě vyrábím euforii a tu zas předávám lidem. Jejich smích mi vrací optimismus. Vzájemně si předáváme energii, dobíjíme baterky. V hledišti i na jevišti. Proto už méně rád hraju v televizi, a když už, tak chci hrát přenosy z divadla nebo alespoň před nějakým „živým" obecenstvem. Jen málokdy mě uvidíte hrát bez diváků. Říkat vtipy do studia bez lidí, to mě děsí. Proto už ani nefilmuju. Filmoval bych jedině, kdybych získal partu lidí dělajících film podle mých představ. Komedie se má dělat rychle, má být levná a předem nazkoušená. Prostě tak, jak je dělal Vlasta Burian. Napsat scénář podle her odehraných na divadle třeba třistakrát, a pak to nafilmovat a potěšit tak další tisíce, možná statisíce diváků. Ale abych někde půl roku točil podle nevyzkoušeného scénáře, neprověřeného praxí, s tím, aby jedinou starostí bylo, jestli mi něco nečouhá z kapes a abych dobře vypadal, to u mě není humor. Takhle nemůžu točit komedii.
Kdyby se vám v divadle sešli všichni, co takříkajíc hýbou světem a tak neradi se smějí (snad proto jsou všechny problémy daleko vážnější, než by jim příslušelo) a jejichž činy plní neúsměvnými články stránky denního tisku, co byste jim řekl? Hrozně rád bych je tam měl, ale asi by se tam těžko všichni vešli. Je jich rozhodně víc než 450, což u nás v divadle znamená vyprodáno. Snažil bych se je rozesmát, ale před tím bych jim dal kázání. Řekl bych jim, co si o nich myslím. Největší neštěstí pro svět jsou totiž zamindrákovaní a zfrustrovaní lidé. A pokud se dostanou do politiky, tak je to pro stát i pro svět tragédie. Nechtěl bych, aby to vypadalo, že cítím nenávist k politikům, když dělám politickou satiru. Politika je služba a nesmírně si vážím mužů v politice typu Jana Masaryka, kteří mají smysl pro humor, jsou obrovsky lidský, mají sociální cítění a nejsou zamindrákovaní. Totiž jakákoliv úchylka u chlapa, směrem třeba k nadměrnému děvkaři či na druhé straně, že jim TO nefunguje, je chybná. Chlap musí být zdravej jako chlap. To je první předpoklad, aby mohl být dobrým politikem. Protože nemá mindrák. No a pak by měl mít smysl pro humor, který člověka povznáší a polidšťuje. Snad jednou budou světoví politici osvícení prozřetelností nebo vyšší mocí a spojí síly, aby téhle planetě vrátili pravé bohatství: čistou vodu, čistý vzduch, zdravou přírodu a zdravé slunce, pod kterým můžete chodit. A pokud toto v dohledné době nenastane - a nechci si hrát na falešného proroka - tuším katastrofu.
Stal se humor, resp. smysl pro humor, vaším měřítkem hodnocení lidí? Raději mám lidi se smyslem pro humor, ale uznávám, že třeba ve vědecké kategorii jsou lidé - kterých si nesmírně cením! - zaujati svými problémy a pohybující se ve sférách, kterým ani nerozumím a rozumět nechci, už proto, že mám z matematiky, fyziky a chemie svým způsobem hrůzu. Ovšem i mezi nimi jsou výjimky. Mám rád například současného papeže. Člověk velice vytříbených názorů. Jednou jsem četl, jak při cestě letadlem, když se roznášelo šampaňské, se ho letuška ptala: „Svatý otče, dáte si také?" A on odpověděl: „Nemůžu, šéf je blízko!" Perfektní reakce na situaci. U papeže prostě výjimečný smysl pro humor. Okamžitě jsem si ho oblíbil. O to více se nyní pídím po jeho myšlenkách.
Co máte kromě divadla a psaní nejraději? Volný čas, ale mám ho nesmírně málo. Odjíždím na chalupu, kde jsem nesmírně šťastný. Rád bych obrátil poměr sil MĚSTO v. PŘÍRODA a žil tam trvale. Pak bych měl snad více času na psaní a do Prahy odjížděl pouze hrát. Přírodu potřebuju k životu. Moje dcera prohlašuje: Táta jak vidí dva stromy, hned mezi ně vlítne! Jsem skutečně fanatik do přírody, město mě neuspokojuje. Za tři dny jsem v něm už neklidný a trávit tu volný čas? To ne, musím ven, do lesů, do hor. Čím výš, tím líp.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group