ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Poprvé, podruhé, dá někdo víc?

 

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS
Život zhusta neservíruje takové příhody na běžícím pásu. Hledat je spíš musíme v sladkobolných románech nebo ve filmech, je jichž scenárista si příliš nezatěžoval mozkové závity, pokud se o nějakých vůbec dalo mluvit: Přehrabujete na půdě staré krámy, zakopnete o zaprášenou tříkolku, rozvíříte prach na zarámovaných portrétech z dob, kdy si náš dědeček babičku bral, a najednou ejhle - v rohu stojí plátno se zářivou slunečnicí a dole v rohu podpis: Vincent. „Výjimka potvrzuje pravidlo,“ oponuje k našemu překvapení Jiří Tichý, majitel Aukční síně v Praze a předseda Sdružení obchodníků se starožitnostmi, „i když van Gogh to zrovna bohužel nebyl.“
Uklízel půdu na chalupě po rodičích, přehrabal v rohu u komína štos bezcenných reprodukcí obrazů a najednou strnul: obraz v  rámu, žádná fotka, to poznal i přes vrstvu prachu. „Byl to Čermák, proslulý malíř, léta žil v  Dalmácií a maloval Černohorky. Tak a teď jsem jednu oprášil a visí mi jedna v bytě. V tomhle případě si může být nezvratně jist: nejde o kradené zboží ani o falzifikát. Padělek by zkušeným okem nebo přesnou infralampou přece poznal, nehledě na to, že lup by zřejmě svou pouť skončil někde jinde, než za komínem rodinn é chalupy. V tomhle případě nešlo ani o přemalbu, s jakou se starožitník občas setkává. I tu zjistí infralampou: malíř něco stvořil, nelíbilo se mu to a začal znovu, úplně jinak. Pod horní vrstvou malby bývají občas nedodělané skici, pár tahů, nebo bezvýznamný obraz jiného malíře: jsou případy, kdy je plátno pomalované z obou stran. Ale žádný Rembrandt se takhle ještě neobjevil ...
Zkušení policisté, starající se o ochranu kulturních památek, tvrdí, že nezákonným obchodem se starožitnostmi a uměleckými předměty se u nás zabývá kolem čtyř tisíc osob. Domácí filutové se už úspěšně zavedli i na zahraničních trzích a nemají o objednávky nouzi. Starožitníci se shodují v názoru, že po zbraních a omamných látkách jsou staro žitnosti na třetí příčce tabulky nejvýnosnějšího zboží. Přitom objasněnost trestných činů v téhle branži je zoufale nízká: pouhých deset procent. A cena zmizelých uměleckých předmětů jde do stovek milionů. Starožitníci dobře vědí: není v jejich silách vždy odhalit, že vykupují kradenou věc. Nejsou jasnovidci a na každého zákazníka s prstýnkem po babičce hned nemohou volat policií. „Přece nemohou podezírat každého, kdo mi položí na pult nějakou starožitnost,“ řekne Jiří Tichý. Před pár lety k němu přišli dva mladíci, na pult vysypali starožitné nádobí. Dědeček nám umřel, tohle nám po něm zbylo, co my s tím, radši to prodáme. „Takhle jezdili pár dní, vždycky přitáhli další várku. Najednou mezi starožitnostmi vidím nové nádobí, repliku z nedávné doby. Zavětřil jsem a zkusmo povídám, hoši, já se k vám na ty věci zajedu podívat. Vytřídíme je, abyste se sem pořád nemuseli tahat. A to prý ne, proč byste se k nám obtěžoval. Když jinak nedali, tak se obtěžovala policie ...“
... ti dva pohlední hoši si vyhlédli starého sběratele, zabili ho, zastlali do peřin a nerušeně jezdili rozprodávat sbírku. „Vypadali sympaticky,“ řekne starožitník, soudní znalec a amatér - psycholog (o tom dáme hned řeč), „ale když se lekli mé nabídky, hned jsem viděl jaká bije.“ Na aukcích mezi kolekcemi šperků, mincemi, porcelánem a sklem hrají prim obrazy. Jde většinou o díla domácích autorů. „České umění se zase staví na nohy,“ Jestlipak se padělají Mistři z domácích luhů a hájů? „To víte, že ano!“ Že by u nás existoval takový kouzelník jako holandský padělatel Meegeren? Ten namaloval bezpočet falešných Vermeerů a šálil nejen všechny světové znalce výtvarného umění, ale za války i Göringa, kterému prodal za těžké peníze Vermeerův „originál“...
„O takovém borci nevím, ale je řada lidí, kteří si myslí, že jim sednu na lep, a taky dost zneuznalých mazalů, kteří malují ve stylu svých oblíbenců, ale místo Vopršálek se podepisují Tichý, Filla ...“ Falza odhalí starožitník konzultací s dalšími odborníky, technickými pomůckami a taky tím, co sám zná a umí. „Nedávno tu byly dvě kresby od Tichého. Že jde o falzum, jsem poznal na první pohled. Padělatelé dělají zásadní chybu: namalují jeden obraz několikrát a najednou je jich nějak moc ...
U českých malířů je k ruce dost srovnávacích materiálů, známe jejich školu, styl, těžko mě může někdo podvést.“ Většinou odhalí na první pohled nejen nepravý obraz, ale i prodávajícího. Někdy jde o nešťastníka, který dal za obraz nekřesťanské peníze v domnění, že kupuje originál, pak zjistil, že skočil na špek, a chce se obrazu zbavit pod heslem „já nic, já muzikant „, prodávám přece originál. Že ne? To je ale nemilé překvapení...
Nejnovější módou jsou falešné ikony. Nejdřív se tady z Ruska objevily v mosazném provedení, těžko rozpoznatelné, ale zase jich bylo tolik, že by stačily vyzdobit všechny ruské kostely. Povedené jsou i tradiční ikony na dřevě ... „...podvodníci rozebírají starý nábytek, všelijak dřevo ještě uměle zastrašují, ale odborník pozná, že tohle zaručeně žádný Andrej Rublev není...“ Nejhorší je, že starožitník nemůže falzifikátora s vlastnoručně vyrobeným Zrzavým nijak postihnout, nechat zavřít, nebo... třeba mu tu patlaninu roztrhat (přece říkám, že jsem to našel na půdě, zdědil,koupil...) „Ještě by na mne podal trestní oznámení,“ obsáhne Jiří Tichý stručně všechny tajuplné svízele legislativy. „Ještě dřív, než vybalí své zboží, už vím, tuším. Odhaduji, co v té tašce nese. Jak jde, jak tu tašku drží, co říká - to všechno už mi mnohé signalizuje.“ Kdo ale zakáže mazalovi namalovat do rohu plátna cizí jméno? Je to snad šek? A jsme si vůbec jisti, že za předložení falešného šeku se viníkovi dostane spravedlivé odplaty? Ale to už je jiná písnička, dost bohužel ohraná, bezmála starožitná...
„Máte tady na zdi krásného Františka Tichého,“ komentuji pohled na obraz Kostky, kombinovanou techniku tužky a běloby na lepence, rok 1936, rozměry 26 x 36 cm. Dvě hrací kostky na sobě, černá, bílá, světlo, tma, život a smrt. Mohu si obraz koupit v sobotu na aukci. Má pořadové číslo 400, vyvolávací cena osmadvacet tisíc. Licitátorem neboli aukčním komisařem 17. veřejné aukce starožitn ých, uměleckých a sběratelských předmětů a šperků ve smíchovském Domě kultury bude Jiří Tichý. Otočím se na starožitníka s nevyslovenou otázkou Pochopí ji: „Nebojte se, je pravý.“ Už o polednách se houfují před velkým sálem zájemci. Kdo chce dražit, postaví se do fronty na čísla. Já se stavím do fronty na kávu. Na poslední aukci vyvolávali Zrzavého za devadesát tisíc, nakonec „šel“ za tři sta třicet! „Zajímavý bývá nábytek. Jídelna z roku 1932 s vyvolávací cenou osmdesát tisíc vylezl na tři sta padesát!“ Jací to jsou lidé, kteří drží nad hlavou dražební čísla až do chvíle, kdy i zkušení aukční harcovníci se jdou raději uklidnit panákem do bufetu? 32 „U Zrzavého to byl obchodník, aukční štamgast. Kupuje bez hnutí brvy, protože ví, že obratem prodá dráž. Ale to v tomhle světě normální. U vysokých položek ne vždy funguje finální kupec.“
Publikum se schází v devadesáti procent stejné. Licitátor už ví, kdo co asi bude dražit. Pětadevadesát procent předmětů se prodá, zbytek ale už do další aukce nejde: prodá se v obchodě se starožitnostmi, ovšem za vyšší cenu, než byla na aukci vyvolávána: to aby si nějaký chytrák nemyslel, že si počká a v pondělí koupí v krámě laciněji... „Už umím odhadnout, kdo co přichází dražit. Jsou případy, že někdy musím zákazn íka v sále šetrně upozornit, aby nespal a ten svůj předmět neprošvihl.“ Aukce běží jako zrychlený film. Čtyři sta věcí změní majitele za pět hodin. Nad pódiem každý vidí na plátně zvětšený obrázek draženého předmětu. „Dvouplášťové hodinky Omega, zlaté, vyvolávací cena 1200 korun!“ Zvedá se les rukou. Za pár vteřin se omegy vyšplhají na 6600 korun. S nervy nejdéle vydrží číslo sto čtrnáct. Další zlaté hodinky už nejsou z laciného kraje: startují za dvacet tisíc. Vyšplhají se na sedmatřicet, zase pro číslo sto čtrnáct, které je zřejmě zatíženo na přesný čas. Svoji chvíli dnes ani jednou nezmešká. Hledám na pódiu telefon, marně. Telefonick á účast na aukcích se zatím u nás neujala, zatímco za humny... „...nevěřte tomu. To vidíte většinou jen ve filmech. Jakou máte záruku, že na drátě nevisí nějaký vtipálek?
Kdo má zájem, přijde po svých, telefon nám nechybí. Legrace je u nás už beztak dost.“ Čekám, jestli se dnes ukáží borci na světové úrovni, něco jako hráči ruské rulety, muži se železnými nervy, zážitek doslova za všechny peníze. Kdysi tu předvedli dražební koncert dva numismatici. „Dražili jsme rakouský čtyřdukát z počátku 19. století. Čekal jsem, že nanejvýš vyletí na deset patnáct tisíc. Dva zájemci o něj ale svedli boj málem na život a na smrt, protože každému ta mince chyběla jako poslední kus do sbírky. Seděli vedle sebe, dívali se zarputile jeden druhému do očí, ruce s čísly pořád nahoře, já napnutý, kdy to jeden vzdá... Při částce 27 500 korun konečně jedna ruka klesla a poražený doslova odvrávoral ze sálu se slzami v očích. Nádherný souboj!“ Mezi zájemci je i Ladislav Štaidl. Přišel se podívat na obrazy. Má ještě čas, teď je čas hodinek, po nich ještě napochodují mince... „Venku prší, tak jsem zašel na aukci. Ale teď vážně, mám zájem o jeden obraz.“ O jaký? „Zdeněk Seydl, , Kravata, olej na plátně. Vyvolávací cena devět tisíc.“ Jak vysoko chcete jít? „O tom nepřemýšlím. To je záležitost emocí. Když se něco hezkého objeví, pokus ím se o to. Ale ne za každou cenu.“ Co pro vás znamenají obrazy? „Uklidní mě. Relaxuji s nimi. Dá se říct, že se s nimi člověk naučí povídat. Zlidští okolí.“ Dodají vám nápady? „Budete se divit, ale někdy mě při pohledu na obraz napadne nějaká melodie. Tak se otočím, v duchu poděkuji a začnu si brnkat...“
Co byste si chtěl doma pověsit? „Konkrétně na nic nemyslím, prostě hezké věci. Takového Tichého mám rád. Je to nádhera. Mám čtyři jeho věci. Měl pohnutý život. Byl to správný bonviván.“ Vedle Seydla by se dobře vyjímal. Přeji úspěšný lov. Obraz z dílny Jacoby Jordaense ze 17. století, „Satyr hrající na flétnu s kozlem a ovcemi“, má vyvolávací cenu 330 tisíc! „Nymfy v mořském příboji“ od Beneše Knüpfera z konce 19. století odstartují s 290 tisíci. Všechny obrazy čekají v zákulisí, v pečliv ě hlídané místnosti, na chvíli, až jim dá licitátorovo kladívko opět vejít do světa s nehynoucí slávou. Vedle stojí, opřena o zeď Jízda králů. Moravské kroje mi napovídají Úprku, ale je to jeho epigon Jan Dědina ze sedmatřicátého roku. Vyvoláván bude za slušných třicet tisíc. V místnosti hned za pódiem jsou na stolech vyrovnány, jako vojáci čekající na zteč, další hrdinové dnešní aukce: hrací strojky, porcelánové kočky, ba i slon je k vidění. Miniaturní benátská gondola stojí vedle pečlivě vycíděného samovaru, panna v nadýchaných šatkách se nedbale opírá o těžký hmoždíř. Opodál na stolku stojí kovová pokladni čka. Není uvedena v katalogu, nemá tu čest být obmyšlena vyvolávací cenou, přesto neujde pozornosti: tady budou sběratel é platit svou dnešní kořist. Jiří Tichý zatím koncertuje v sále se svým kladívkem. Dává pozor, aby štamgasti nezaspali svoji chvíli, zatímco milovník omeg s číslem sto čtrnáct získal další kousek, za chvíli přijdou na řadu obrazy, Gruss půjde na čtyřicet tisíc, Knüpfer podle očekávání lehce zdolá půl miliónu. Parádivé mosazné náušnice šly, považte, z dvou set padesáti korun až na tři sta osmdes át! „Považte, takových peněz!“ rozléhá se na chodbě hlas starší paní, ale oči jí vítězoslavně svítí, s kolemjdoucími se podělí o radost z úlovku. Vnučka bude mít radost. Raději jí ani neřekne, kolik stály.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group